08.04.2012 [20:45], Clea, ze série Leknín z císařského paláce, komentováno 16×, zobrazeno 2459×

Setkání po letech.

Ta omamná vůně. Zvláštní směs lehce nasládlé a hořké. Přirovnal bych to k vůni mandlí. Okamžitě jsem si vzpomněl, kdy jsem tu vůni ucítil poprvé. Bylo to v tmavé, zapadlé uličce v Londýně. K té vůni patřily ty nejzvláštnější oči, jaké jsem kdy viděl. Smutné, zadumané, vědoucí. Nebála se. Ona tam jenom stála zády ke zdi a dívala se na mě. V těch očích jsem mohl vidět odlesk celých století. Mohl jsem v nich vyčíst vše. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v jejích očích sice dokážu vyčíst spousty věcí, ale v její hlavě ani jedinou. Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že tomu nedokážu odolat, a tak jsem se rovnou pustil za tou vůní. Koncentrovala se kolem jednoho domu na samém okraji městečka, ve kterém jsme již nějakou dobu bydleli s mojí rodinou. Nedokázal jsem uvěřit svému štěstí a zároveň své smůle. Musel jsem se na vlastní oči přesvědčit, zda je to opravdu ona. Nemusel jsem čekat dlouho. Přijelo auto a opravdu v něm seděla ona. Ale na sedadle spolujezdce byl nějaký muž. Mladý, pohledný a především jí blízký. Zlost mě ovládla a já musel odejít.

-------

Poprvé po mnoha letech jsem ho zahlédla. Nebo aspoň jsem si myslela, že ho vidím. Možná to byl někdo jiný, možná to byl pouze přelud. Stál na kraji lesa, u domku, do kterého jsem se den předtím nastěhovala. Ne, určitě to byl pouhý přelud. Co by tu dělal? Určitě by nečekal na mě, jak si moje pošetilá mysl na chvilku přála. Ne, byl to jen přelud. Velmi smutný přelud. Neviděla jsem mu do očí, ale vyzařoval z něj smutek. Zahlédla jsem ho jenom na chvilku, když jsem parkovala před domem. Viděla jsem ho ve zpětném zrcátku. Jakmile jsem se ale ohlédla, tak už byl pryč. Povzdechla jsem si. Mike na sedadle spolujezdce se kupodivu nijak nevyjadřoval k tomu, zda mohl být skutečný či nikoliv. Už několikrát jsem zahlédla tento svůj přelud. Považovala jsem to za svůj trest, který se mi jednou za čas připomene. S Mikem jsme na toto téma měli již několik hádek, proto to asi tentokrát nekomentoval. Vlastně jsem tomu byla ráda. Nechtěla jsem se zrovna teď hádat. Už zítra jsem měla nastoupit na místní univerzitu a potřebovala jsem ještě dost věcí zařídit.

Vystoupila jsem z auta a pohlédla na malý a starý domek. Mike už stál po mém boku a objal mě kolem pasu. Podívala jsem se na něj, obvykle nebýval takhle… chápavý. Usmál se na mě.

„Teďka zrovna potřebuješ vedle sebe někoho chápavého,“ řekl mi. Usmála jsem se na něj nazpátek. Za tu spoustu let, co jsme spolu, jsem si už zvykla, že on slyší každou moji myšlenku, kdežto já pouze slyším to, co se mi rozhodne říct. Vykročili jsme společně k našemu novému domku.

„Tak jak dlouho si myslíš, že nám to tu vydrží?“ zeptal se mě škádlivě, když jsem otevřela dveře.

„Pět let,“ vypálila jsem bez přemýšlení.

„To je velmi odvážný návrh,“ odpověděl. „Já si myslím, že to budou tak dva roky.“

Otočila jsem se na něj. „To je teda hodně málo, máš nějaký zajímavý tip na vítěze?“

Kývl hlavou a lišácky se usmál. „Já tipuju upíra.“

Zamračila jsem se. „Ty mi teda přeješ. Hmm…“ Na chvilku jsem se zamyslela a dívala se po malé kuchyňce v přízemí. „Já vsázím na medvěda nebo vlka, je tu dost lesů, tak by to mohlo vyjít,“ prohlásila jsem po chvíli uvažování.

