09.04.2012 [13:15], Clea, ze série Leknín z císařského paláce, komentováno 13×, zobrazeno 2111×

Nepříjemný výlet do lesa

Další hodinu jsem měla tělocvik, naneštěstí to bylo povinné pro všechny studenty. David měl hodinu jinde, proto mě pouze doprovodil k šatnám a rozloučil se se mnou. Převlékla jsem se a vyšla směrem k tělocvičně. Srdce mi opět zrychlilo, když jsem tam uviděla Edwarda a Emmetta, nebyla jsem na to připravená. Přišlo mi, že mě osud opravdu nenávidí, když i přes všechna ostatní příkoří mě s ním dal do jedné společné hodiny - a zrovna tělocviku. Snažila jsem se na něj tolik nezírat, a proto jsem se posadila na lavičku na druhé straně tělocvičny. Mike mi nahlásil, že mě Edward pozoruje, což mi moc nepomohlo. V tu chvíli vešel trenér do tělocvičny a začalo pravé mučení. Mike se posadil místo mě na lavičku a já jsem se přidala k hloučku okolo trenéra.

„Takže, dneska začneme s tenisem, utvoříte dvojice a postupně si každá dvojice zahraje s každou. Měli bychom to zvládnout během dvou nebo tří týdnů. Poslední dvojice dostane nějaký zvláštní trest,“ zachechtal se trenér. Kolem mě okamžitě začali všichni shánět někoho do dvojice. Většina lidí se tu už znala, takže se velmi rychle domluvili. Stála jsem tam jako solný sloup a rozhlížela jsem se, koho bych si tak k sobě vzala. Jak mě teď štvalo, že Mike byl pouhým výplodem mé chorobné mysli a ne skutečný! Otočila jsem se k lavičce a zamračila jsem se na něho, aby mu bylo naprosto jasné, že z toho viním pouze jeho. Vřele se na mě na oplátku usmál a ukázal mi oba palce vztyčené. Otočila jsem se zpátky a zahlédla, jak se na mě Edward zvláštně dívá.

„Slečno…“ ozval se vedle mě trenér.

„Ivanovová,“ doplnila jsem ho.

„Támhle James může hrát s vámi,“ kývnul na kluka, který se bavil se skupinkou chlapců na druhé straně tělocvičny. Nepatřili k naší hodině, měli tam nějaký trénink. Dotyčný k nám přiběhl, aby se dozvěděl, o co se jedná.

„Jamesi, budeš tři týdny hrát tady s Ivanovovou, aspoň si trochu zatrénuješ,“ škodolibě se usmál trenér. James se na mě podíval a překvapivě se usmál. Natáhl ke mně ruku.

„Ahoj, já jsem James,“ představil se. Stiskla jsem mu ruku a byla vděčná, že nemusím hrát sama a že on nedal ani sebemenším náznakem najevo jakoukoliv nelibost.

„Ahoj, Nataša,“ odpověděla jsem a chtěla mu ruku pustit, ale on mi ji stále ještě držel.

„Moc mě těší, že tě poznávám, Natašo,“ dodal ještě a teprve potom mi ruku neochotně pustil.

„Pojď, jdeme si vybrat rakety, jinak na nás zbudou jenom ty nejhorší,“ usmál se na mě a naznačil mi směr ke skladišti, kde se už ostatní přehrabovali. Neohroženě se vtlačil mezi ně a vítězoslavně přišel ke mně i se dvěma raketami. Jednu mi podal.

„Už jsi někdy hrála tenis?“ zeptal se.

„Jo, párkrát, ale moc mi to nejde,“ přiznala jsem neochotně. Snažila jsem se udržovat náš rozhovor v proudu, abych neměla takové nutkání sledovat Edwarda.

„To nevadí, naučím tě to,“ usmál se na mě a začal mi ukazovat, jak se raketa správně drží.

Moc dlouho ale na přípravu neměl, protože trenér nás poslal na jedno z pěti hřišť, na kterých se mělo hrát. Našimi prvními protihráči byla dvojice dívek o něco málo vyšších než já. Jedna vypadala plaše, ale ta druhá se na Jamese nepokrytě usmívala a snažila se přitáhnout jeho pozornost. James mě postavil dopředu k síti a instruoval mě. Hra začala a oběma nám bylo okamžitě jasné, že pokud nějaký zápas vyhrajeme, bude to jednak díky Jamesovým hráčským schopnostem a také díky mým schopnostem uhýbat míčku z dosahu. Naštěstí James si z toho nedělal těžkou hlavu a celé to bral s humorem.

