28.05.2010 [22:15], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 29×, zobrazeno 6862×

How did we get here?
I used to know you so well
How did we get here?
I think I know

Paramore, Decode

Forks, stát Washington, současnost

Už jsem to nechtěla odkládat.

Celou dobu ve Forks jsem se uvnitř tolik zlobila… Cítila jsem, že ten vztek z nějakého nevysvětlitelného důvodu obracím proti babičce. Nejhodnější, nejlaskavější a nejsmutnější duši na celém širém světě. Její podivný výlet, podivná setkání, záhadné úsměvy a slzy… Tolik emocí! Kdyby z nich někdo připravil koktejl, pravděpodobně by se jím mohl celý stát Washington opíjet rok…

Hořkost z té nespravedlnosti mě pálila v krku.

Protože i když jsem ten telefonát odkládala, věděla jsem, co mi řeknou.

Na tom chodníku před prázdným zarostlým pozemkem jsem v sobě cítila tolik života!

Studený déšť se dostal pod každý můj vlas - moje oči, nos, ústa se plnily, musela jsem lapat po dechu. Já přece jsem živá!

Ale živá je babička. Stará a živá. Já jsem mladá a mrtvá.

Forks, stát Washington, 1933 - 1938

Něco bylo jinak. Nevěřila jsem, že ho mohu milovat více. Ale stalo se to. A zdálo se, že i Edward ztratil schopnost soustředit se na cokoliv mimo nás dva. Možná to způsobilo vědomí, že náš společný čas je stanoven.

Renesmé byla na světě sotva pár dnů a mé tělo bylo silné a zdravé jako nikdy. Každá zlomenina, každá tržná či řezná rána – důsledky té strašné hodiny, kdy se děťátko probíjelo ven z mého - v tu chvíli ještě zuboženého – těla, vše se zahojilo po jediném malém kousnutí.

Ona nebyla jedovatá – ne tak jako její otec – její jed dočasně ochromoval, a potom hojil. Zázračně. Dokonale. Tak dokonale, že skutečný upíří jed už neměl šanci.

Renesmé byla odpověď na všechny moje otázky. Ona byla smyslem toho všeho – skutečný anděl, ne trest pro neposlušné. Trest jsme si nakonec vybrali a stanovili sami.

Vrátil se Jacob. Vydala jsem se za ním hned první ráno poté, co jsem se to dozvěděla od táty. Poprvé jsem řídila vlastní auto. Navzdory hrdlu, staženému nervozitou a očekáváním, jsem vnímala ten dokonalý pocit svobody z neomezeného pohybu. Nikdy nebudu běhat jako oni, ale jsou i náhradní a skoro stejně příjemné možnosti…

Zastavila jsem na kraji La Push. Cesta do osady byla tak špatná, že bych mohla s autem uvíznout. Nedošla jsem daleko. Hned za prvním ubohým domkem se objevili mezi stromy.

Vypadali jako tehdy u kostela. Obrovští, samý sval. Všichni ostříhaní nakrátko a tak málo oblečení. S překvapením jsem si uvědomila, že je jich mnohem víc než tehdy. A taky mezi nimi přibyla jedna menší postava, jediná, která měla beztvarý kus košile i na horní polovině těla.

Dívka. Znala jsem ji. Leah Clearwaterová, dcera Harryho Clearwatera, po mém otci nejlepšího přítele Billyho Blacka.

Teď s bojovně vystrčenou bradou a rukama založenýma na prsou vykročila bez rozmýšlení dopředu, takže nepochybného vůdce smečky, Sama, nechala půl kroku za sebou. Ozvalo se tiché zavrčení. Leah uraženě trhla hlavou a zařadila se za Sama. Bojovnost ji ale neopustila a celou dobu mě provrtávala nenávistným pohledem.

„Co tady chceš, ty hnusná pijavice! Myslíš si, že se tě smlouva netýká?“ znovu to tiché a podrážděné zavrčení. Leah se kousla do rtu.

Sam vypadal, že se ji chystá přetrhnout.

„Já nejsem to, co si myslíš," odporovala jsem mírně. „Kde je Jacob?"

Leah se nadechla k dalšímu výpadu, ale Sam byl rychlejší.

„Nemáš tady co dělat. Možná nejsi pijavice, ale něco s tebou udělali. Tenhle smrad nezmizí ani za tejden.“

Usmála jsem se. Moje malá zázračná. Podepsala si mě.

„Potřebuju mluvit s Jacobem.“  Narovnala jsem se v ramenou. Přece se jich nebudu ptát!

Leah si svůj výstup nechtěla nechat ujít.

„Myslíš po tom, co v zimě málem vyhladověl a zmrznul někde v Kanadě? Kvůli tobě, ty pitomá upírská couro! Co si myslíš! Zničíš mu život, a sotva se dostane z nejhoršího, přijdeš ho zase votravovat? Však von se na vás chystá! Porušili jste smlouvu, bude boj!“

Strnula jsem. Můj stesk, moje bolest z toho, že Jacob odešel bez rozloučení a bez vysvětlení – to vše bylo jen mé sobecké fňukání. Ten, kdo skutečně trpěl, byl můj nejlepší přítel.