Přikývl. „Koukám, že se tentokrát držíš při zemi, minulý meteorit byl opravdu odvážný.“

„Tentokrát chci taky vyhrát,“ usmála jsem se na něj.

„No, to zase tak jistý není, co si tak uvědomuju, tak upíři a zvířata to mají tak půl na půl, obojí je už klasika,“ odvětil, když za mnou vstupoval do obýváku. „A co chceš teda tentokrát?“

„No, takže pokud nás odsud vyžene medvěd anebo vlk,“ začala jsem pomalu a opatrně volila svoje slova, „tak pojedeme na dva týdny někam k moři a ty se budeš tu dobu držet ode mě dál,“ dokončila jsem myšlenku a snažila se tvářit normálně. Bylo mi jasné, že stejně ví přesně, jak jsem to myslela. Podívala jsem se na něj. Vesele se na mě usmíval. Znal mě až moc dobře, aby ho tohle lehké popíchnutí urazilo.

„Kdyby to šlo, tak tě tam klidně nechám se utopit,“ odpověděl s nonšalantním klidem. „Dobrá, pokusím se o to. Ale na oplátku - pokud vyhraju já, tak pojedeme do Benátek,“ řekl mi s nesmlouvavým výrazem.

Podívala jsem se na něj s jedním obočím nadzvednutým. „Do Itálie, to jako myslíš vážně, že chceš jet do Itálie?“ zeptala jsem se ho překvapeně. Kývl vážně hlavou.

„Ne, do Itálie dobrovolně nepojedu,“ řekla jsem mu a zamračila jsem se. Povzdechl si, musel už předem vědět, že to takhle dopadne, přesto to ale jednou za čas zkusil.

„Dobře, tak ne do Benátek. Ale do Londýna bychom snad mohli zajet, ne?“ zeptal se s novou nadějí.

„Jo, už je to hodně dlouho, co jsme nebyli v Londýně, už by to tam mělo být v pořádku,“ poznamenala jsem hluchým hlasem. Představa Itálie mě stále ještě trochu znervózňovala.

„Já jsem to s těma Benátkama nemyslel tak vážně,“ ozval se po chvíli omluvným hlasem. Kývla jsem. Začala jsem vybalovat věci a snažila se soustředit na práci.

Druhý den jsem měla začít v nové škole. Městečko bylo malé, ani ne dvacet tisíc obyvatel. Univerzitu jsem proto našla velmi snadno. V kanceláři jsem si vyzvedla rozvrh a nějaké další papíry a vydala jsem se na svoji první hodinu. Mikovi se vůbec nelíbilo, jaké jsem si vybrala předměty. Neměl rád obory, u kterých nemusel přemýšlet, což podle něj naprosto jasně u literatury a umění bylo. Já jsem už ale měla po krk všech těch jeho diferenciálních rovnic a elektrických obvodů.

První hodinu jsem měla výtvarné umění. Moc jsem se na tuto hodinu těšila. V kanceláři jsem spolu s dalšími věcmi dostala i plánek školy, takže pro mě nebyl velký problém najít ateliér. Pochybovala jsem sice, že na takto malé škole bude kvalitní kurz výtvarného umění, ale i tak jsem si řekla, že nějak začít musím. A pokud by se mi dařilo, tak se vždycky můžu přihlásit i na prestižnější kurz.

Mávla jsem štětcem nad papírem. Namočila ho. Udělala jsem pár krátkých rychlých tahů na papíře. Zachmuřila jsem se. Výsledek rozhodně nebyl takový, jak jsem si představovala.

„Slečno Ivanovová, co to má být?“ ozvalo se najednou za mnou. Obrátila jsem se a pohlédla na profesora výtvarného umění. Otočila jsem se zpátky ke svému stojanu a hlavu jsem nahnula lehce doprava.

„No, měl to být květ leknínu na vodní hladině,“ odpověděla jsem mu. Ani jsem se na něj nemusela otáčet, abych věděla, že se zachmuřil.

„Opravdu si nemyslím, že jste si zvolila správný předmět,“ poznamenal a přesunul se k dalšímu studentovi. Vzdychla jsem si. Věděla jsem, že má pravdu. Dokázala jsem určit autora většiny starých děl, dokázala jsem ta díla i popsat do nejmenších detailů, ale když jsem se snažila sama něco ze svých vizí přenést na plátno, tak z toho vzniklo nanejvýše pár barevných šmouh, které nedávaly velký smysl. A já jsem si tolik přála uvidět ten krásný leknín ze své mysli zase před sebou. I kdyby pouze namalovaný. S novým elánem jsem otočila na další papír a opět namočila štětec do barvy.

