04.12.2010 [17:30], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 52×, zobrazeno 8727×

VIII. Edward Anthony Masen

Brzy jsem pochopil, že kdybych se tenkrát dostal do rukou někomu jinému, než Carlisleovi, neměl bych šanci.

Byl pověstný svou příkladnou a obětavou péčí o pacienty. Ale tentokrát se i ti, co ho znali, pozastavovali nad jeho posedlostí zachránit toho patnáctiletého kluka, co už to vzdal.

Táta zemřel dřív, než naše auto vytáhli zpod toho kamiónu. Máma si vytrpěla dlouhou cestu do nemocnice jenom proto, abych ji pak slyšel umřít těsně vedle mého lůžka. Teprve mnohem později jsem v Carlisleových vzpomínkách viděl, co se mu tenkrát pokoušela sdělit.

A on už se ode mě nehnul. Navzdory mé urputné snaze dostat se co nejrychleji za nimi, se mu podařilo ukrást mě hrobníkovi z lopaty.

Jenom on u mě mohl probdít tři noci za sebou, aniž by jeho neúnavná pozornost polevila. On zaznamenal každý falešný tón mého srdce dřív, než to vyhodnotily ty moderní přístroje, na které jsem byl napojen. Pouze on mohl zužitkovat po staletí sbírané zkušenosti s léčbou lidského těla, uchovávané v té nejdokonalejší databázi – jeho mozku.

Přesto pak nebyl schopen přesně formulovat, co ho vedlo k tak šílenému rozhodnutí mě přijmout do své rodiny. Byla to skutečnost, že si dal takovou práci s mým tělem a potom zjistil, že duše je rozbitá ještě víc? Nebo to byla ta věc s Esméinými mateřskými pudy. Jakmile ke mně přilnula (což se odehrálo během prvních dvou minut její první návštěvy), nedokázala mě nechat napospas státní sociální síti. Nebo nějak dokázali vytušit, k čemu všemu to povede?

Řekli mi kdo jsou. Tehdy jsem ještě ani zdaleka netušil, jak moc tím riskovali. Moje reakce jim vyrazila dech. Viděl jsem to na nich - vždycky jsem uměl dobře odhadnout, co se druhým honí hlavou.

„Když do pekel, tak se vší parádou!“ chechtal jsem se hystericky. Tehdy jsem si ještě pořád přál umřít.

O dva roky později, když jsem onemocněl, už bylo všechno jinak. Měl jsem rodinu. Dostal jsem víc, než by si kterýkoliv jiný sirotek mohl přát. Lásku, materiální zabezpečení a… hodnoty! Právě oni mi vštěpovali lidskost!

Ani Carlisle si netroufnul říct, jestli na propuknutí mé choroby měl vliv ten prožitý stres, nebo by k tomu došlo stejně. Každopádně jsem tehdy musel změnit svůj životní styl. A hlavně skončit s aktivním sportem. Znemožňovaly mi ho stavy, do kterých mě (přes veškerou Carlisleovu péči) chronická porucha krvetvorby a její drastická léčba uváděly. O to víc času jsem měl na studium. Jediná aktivita, které jsem se nehodlal vzdát (i když to kolikrát znamenalo, že mě Carlisle, nebo Esmé nosili v náručí), byl pobyt v lese. Nějakou šťastnou shodou náhod jsme se takhle našli. Oni to potřebovali ke své obživě, já k životu.

∞∞∞

Ta volba se vznášela ve vzduchu už od první chvíle, kdy má nemoc vstoupila do našeho domu.

„Budu tě léčit,“ oznámil mi Carlisle. „Udělám všechno pro to, abys byl zdravý. Ale chci, abys o něčem přemýšlel.“ Seděl na pohovce vedle Esmé, já naproti nim v křesle. Oheň v krbu po mé pravé ruce praskal jen pro mé pohodlí. „Pokud… se mi to nebude dařit, dám ti možnost volby. Za prvé: můžeme tomu nechat volný průběh, a ty…“ Neubránil se a zavřel oči. Esmé mu stiskla ruku. Ona sama v tu chvíli vypadala, že potřebuje, aby ji někdo držel.