Leah znovu překročila neviditelnou hranici. Sam ji tvrdě popadnul za loket. Ale mlčel. Leah měla tak sevřené čelisti, že jí lícní kosti téměř zbělely. Došlo mi, že je tak soustředěná, aby se neproměnila a neroztrhala mě.

Beze slova jsem bahnem couvala zpět k autu.

„On opravdu přijde, vyřiď jim to!“ Poslední slovo tak přece jen patřilo Samovi.

Netrvalo to dlouho. Ještě ten den odpoledne jsem sebou vyděšeně trhla při rázném zabouchání na dveře. Beze slova jsem podala Renesmé Edwardovi do náruče a šla sama otevřít. Malá měla oči plné otázek. Bože, už jenom chybí, aby promluvila…

Jacob stál kus ode dveří – musel uskočit hned po tom rádoby nebojácném gestu. A v jeho tváři jsem viděla důvod – krčil nos a znechuceně se šklebil. Stál ve stejné bojovné pozici jako Leah dnes dopoledne. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Ale jen na okamžik. Nohy mě zradily a já se svezla na první studený schod. Vypadal strašně. Viditelně hubený, šlachy na celém těle a zvlášť ve tváři vystupovaly pod podivně zsinalou pokožkou. To zářící zdraví, všeobjímající úsměv a laskavost – to bylo pryč. Když ale uviděl mou slabost, jeho bojovnost byla ta tam. Klečel o schod níže přede mnou, držel mě za ruce a s úzkostí mi hleděl do tváře.

„Bello, neblázni, co je to s tebou? Mám někoho zavolat? Mám ho zavolat?“

Ale to už stál Edward mezi dveřmi, zezadu mě opatrně zvedal a vraždil Jacoba pohledem. Jemně mě postrkoval dovnitř.

Jacob se zastavil nerozhodně na prahu. Edward mě přes mé protesty ukládal na pohovku v našem maličkém salonu. Začínal květen, ale oheň v krbu byl v kamenném domku stále vítaným hostem. Na rozdíl od toho, který teď skoro zaplnil dveřní otvor.

„Co chceš!“ zavrčel Edward. Nevyhazoval ho, jakoby chtěl, aby se to vše jednou provždy vyřešilo.

„Kolik vás sakra ještě bude! O tom smlouva nemluvila, že si tady uděláte kolonii! Bella dneska viděla, co to dělá s našima! V rezervaci je hotový pozdvižení! Je skoro nemožný to dýl tajit! A co je to s ní! Je to z ní cejtit, ale žije, tak co to sakra vyvádíte!“ Zvedla jsem hlavu ve snaze něco vysvětlit, ale Edward mě umlčel pouhým pohybem ruky.

Ve tváři se mu objevil výraz, z kterého se mi po těle rozlil mráz. Odsekával každé slovo.

„My se vás nebudeme ptát, jestli můžeme mít hosty nebo třeba nové členy rodiny. Smlouva mluví jasně – nikoho jsme neproměnili, žádný člověk nezemřel a nezemře naší vinou. Dodržujeme stanovenou hranici. A po vás se nechce nic jiného, než abyste dělali totéž! Tak mi ksakru řekni, co tady děláš!“

Do toho okamžiku zlověstného ticha se z ložnice ozvalo vzlyknutí tak srdcervoucí, že jsme všichni nadskočili. A jako můry za světlem jsme se vrhli tím směrem. Já ale měla nevýhodu lidské rychlosti. A tak se stalo, že se Edward a Jacob srazili ve dveřích. Ozvalo se dvojité zuřivé zavrčení. Cítila jsem, jak mi hrůzou vstávají jemné chloupky na pažích.

A znovu to zanaříkání. Oba se vrhli do ložnice.

Když jsem o vteřinu později stála v těch dveřích já, naskytl se mi neuvěřitelný pohled.

Edward se snažil vší silou udržet v náruči Renesmé, která vztahovala své malé ruce jediným směrem – k Jacobovi klečícímu na zemi u Edwardových nohou a vytřeštěně zírajícímu do tváře mojí pár dnů staré dcery.

Otisk. Tajemství. Osudovost. Nezvratnost. Kouzlo. Láska. Oddanost.

To vše mi najednou vytanulo na mysli. Všechny Jacobovy příběhy se postupně staly skutečností. Proč by tento měl zůstat legendou…

xxx

Něco bylo jinak. Vlastně všechno bylo jinak. Žila jsem svůj určený čas mezi bytostmi ze světa mýtů. Milovala jsem je a byla jsem milována. Můj muž by pro mě zemřel. Můj nejlepší přítel by dal život za mou dceru.