„Říkal jsem ti, ať se přihlásíš na techniku,“ zabručel Mike, který se celou tu dobu opíral o můj malířský stojan. Ignorovala jsem ho a znovu jsem se pokoušela přenést svoji myšlenku na papír. Výsledek ovšem nebyl o mnoho lepší než při prvním pokusu.

Druhou hodinu jsem měla anglickou literaturu minulého století. Doufala jsem, že tam si náladu spravím. Mike měl nepěknou radost z mého neúspěchu. Ani mi nemusel opakovat, že na technice bych takovouhle pokořující zkušenost nezažila. Jistě, když někdo absolvuje obor pětkrát nebo šestkrát, tak mu pak těžko profesor řekne, že se na to moc nehodí. Jenom jsem na to pomyslela, koutkem oka jsem zahlédla Mika, který šel chodbou těsně vedle mě, a viděla ho, jak se ušklíbl.

Nech toho, pomyslela jsem si.

„Já ale přece vůbec nic neříkám,“ odpověděl mi a se zářivým úsměvem se na mě otočil. Ani jsem se na něj nepodívala. Naštěstí jsme zrovna dorazili před učebnu, kde jsem měla mít další hodinu. Vešla jsem do místnosti, bylo tam teprve pár žáků. Zvědavě se na mě podívali, ale jinak si mě moc nevšímali. Posadila jsem se do poslední lavice a vyndala si poznámkový blok. Mike se posadil na moji lavici a sledoval ostatní žáky, kteří postupně přicházeli do učebny.

„Cleo, máme tu zajímavou studentku,“ řekl mi Mike, když jsem v tašce hledala nějakou píšící propisku. Tím, že použil moje pravé jméno namísto toho, které jsem si zvolila, jsem mu okamžitě věnovala plnou pozornost a také jsem se podívala ke dveřím. Do místnosti zrovna vcházela malá, překrásná dívka. Mohla by být baletkou. Drobná, s perfektní figurou a držením těla. Jemná, bledá a především naprosto bezchybná pleť. Zářivé oči. Ladná chůze. Spíš to vypadalo, jako by na svoje místo odtančila, než že tam došla. Nemohla jsem z ní spustit svoje oči. Ona mi nevěnovala naprosto žádnou pozornost a to mi dovolovalo ji bezostyšně chvíli pozorovat.

Zlatooká, všiml sis? pomyslela jsem si.

„Jo, všimnul jsem si,“ odpověděl Mike a také ji ještě sledoval. „Myslíš, že sama od sebe, nebo se přidala k jednomu z klanů?“ zeptal se mě po chvilce uvažování.

Tipovala bych spíš nějaký z klanů.

„Taky si to myslím,“ odpověděl mi Mike a sesedl z lavice. Posadil se na prázdné místo vedle mě. Chvíli na to vstoupila do místnosti profesorka a začala s výkladem.

„Ostatní na ni nereagují nijak divně. Asi už tu nějakou dobu žije nebo studuje,“ promluvil po chvíli Mike. Bylo těžké sledovat výklad, když pár lavic přede mnou seděl upír.

Určitě, jinak by jí věnovali mnohem více pozornosti, odpověděla jsem mu v myšlenkách.

„Jsem docela zvědavý, jestli tu potkáme celý její klan,“ přemýšlel nahlas. Zachmuřila jsem se. Jistě, zlatoocí upíři neútočí na lidi – obyčejně. A co když… ještě než se mi ta myšlenka stačila v mysli zformovat, tak jsem ji odehnala. Nechtěla jsem na to myslet. Raději jsem se začala věnovat výkladu profesorky.

Konec hodiny přišel překvapivě rychle. Než jsem si stačila sbalit věci, tak už byla malá upírka pryč ze třídy.

„Všimla sis, že se s nikým celou tu dobu nebavila, věnovala se jenom výkladu, ničemu jinému,“ začal Mike, když jsme odcházeli ze třídy.

