28.10.2011 [21:15], SarkaS, ze série Man´s world, komentováno 14×, zobrazeno 2591×

22.

„Páni,“ ozval se obdivný vzdech a jedno zalapání po dechu. V odpověď zaznělo trojí zavrčení. Dvojí dotčené a jedno výhrůžné. To patřilo Tanye, která se najednou ocitla před Georgem a naštvaně si měřila svou sestru.

„Kate, kroť se!“ štěkla naštvaně. Ucítila u ucha Georgův dech.

„Tvoje sestra?“ zeptal se šeptem, který pochopitelně všichni slyšeli.

„Jo.“

„A tos mi nemohla dát echo, že už jsou tu?“ sykl trochu naštvaně, protože se začínal vzpamatovávat.

„Nečekala jsem, že tu budeš chodit tak nalehko,“ vrátila mu usyknutí a trochu se narovnala, přesto mu nesahala tak vysoko, jak by si přála, a jeho neoděná hruď a široká ramena pořád přitahovala Katein pohled. I Carmenin, ale ta to lépe maskovala.

„Nechodil bych, kdybych to věděl. Ale teď už mi začíná být fakt zima, nechceš mě pustit?“ zeptal se. Ani si neuvědomila, že ho při tom zakrývání přitiskla na dveře za ním.

„Ani ne,“ zamumlala si pro sebe a Garrett se zašklebil. „Kušuj, Garrette!“ prskla, ale ten se jen zasmál.

„Ještě jsme se ani nepředstavili,“ provokoval. Tanya zavrčela a George se s povzdechem opřel zase o dveře. Už alespoň nestudily. Rukou si projel vlhké vlasy se zoufalým pocitem, že tu zaručeně zmrzne, než se k něčemu rozhoupou.

„George, těší mě,“ mávnul na ně pak. „Ale teď už bych se vážně šel rád osprchovat a oblíct.“

„To bys měl,“ odkýval mu to souhlasně Garrett, Eleazar i Tanya. Přišlo mu to neuvěřitelně směšné, ale kousl se do rtu, aby se nesmál nahlas. Nechtěl hned někoho z nich urazit.

„Ale-“ začala protestovat Kate, jenže než mohla pronést nějakou další sebevražednou poznámku, Carmen ji dloubla pod žebro. „Au!“ zaskučela. „Fajn, už mlčím. Nikdo mi tu nedopřeje trochu zábavy,“ stěžovala si a pohled jí blýskal čtveráctvím. George si ji s hysterkou z telefonu pořád ne a ne spojit. Nezdála se tak hrozná, když ji viděl osobně. Ale pak se vzpamatoval. Proč tu proboha vede úvahy o nesmrtelnosti brouka jen v ručníku.

„Tanyo, pusť mě,“ šeptl. Vypadala, že ho buď neslyší, nebo ignoruje. Zkusil ji odstrčit, ale stejně tak se mohl prát s kamionem. Když to tedy nejde silou, pomyslel si a naklonil se jí těsně k uchu. Jenže místo, aby jí něco řekl, jak Tanya čekala, jeho teplé rty se dotkly místa těsně pod uchem. Leknutím poskočila, a to Georgovi stačilo, aby se zpoza ní dokázal vyvléct. Pevně svíraje ručník se vydal do schodů, pronásledován Garrettovým a Kateiným smíchem. Musel uznat, že upíří rodinku si teda představoval všelijak, ale takhle ne.

„Garrette, to nebylo tak vtipný!“ uslyšel Tanyin vyčítavý hlas a sám pro sebe se usmál. Bylo to vtipný.

O deset minut později se George vracel už oblečený do kalhot a svetru, takže si nepřipadal tak moc znevýhodněný.

Přišel zrovna ve chvíli, kdy na sebe Tanya a Kate něco tak drmolily, že jim nebylo absolutně vůbec rozumět. Chvilku je pozoroval, jestli si třeba nevšimnou, že už přišel, ale nevypadalo to tak. Trhnul sebou, když na něj Carmen promluvila.

„Promiňte,“ omluvila se, když jí došlo, že se leknul. „Asi jste si ještě na naši životní rychlost moc nezvyknul, že?“ zeptala se.

„Dělám pokroky,“ pokrčil rameny. Mile se na něj usmála.

