04.12.2010 [17:30], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 52×, zobrazeno 8042×

VIII. Edward Anthony Masen

Brzy jsem pochopil, že kdybych se tenkrát dostal do rukou někomu jinému, než Carlisleovi, neměl bych šanci.

Byl pověstný svou příkladnou a obětavou péčí o pacienty. Ale tentokrát se i ti, co ho znali, pozastavovali nad jeho posedlostí zachránit toho patnáctiletého kluka, co už to vzdal.

Táta zemřel dřív, než naše auto vytáhli zpod toho kamiónu. Máma si vytrpěla dlouhou cestu do nemocnice jenom proto, abych ji pak slyšel umřít těsně vedle mého lůžka. Teprve mnohem později jsem v Carlisleových vzpomínkách viděl, co se mu tenkrát pokoušela sdělit.

A on už se ode mě nehnul. Navzdory mé urputné snaze dostat se co nejrychleji za nimi, se mu podařilo ukrást mě hrobníkovi z lopaty.

Jenom on u mě mohl probdít tři noci za sebou, aniž by jeho neúnavná pozornost polevila. On zaznamenal každý falešný tón mého srdce dřív, než to vyhodnotily ty moderní přístroje, na které jsem byl napojen. Pouze on mohl zužitkovat po staletí sbírané zkušenosti s léčbou lidského těla, uchovávané v té nejdokonalejší databázi – jeho mozku.

Přesto pak nebyl schopen přesně formulovat, co ho vedlo k tak šílenému rozhodnutí mě přijmout do své rodiny. Byla to skutečnost, že si dal takovou práci s mým tělem a potom zjistil, že duše je rozbitá ještě víc? Nebo to byla ta věc s Esméinými mateřskými pudy. Jakmile ke mně přilnula (což se odehrálo během prvních dvou minut její první návštěvy), nedokázala mě nechat napospas státní sociální síti. Nebo nějak dokázali vytušit, k čemu všemu to povede?

Řekli mi kdo jsou. Tehdy jsem ještě ani zdaleka netušil, jak moc tím riskovali. Moje reakce jim vyrazila dech. Viděl jsem to na nich - vždycky jsem uměl dobře odhadnout, co se druhým honí hlavou.

„Když do pekel, tak se vší parádou!“ chechtal jsem se hystericky. Tehdy jsem si ještě pořád přál umřít.

O dva roky později, když jsem onemocněl, už bylo všechno jinak. Měl jsem rodinu. Dostal jsem víc, než by si kterýkoliv jiný sirotek mohl přát. Lásku, materiální zabezpečení a… hodnoty! Právě oni mi vštěpovali lidskost!

Ani Carlisle si netroufnul říct, jestli na propuknutí mé choroby měl vliv ten prožitý stres, nebo by k tomu došlo stejně. Každopádně jsem tehdy musel změnit svůj životní styl. A hlavně skončit s aktivním sportem. Znemožňovaly mi ho stavy, do kterých mě (přes veškerou Carlisleovu péči) chronická porucha krvetvorby a její drastická léčba uváděly. O to víc času jsem měl na studium. Jediná aktivita, které jsem se nehodlal vzdát (i když to kolikrát znamenalo, že mě Carlisle, nebo Esmé nosili v náručí), byl pobyt v lese. Nějakou šťastnou shodou náhod jsme se takhle našli. Oni to potřebovali ke své obživě, já k životu.

∞∞∞

Ta volba se vznášela ve vzduchu už od první chvíle, kdy má nemoc vstoupila do našeho domu.

„Budu tě léčit,“ oznámil mi Carlisle. „Udělám všechno pro to, abys byl zdravý. Ale chci, abys o něčem přemýšlel.“ Seděl na pohovce vedle Esmé, já naproti nim v křesle. Oheň v krbu po mé pravé ruce praskal jen pro mé pohodlí. „Pokud… se mi to nebude dařit, dám ti možnost volby. Za prvé: můžeme tomu nechat volný průběh, a ty…“ Neubránil se a zavřel oči. Esmé mu stiskla ruku. Ona sama v tu chvíli vypadala, že potřebuje, aby ji někdo držel.

„Chápu,“ ujistil jsem ho. Nejspíš by to doopravdy neřekl. Ale já nechtěl, aby ho k tomu to ticho nutilo.