Jo, všimla jsem si, odpověděla jsem mu v duchu.

„Musím říct, že je opravdu dobrá, když se s takovým klidem pohybuje mezi tolika lidmi,“ poznamenal.

Asi bude patřit už dlouho ke klanu. Opět jsem cítila, kam se moje myšlenky zaměřují a potlačila jsem je. Raději jsem se soustředila na plánek, kde jsem hledala jídelnu.

„Ahoj, ty jsi tu nová, že jo?“ ozval se vedle mě neznámý hlas. Překvapeně jsem vzhlédla. Stál tam pohledný mladík a mile se na mě usmíval. Asi jsem zase pozvedla obočí v nechápavém výrazu, protože kývnul směrem k plánku, do kterého jsem se tak beznadějně dívala.

„Ahoj, jo, ještě to tu moc neznám,“ přiznala jsem.

„Já jsem David, jestli chceš, tak tě můžu nasměrovat, když mi prozradíš, co máš za hodinu,“ dodal. Představa, že tu i nadále bloudím s plánkem v ruce, se mi moc nezamlouvala, takže jsem byla za jeho nabídku vděčná.

„Já jsem Nataša a zrovna mám volno na oběd, takže hledám jídelnu,“ odpověděla jsem mu. Obličej se mu vyloženě rozzářil.

„To je skvělé, taky mám zrovna pauzu na oběd, tak můžeme jít spolu,“ řekl a ukázal mi směr k jídelně, kam jsme se i rovnou vydali. Jídelna byla v samostatné budově. Většina ostatních univerzitních budov byla rozmístěna kolem. Jen jedna z nich měla celkem tři patra, všechny ostatní měly pouze jedno jediné patro. Díky tomu to tu ani jako univerzitní kampus nevypadalo.

David mi otevřel dveře a nechal mě vejít první. Byla jsem z toho trochu nesvá, na takové způsoby jsem si už odvykla. Šli jsme se postavit do fronty a David na mně mezitím vyzvídal, na jaké předměty jsem se zapsala.

„Hele, támhle vzadu je naše malá upírka. A není sama,“ ozval se Mike, který celou tu dobu šel kousek za mnou. Podívala jsem se směrem, který mi popisoval, a opravdu - u jednoho stolu vzadu seděli teď tři upíři. Ta malá tanečnice, kterou jsem viděla již na hodině, a u ní seděli další dva upíři. Jeden z nich byl světlovlasý se zachmuřeným a ostražitým výrazem. Ten druhý byl opravdu veliký a svalnatý. Jenom jsem na něj pohlédla a přejel mi mráz po zádech. Musel být minimálně o hlavu vyšší než já. Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku z jeho velikosti, tak jsem musela uznat, že i on má jistý půvab.

„Jo, to jsou Cullenovi,“ ozval se David, když si všiml, kam se dívám. Podívala jsem se na něj zvědavě.

„Přistěhovali se sem asi před rokem, je to velká rodina, i když nejsou skutečná, biologická rodina. Doktor Cullen s manželkou je adoptovali,“ pokračoval David a byl evidentně rád, že si zase získal moji pozornost nazpět.

„Jsou trochu zvláštní, s nikým se tu nebaví, asi si myslí, že jsou lepší, než my všichni kolem,“ posměšně si odfrkl. Ještě jednou jsem se podívala k jejich stolu. Opravdu si nikoho jiného nevšímali, seděli nejdál, jak to šlo.

„Ještě mi řekni, že se jim divíš,“ ozval se zase Mike s lehkým náznakem smíchu v hlase. Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, že se šklebí. Měla jsem dětinské nutkání na něj vypláznout jazyk. Fronta se posunula a na mě tak konečně přišla řada. Vzala jsem si pouze jablko a sodovku.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se mě David, když viděl, že jsem si nic jiného nevzala.

„Necítím se dneska moc dobře, tak to nechci pokoušet,“ odpověděla jsem mu a byla překvapená, že se někdo jiný než Mike zajímá o to, že málo jím. A Mike to stejně dělal jenom proto, že mě rád sekýroval.

„To vůbec není žádná pravda,“ ozval se vedle mě dotyčný.

Vážně mě štve, že slyšíš prostě každou mojí myšlenku.

„Jo, to už tak halucinace dělají,“ odpověděl mi a podíval se na mě se zářivým úsměvem.