„To věřím. Ale omluvte nás prosím, jestli si to občas neuvědomíme a nějakým rychlým pohybem vás vyplašíme. Nejsme jako Cullenovi tak často ve společnosti lidí.“

„Cullenovi? Myslíte Edwarda a tak?“ zeptal se. Vypadala trochu překvapeně, ale rychle se opanovala.

„Už jste se setkali?“

„Jo. Vlastně už jsem za tu krátkou dobu potkal víc upírů, než by mi bylo milé. Rozhodně bych se obešel bez setkání s frantíkem,“ zabručel. Ovšem touhle malou zmínkou upoutal všechnu pozornost na sebe. Nevšiml by si toho, kdyby na sebe sestry nepřestaly bzučet. Ticho bylo docela zvláštní. Rozhlédl se. „Co je?“ nechápal ty pohledy.

„S kým že jste se to potkali?“ zeptal se černovlasý muž, který stál doteď docela nezúčastněně u krbu. Ovšem otázka byla směřovaná spíš na Tanyu, než na George. Ten jen pokrčil rameny, a nechal to na Tanye, ta alespoň ví, kdo to byl.

Tanya chvíli stála naprosto ztuhle a nevěděla, co říct. Neměla v plánu jim o Leonovi vůbec říkat a teď se to ještě provalí takhle. Jak jim to má říct? Rodinko, tak jsem připravila o hlavu zběhlíka od rodiny? Krucinál!

„Tanyo?“ zeptala se Kate a vypadala, že se odpovědi skoro bojí. Tanya rychle kmitla pohledy po stranách, jestli je kudy utéct, cítila se jako zvíře v pasti, ale tohle přece byla její rodina ne? Kdo jiný by měl být na její straně, když ne oni.

„Hmm, jak bych to… Kate, vzpomínáš si na Leona?“ zeptala se slabě. Sestra se trochu zamračila.

„Jistě že si vzpomínám na Leona, francouzský hřebeček, co nás opustil, když zjistil, že s námi nemůže zabíjet po libosti,“ přikývla ostražitě. Nádech. Výdech. Nádech. Nepomohlo jí to ani trochu.

„Tak už není,“ vyhrkla. Jestli si George myslel, že předtím bylo ticho, tak s tímhle tichem se to vůbec nedalo srovnávat. Předtím bylo jako vata, teď spíš jako hradba z černého leštěného kamene.

„Jak… není?“ zeptal se Eleazar. Tanya velmi úsporným pohybem naznačila ránu přes krk.

„Tanyo!“ ozval se trojhlasný zděšený výkřik, jen Garrett se zdržel jakýchkoliv projevů.

„Tys ho zabila?!“ děsila se Kate.

„Mohla jsem si vybrat, buď on, nebo George. Vybrala jsem si,“ odsekla tvrdě. Proč od nich vlastně čekala pochopení.

„Ale bylo nutné zabíjet?“ ptala se Carmen lehce vyčítavě. Tanya vztekle zavrčela. To si říkají rodina? S hlasitou ránou se za ní zabouchly vchodové dveře.

Uvnitř bylo chvíli naprosté ticho, dokud Georgovi nedošlo, co se stalo.

„Ale, kurva!“ zanadával a v běhu ke dveřím stáhnul bundu z věšáku. Domem se rozlehlo druhé bouchnutí dveří a čtveřice na ně zůstala jen konsternovaně zírat. Ticho prolomil až Garrett.

„Řekl bych, že si vůbec nevybrala špatně.“

♣♣♣

Jak ji mohli tak odpálkovat krucinál? Každý z nich by si vybral stejně a ji budou odsuzovat? Pokrytci!

Letěla lesem jako orkán, jen za sebou nenechávala takovou spoušť. Nutně potřebovala něco na uklidnění a běh pomáhal. Došlo jí, že tam George s nimi nechala samotného. Na minutu zpomalila, ale pak si uvědomila, že i přes jejich pokrytectví se teď najednou nezačnou chovat, jako nomádi a nepovečeří ho. Ona by měla povečeřet, to tedy ano. Ale než ucítila čerstvou stopu, musela ještě chvíli křižovat lesem. Když na ni narazila, pokusila se ji sledovat, i když jak se zdálo, vedla přímo opačným směrem, než jakým chtěla původně běžet.

