27.10.2011 [13:15], SarkaS, ze série Man´s world, komentováno 11×, zobrazeno 3234×

21.

Když se probudil, chvíli mu trvalo, než mu došlo, kde to vlastně je. Už to, že ležel v prostorné a pohodlné posteli, byl šok. Hned druhý nastal, když rozlepil víčka a viděl ložnici, která mu nebyla ani trochu povědomá. Krucinál, vždyť v tomhle pokoji on nikdy nebyl!

Víc než udiveně si přitáhl k nosu pokrývku. Jo, měl pravdu, sladce a lákavě voněla, i když jen lehce. Srdce mu zase zpomalilo, jak se paměť probouzela z obluzení. Už mu došlo, kde je, jen si pořád nevzpomínal, že by došel do ložnice a usnul.

Mrknul se pod peřinu. Měl na sobě kalhoty.

„Tak jo, já se sem očividně sám nedostal,“ zabručel a snažil se potlačit představu, jak ho drobná Tanya vleče po schodech nahoru. Možná upír, ale pořád ženská a tahle představa se mu prostě nelíbila. Ale už to dál nezdržoval, skopnul přikrývku a odplahočil se ke dveřím, kde tušil koupelnu. Měchýř už o sobě dával povážlivě vědět a vsadil by se, že právě tenhle malej zmetek ho vzbudil. Zvuk proudu dopadajícího do hlubin přehlušil hlasitý úlevný vzdech. Hned potom následovalo zaskřípání zatuhlého kohoutku a zvuk sprchy.

Když se po půl hodině vynořil, připadal si jako po týdenní ozdravné kúře v lázních. Co dokáže trocha horké vody a měkká postel po době strávené na skoro-slamníku a s vodou sotva vlažnou. Jeho vak ležel vedle postele, a tak se oblékl do čistého, i když zmačkaného, a vyšel z ložnice. Sešel schody a přivítala ho vůně kávy a vajíček se slaninou.

Radši si dvakrát protřel oči, jestli ho náhodou nešálí zrak, ale vrchovatý talíř pořád nemizel. Přesto ho ještě chvíli zkusil ignorovat a rozhlížel se po Tanye. Ovšem ta nebyla k nalezení a žaludek mu skučel jak eunuch na mučidlech. Zasedl k talíři a o pět minut později na něm nezbyl ani drobek. Spokojeně se protáhl.

U dveří na sebe hodil bundu a obul se. Venku se mu o kůži okamžitě začal otírat štiplavý mráz a to i přes to, že z oblohy zářilo slunce. Rozhlédl se, ale pořád Tanyu nikde neviděl. Před srubem nebylo žádné jiné prostranství, kromě příjezdové cesty a na něm pořád stálo auto. Takže neodjela.

Musel si připustit, že se mu nehorázně ulevilo. Temně rudý krasavec na cestě lehce zářil a snažil se v Georgovi probudit malého nadšeného kluka. Jenže ten se nechtěl tak lehce poddat. Na auto bude čas později, tvrdil si a dál se rozhlížel po Tanye. Zaposlouchal se do zvuků, ale nepomohlo mu to. Vydal se tedy jen tak nazdařbůh mezi stromy s tím, že na ni třeba narazí, a když ne, tak si alespoň projde okolí.

♣♣♣

Seděla na hranici stromů s pláží, tak aby na ni ještě svítilo slunce a poslouchala šumění moře. Měla by odejít, dokud spí? Ne, to by bylo hnusné. Navrch už dlouho spát nebude, slyšela ho, jak se převaluje, proto mu přece uvařila snídani. Doufala, že ho s ní neotráví, jelikož vaření vážně nebyla její silná stránka. Ale co se dá na vejcích a slanině zkazit, že? Smrdělo to hrozně už zasyrova, jen to v podstatě nechala chvíli na pánvi.

Vzala do ruky malinkatý oblázek a lehce ho hodila do moře. Žblunknutí se ozvalo skoro sto metrů od břehu. Spokojeně se zakřenila a sáhla do kapsy pro mobil, který jediným stiskem oživila. Jen co naběhl, mohl se chudák strhat. Vibroval v kuse snad sedm minut, než přestaly chodit zprávy o zmeškaných voláních. Naléhavé zprávy, výhružné zprávy i ty prosící. Pomalu je projela. Kate, Kate, Kate, Garrett, Kate, Kate, Kate, Kate, Carmen, Eleazar, Kate, Kate, Kate, Kate, Kate,… Alice? Stiskla zpětnou volbu, i když datum hlásalo předvčerejšek.