Na konci hodiny, poté, co jsme odehráli dva zápasy a díky Jamesovi jsme je oba i vyhráli, jsem byla úplně hotová. Devadesátiminutová snaha uhýbat míčku, který si na mě evidentně zasedl, a zároveň snaha nevšímat si Edwardových častých pohledů, člověka poměrně unaví. Byla jsem proto ráda, že to byla moje poslední dnešní hodina a že jsem mohla jet domů.

Doma jsem se v klidu osprchovala, Mike seděl na posteli v ložnici. Dveře zůstaly otevřené.

„Myslíš, že by bylo možný, aby mě mohl někdo vidět?“ zeptal se mě nečekaně Mike, zatímco jsem se sprchovala.

„Ne, to není možný. Proč se ptáš?“ zeptala jsem se ho zvědavě zpátky.

„Nevím, jenom mě tak něco napadlo,“ dodal neurčitě. Tuhle jeho náladu jsem už znala, věděla jsem, že je zbytečné se v tuhle chvíli dál vyptávat. Raději jsem se rychle osušila, oblékla a vyrazila zadními dveřmi ven. Mike byl hnedka vedle mě se zamračeným výrazem.

„Snad nechceš jít do lesa?“ zeptal se mě nevrle.

„Vypadá to snad, že jdu na pouť?“ odvětila jsem nedbale.

„A to ti nevadí, že tu můžeš potkat jednoho z těch upírů?“

„Nepůjdu nikam daleko. A předpokládám, že bydlí někde dál za městem, takže není důvod, proč bych je měla potkat,“ odpověděla jsem mu.

„Jistě, třeba ani ten, že by tě někdo z nich ucítil nebo nedej bože přímo hledal,“ Mike začal být trochu kousavý.

„Nechápu, proč by mě měl hledat,“ odpověděla jsem, ale hned jak mi ta slova sklouzla ze rtů, tak jsem znala odpověď. Byl to ten krátký moment tenkrát v Londýně, kdy jsem se mu dívala do těch ještě rudých očí. Ten moment, kdy se on díval do mých očí a jeho hladový výraz během mžiku zmizel. Ten moment, který se stal přibližně před devadesáti lety.

„Jo, přesně ten moment jsem měl na mysli,“ řekl Mike nekompromisně. „Anebo možná ten moment, kdy ses mu dívala do těch ještě zelených očí,“ dodal znovu kousavě a zašklebil se na mě. Zamračila jsem se. Samozřejmě si nemohl odpustit tuhle poznámku.

„Pochybuji, že si to pamatuje,“ namítla jsem po chvíli.

„On možná ne, ale Carlisle určitě,“ nedal mi Mike žádnou šanci.

„No, tak to prostě risknu,“ zasyčela jsem už dost naštvaně. „Ostatně je to můj problém, ne tvůj.“

„Jistě, jako vždy,“ dodal se stoickým klidem. Vytáhla jsem si z kapsy přehrávač a dala si do uší sluchátka, muziku jsem si pustila dost nahlas, aby nebyla ani nejmenší šance, že ho uslyším. Nejprve jsem šla kus po pěšince, ale nemohla jsem ze sebe stále dostat ten vztek, tak jsem zamířila mimo pěšinku, přímo do lesa. Šla jsem o poznání pomaleji, každou chvíli jsem zaškobrtla o nějakou větev nebo kořen. Kalhoty jsem měla slušně špinavé a na jednom místě dokonce i natrhnuté. Mike šel kousek za mnou, abych ho raději ani neviděla. I tak jsem ale věděla, že jemu nedělá tento terén, který pro mě byl vyloženě nebezpečný, nejmenší problémy. Moje halucinace na tom byla nejenom s fyzičkou, ale celkově s motorikou, mnohem lépe.

Když jsem ušla dostatečně dlouhou cestu, cítila jsem pouze únavu, všechen vztek už byl pryč. Došla jsem k pokácenému kmenu a sedla si na něj. Z uší jsem si vyndala sluchátka a podívala se na Mika, který seděl vedle mě.