Byl to medvěd. Kodiak dokonce. Opravdu mohutný kousek, a když se proti ní stavěl na zadní, vypadal ještě dvakrát takový. Moc to nezdržovala, krk měla v jednom ohni. Neměla se nechat tak vyhladovět, napadlo ji, ještě než se mu zakousla do krku a naprostá krvežíznivost jí zahalila mysl. Medvědem to ovšem neskončilo. Hledala dál, dokud nenašla alespoň pár dalších losů. Stádo před ní zděšeně prchalo, ale ona pokaždé slabší kusy dohnala a po jednom je odpravovala. Už dávno se nezabývala čistotou oděvu, šlo jí jen o krev, a když ucítila další lákavý závan, vůbec se mu nebránila.

Jako divoká kočka přeskakovala padlé kmeny a šplhala po větvích. Vůně krve ji k sobě táhla, jako by k ní byla přikována řetězem, který si někdo bleskově přitahuje. Blížila se. Cítila, jak se tou vůní plní celé její tělo, chvěla se očekáváním. A pak, v tom jediném správném okamžiku, skočila. Hlasité vrčení lovce se odrazilo mezi stromy a donutilo kořist samou hrůzou ztuhnout. Vystrašené hnědé oči ji sledovaly s naprostým šokem a nevěřícností. Stejně jako všechny předchozí oběti, které ulovila, ani tahle nemohla uvěřit, co se jí to stalo. Zmítala se a bránila, ale pořád to byla jen slabá kořist a nic nezmohla.

Tanyo. Tanyo. Tanyo! Jako ozvěna jí zněl v hlavě hlas, který by měla znát. Byla si jistá, že by ho měla znát. Snažil se ji vytrhnout z loveckého soustředění, ale nechtěla se nechat, ta vůně byla tak lákavá. Jen kousíček a už to nebude jen vůně, ale i chuť.

„Tanyo! Tanyo, no tak!“ Překvapeně mrkala. Co se to- „Tanyo, proboha, prober se!“

Podívala se pod sebe, na kořist, kterou svírala. Ty hnědé oči nebyly jako ty předchozí. Tyhle znala.

„Ježiši!“ vydechla vyděšeně. Zatajila dech a okamžitě povolila sevření. George nechal úlevně dopadnout svoji hlavu na zem.

„Tak jo, teď jsem měl vážně, ale doopravdy moc nahnáno,“ konstatoval slabým hlasem.

„Já jsem… já jsem… ach můj bože,“ zalykala se Tanya a odtáhla se od něj.

„Jo, lovila, teď už je mi jasném proč jsem tě nemohl takovou dobu najít,“ prohlásil, jakoby se nechumelilo.

„Já tě málem zabila,“ vykvíkla zděšeně.

„Neplaš se, moje chyba. Jít za upírem do lesa, to si prostě na seznam stupidních nápadů musím dát na první místo.“

„Jak můžeš žertovat?“ nechápala vyděšená Tanya.

„Mám dvě možnosti, žertovat, nebo dostat infarkt. Osobně upřednostňuju to žertování,“ vysvětlil a s bolestivým sykáním se zkoušel zvednout ze zmrzlé země zasypané zetlelým listím z opadaných keřů.

„Ublížila jsem ti?“ ptala se.

„Nebudu ti lhát, bolí to jako čert, ale myslím, že zlomeného snad nic nemám. Jen budu chvilku hrát všema barvama, ale to už se mi v životě stalo i z obyčejnějších příhod,“ uklidňoval ji se zatnutými zuby. Vlastně si byl jistý, že na těle není moc míst, kde nebude mít nějakou modřinu, odřeninu nebo jiné poškození. „Ale nebudeš se mi teď stranit, že ne?“ zeptal se pro jistotu. Šokovaně zakroutila hlavou.

„Ty se mi vážně zdáš,“ hlesla. Zakřenil se, jen těžko říct zda v odpověď na její poznámku nebo bolestí. Ještě dvakrát se pokusil nadzvednout, než to vzdal a snížil se k prosbě o pomoc.

„Pomoc,“ hlesnul odevzdaně a vyvolat tak u Tanyi naprosto protichůdné emoce. Provinilost a pobavení zároveň. Vypadala, že se snad rozpláče a přitom se pobaveně šklebila. „A já tu nemám foťák, no tak to je pech,“ vydechl si. To už nevydržela a uchichtla se. Pomalu k němu přistoupila a jak nejjemněji dokázala, ho zvedla do náručí.