Jako kdybys znal hodně halucinací, pomyslela jsem si naštvaně a čekala, až si David nandá jídlo na tác. Přišlo mi vhodné, abych na něj počkala, když mi uvolnil místo ve frontě a evidentně se snažil přátelit.

„Jo, ten se určitě chce s tebou kamarádit,“ prohodil Mike. Podívala jsem se na něj, ale jenom pobaveně zavrtěl hlavou, nechtěl to dál rozvíjet.

„Pojď, támhle mám pár kamarádů, seznámím tě s nimi,“ řekl David, když si nabral dostatek jídla a zamířili jsme k jednomu docela plnému stolu.

„Ahoj lidi, tohle je Nataša, letos tu nastoupila,“ představil mě David a vybral nám dvě volná místa mezi ostatními, kteří si mě teď prohlíželi a zdravili mě. Postupně mi je David představil, ale zapamatovala jsem si jenom jméno jedné dívky, protože se na mě dívala opravdu nepěkným pohledem. Mike, který stál za mnou, mi položil jednu ruku ochranářsky na rameno. Její váha, i když v podstatě pouze imaginární, mě trochu uklidnila. Nebyla jsem zvyklá být mezi tolika lidmi, kteří mě sledovali. Zachránil mě ale David, kterému stačil i velmi malý podnět a rozhovořil se. A právě teď mi začal povídat o předmětech, které si vybral a především o těch, které budeme mít společné. Evidentně ho velmi těšilo, že budeme mít některé společné hodiny.

„Cleo, další příchozí,“ upozornil mě najednou Mike. Otočila jsem se ke dveřím do jídelny. Právě vešla dívka, která jako by zrovna sestoupila z módního mola. Vysoká perfektní postava, blond dlouhé vlasy, úžasná pleť. Okamžitě mi bylo jasné, že Mike se nespletl. Už jenom to, jak se lehce opírala o dveře, když vcházela. Podívala jsem se zvědavě za ni, protože její postoj naznačoval, že ji ještě někdo následuje. Ruku měla položenou na otevřených dveřích, jako by je pro někoho držela. Její pohled ovšem ulpěl na skupince upírů již čekajících u stolu. Na tváři se jí rozlil krásný úsměv. Můj pohled se opět přesunul za ni, na postavu, která se tam zrovna objevila. Srdce mi okamžitě vynechalo dva údery, ještě jsem si to sama ani neuvědomila. Potom se rozeběhlo jako o závod. Mike mi pevně stiskl rameno. Nedokázala jsem od příchozího odtrhnout pohled. Byl vysoký, statný, měl pružný krok. Ostře řezanou tvář, měděné vlasy. Byl naprosto dokonalý. Přesně takový, jak jsem si ho celou tu dobu představovala. Po jídelně se ani nepodíval, rovnou vyrazil za dívkou k jejich stolu. Když se usadili, tak k nim ostatní přistrčili tácy s jídlem. Blondýnka si sedla vedle toho svalnatého a podle velmi rychlého pohybu jeho ruky, jsem usoudila, že jsou pár. Edward, pokud se tak stále jmenoval, si sedl vedle té malé tanečnice, ale nevšímal si jí víc než ostatních.

„Jo, to je zbytek Cullenů,“ řekl mi najednou David vedle mě, když si všiml, že se zase dívám k jejich stolu. Pár ostatních od našeho stolu se podívalo jejich směrem, ale protože už je znali, tak jim nevěnovali takovou pozornost.

„Ten veliký, co sedí vedle té blondýnky, se jmenuje Emmett,“ pokračoval David s výkladem. „Ta blondýnka je Rosalie a vedle ní sedí Jasper. Ta malá, co sedí naproti němu, je Alice a vedle ní sedí Edward.“

Celou tu dobu jsem se dívala pouze na něj. A jakmile David vyřkl jeho jméno, tak se Edwardova hlava otočila přímo za jeho hlasem. Jako kdyby ho přímo zavolal. Edwardův pohled se zdál znuděný. Chtěl se odvrátit pryč, ale zadíval se kousek nade mě a pak jeho pohled sjel přímo na mě. I na tu vzdálenost jsem viděla, jak ztuhnul. Svoje srdce jsem slyšela, jak tluče jako o závod. Přála jsem si být blíž, abych mu viděla pořádně do očí a mohla z nich něco vyčíst. Na druhou stranu jsem si přála být někde hodně daleko. Mike mi stiskl rameno a já jsem uhnula očima jinam. Podívala jsem se na ostatní kolem svého stolu, ale nikdo z nich si ničeho nevšiml. David se rozhovořil s klukem nalevo od něj a ostatní si mě také nevšímali.