„Nemám prostě rád, když se kolem tebe motají upíři. Dokonce i zlatoocí,“ řekl a díval se před sebe.

„Já vím,“ řekla jsem a podívala jsem se také před sebe. Cítila jsem, jak moje únava velmi rychle ustupuje, občas bylo příjemné mít tělo, které se samo uzdravuje. A občas zase tolik ne. Vzdychla jsem si a zvedla se z kmene, na který jsem si před malou chvilkou sedla. Mike ihned pocítil razantní změnu mé nálady.

„Neměla jsem na to právo, Miku,“ řekla jsem celkem zbytečně a vydala se rychlejším krokem dál do lesa. Mike šel tiše za mnou. Věděl, že nemá nejmenší smysl se mnou o tom diskutovat.

„Za celý život jsem udělala spoustu zlých věcí, většinu si už ani nepamatuji, ale vím naprosto jistě, že tahle byla z nich ta nejhorší.“ S každým dalším slovem jsem přidávala na hlasitosti a rychlosti chůze. Měla jsem před sebou najednou pevný cíl, moje nohy byly klidné a překvapivě pevné. Už jsem tolik neklopýtala a pokud ano, tak mi to bylo jedno, rychle jsem vstala a pokračovala ve své chůzi dál.

„Jak jsem kdy mohla být natolik bláhová a myslet si, že mě to nikdy nedostihne? Jak jsem si jenom mohla myslet, že to, co dělám, je naprosto v pořádku?“ Slzy vzteku a rozhořčení mi stékaly po lících. Vztek ve mně plál jasným plamenem a já si uvědomila, že už se nezdržuje pouze v mém srdci, ale že se šíří po celém mém těle s překvapivou rychlostí. Mike ho už také cítil.

„Tak o tohle ti šlo?!“ zařval, jakmile ho ucítil. „Sebemrskačství, jak jsem jenom mohl zapomenout na tu tvoji pošahanou náturu?“

Na místě jsem se zastavila a otočila se čelem k němu. „Pošahanou? Copak si zasloužím něco jiného než shořet v pekle?“ zařvala jsem a v tu chvíli se plameny, původně uvězněné v mém těle, roztáhly ven s mocným a ohlušujícím výbuchem. Vše kolem mě hořelo, včetně mého těla. Pouze Mike zůstával plameny nezasažen. I když i to bylo relativní, protože mohl cítit moji bolest. Chtěla jsem se posadit a nechat své tělo rozpadnout na prach, ale Mike mě spolu s mým vlastním pudem sebezáchovy odtáhl dostatečně daleko od plamenů. Posadil mě do trávy, oheň tu už nebyl vidět, pouze slyšet a cítit. Moje tělo bylo velmi silně popáleno, ale tento druh poranění se mi vždy hojil nejrychleji. Za pár hodin bych měla být zase jako před výbuchem.

„Tak už se cítíš líp?“ vyštěkl na mě Mike, ale jeho pohled byl už mírnější. Znal mě až moc dobře, aby se na mě dokázal zlobit dlouho. Díky popáleninám jsem nemohla ještě mluvit. Stejně mi do řeči moc nebylo. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a ideálně prostě zmizet. Byla jsem příliš unavená.

„Musíme jít, nebyli jsme tak daleko od města, někdo si toho všimne a pošlou sem hasiče,“ promluvil už klidným hlasem. Přikývla jsem, měl pravdu. Pomohl mi zase vstát a vydali jsme se směrem od požáru. Ani jeden z nás si nebyl jistý správnou cestou, ale ta nejhorší cesta by teď byla zpátky směrem k požáru. I když mě Mike celou cestu podpíral, tak se mi šlo velmi těžko a pomalu. Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo, každý krok, každé nadechnutí jsem bolestivě cítila. Mezi korunami stromů jsem viděla, že obloha tmavne. Povzdechla jsem si.

„Ano, tentokrát jsi svůj trest zvolila velmi záludně. Nejenom že ses upálila, ale ještě se ti podařilo se v noci ztratit v hlubokém lese,“ řekl Mike klidným, jenom lehce sarkastickým hlasem. Jako na potvoru se někde v dálce ozvalo vlčí zavytí.