„Přežiješ to takhle?“ zeptala se starostlivě.

„Jestli neumřu ponížením, tak určitě,“ hlesl se zavřenýma očima. Z téhle naprosto degradující polohy se nechtěl dívat na svět. Pravděpodobně by se toho už nezbavil a každou noc by o tom měl barvitou noční můru. „Jen mi slib, že mě takhle nedoneseš až před tvoji rodinu, to bych nepřežil. Radši se tam doplazím, než abys mě vnesla v náruči,“ zaprosil, taktéž zcela nedůstojně. Pousmála se.

„Slibuju.“ Překvapeně zjistila, že byla srubu až nebezpečně blízko, necelé dva kilometry by pro ni při lovu byly jako nic. Opravdu se nechala unést. Nehodlala se ještě někdy nechat v jeho přítomnosti tak vyhladovět. Moc dobře věděla, co ji teď bude na každém kroku strašit a to si naivně myslela, že ona pro něj už žádným nebezpečím není. „Už tam budem,“ šeptla potichu. George v odpověď jen kývnul a připravil se na to, že se postaví na vlastní nohy. Místo toho se sesunul na hromádku, jen co ho přestala podpírat. Spolknul bolestné zasténání a zkusil se vyškrábat na nohy za pomoci stromu. Jenže Tanya ho nenechala. Prostě si jednu jeho ruku hodila kolem ramen a nenápadně tak na sebe převzala celou jeho váhu.

„Díky,“ vydechl skrze zatnuté zuby. Poslední stometrový úsek šli skoro půl hodiny, aby ho tělo bolelo co nejméně. Když vešli dovnitř, přišlo mu, že se snad ti čtyři ani nehnuli.

„Co se stalo?“ vydechla Carmen. Překvapilo ho, jak polekaně zněla, když ten zraněný v místnosti byl on.

„Spadl jsem do strže,“ vyhrkl dřív, než Tanya stihla něco říct. Trochu ztuhla, ale mlčela.

„Žádná krev?“ zeptal se Eleazar a šlehl pohledem ke Garrettovi, ten se ale tvářil uvolněně.

„Ne, měl jsem kliku,“ vydechl George.

„Jo, obrovskou,“ ucedila Tanya, ale ani sama nevěděla, jestli to myslí vážně nebo sarkasticky. Asi od obojího trochu.

„Ty vole, schody,“ hlesnul George. „To nedám. Zůstanu na gauči, nevadí?“ zeptal se nejen Tanyi, ale všech.

„Jistě, že ne,“ odpověděla za všechny Carmen a spěchala upravit polštáře. Ta péče ho zarazila, ale možná by neměla. Už od začátku se k němu Carmen chovala, jako ke starému známému.

Tanya ho lehce na gauč položila a snažila se přitom, aby ho to ani malinko nezabolelo. Nedařilo se.

„Udělám ti čaj, jo? Musíš být zmrzlý,“ navrhla mu, jenže v paměti se mu vybavila vzpomínka na ten poslední.

„Proboha, jen to ne,“ zaskučel dřív, než si uvědomil, co říká. Garrett se rozesmál naplno, ostatní se spokojili s pouhým pobaveným úšklebkem. „Promiň,“ dodal, když mu došlo, co řekl. Tanya se mile usmála.

„To je dobrý, vím, že mi to nejde. Carmen, mohla bys?“ požádala černovlásku.

„Ale jistě,“ souhlasila ta s naprostou samozřejmostí. Jako by mu připravovala čaj už od malinka. Byl vyčerpaný. Přitom mu přišlo, že dneska vůbec nic nedělal. Jen honil tu plavovlasou čarodějku po lese a ona ho na oplátku málem zakousla. Nedokázal se neusmát.

„Tanyo, měli bychom-“ začal Eleazar, ale překvapivě ho hned přerušila Kate.

„Teď ne, to počká,“ zastala se sestry, která seděla vedle toho zbitého poloboha a něžně ho vískala ve vlasech. Byla si jistá, že vážné hovory počkají, než usne.

Povídali si tedy lehce a tiše jen v obecném duchu a za toho líbezného šepotu George usnul.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!