„Je mi to líto,“ ozvala se Alice hned, jak to zvedla.

„Ahoj. Co?“ nechápala Tanya.

„Že jsem ti nestihla dát o tom cizím upírovi vědět nějak jinak,“ vysvětlila Alice.

„To nevadí Alice, on už není problém,“ povzdechla si Tanya trochu těžce.

„Zničila jsi ho?“ div nejásala.

„Ano. A Alice? Nebyl to cizí upír.“ Chvilku bylo ticho.

„Ach… promiň… to jsem nevěděla,“ soukala ze sebe s minutovými pauzami.

„Já vím, to nevadí. Komu všemu jsi o tom řekla?“ zeptala se.

„Jasperovi a Edward viděl tu vizi spolu se mnou. Jinak to nikdo neví.“

„Dobře, tak to prosím ani nikomu neříkejte, ano?“ poprosila ji Tanya.

„Jistě. Asi bys měla končit, někdo tě hledá,“ řekla už zase vesele. Tanya se bezděčně usmála.

„Pozdravuj ode mě všechny, ano? Ahoj,“ rozloučila se a po Aliciném přitakání hovor ukončila. Jen ještě vyťukala rychlou zprávu pro Kate, ať se uklidní, že se brzy ukáže, když uslyšela blížící se srdce a tiché křupání zmrzlého listí, jak se George blížil. Opřela si bradu o kolena, nohy si objala a čekala na něj. Se zavřenýma očima si představovala, jak asi vypadá, když si odstrkuje z cesty holé větve osik a keřů. Určitě si ani nevšimnul, že mu očistila ty šíleně zadělané boty, které večer nechal rozházené u vstupních dveří.

K srdci se přidal klidný dech. Nejspíš nespěchal. Věděl, kde ji najde? Hloupost, měl prostě štěstí, že se dal správným směrem. Voněl. Uvědomila si, že ji najednou jeho krev láká nějak víc. Kdy naposledy lovila? Pár dní už to asi bude. Když koupila ten srub, ne? Týden? Neměla by to tak pokoušet.

Ale to už jí myšlenky přerušil instinkt, který ji upozorňoval, že má někoho až příliš blízko za zády. Věděla, že je to George a tak spolkla automatické zavrčení, ještě než se mohlo seznámit se světem.

„Dobré ráno,“ popřála mu se stále zavřenýma očima. Tři kroky, kterými ji obešel, až se ocitl kousek stranou před ní. Něco ovšem bylo špatně. Zamračila se. „Ty nedýcháš,“ obvinila ho a podívala se na něj.

Stál tam, kde tušila, a tvářil se… unešeně. To bylo asi to pravé slovo. Ale dýchat začal, to byla pozitivní zpráva.

„Děje se něco?“ zeptala se.

„Jsi nádherná,“ vydechl. Ušklíbla se.

„To znělo překvapeně, asi se urazím,“ utahovala si z něj.

„Třpytíš se,“ dodal pořád trochu zaraženě.

„Jistě, copak si na to nevzpomínáš? Už jsi mě na slunci přece viděl,“ připomněla mu.

„To se mi nezdálo?“ divil se.

„Jak vidíš, tak ne. Ale mám radost, že tě vidím na nohách a v pořádku. Není ti zle?“ zeptala se zvědavě.

„Proč?“ nechápal.

„Snídal si?“ Přikývl. „Tak proto se ptám,“ vysvětlila mu. Konečně mu to došlo a usmál se.

„Překvapivě to bylo k jídlu,“ rýpnul si.

„Nerej, nebo si příště uvaříš sám,“ vyhrožovala.

„Jo, hned jak se budu chtít zabít,“ odfrkl si. Tanya to nevydržela jako první a rozesmála se. „To není vtipný, to je krutá realita,“ poznamenal, ale taky se usmíval. Tanya se rozhodla už se v tomhle tématu nerýpat. Radši.

„Jak se ti spalo?“ zeptala se.

„Tak dobře jako už dlouho ne, ale nějak si nevzpomínám, jak jsem se dostal do postele. Nechceš mi osvěžit paměť?“ zeptal se potutelně.