Kde se tu vzal? Proč zrovna on? Proč zrovna teď? V mysli mi neuspořádaně vířily myšlenky. Ani Mike je nestíhal všechny registrovat.

„No, asi jsme narazili na Carlisleovu tlupu,“ pokusil se mě uklidnit.

Anebo si našel nějakou svoji, vždyť přece v Londýně lovil, byl bez tlupy, pokoušela jsem se svoje myšlenky nasměrovat jedním směrem.

„Stejně tak se mohl vrátit ke Carlisleovi,“ navrhl Mike. „Vzpomeň si, jak David říkal, že je adoptoval doktor Cullen. Pochybuju, že by mnoho upírů bylo schopných pracovat jako lékař.“ Tenhle argument jsem nedokázala nijak vyvrátit. Znělo to příliš logicky.

Takže Carlisle, asi bychom ho měli jít navštívit, nerada bych, aby došlo k nějakému nedorozumění, pomyslela jsem si hořce.

„Myslíš si, že mu to řekl?“ zeptal se najednou Mike a já jsem přesně věděla, co tím myslí. Nechtěla jsem o tom ani uvažovat, nechtěla jsem na to vzpomínat.

„Já vím, že je ti to nepříjemné,“ ozval se omluvně Mike.

„Měli bychom už jít, Natašo,“ ozval se vedle mě najednou David. Jenom jsem přikývla a zvedla se od stolu. Nedokázala jsem se nepodívat ještě jednou k jejich stolu. Edward se teď bavil s Alicí a vypadal, že je do rozhovoru plně zabrán. Mike mě trochu pošťouchl, abych se pohnula vpřed a tak jsme vyrazili na další hodinu.

V učebně španělštiny, kterou jsem si vybrala pouze jako doplňkový předmět, jsem se opět usadila do poslední lavice. David, který měl tuto hodinu se mnou, se posadil ke mně. Celou hodinu jsem se snažila tvářit, že dávám pozor na výklad, abych se s Davidem nemusela bavit a mohla tak v klidu přemýšlet. Mikovi se moc nelíbilo, když jsem v jednu chvíli začala uvažovat o tom, že bych odsud prostě zmizela. Neměl rád, když jsme se někde jenom rychle mihli. Odůvodňoval mi to tím, že pár lidí by si tu toho všimlo a nejenom ten jeden upír. Nerad říkal jeho jméno. Možná to bylo proto, že jsem na něj vždy přehnaně reagovala.

------

Posadil jsem se vedle Alice. Jasper ke mně přistrčil tác s jídlem. Neměl jsem náladu na všechny ty přízemní myšlenky v mojí hlavě. Nejradši bych se šel někam proběhnout. Najednou jsem uslyšel, jak někdo mluví o Cullenových. Podle hlasu jsem dokázal určit, že to je ten frajírek David Brown. Někomu vyjmenovával členy rodiny, to snad není pravda. Edward, zaznělo mi v hlavě a já jsem se na něj podíval. Doufal jsem, že si příště rozmyslí mluvit o ostatních. On se ale na mě nedíval. Všiml jsem si někoho stojícího kousek za ním, vyloženě tam vyčníval. Podíval jsem se na něj. Byl to ten kluk, kterého jsem viděl s ní v autě. Sledoval moji rodinu podmračeným pohledem. Jednu ruku měl ochranitelsky položenou na ramenu dívky sedící vedle Browna. Ještě než jsem se na ni podíval, tak jsem věděl, že to je ona. Dívala se na mě. Měla stále ty smutné a vědoucí oči. Nechápal jsem, proč na mě tak působí. Proč najednou cítím tu potřebu chytit ji za ruku a… A co? Ani sám vlastně nevím.

