02.10.2011 [12:30], SarkaS, ze série Man´s world, komentováno 12×, zobrazeno 2417×

18.

„Kate, ale já- “ Sestra ji přerušila dalším ze svých naléhavých argumentů. George se opíral o strom a pozoroval ji, zachumlaný do bundy s krkem omotaným šálou. Ale i tak mu koukaly uši zčervenalé mrazem a rty… Přistihla se, že nevnímá. Rychle od něj odtrhla pohled.

„Co jsi říkala?“ zeptala se sestry trochu rozhozená a v duchu se peskovala, že ji dokáže tak snadno vyvést z rovnováhy. Snažila se nevnímat Georgovo pousmání.

„Ne, nechystám se vrátit. Kolikrát ještě- “ Další přerušení. „Ne, nesváděj to na Carmen! Kate, jsi dospělá, máš u sebe Garretta, já vím, že zvládneš obstarat vánoční výzdobu sama. Naprosto ti důvěřuju. Jo můžeš vybrat i stromeček. Ne, nejsem nemocná, ježiši Kate, dej mi Eleazara! Tak Carmen, kriste, tak alespoň Garretta!“ vyjela už do telefonu naštvaně.

George ji pozoroval a ze všech sil se snažil nesmát jejímu rozhovoru s rodinou. Ona o tom nejspíš ani nevěděla, ale když už nemohla to věčné dohadování ani rozchodit, tahala se za vlasy a vypadala jako šílená kreslená postavička.

„Garrette, no hurá! Konečně někdo, s kým se dá mluvit. I ty Brute? Ne, nepřijedu zdobit dům. Ježišimaria,“ vřískla naštvaně, až sebou George trhnul a nějaký pták vyletěl z houští tři metry od nich. Omluvně se na něj podívala, ale všimla si, že se usmívá. Zamračila se. „Jo! Dobře! Slibuju, že na Vánoce budu doma. Ne!“ vykřikla znovu, ale pak si vzdychla. „Jo, dobře. Nech toho, já se ho zeptám! Jo, zeptám se. Neštvi mě. Jo! Slibuju. Garrette neprovokuj nebo z tebe nadělám pět malých do školky, až tě potkám. To je mi teda fuk, jestli mě pak Kate uzemní. Áááá,“ křikla a telefon prudce zaklapla. Zastrčila ho do kapsy a frustrovaně vydechla.

„V pořádku?“ zeptal se George a opravdu se moc snažil, aby jeho pobavení neslyšela. Moc rád se na ni díval, když mluvila s rodinou. Vlastně spíš když se s ní dohadovala. Ani nevěděla, jaké má štěstí, když se s někým dohadovat může a on nechtěl, aby mu to pro příště zatrhla. Nic by s tím neudělal, stačilo by jí utéct mu a byl by v háji.

„Jo! Promiň,“ omluvila se mu hned za to okřiknutí. „Asi se z nich zblázním. Nikdy jsem si nepřišla tolik jako hlava rodiny, dokud jsem neodešla a oni mi nezačali volat kvůli každé prkotině,“ bručela, ale už při tom nezněla tak naštvaně. Bylo mu jasné, že je všechny miluje, i když ji třeba štvali. Tak to prostě v rodinách chodilo. Natáhl k ní ruku a ona se ho po chvilce váhání chytla. Snažil se nepřipadat si jako nejhorší bídák, když jí tohle dělal. Nerozhodnutý jí dával naději, a to mu vadilo. Jenže zároveň potřeboval její neustálou blízkost, kdykoliv to šlo. Sprostě ji využíval a nesnášel se za to. Jenže… Tohle slovo tu pořád strašilo – jenže. Bylo to vlastně využívání, když se pořád nevyznal sám v sobě? Pořád se nerozhodl. Jo, přiznal si, že se do téhle pradávné blonďaté upírky zbláznil, ale pořád si ji nedokázal představit ve svém životě. Byl člověk, ona ne. Nehodil se k ní a ona prostě byla až moc dobrá na to, aby si s ní zahrával. Tak proč jí to nedokáže říct? Povzdechl si a zaplašil tyhle šílené úvahy. Mrzlo a jeho dech se srážel ve vzduchu. Překvapivé bylo, že ani měsíc před Vánoci stále nesněžilo. Teploty se pohybovaly nízko, ale pořád se dalo pracovat celkem pohodlně.