Podíval se na mě a omluvně se usmál. Asi mu vadilo, že jako lékař nedokáže takovou věc ani vyslovit. Rozuměl jsem mu. Vždyť já ho tou dobou už skutečně považoval za svého druhého otce.

„Druhá možnost je… přeměna,“ skoro to slovo zašeptal. Jako by měl strach, že právě z jeho úst to bude znít sprostě. Už jsem věděl, co to obnáší. Natolik jsem byl členem rodiny, že mě podrobně seznámili s vlastní minulostí, včetně svého zrození. Věděl jsem, jaký je jejich život a uměl si ho představit i pro sebe. A právě proto jsem zaváhal. Nesmrtelnost v jejich podání nebyla právě vysněným rájem. Věděl jsem, co s nimi dělá odříkání se lidské krve. Věděl jsem, že si neustále úzkostlivě kontrolují, aby byli sytí. Obzvlášť doma. Znal jsem i jiná nebezpečí, která na ně v jejich světě číhala – párkrát jsme se museli překotně stěhovat, když se kočovníci jejich druhu dostali moc blízko. A taky věčný strach, že oni zjistí, že Carlisle porušil zákon.

„Je ale potřeba, abys akceptoval několik podmínek. V okamžiku, kdy to uděláme, přestaneš existovat. Edward Anthony Masen zemře. A s ním zemře i jeho dosavadní život. Jeho rodina, přátelé, kariéra. Pro okolní svět budeš mrtvý. V den, kdy se to stane, opustíme náš domov. Najdeme jiný, a pak další a další… ale to už znáš.“

Víckrát jsme o tom nemluvili. I když se kolikrát k hovoru na to téma opravdu schylovalo. Nemoc útočila v pravidelných vlnách. Díky Carlisleovým vědomostem, schopnostem, známostem, a proč si to nepřiznat… i penězům, jsem měl tu nejlepší péči. Vždy nejmodernější léčbu. Starali se o mě nejfundovanější specialisti. Stejně to bylo málo.

Nedokázal jsem se rozhodnout. Dokud byla aspoň nějaká naděje, že se z toho vykřešu, nepřipouštěl jsem si to. Přesto jsem svůj život podvědomě směřoval k druhé variantě.  Studium na aljašské univerzitě nebylo jen stvrzením mého pouta s přírodou. Byla to zároveň příprava na život po životě. Carlisle trval na tom, abych v budoucnu, dokázal nejen odolat lidské krvi, ale abych opravdu žil jako člověk. Abych pracoval a udržoval kontakty s lidmi. A abych to pro jistotu měl blízko do divočiny… Co vhodnějšího, než zaměstnanec v nějaké přírodní rezervaci, se mohlo nabídnout?

Když mi po škole přišla nabídka z Olympijského poloostrova, nebylo o čem přemýšlet. Carlisle byl nadšený. Forks bylo pro naši rodinu jedno z nejvhodnějších míst vůbec. Hluboké lesy plné zvěře a téměř žádné slunce. Navíc tam už kdysi s Esmé žili a dům, který tenkrát obývali, jim stále patřil. Moji nemoc se už delší dobu dařilo držet pod kontrolou. Existovala malá naděje, že se mé tělo s příchodem dospělosti umoudří. Pomalu jsme začínali doufat.

∞∞∞

Ten den se mi vryl do paměti naprosto dokonale. Vzpomínky na něj jsou tak bezchybně jasné, jako by spíš vznikly v mém novém životě.

Poprvé jsem ji spatřil jen skrz výlohu infocentra. Hypnotizovala mě… ne, vypadala jako zhypnotizovaná. A já… kdyby sama nezamrkala, nejspíš bych tam stál a zíral na ni dodnes.

Myslel jsem, že tohle už mám v sobě vyřešené. Ano, byl jsem normální mladý muž se vším, co k tomu patří. Ale díky mé nemoci, tomu s kým jsem žil, častému stěhování a věčné nejistotě, co bude za týden, jsem si prostě nemohl dovolit se tak chovat. Žil jsem v dobrovolném celibátu. Dokonce jsem na to byl pyšný.

Jenže v tu chvíli, kdy jsme od sebe stáli sotva půl metru, a ona vyslovila své jméno a dotkla se mě pohledem i svou rukou… se moje pýcha někam vypařila. A spolu s ní i všechny argumenty, proč vlastně ten celibát držet.

Celé dny jsem se potom přesvědčoval, že je to prostě jenom její reakce na mě. A že já jsem tím zasažen jenom nějakým nedopatřením.