„No né, dokonce to má tři etapy, ještě tě sežere vlk. Po takovémhle očistci se prostě budeš muset cítit zase skvěle.“ Jeho hlas už vyloženě překypoval sarkasmem. Ostře jsem se na něj podívala, ale nic jsem mu na to neřekla. I svoje myšlenky jsem se snažila si hlídat. Soustředila jsem se na cestu. Po nějaké době jsme narazili na lesní pěšinu, teď už jenom stačilo dohodnout se, kterým směrem se vydat. Mike chtěl jít vlevo, já vpravo. Nakonec jsem se rozhodla jít vpravo, Mike neměl šanci mi v tomhle odporovat – ale ne, že by se nesnažil.

Opět se přidal ale ke mně a podepíral mě, stále se mi ještě těžce šlo. Byla už tma, neměla jsem u sebe hodinky, ale určitě bylo hodně pozdě. Mike mi nechal klid, chtěl, abych se co nejrychleji uzdravila.

„Promiň, Miku, ale já si prostě musím na chvíli sednout a odpočinout si,“ pronesla jsem unaveným hlasem. Jenom přikývl a ukázal kus před nás. Vypadalo to, že tam je položený kmen, na který bych si mohla sednout. Došli jsme k němu a já se na něj s úlevou posadila. Na chvíli jsem zavřela oči a jenom vdechovala plnými doušky vzduch, který mi už tolik nedrásal plíce. Poté, co jsem se dostatečně uklidnila, jsem oči zase otevřela a začala kontrolovat svoje tělo. Oblečení bylo na spoustě míst úplně zničené, někde dokonce zcela odpadly kusy látky. Většina povrchových popálenin už ale vypadala jako stará, zkrabatělá kůže. Na to už stačily tak dvě hodiny a mělo by to zmizet kompletně. Popáleniny uvnitř těla jsem pouze cítila, ale tušila jsem, že už to také nebude dlouho trvat a zmizí úplně. Po chvíli jsem se zvedla a vydali jsme se dál. Už se mi šlo mnohem lépe a chtěla jsem být co nejdříve doma, přeci jenom, chodit v noci skoro nahá po lese není úplně příjemné.

„Zdá se mi, že támhle vidím světlo,“ prohlásil Mike a ukazoval mezi stromy kousek vlevo.

„Půjdeme tím směrem, jestli to je nějaká chata nebo dům, tak bude blízko i silnice,“ řekla jsem. Přikývl. Po chvíli jsme měli ten velký dům v dohledu. Byl vkusně zasazený do okolního terénu, velký, moderní. Z větší části byl prosklený. Nikde kolem něj nebyl žádný další dům, naznačující civilizaci. Ta zrádná myšlenka se mi ani nestačila pořádně usadit v hlavě a už se ozval Mike: „Opravdu si myslíš, že by to mohlo být upíří sídlo?“

„Nevím, Miku, jenom mě to tak napadlo, podívej se, jak to tu vypadá. Honosné, luxusní, zapadlé, nenápadné,“ odpověděla jsem mu a přidala do kroku. Nechtěla jsem jim projít přímo pod okny, pokud to tedy opravdu bylo jejich sídlo. Proto jsem zamířila dál od toho domu. Udělali jsme si určitou zacházku, ale přesto se nám povedlo najít silnici vedoucí od domu. Kvůli mému vzhledu jsem nešla přímo po silnici, ale lesem kus vedle ní a doufala jsem, že nás rychle dovede do městečka - a to z té správné strany. Ani se mi nechtělo přemýšlet, jak bych se dostala na druhou stranu města v tomhle stavu bez povšimnutí. Mike si neodpustil malý úšklebek.

Naštěstí to netrvalo dlouho a dostali jsme se do míst, která jsem už znala a věděla jsem, že za další zatáčkou je můj malý domek. Úlevou jsem vydechla a trochu zrychlila. Za zatáčkou jsem ho opravdu uviděla. Zadními dveřmi jsme vešli dovnitř a já rovnou zamířila do patra, kde jsem se natáhla na postel a usnula.