„Chtějí tě mít doma. Chápu je,“ pokýval hlavou. Podívala se na něj a trošku se zašklebila. Jako by i jeho považovala za zrádce.

„No jo, ale kdyby jen mě,“ zahuhlala. Nerozuměl jí.

„Co si říkala?“

„Ale nic, jen si stěžuju,“ zabručela a mávla rukou. „Ne, že by mi nechyběli, ale nemuseli by mi to tak ztěžovat.“ George se usmál a i přes své předchozí úvahy si její ruku zavěsil do své. Mohl tak mít ruce ve vyhřátých kapsách a zároveň ji držet u sebe.

„Ztěžují ti to oni, nebo já?“ zeptal se záludně. Zamračila se na něj. Napadlo ho, že si až zázračně prohodili role. Teď tu byl on ten, co se umíval a ona se v jednom kuse mračila.

„Teď zrovna mi přijde, že jste se všichni proti mně spikli,“ řekla rozhodným hlasem, ale pořád přitom přemýšlela jak to udělat, aby nemusela George opouštět na celou dobu. Bylo jí protivné jen pomyšlení na to ho opustit, ale nechat ho samotného o Vánocích se jí přímo hnusilo. „Však já to ještě nějak vymyslím,“ slíbila sama sobě tak potichu, že ani George nezaregistroval, že něco řekla. Teď si chtěla užít poslední chvíle volného víkendu.

♣♣♣

Usmála se na upraveného blonďáka zabaleného do drahého kabátu a koketně si prohrábla svoje dlouhé rozpuštěné vlasy. Slyšela jeho srdce, jak se rozběhlo sprinterskou rychlostí.

„Zdravím vás, slečno- “ odmlčel se, když se usmála.

„Říkejte mi Tanyo, prosím,“ zamrkala a makléř doslova tál. Věděla, jak na muže působí a využívala toho, kdykoliv mohla, ovšem tentokrát to bylo jiné. Pokaždé, když na něj chtěla udělat nějaký ze svých osvědčených cukrbliků, nebyla toho schopna, dokud si na jeho místě nepředstavila George. V ten moment zábrany povolily a ona mohla využít všechny ženské zbraně, kterými oplývala, aby to, na co měla zálusk, dostala.

„Dobře, tak tedy Tanyo,“ řekl potěšeně a natáhl k ní ruku. Naschvál si nevzala rukavice, tak ho její ledová kůže nemohla moc překvapit, když mu s ní potřásla. „Já jsem- “

„Ano, Vincent, já vím. Měl jste ty nejlepší reference,“ zalichotila mu Tanya a snažila se nerozesmát, když se nadmul jako páv.

„Půjdeme se podívat dovnitř?“ nabídl jí a rukou ukázal ke kouzelnému malému srubu z mohutných klád.

„Ale jistě, vždyť kvůli tomu jsme přece tu, ne?“ usmála se zářivě. Tentokrát jeho srdce nezrychlilo, naopak na několik úderů zapomnělo.

„Je to úžasná stavba, nemyslíte?“ ptal se, když ji uváděl dovnitř. Přikývla a dál se rozhlížela. Dýchla na ni úžasná atmosféra dřevěných zdí, kamenného krbu a voňavě smůly. Vyvolávalo to v ní vzpomínky, za které by se červenala, kdyby to bylo možné a co hůř. Ona si dokázala George představit snad na každém místě té prostorné místnosti. Byla ztracená, to věděla. Jen doufala, že George bude ochotný ji najít…

♣♣♣

„Co tu tak dřepíš, chlape? Nevíš, že Todd svolal poradu?“ vstrčil do chajdy hlavu Tim.

„Poradu?“ nechápal George. Od doby co tu byl, tohle slovo neslyšel. „To se tu taky dělá?“

„Jasně, jen ne moc často,“ zašklebil se Tim a zmizel. George se tedy zvednul a nadvakrát mu přitom luplo v zádech. Protáhl se a jen doufal, že to není náznak rozpadu nebo snad dokonce stáří. Těch čtyřicet mu přece ještě nebylo.

Když vešel do jídelny, byla tam hlava na hlavě. Nikdy mu nepřišlo, že jich je v táboře tolik, ale to bylo asi tím, že party se málokdy sešli ve stejnou chvíli na tom samém místě. Sedl si na místo vedle Hogana, který se na něj jen krátce podíval a pak se zase zahleděl před sebe.