„Usnul jsi v křesle, a to tak tvrdě, že tě nezbudilo, ani když jsem si tě přehodila přes rameno a odnesla do ložnice,“ vrátila mu rýpanec. Dotčeně se zamračil, ale nehodlala mu říct, že se k němu chovala jako k miminu, které po mnoha hodinách konečně usnulo. Byla tak jemná, jak jen to šlo, aby se náhodou neprobudil, když ho po špičkách vynášela do postele.

„Bezva, víc ponižující už to být nemohlo,“ zahuhlal si pro sebe, ale slyšela to. Chtěla mu říct, že si z něj dělala srandu, ale rozezvonil se jí telefon. S povzdechem to zvedla a prozřetelně si nechala telefon daleko od ucha. Proto jí nijak nevadilo, když se z telefonu ozval rozčilený jekot.

„Ahoj Kate,“ zamumlala si jen tak pro sebe. Její sestra by to stejně nejspíš neslyšela, jak hlasitě ječela něco o sobeckých, sebestředných potvorách kašlajících na rodinu.

„Ta má vyřídilku,“ pronesl zaujatý George. Kate ječela tak nahlas, že tomu celkem rozuměl i on, který stál půl metru daleko a rozhodně se v jeho repertoáru nenacházel upíří sluch se zvýšenou citlivostí na hysterky.

„Kate!“ štěkla Tanya vztekle po dvou minutách výčitek, které se na ni z mobilu hrnuly. Georgovo obočí stoupalo v grimase údivu celé ty dvě minuty výš a výš a teď nebylo pod vlasy skoro vidět. Její sestra konečně ztichla. „Volalas jen, abys mi mohla vynadat, nebo opravdu něco potřebuješ?“ zeptala se Tanya.

„Jistě že ti něco chci, i když ještě pár minut nadávání by mi rozhodně pomohlo,“ zněla nabroušená odpověď.

„Takže co je tak naléhavé, že to nepočká do večera?“ zeptala se Tanya a jen s velkými obtížemi nenechala do hlasu proniknout otrávený podtón.

„Ty večer přijedeš?“ vyhrkla nadšeně. Byl v tom takový rozdíl, až to Tanyu vyvedlo z míry.

„Ano, večer budu doma. Takže počká to?“ zeptala se znovu.

„Jasně, vydržím s tím. Pospěš si!“ vyhrkla ještě a típla jí to. S povzdechem schovala zase mobil do kapsy a oklepala si písek z nohavice.

„Takže tys to myslela vážně, když jsi řekla, že tu budu sám,“ konstatoval George. Vypadal zaraženě. Chtěla mu odpovědět něco vtipného, ale sevřelo se jí přitom hrdlo.

„Musím. Jak jsi slyšel, rodina začíná být poněkud neklidná a pak, hodil by se mi nějaký delší lov.“

„Jasně,“ odkýval jí to, ale pořád se zdál jaksi mimo.

A byl vlastně víc než jen to. Byl naštvaný. Jen nevěděl proč. Dřepl si naproti ní a prstem se šťáral v písku až vyhloubil malou jamku. Jenže nevěděl, proč to vlastně dělá. Měl by jí říct, že chce být s ní, i když vlastně neví proč. Líbila se mu představa, že na tom gauči u krbu bude sedět s ním i když jí nikdy není zima. Že spolu budou mluvit a ještě víc, že spolu budou mlčet. A představa, že tu nebude… Zvykl si na ni. A krucinál, měl ji rád!

„Štve tě to?“ zeptala se tiše. Chvíli odpověď převaloval v ústech, ale pak se rozhodl pro upřímnost.

„Jo.“ Smutně si povzdechla.

„Nevidím jiné řešení,“ řekla ztrápeně.

„Já ano, přestaň mě chránit a nech je přijet sem,“ navrhl. Ztuhla.

„Jak říkám, nevidím žádné jiné rozumné řešení.“ Odfrkl si.

„Jak myslíš,“ řekl a vstal. Ne proto, že by mu byla zima, ale aby neřekl něco, čeho by pak litoval. Navrch se ponížil už dostatečně. Nehodlá tu škemrat, aby ho od sebe neodkopávala jako štěně. Možná byl doteď ochotný šlapat po své sebeúctě, ale tímhle to končí.

„Díky za možnost přespání, na další noc si najdu něco ve městě.“ Byl rozhodnutý to utnout, protože tohle přátelství a ochranná vazba v jednom prostě nemělo budoucnost. S klidným srdcem si přiznal, že se v ní nevyzná a je celkem jedno, jak moc se snaží i co mu Tanya říká.