-------

Opět ta vůně. Tentokrát ale na velmi nečekaném místě - kolem našeho domu. Sledoval jsem ji. Co tu dělala? Vůně je poměrně čerstvá, musela tudy projít dnes v noci. Vedla kolem našeho domu k silnici. Vydal jsem se opačným směrem a s nepříjemným pocitem jsem zjistil, že vede do lesa za domem. Ta cesta byla dost dlouhá - na člověka. S hrůzou jsem se blížil k místu, kde hasiči ještě hasili lesní požár. Tam se vůně ztratila. Podle intenzity vůně jsem věděl, že odtud odešla a prošla kolem našeho domu. Cestou jsem nikde necítil ani kapku krve, i přesto ale mohla být zraněná. Rychle jsem se otočil a běžel na konec stopy, proběhl jsem kolem našeho domu a podél silnice až k městu. Stopa končila u zadního vchodu do jejího baráčku. Byl jsem na vážkách, ale nejistota mě přesvědčila. Vylezl jsem k oknu v prvním patře a skrz sklo jsem se díval na postavu ležící na posteli. Jakmile jsem viděl, že má na sobě zbytky spáleného oblečení, tak jsem chtěl hned vlézt dovnitř a vzít ji ke Carlisleovi. Pak jsem si ale všiml, že nikde na kůži není vidět ani stopa po nějakém poranění a i přes sklo jsem slyšel, že jí srdce bije v pravidelných intervalech. Otočila se na druhou stranu a poskytla mi tak výhled na ušmudlanou tvář. Měla zamračený výraz, asi se jí něco zdálo. Věděl jsem, že už je moc pozdě a že mě ostatní budou za chvíli čekat, ale nedalo mi to a ještě jsem tam chvilku zůstal.

-------

Celou noc jsem měla bezesnou a když jsem se probudila, byla jsem odpočinutá a cítila jsem se zase dobře. Pohlédla jsem z okna ven a překvapilo mě, jaké tam je světlo. Mike seděl v křesle a listoval si v nějakém časopise.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ho.

„Víc, než si myslíš,“ pronesl a hlavu ani nezvedl od časopisu.

„Proč jsi mě nevzbudil?“

„Potřebovala jsi nabrat síly, včerejšek byl… no, minimálně vyčerpávající,“ odpověděl mi a zvedl hlavu. Lehce se usmíval. Zamračila jsem se.

„Ty se na mě nezlobíš?“ překvapilo mě.

„Ne, včera sis pěkně užila a taky protože vím, že máš dostatek zdravého rozumu na to, aby sis to nechtěla zase brzo zopakovat. A to mi naprosto stačí,“ řekl klidným hlasem. Kývla jsem hlavou a vyhrabala se z postele. Nejprve jsem se šla umýt a potom jsem sešla dolů do kuchyně. Na hodinách jsem zjistila, že už je moc pozdě na to, abych stihla první dvě hodiny. Ale mohla jsem stihnout přednášky, co mám mít po obědě. Zkontrolovala jsem si tedy rozvrh a zabalila si věci do batohu.

Vešla jsem do jídelny a rozhlédla se po přítomných. Od jednoho stolu mi hned nadšeně zamával David a naznačoval, abych si šla sednout k nim. Došla jsem si pro něco k jídlu a vyrazila k jeho stolu. Cestou jsem zahlédla, že u upířího stolu sedí všech pět členů klanu. Vypadalo to, že si mě nikdo z nich nevšiml.

„Ahoj Natašo, už jsem si říkal, kde jsi,“ přivítal mě David a odsunul mi židli vedle sebe.

„Ahoj, no, dopoledne mi nebylo moc dobře,“ odpověděla jsem mu, když jsem si sedala vedle něj. Pátravě se mi zadíval do obličeje, ale asi shledal, že teď už mi nic není, protože se mu po chvíli tvář opět rozjasnila.

„Zrovna jsme se domlouvali, že bychom mohli vyrazit do kina, nechtěla bys jít s námi? Zítra od osmi dávají Avatara, má naprosto skvělé recenze a ve vedlejším městě mají 3D kino,“ rozmluvil se s nadšením David.

„Zítra?“ začala jsem opatrně. Rozhodně se mi nechtělo jít s nimi do kina, na takovou míru socializace jsem teda rozhodně nebyla připravená. Na druhou stranu jsem ale nechtěla Davida urazit, takže jsem nakonec zvolila malou lež jako východisko. „Zítra bohužel nemůžu jít, musím si něco neodkladného zařídit.“

„Aha, tak to je škoda,“ řekl David. „Tak snad to vyjde někdy příště,“ dodal ještě s trochou naděje v hlase. Usmála jsem se na něj a kývla na souhlas.