Roky soužití s Carlislem a Esmé mě totiž změnily. Pořád jsem byl jenom člověk, zároveň jsem se jim ale čím dál tím víc podobal. Nevědomky jsem přejal schémata jejich přirozeného chování. Včetně toho, jak působili na své okolí. V mém podání to byl samozřejmě slabší odvar, i tak to ale stačilo k tomu, abych dokázal lidi jemně manipulovat. Když se k tomu přidala ta nezaměnitelná vůně, kterou byl nasáklý celý náš dům, tudíž i všechno mé oblečení a já samotný…

Zoufale jsem si udržoval odstup. Potají jsem ji pozoroval a doufal, že si toho nevšimne. Nalhával jsem si, že ji musím sledovat kvůli tomu, abych pokaždé včas zmizel z jejího dosahu - viděl jsem, jak ji to ke mně táhne. Ve skutečnosti jsem z ní prostě nedokázal spustit oči.

Trvalo mi celé dva týdny, než jsem pochopil, že se nejedná o žádné nedopatření. Že ona na mě působí úplně stejně, jako já na ni. Stal se ze mě zajatec mé vlastní chemické laboratoře.

Vyhlásil jsem sám sobě pokus o smír.

Dobrá, už se jí nebudu stranit. Protože to stejně nedokážu.

Pokusím se vedle ní nějak existovat. Nic jiného mi asi nezbude.

Na konci léta odjede na vysokou a už se nikdy nesetkáme. Ještě 58 dnů a 16 hodin v její blízkosti!

Jenže to nestačilo. Vlastně se to tím jenom zhoršilo a já to přestával zvládat. Někdy tou dobou se v mé hlavě zrodil sebevražedný plán na odchod z Forks. A hůř – napadlo mě, že se rozloučím. Když jsem ji pak (rozladěnou z mého nepochopitelného chování a s vyvrtnutým kotníkem) dovezl ke Carlislovi, jenom mu to nahrálo do karet. Doma mě už několik dní přesvědčovali, že máme šanci. Já a ona. Stejně měl Carlisle v plánu mě poslat do New Yorku za svým dávným přítelem, aby mi na své špičkové klinice udělal podrobné tesy. Kdyby se ukázalo, že jsme nemoc skutečně zvládli, mohl bych jít dál svou cestou. Nebyl bych první ani poslední, kdo svou rodinu nevídá.

Ještě týden jsem vydržel vzdorovat. Carlisleovi, sám sobě i… Belle. Definitivně jsem se rozhodnul, když jsem držel pod krkem to opilé prase. Při představě, že ji tu nechám s tímhle… bývalým spolužákem… jsem mu nechtíc vyrobil další parádní podlitiny. Hned vedle těch, co jsem mu udělal, když jsem ho z ní servával.

Můžu jí snad ublížit víc, než by dokázal on? To těžko!

Jak moc jsem se mýlil…

Být s ní – to byl ten nejúžasnější a zároveň nejpřirozenější pocit, který jsem kdy zažil. Opájel jsem se jí, holdoval jí. Každá minuta strávená v její přítomnosti, jako by mi vstříkla do žil nějakou omamnou látku, kterou jsem nutně potřeboval k životu. Stala se mou drogou.

Vůbec nechápu, kde se ve mně potom brala ta vůle držet se zpátky. Stačil jediný její pohled, když mluvila s Mary a jen tak mezi řečí se na mě podívala, úsměv skrz výlohu infocentra, dotyk, když se o mě ve dveřích náhodou otřela… a věděl jsem, že příště, až budeme sami, tak…

Jenže pak jsme byli sami. A já svíral v náručí tu nejnádhernější a zároveň nejkřehčí bytost pod sluncem. A nemohl jsem jí to provést. Vznášel se nade mnou Damoklův meč a já čekal, kdy máchne. Ještě pořád jsem nevěřil, že z toho vyváznu.

„Buď klidný, zatím se zdá všechno v pořádku. Výsledky dnešních testů budu konzultovat přímo s Carlislem hned, jakmile je budu mít k dispozici,“ usmíval se na mě povzbudivě doktor Arqueta na konci mé třídenní návštěvy jeho newyorkské kliniky.