„Chápu,“ ujistil jsem ho. Nejspíš by to doopravdy neřekl. Ale já nechtěl, aby ho k tomu to ticho nutilo.

Podíval se na mě a omluvně se usmál. Asi mu vadilo, že jako lékař nedokáže takovou věc ani vyslovit. Rozuměl jsem mu. Vždyť já ho tou dobou už skutečně považoval za svého druhého otce.

„Druhá možnost je… přeměna,“ skoro to slovo zašeptal. Jako by měl strach, že právě z jeho úst to bude znít sprostě. Už jsem věděl, co to obnáší. Natolik jsem byl členem rodiny, že mě podrobně seznámili s vlastní minulostí, včetně svého zrození. Věděl jsem, jaký je jejich život a uměl si ho představit i pro sebe. A právě proto jsem zaváhal. Nesmrtelnost v jejich podání nebyla právě vysněným rájem. Věděl jsem, co s nimi dělá odříkání se lidské krve. Věděl jsem, že si neustále úzkostlivě kontrolují, aby byli sytí. Obzvlášť doma. Znal jsem i jiná nebezpečí, která na ně v jejich světě číhala – párkrát jsme se museli překotně stěhovat, když se kočovníci jejich druhu dostali moc blízko. A taky věčný strach, že oni zjistí, že Carlisle porušil zákon.

„Je ale potřeba, abys akceptoval několik podmínek. V okamžiku, kdy to uděláme, přestaneš existovat. Edward Anthony Masen zemře. A s ním zemře i jeho dosavadní život. Jeho rodina, přátelé, kariéra. Pro okolní svět budeš mrtvý. V den, kdy se to stane, opustíme náš domov. Najdeme jiný, a pak další a další… ale to už znáš.“

Víckrát jsme o tom nemluvili. I když se kolikrát k hovoru na to téma opravdu schylovalo. Nemoc útočila v pravidelných vlnách. Díky Carlisleovým vědomostem, schopnostem, známostem, a proč si to nepřiznat… i penězům, jsem měl tu nejlepší péči. Vždy nejmodernější léčbu. Starali se o mě nejfundovanější specialisti. Stejně to bylo málo.

Nedokázal jsem se rozhodnout. Dokud byla aspoň nějaká naděje, že se z toho vykřešu, nepřipouštěl jsem si to. Přesto jsem svůj život podvědomě směřoval k druhé variantě.  Studium na aljašské univerzitě nebylo jen stvrzením mého pouta s přírodou. Byla to zároveň příprava na život po životě. Carlisle trval na tom, abych v budoucnu, dokázal nejen odolat lidské krvi, ale abych opravdu žil jako člověk. Abych pracoval a udržoval kontakty s lidmi. A abych to pro jistotu měl blízko do divočiny… Co vhodnějšího, než zaměstnanec v nějaké přírodní rezervaci, se mohlo nabídnout?

Když mi po škole přišla nabídka z Olympijského poloostrova, nebylo o čem přemýšlet. Carlisle byl nadšený. Forks bylo pro naši rodinu jedno z nejvhodnějších míst vůbec. Hluboké lesy plné zvěře a téměř žádné slunce. Navíc tam už kdysi s Esmé žili a dům, který tenkrát obývali, jim stále patřil. Moji nemoc se už delší dobu dařilo držet pod kontrolou. Existovala malá naděje, že se mé tělo s příchodem dospělosti umoudří. Pomalu jsme začínali doufat.

∞∞∞

Ten den se mi vryl do paměti naprosto dokonale. Vzpomínky na něj jsou tak bezchybně jasné, jako by spíš vznikly v mém novém životě.

Poprvé jsem ji spatřil jen skrz výlohu infocentra. Hypnotizovala mě… ne, vypadala jako zhypnotizovaná. A já… kdyby sama nezamrkala, nejspíš bych tam stál a zíral na ni dodnes.

Myslel jsem, že tohle už mám v sobě vyřešené. Ano, byl jsem normální mladý muž se vším, co k tomu patří. Ale díky mé nemoci, tomu s kým jsem žil, častému stěhování a věčné nejistotě, co bude za týden, jsem si prostě nemohl dovolit se tak chovat. Žil jsem v dobrovolném celibátu. Dokonce jsem na to byl pyšný.