Po obědě jsem měla přednášku z moderního výtvarného umění. Opět jsem se posadila do poslední řady a připravila se na hodinu. Třída se rychle plnila, asi to byla oblíbená přednáška. Mezi posledními vstoupila do třídy i Alice Cullenová. Rychle se rozhlédla po třídě a zjistila, že už je jenom pár volných míst. Nakonec zamířila směrem ke mně. Viděla jsem, jak se Mike vedle mě nepěkně šklebí. Alice si sedla přímo přede mne. Chvíli po ní přišel i profesor. Bylo zvláštní být zase v takové blízkosti upíra. Cítila jsem plameny, které zlehka olizovaly moje srdce, ale věděla jsem, že mám vše pod kontrolou. Tohle platilo spíš jen jako připomínka toho, co by se mohlo stát. Nemělo to nic společného s mým strachem nebo vztekem, jak tomu bývalo obvykle.

Zbytek dne již proběhl v klidu a bez jakýchkoliv upírů. Mike se ve škole nudil, umění ho nikdy nezajímalo. A co se týče literatury, pokud neobsahovala rychlá sportovní auta ideálně formou obrázků a popisků, tak ho to opět nezajímalo. Byl proto rád, když jsem nasedla do auta a vydala se směrem domů. Po včerejším zážitku jsem neměla nejmenší chuť být kdekoliv venku, takže jsem se usadila do gauče, Mikovi jsem zapnula televizi a sama jsem se pustila do knihy, kterou jsme měli příští týden rozebírat na hodině anglické literatury. Strávili jsme tak celou noc až do rána, protože jsem se do knihy začetla a ani si neuvědomila, kolik už je hodin.

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její trpělivost a pomoc s korekturou.

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Jalle (24.01.2013 20:29)

skvelé

12)  Cam (12.04.2012 19:16)

Mně se náhodou jméno Nataša líbí, i moje máma je Nataša

11)  Clea (11.04.2012 19:36)

Jo, tak s tím Mikem se bude řešit v příští kapitole
Jinak, Mike je moje velmi oblíbená postava, mám ji už v několika povídkách "v šuplíku" a on se tak nějak sám vyvíjí
Jinak díky za pochvalu a doufám, že se vám všem bude líbit příští kapitolka

10)  Twilly (11.04.2012 13:40)

Cleo, líbí se mi tvoje zcela nová zápletka i to, jak ji vkládáš do původního děje. Mám ráda, když se něco, třeba jen nepatrně, změní a udělá to v celé povídce ten správný "vítr" . Zajímalo by mě, jestli i ostatní upíři vidí Mikea - mmch, jeho postava je kouzelná. Přítel a společník, který není zidealizovaný. Je takový, jací přátelé bývají

Těším se na další dílek

9)  Clea (11.04.2012 10:33)

Nataša je poměrně časté ruské jméno, ačkoliv oni ho píšou jinak, ale mě se líbí a tim š
A liší se od jejího původního jména kvůli tomu, aby na ni nikdo nepřišel, přeci jenom už pár let pochoduje po světě

7)  Clea (10.04.2012 08:10)

To, proč Mika neviděl bude vysvětleno ve čtvrté kapitole - teda, pokud se mi to tam vejde, už takhle tam toho je dost. Takžeje taky možný, že to bude v pátý kapitole
A ty plameny, no, já si prostě nemůžu pomoct, nemohla jsem je vynechat. Ale při nejbližší příležitosti se ten její výbušný stav pokusím popsat líp
A co se stalo je právě ta otázka, která se postupně bude vyjasňovat

6)  Fanny (09.04.2012 22:13)

A teď v noci Mikea neviděl? Mám v tom bordel... A plameny? Znovu vyvstává otázka, co je vlastně zač, nebo spíše co umí, co dokáže? A co se stalo? Tam někde daleko v minulosti.

5)  Clea (09.04.2012 21:11)

Moc díky, další díl by měl být brzy, už je na korektuře
A konečně bude vidět proč se povídka jmenuje tak, jak se jmenuje

2)  Clea (09.04.2012 17:09)

Jsem opravdu moc ráda, že se to někomu líbí

1)  Michangela (09.04.2012 15:19)

1