Ale nikdy jsem se nemohla stát součástí rodiny svého muže. A nikdy jsem se nemohla stát součástí budoucí rodiny své dcery.

xxx

Uběhlo pět let.

Pět let lásky a naplnění.

Renesmé se pomalu blížila fyzické dospělosti. Díky Alici jsem zůstala klidná. Neměla jsem důvod nevěřit jejímu ujištění, že moje holčička za pár let přestane stárnout a definitivně zapadne mezi Cullenovy, s Jacobem jako svým druhem a mužem navždy.

Přesto se Alice v mé přítomnosti usmívala velmi zřídka. Část důvodů, proč tomu tak je, jsem chápala. Ale zřejmě viděla i věci, které zatím nikdo ani netušil. Nikdy mě nenapadlo se jí vyptávat. Věděla jsem, že velká část z toho, co se stane, je v našich rukách. Jsou to naše rozhodnutí, ne důsledek Aliciných vizí.

Trápila mě jen jedna věc – proč mě neutvrzuje v mé naději ohledně Rosalie. Slýchala jsem, že je na tom už mnohem lépe, milovala Renesmé, dokonce mi po ní posílala drobné dárky a pozdravy. Doufala jsem, že den, kdy budu trochu blíže setkání s mým světlovlasým démonem hrůzy, se blíží, a my budeme moci zapomenout a začít znovu.

Věřila jsem tomu až do toho dne, kdy se Edward a Renesmé vrátili z obvyklé návštěvy ve velkém domě. Já - jako vždy sama a s další tlustou knihou na kolenou - na ně netrpělivě čekala.

Tentokrát jsem je neslyšela volat a výskat už zdálky. Když vešli do domu, vyděšeně jsem vyskočila.

„Co se proboha stalo? Jsou všichni v pořádku?“

Edward mě vzal za ruku a smutně se usmál.

„Zdá se, že si Rosalie ze své lovecké výpravy přinesla zvláštní kořist. V rodině Cullenů brzy přibude nový člen.“

Nový člen. Další novorozený.

Plamínek naděje, že do té rodiny někdy skutečně budu patřit, zhasnul navždy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Nebraska (28.05.2010 23:30)

Violet, Violet, copak se děje?
Chudák Jacob, úplně jsem ho chtěla pomuchlat (to je to víno!), a otisk jsi napsala tak krásně, že jsem se z toho regulerně svezla po židly do pololehu
A Emmett... Nojo, čekala jsem, kdy se objeví.
Jsem hrozně zvědavá na ty vztahy potom... a co ta Violet?
Děkuju

7)  Ewik (28.05.2010 23:22)

Krásný díl

6)  ambra (28.05.2010 23:17)

Michangela: Tobě úplně spešl poděkování, Ty v tom nacházíš takové vrstvy, o kterých si myslím, že jsou i pro mě jen k lehkému nahlédnutí, a pak mi hned unikají... DĚKUJU...

5)  ambra (28.05.2010 23:10)

Evelyn: Děkuju za krásný komentář (ty mi vždy rozhodíš srdeční rytmus). Jo a tamto - myslím, že takto to může být...
Hanetko! Už zase! Tytytyty zlobivá géňo! Omg to jsou zase úžasné verše... Ale potěšilo mě, žes ten slabounký nádech zachytila...
Karolko: Myslíš, že je to spíš hořký s dobrým uvnitř nebo dobrý s kyselým uvnitř... Ne vážně, i kdybych chtěla do dvou slov vmáčknout pocit, co z toho příběhu sama mám, líp bych to neuměla...

4)  Michangela (28.05.2010 23:07)

Já to cítím. Bella měla svou šanci a své rozhodnutí. A Violet má také svůj život. Nebo šanci na rozhodnutí teprve dostane. Jen mne zajímá, jestli to ví i její babička Bella...

3)  Hanetka (28.05.2010 22:59)

Čas každou bolest ztiší přec,
to je nám dávno známá věc,
však přesto dnes, i po letech
se ozve bolestivý vzdech,
a lítost, léta tajená,
zas roztřese mi kolena.
Pak Violet, jak dobře vím,
mě hlídá zrakem zkoumavým,
snad se vše v dobré obrátí...
Snad moje dluhy zaplatí?

2)  Karolka (28.05.2010 22:30)

Jsi úžasná! Ta bolest, ten mrak, to tam pořád je... Ale Bella - matka... Jak to říct? Já už se nebojím... Jo, budu strašně brečet. Ale nebojím se. Vzpomínáš na tu bonboniéru? Tohle byly višně v hořké čokoládě...

1)  Evelyn (28.05.2010 22:11)

Ambro, to je taková krása... Emoce na mě úplně dýchají a já se pomalu ale jistě rozpouštím... Nádherný díl

Ale co je s Violet??? Prosím, jen nenech umřít i ji, když už jsi nechala zestárnout Bellu

«   1 2