Jenže v tu chvíli, kdy jsme od sebe stáli sotva půl metru, a ona vyslovila své jméno a dotkla se mě pohledem i svou rukou… se moje pýcha někam vypařila. A spolu s ní i všechny argumenty, proč vlastně ten celibát držet.

Celé dny jsem se potom přesvědčoval, že je to prostě jenom její reakce na mě. A že já jsem tím zasažen jenom nějakým nedopatřením.

Roky soužití s Carlislem a Esmé mě totiž změnily. Pořád jsem byl jenom člověk, zároveň jsem se jim ale čím dál tím víc podobal. Nevědomky jsem přejal schémata jejich přirozeného chování. Včetně toho, jak působili na své okolí. V mém podání to byl samozřejmě slabší odvar, i tak to ale stačilo k tomu, abych dokázal lidi jemně manipulovat. Když se k tomu přidala ta nezaměnitelná vůně, kterou byl nasáklý celý náš dům, tudíž i všechno mé oblečení a já samotný…

Zoufale jsem si udržoval odstup. Potají jsem ji pozoroval a doufal, že si toho nevšimne. Nalhával jsem si, že ji musím sledovat kvůli tomu, abych pokaždé včas zmizel z jejího dosahu - viděl jsem, jak ji to ke mně táhne. Ve skutečnosti jsem z ní prostě nedokázal spustit oči.

Trvalo mi celé dva týdny, než jsem pochopil, že se nejedná o žádné nedopatření. Že ona na mě působí úplně stejně, jako já na ni. Stal se ze mě zajatec mé vlastní chemické laboratoře.

Vyhlásil jsem sám sobě pokus o smír.

Dobrá, už se jí nebudu stranit. Protože to stejně nedokážu.

Pokusím se vedle ní nějak existovat. Nic jiného mi asi nezbude.

Na konci léta odjede na vysokou a už se nikdy nesetkáme. Ještě 58 dnů a 16 hodin v její blízkosti!

Jenže to nestačilo. Vlastně se to tím jenom zhoršilo a já to přestával zvládat. Někdy tou dobou se v mé hlavě zrodil sebevražedný plán na odchod z Forks. A hůř – napadlo mě, že se rozloučím. Když jsem ji pak (rozladěnou z mého nepochopitelného chování a s vyvrtnutým kotníkem) dovezl ke Carlislovi, jenom mu to nahrálo do karet. Doma mě už několik dní přesvědčovali, že máme šanci. Já a ona. Stejně měl Carlisle v plánu mě poslat do New Yorku za svým dávným přítelem, aby mi na své špičkové klinice udělal podrobné tesy. Kdyby se ukázalo, že jsme nemoc skutečně zvládli, mohl bych jít dál svou cestou. Nebyl bych první ani poslední, kdo svou rodinu nevídá.

Ještě týden jsem vydržel vzdorovat. Carlisleovi, sám sobě i… Belle. Definitivně jsem se rozhodnul, když jsem držel pod krkem to opilé prase. Při představě, že ji tu nechám s tímhle… bývalým spolužákem… jsem mu nechtíc vyrobil další parádní podlitiny. Hned vedle těch, co jsem mu udělal, když jsem ho z ní servával.

Můžu jí snad ublížit víc, než by dokázal on? To těžko!

Jak moc jsem se mýlil…

Být s ní – to byl ten nejúžasnější a zároveň nejpřirozenější pocit, který jsem kdy zažil. Opájel jsem se jí, holdoval jí. Každá minuta strávená v její přítomnosti, jako by mi vstříkla do žil nějakou omamnou látku, kterou jsem nutně potřeboval k životu. Stala se mou drogou.

Vůbec nechápu, kde se ve mně potom brala ta vůle držet se zpátky. Stačil jediný její pohled, když mluvila s Mary a jen tak mezi řečí se na mě podívala, úsměv skrz výlohu infocentra, dotyk, když se o mě ve dveřích náhodou otřela… a věděl jsem, že příště, až budeme sami, tak…

Jenže pak jsme byli sami. A já svíral v náručí tu nejnádhernější a zároveň nejkřehčí bytost pod sluncem. A nemohl jsem jí to provést. Vznášel se nade mnou Damoklův meč a já čekal, kdy máchne. Ještě pořád jsem nevěřil, že z toho vyváznu.