„Tak o co tu jde?“ zeptal se George.

„Klasika, jako každý rok, hádám,“ řekl Hogan, ale Georgovi ta odpověď situaci zrovna neosvětlila.

„A to-“

„Tak jsme tu všichni?“ přerušil ho McArthur hlasitě. Šum se ztišil. „Fajn, chlapi. Většina asi tušíte, o co jde. Právě mi to od vedení přišlo,“ řekl a zamával papírem, který držel v ruce. George si všiml napětí ve tvářích mužských okolo, ale pořád nechápal, o co jde. Todd se usmál a papír si přidržel před očima. „Pánové, je to tu. S konečnou platností je volno od příštího týdne.“ Vypuklo veselí. Volno? Jaký kurva volno. Todd zamával rukama. „Ticho, do háje!“ zařval. Povedlo se mu tu chásku trochu utišit. „Radujte se, až to dočtu, jasný? Takže… volno začíná od příštího týdne a je až do… papapapapaaa…jo, tady to je. Až do osmadvacátého ledna. Takže chlapi, čeká nás pořádná zasloužená dovolená!“ zahulákal a George div nesrazili ze židle, jak se kolem něj všichni vyšvihli na nohy a hlasitě jásali.

„Kurva, jaký volno?“ zasípal nechápavě. Hogan se na něj usmál.

„Snad sis nemyslel, že tu dřeme celý rok v kuse, zelenáči? Bývá šest týdnů povinného volna a pak většinou další – to podle počasí,“ vysvětlil mu a pleskl ho vesele do zad.

„Cože?“ hlesl překvapený George. Neřekl by to teď nahlas, ale jo – myslel si, že se tu dělá vlastně nepřetržitě. Možná týden volna, který by přečkal někde v motelu, ale šest týdnů? A možná i dýl?

„Ale co- Kam-“ koktal zmateně.

„Kam? No přece domů, chlape,“ zubil se na něj Alan.

Domů? Domů. Ale kurva, co bude dělat?!

Seděl na posteli. Zase. Ale ta půl hodina mezi sezením předtím a teď byla něco, co by si moc rád odpustil. Odjet domů? Kurva. Kam domů? On už nemá žádné domů, má jen tady. Tábor je teď něco alespoň vzdáleně podobného tomu domů.

Nemá domů, nechce mít domů a už nikdy domů mít nebude. Jenže tady zůstat nemůže. Tábor se na tu dobu uzavře a nejspíš by tu pošel hlady. Ale kam? Kam?! Do motelu? Cestovat? Zastřelit se? No, sám ne, ale kdybys někam jakoby náhodou připletl, to by mohlo projít ne? Ne, nemohlo. Věděl to, ale taky to bylo jediné, co věděl. Pravděpodobně mu nic jiného nezbude. Posledních pár dnů a tradá.

Pootočil hlavu a podíval se na účet ležící na polštáři. Todd mu ho dal, když poradu rozpouštěl. Pozdrav z Ketchikan General Hospital. S povzdechem si zabořil prsty do vlasů. Sto padesát čtyři dolarů za Kurtovo ošetření. Jestli ho ještě někdy bude chtít praštit, musí se ovládat natolik, aby mu to napálil tam, kde se nemá co zlomit. Sto padesát čtyři!

Bouchly dveře a vyrušily ho tak z rozjímání nad jeho bídnou finanční situací. Byl to Tim, nevypadal nadšeně.

„Čau,“ zahučel pro něj zcela nepodobným naštvaným hlasem.

„Neraduješ se?“ zeptal se George.

„Proč? Čeká mě šest týdnů poposedávání na čalouněném gauči mé dvoutunové švagrové a daleko od Briany. Co je na tom kurva k radování?“ zavrčel.

„Že máš kam jet,“ řekl lehce nepřítomně a o hodně tišeji George. Tim se zasekl a podíval se na něj.

„Jo, to asi jo. Kam pojedeš ty?“ zkusil se zeptat. Asi nedoufal v nějakou odpověď, ale George byl tak mimo sebe z celé téhle situace, že si jen protřel levou tvář a s prsty přes oko se na něj podíval.

„Tak to nemám, kurva, vůbec tušení,“ vydechl zničeně. Tim se posadil na svoji postel proti němu.