Věřil jsem mu. On vypadal přesvědčivě a já byl dobrý čtenář řeči lidského těla. Doktor Arqueta uměl svým tělem dobře klamat…

Carlisle se mi zkoušel dovolat už večer. Ten večer, co jsem byl s Bellou. Ten večer, co jsem spěchal z letiště rovnou za ní, protože jsem v nás konečně začínal věřit. Ten večer, kdy jsem si vůbec poprvé dovolil ztratit se v jejích očích, v její náruči…

Nad ránem, když jsem ještě pořád odmítal zavřít oči, abych mohl pozorovat její klidný spánek; právě když jsem měl pocit, že se snad zalknu štěstím, se v nějakém zapomenutém koutu mé mysli ozval varovný signál.

Když jsem zapnul mobil a zjistil, že těch ztracených hovorů od Carlislea je celkem čtrnáct, změnil se pocit v jistotu.

Tohle bude bolet!

Slyšel jsem, jak přijal můj hovor – v telefonu se ozvalo charakteristické cvaknutí. A pak bylo ticho.

„Přijeď domů,“ řekl nakonec tak sevřeně, že jsem málem nepoznal jeho hlas.

Položil jsem to. Dál nebylo potřeba nic říkat. Navíc jsem slyšel, jak se Bella za mnou v posteli otočila.

„Co se děje?“ zeptala se a já z jejího hlasu slyšel něco podobného tomu, co mě před chvílí zarazilo u Carlislea. Strach.

Ani jsem se jí nedokázal podívat do očí, když jsem vyslovoval tu nemilosrdnou lež.

„Nic, všechno je v pořádku.“

Poznala to, cítil jsem její pohled v zádech. Moje statečná Bella, která už od začátku věděla, že je se mnou všechno špatně a přesto do toho se mnou šla. Nikdy se nevyptávala, ani nedomýšlela, chtěla mě takového, jaký jsem byl. I s tím mým tajemstvím.

Tehdy, na její rozestlané posteli, jsem se rozhodl. Nebudu tu agónii prodlužovat, stejně by k tomu nakonec došlo. Udělám to hned. Odejdu a už mě nikdy neuvidí, protože zemřu a znovu se narodím jako někdo jiný. Někdo, kdo si nemůže dovolit milovat člověka. Predátor nemiluje svou kořist.

Musel jsem to udělat okamžitě. Odvahu k něčemu takovému bych dvakrát neposbíral. Nakonec to bude nejlepší pro nás oba. Čistý řez se hojí nejrychleji.

Možná jsem si měl přát zemřít – skutečně zemřít. Jenže já už nedokázal smířeně odejít. Ne ze světa, kde žije ona.

∞∞∞

Zemřel jsem ještě týž den.

Tou dobou, kdy u nás Bella zvonila, odhodlaná zjistit co se mnou vlastně je, už jsem nic nevnímal. Zmítal jsem se na lůžku v místnosti, kterou jsme v každém našem novém domě speciálně zřizovali. Všechny předchozí zůstaly nevyužité, až ta současná teď plnila svůj morbidní účel.

Edward Anthony Masen byl tři dny po smrti, když oslňující světlo nového světa spatřil Edward Cullen.

Písnička opět pod čarou a opět s geniálním textem!

Radiohead - Creep

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

52)  TeenStar (23.08.2016 02:22)

Veľmi zaujímavý zvrat, už ľutujem, že nemám pri tom otvorenú fľašku červeného
Rozhodne mi ešte behajú po chrbte zimomriavky
Nuž, aj tak mi niečo vraví, že láska neumiera

51)  Bye (29.02.2012 22:40)

Nemáš za co, hanko. Potěšení je teď na mé straně

49)  Ajjinka (04.09.2011 14:06)

Trošku zvrat! Celou dobu jsem myslela, že máme čest se třema upíry, ale ono ne Tyjo, fakt mě nenapadlo, že byl člověk
Sakra, takže Edward Cullen je "alive", no tak na co čeká?!

48)  Sky (03.08.2011 15:02)

Ha a po tomto mám ako ešte nejako normálne fungovať?! Sakra, dievča, dostávaš ma do kolien!

47)  Morael (14.06.2011 14:37)

A já sem to tušila! Mně se to zdálo takové... šuré.