Odvrátila pohled. Rozhlédla se opatrně kolem svého stolu a pak natočila hlavu směrem k Brownovi, ale přišlo mi, že ho nevnímá. A pak jsem si uvědomil, že ten kluk, který stále měl svoji ruku na jejím rameni, jí něco říká. Její myšlenky jsem stále nedokázal slyšet, proto jsem se zaměřil na něj. S překvapením jsem zjistil, že slyším pouze útržky. Ona mu ale neodpovídala. Stále měla hlavu nahnutou k Brownovi a i její oči ho sledovaly, i když s lehce matným výrazem. Z těch několika útržků jsem neměl ani ponětí o tom, co jí vykládal. Ale moje zvědavost tím jenom vzrostla. Kdo je ta dívka? A kdo je on? Proč se kolem ní motá? Proč ji chrání? Proč mi tolik vadí, že je s ní?

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její trpělivost a pomoc s korekturou.

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Jalle (24.01.2013 16:51)

Veľmi sa teším na túto poviedku so zaujímavým názvom
Čo robí Mike v Bellinej hlave?

15)  Clea (20.04.2012 14:49)

Yasmini: zrovna včera jsem se o série začala zajímat a dneska jsem psala adminkám jak to je trefila ses úplně přesně takže dneska, no, tak dobře - o víkendu, založím sérii a převedu kapitoly do ní
jinak děkuji za pochvalu, opravdu mě potěšila a doufám, že i další kapitoly se ti budou líbit

14)  Yasmini (20.04.2012 14:03)

Cleo, krásná povídka. Opravdu technicky úžasná a příběh za ní ničím nezaostává.
Něco technického: založ si sérii (zakládá se v administraci v sériích, pak si napiš adminkám ať ti ji schválí do fóra nebo na support), lidi si pak můžou zatrhnou zasílání nových kapitol na e-mail a hlavně nemusíš ručně vkládat následující díl

Y.

13)  Clea (11.04.2012 19:25)

moc děkuju. A Jano, pokračovat určitě budu, postavy mě nenechají moc dlouho pro sebe

12)  Twilly (11.04.2012 12:11)

Zaujala jsi mě, Cleo...

10)  Clea (09.04.2012 17:07)

Díky a ano, je o dost starší. Kusů z minulosti tam bude docela dost, mám je ráda
To malování mám ze své zkušenosti, proto se mi to psalo tak lehce

9)  Michangela (09.04.2012 11:11)

Moc krásné téma! A docela zajímavý pár. Líbí se mi ty náznaky její minulosti. Jestli jsem správně pochopila název, tak je ona ze starší doby než náš Edward. Ten pokus o malování leknínu byl opravdu přesně popsaný. Díky a těším se na pokračování!!!

8)  Clea (09.04.2012 10:45)

Cam, za chvíli ti pošlu další kapitolu k opravě, tak si připrav velkou červenou klávesu

7)  Cam (09.04.2012 10:40)

Super, jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat

6)  Clea (09.04.2012 10:23)

To tam bude popsáno taky, proč ho Edward vidí

5)  Fanny (08.04.2012 22:32)

Takže bella ne? Jo, to bude ještě zajímavé... A halucinace? To je nějaká podařená halucinace, když ho Edward viděl, ne??? To mě trošku mate

4)  Fanny (08.04.2012 22:14)

Jo, spoustu otázek, možná víc než spoustu... A úplně upřímně, zaujalo mě to už od začátku. doufám, že to bude stejně dobře pokračovat.

3)  HMR (08.04.2012 21:29)

se těším

2)  Clea (08.04.2012 21:27)

Děkuji
Mike je halucinace - vidí ho pouze ona, protože její hlava si ho vytvořila, díky tomu taky slyší její myšlenky Později se i v povídce dostanu k tomu, jak se stalo to, že si Mika vytvořila
co bylo mezi nimi se bude postupně vyjevovat, už v další kapitole bude malinkatej náznak
Bella to není, nakonec jsem se rozhodla vytvořit si jinou postavu a dál bude popsáno, co je zač
další díl by měl být zítra, snad se bude líbit

1)  HMR (08.04.2012 21:09)

zajímavé a napínavé
mám spoustu otázek... Mike je duch? a co bylo tedy mezi Edwardem a tou dívkou, bude to Bella?, když to vypadá jakože se moc neznají, a co je ona zač? ááááááááááááááááá
a kdy bude další díl?

1