„Nechceš se mrknout do Texasu? Trochu si prohřát kosti?“ navrhl a mávl rukou k jihu, což znamenalo ke krbu. George se zakřenil a Tim si to vyložil po svém. „No fakt, je tam teplo, ale rozhodně ne takové vedro jako v létě.“

„Asi nejsem na teplo ten správnej typ,“ řekl George váhavě. Nechtěl se Tima dotknout. Překvapilo ho, že mu to nabídl a nelhal, když si připustil, že i potěšilo. „Ale díky. Nejspíš se zajedu podívat na Anne a…“ Ne. Nedokázal to doříct. Navrch už ve chvíli kdy to říkal – ne, kdy jen myslel na to, že to řekne - věděl, že lže. Nepojede za Anne a ani za Jeremym. Kruci, vždyť ani neví, kde by je našel. Nikdy u jejich hrobů nebyl. Když je pohřbívali, ležel zpitý pod konferenčním stolkem v obýváku a nevěděl o sobě. Tak jako dny předtím a tak jako spoustu dnů a měsíců potom. Láhev byla středo-bodem jeho světa, když se ten hajzl nahoře rozhodl vymazat ty, kdo jím pro něj byli předtím.

Z těch myšlenek mu zhořkla chuť v puse a jazyk se mu lepil na patro. Byl to jen pocit, ale věděl, že by ho spolehlivě zahnal hlt něčeho silného a tekutého. Zkázonosného. Nemohl si odpustit, že tam nebyl, ani aby se s nimi rozloučil. Jako největší troska se válel ve špíně, zvratcích a slzách. Volal je, ale copak se mohl divit, že k němu nepřišli? Kdo by k němu přišel, když byl, co byl? Ubožák, ochlasta, břídil, sobec…

Tentokrát už ho zvuk dveří nevyrušil, stejně jako nepostřehl, že se Tim zvedl a odešel. Rukama si svíral vlasy a třásl se, jak se snažil potlačit všechny ty pocity kypící mu v těle i mysli. Chtělo se mu zvracet už jen z těch útržků bolestivých vzpomínek, které si vybavoval. Mix všech těch šílených chvil, kdy jeho život připomínal peklo na zemi. Matčina smrt na rozsáhlý neléčený zápal plic. Otcovo pomalé chátrání, než podlehl zlomenému srdci, které bez jeho ženy nechtělo bít. A to klepání. Klepání uniformované dvojice oznamující mu, že ta autonehoda, kterou před dvaceti minutami hlásili v rádiu, byla smrtelná pro všechny tři účastníky. Muže, jež dostal infarkt a ženu s desetiletým synkem, do kterých narazil.

Jeho ženu a jeho synka. Jeho rodina byla mrtvá. Celá.

Zemřelo jeho srdce už v ten okamžik nebo pomalu umíralo všechny ty další dny a týdny, kdy se utápěl v slzách, alkoholu a výčitkách? Nenáviděl se za to, že se v práci zdržel. To on měl sedět v tom mizerném autě a odvést Jeremyho na oslavu ke spolužákovi. Kdyby jel on, nikdy by nejel přes Kansas avenue, jel by přes Morse drive, jako vždycky. A ten chlap by do nich nenarazil. Jeremy by si nadšeně užil celou oslavu a on by s Anne užíval toho, že mají výjimečně celý dům jen sami pro sebe. Nic z toho by se nestalo a je to jen jeho vina!

„Moje vina, kurva!“ vykřikl do ticha chajdy a ten zvuk prosáklý žalem a beznadějí, připomínal řev raněného, umírajícího zvířete. Nenáviděl se. Vší tou sžíravou beznadějí a zlobou se nenáviděl. Přál si pro sebe ta nejhorší muka za to, co provedl, a pořád mu to nepřišlo dost. Jenže už nevěděl co, jak nebo kde. Byl natolik vysílený vší tou zuřivostí vůči sobě samému, že ztratil cestu. A bez cesty, jak se má proboha dostat dál? Do pekla, do života, do konce… Přál si trest za to, co způsobil a zároveň chtěl mít klid. Nenáviděl se, ale bylo to vyčerpávající a on už prostě neměl sílu. Chtěl klid. Úplný a věčný. Netrpět, ale copak to jde? Jeho vlastní svědomí ho umučí a on si to zaslouží. Jen si moc přál, aby už nikdy neublížil nikomu jinému a hrozil se toho, že to nedokáže. K smrti se bál, že přece jen ještě někomu ublíží…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!