46)  SarkaS (10.06.2011 12:32)

Takjo zmátla jsi mě totálně a dokonale. Díky těm očím jsem uvěřila, že je upír a on byl přitom opravdu celou dobu nemocný. Vidíte všichni jak už mi ta upířina poškodila mozek? asi si od ní budu muset dát pauzu aby se mi vrátilo uvažování do reality... Bože, je mi tak strašně trapně

45)  Astrid (01.06.2011 22:41)

musíš-
jo, tak ja taky

44)  Bye (01.06.2011 22:34)

Astrid, jdu si ho pustit!!! Normálně jsi mě naladila

43)  Astrid (01.06.2011 22:29)

ano ambra, opakovanou publikaci

42)  Astrid (01.06.2011 22:28)

Za chvíľu bude: ja vím...

Edit: a nick s husami a ja idem do kolien-

41)  Bye (01.06.2011 22:22)

Nojo, to víš, i když je tenhle Edward trochu jiný, v něčem je zase úplně... prostě Edward
Děkuju!

40)  Kristiana (01.06.2011 21:57)

Zírám na ta písmenka jak z jara! On byl celou dobu člověk. Bože. všechny ty drobnosti jako vrčení, když držel Mikea pod krkem, jeho schopnost omamovat, bledost a kruhy pdo očima, jeho tvzení, že je nebezpčený a ty další maličkosti tady byly jen k našemu zmatení! Samozřejmě, že jsem Ti sedla na lep a celou dobu žila v iluzi, že je upír.
Pořád mám trochu problém pochopit, jak se dostával do jejího okna, ale to je teď vedlejší.
Vůbec Edwarda nechápu, nevyznám se v něm. I když jsem teď měla možnost nakouknout, jak celou dobu strávenou s Bellou viděl on, stále jsem jím zmátená.
Jak ji sakra mohl opustit?! Jak jí to mohl udělat?! Nejradši bych řekla, že je necitelnej hajzl, ale nebyla by to pravda... Citů pro ni schovával dost, ale jeho odchod mu neodpustím.
Chápu, že po přeměně se s ní setkat nemohl, protože by jí zabil. Ale! Když mohl Carlisle porušit zákony(Čím je asi porušil?), proč by to nemohl udělat i Edward tím, že by s ní zůstal v kontaktu?! Třeba jen dopisy, telefonáty nebo něco. Jen ji nenechat samotnou. Bylo to od něj kruté...
Krom toho napadá mě, jestli ji skutečně miloval tak moc, jak si myslí, když se nechal přeměnit a chystá se strávit věčnost bez ní. Chci ho praštit!
Pěkně jsi mě kapitolkou rozohnila! Edward mě štval, ale jinak se mi tenhle dílek četl krásně.

39)  Silvaren (23.03.2011 17:36)

Wow, tak tohle jsem vážně nečekala. Od začátku jsem si myslela, že je upír. No teda, úplně jsi mě dostala. Tohle je naprosto dokonalá kapitola! BRAVO!!!

37)  kytka (31.01.2011 23:18)

Předchozí kapitola se mi nepodařila komentovat, tak teď. U dopisu na hřbitově jsem tahala kapesník. Tak sugestivně popsané, že se nedalo jinak. A tahle? Z Edwardova pohledu se zdála silnější. Vždyť mluvil o své nemoci a smrti. Běhla mi mráz po zádech, když věděl, že musí odejít, udělat čistý řez. Bye, krásná kapitola.

36)  Twilly (12.01.2011 12:04)

Nápodobně, drahoušku

35)  Bye (12.01.2011 11:34)

Uf Twilly, teď, když vím co dokážeš, jsem z Tvých komentů teprve sama vedle sebe
Děkuju!

34)  Twilly (11.01.2011 23:49)

Tieto dve vety... ja... no... nemám slov:
"Stal se ze mě zajatec mé vlastní chemické laboratoře."

"Vyhlásil jsem sám sobě pokus o smír."

..."holdoval jí"... nádherné


.... Byeinko... máš neuveriteľný dar slova, ktorý excelentne vystihuje emocionalitu... si pre mňa Island pocitov aj so všetkými tryskajúcimi gejzírmi. Ten tlak na prsiach, čo teraz mám, to zovreté vnútro... ok, je to blbosť písať ti koment hneď po prečítaní, ale ... som toho plná malířko moje

... pre dnešok idem teda búvať, ale presne viem, na čo budem myslieť... na tvoju "lásku", je to dosť dobrý materiál na zamyslenie sa... a opakované prežitie toho zážitku... ďakujem

33)  tigriska (07.12.2010 14:47)

Super už se těšim na pokráčko

1 2 3   »