Jenže neušel ani dvacet kroků, když tvrdě narazil a zavrávoral. Před ním stála Tanya a už se vůbec netvářila přívětivě.

„Tak teď už toho mám dost. Máš kam jít? Nemáš. Máš neomezené zdroje? Nemáš! Přestaň se chovat jako malé dítě Georgi!“ Nekřičela, ale účinek to mělo stejný. Bylo to jako zamávat býkovi před očima rudým hadrem.

„Možná jsi upír, možná máš na krku milénium, ale nezkoušej se mnou mluvit jako s nesvéprávným!“ štěkl popuzeně. Zavrčela, ale ani to s ním nehnulo.

„Mluvím s tebou podle toho, jak se chováš!“

„Já nejsem tvoje rodina Tanyo. Můžeš peskovat a vrčet na ně, ale u mě koukej ubrat plyn!“ Prudce vtáhla vzduch mezi zuby.

„Nikdy jsem ti neřekla, že seš,“ odsekla pak chladně.

„Ne, ale myslel jsem si, že vímm kde v tvém životě mám místo. Jak se zdá, spletl jsem se.“

„Ty parchante, umřela bych pro tebe!“

„To je možné, ale svobodu mi nedáš, a tak se žít nedá,“ vydechl už beze vzteku. Nic neřekla. Pokýval smířeně hlavou a chystal se ji obejít, když ho zastavil její tichý souhlas. Ale byl tak tichý, až skoro pochyboval, že ho opravdu slyšel.

„Cože?“

„Řekla jsem dobře,“ zopakovala hlasitěji. „Dovolím jim přijet, abys je poznal, souhlasíš?“

„Nemůžu za nimi?“ nechápal. V duchu se pomodlila za trpělivost.

„Jsi člověk, ergo jsi pomalý. Když dám vědět jim, do večera tu můžou být,“ vysvětlila.

„Aha,“ pronesl inteligentně, protože ho nic lepšího nenapadlo. „Takže už žádné omezování?“zeptal se.

„Pokud budeš rozumný, tak ne,“ pokývala.

„Rozumný?“ pronesl skepticky.

„Například, že se nedáš na adrenalinové sporty.“ Rozesmál se. Měl jí připomenout, že jeho práce je jedna z pěti nejnebezpečnějších na světě? Nebude provokovat, rozhodl se pak.

„Fajn, žádné adrenalinové sporty,“ slíbil, když se uklidnil.

„Dobře a teď mě omluv. Mám žízeň a příště bych tě mohla zakousnout,“ zahrozila planě a George se ušklíbl.

„Brzy se vrať,“ řekl, než odešel zpět do srubu. Ještě před pár minutami si byla Tanya jistá, že tenhle den je peklo. Teď nechápala proč.

♣♣♣

Už byla dávno tma, když George zjistil, že tenhle srub je i přes svoji malou velikost luxusní. Ve sklepě totiž nebyla jen kotelna, jak čekal, ale ještě jedny dveře - a to do sauny. Malé, ale rozhodně vítané. Neváhal ani pět minut a původní plán válet se na gauči upravil na válení se v sauně.

Teď už v ní skoro půl hodiny sípal vedrem a byl rozhodnutý to ještě chvíli vydržet. Jenže jeho tělo na tohle nebylo zvyklé, a tak chtě nechtě musel o minutu později vylézt. Okamžitě mu ze studeného vzduchu naskočila husí kůže, ale bylo mu blaze. Chladnoucí pot mu putoval po zádech až za okraj měkkého bílého ručníku, který měl omotaný kolem boků. Chtělo to sprchu, a ta byla v patře u ložnice. Malá vada v návrhu srubu, ale asi tu saunu dodělávali až časem, pomyslel si, když stoupal po temných schodech a nad hlavou se mu houpala prasklá žárovka. Vyměnit, poznamenal si v duchu. A zjišťoval, jakou mu to udělalo radost. Kdy naposledy se staral o to, jestli nějaká žárovka svítí nebo nesvítí? Dávno… A chybělo mu to.

„Tak to sem nečekal,“ ozval se za ním táhlý hluboký hlas. Prudce se otočil s pocitem, že mu srdce právě leknutím explodovalo. Kolem pohovky a dveří se pohybovalo pět krásných bytostí a byl si jistý, že poznává jen jednu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!