„Buď klidný, zatím se zdá všechno v pořádku. Výsledky dnešních testů budu konzultovat přímo s Carlislem hned, jakmile je budu mít k dispozici,“ usmíval se na mě povzbudivě doktor Arqueta na konci mé třídenní návštěvy jeho newyorkské kliniky.

Věřil jsem mu. On vypadal přesvědčivě a já byl dobrý čtenář řeči lidského těla. Doktor Arqueta uměl svým tělem dobře klamat…

Carlisle se mi zkoušel dovolat už večer. Ten večer, co jsem byl s Bellou. Ten večer, co jsem spěchal z letiště rovnou za ní, protože jsem v nás konečně začínal věřit. Ten večer, kdy jsem si vůbec poprvé dovolil ztratit se v jejích očích, v její náruči…

Nad ránem, když jsem ještě pořád odmítal zavřít oči, abych mohl pozorovat její klidný spánek; právě když jsem měl pocit, že se snad zalknu štěstím, se v nějakém zapomenutém koutu mé mysli ozval varovný signál.

Když jsem zapnul mobil a zjistil, že těch ztracených hovorů od Carlislea je celkem čtrnáct, změnil se pocit v jistotu.

Tohle bude bolet!

Slyšel jsem, jak přijal můj hovor – v telefonu se ozvalo charakteristické cvaknutí. A pak bylo ticho.

„Přijeď domů,“ řekl nakonec tak sevřeně, že jsem málem nepoznal jeho hlas.

Položil jsem to. Dál nebylo potřeba nic říkat. Navíc jsem slyšel, jak se Bella za mnou v posteli otočila.

„Co se děje?“ zeptala se a já z jejího hlasu slyšel něco podobného tomu, co mě před chvílí zarazilo u Carlislea. Strach.

Ani jsem se jí nedokázal podívat do očí, když jsem vyslovoval tu nemilosrdnou lež.

„Nic, všechno je v pořádku.“

Poznala to, cítil jsem její pohled v zádech. Moje statečná Bella, která už od začátku věděla, že je se mnou všechno špatně a přesto do toho se mnou šla. Nikdy se nevyptávala, ani nedomýšlela, chtěla mě takového, jaký jsem byl. I s tím mým tajemstvím.

Tehdy, na její rozestlané posteli, jsem se rozhodl. Nebudu tu agónii prodlužovat, stejně by k tomu nakonec došlo. Udělám to hned. Odejdu a už mě nikdy neuvidí, protože zemřu a znovu se narodím jako někdo jiný. Někdo, kdo si nemůže dovolit milovat člověka. Predátor nemiluje svou kořist.

Musel jsem to udělat okamžitě. Odvahu k něčemu takovému bych dvakrát neposbíral. Nakonec to bude nejlepší pro nás oba. Čistý řez se hojí nejrychleji.

Možná jsem si měl přát zemřít – skutečně zemřít. Jenže já už nedokázal smířeně odejít. Ne ze světa, kde žije ona.

∞∞∞

Zemřel jsem ještě týž den.

Tou dobou, kdy u nás Bella zvonila, odhodlaná zjistit co se mnou vlastně je, už jsem nic nevnímal. Zmítal jsem se na lůžku v místnosti, kterou jsme v každém našem novém domě speciálně zřizovali. Všechny předchozí zůstaly nevyužité, až ta současná teď plnila svůj morbidní účel.

Edward Anthony Masen byl tři dny po smrti, když oslňující světlo nového světa spatřil Edward Cullen.

Písnička opět pod čarou a opět s geniálním textem!

Radiohead - Creep

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

12)  Luciana (04.12.2010 22:57)

Edward byl člověk!!!! To mě překvapilo. Krásně napsané Edwardovo vyznání, tak jsem se ponořila do děje, že mi vystydl svařák, co jsem si přinesla k PC s tím, že si ho v klidu vypiju. Jenže k tomu nedošlo, ruka mi zamrzla na půlce cesty ke skleničce zatím co jsem ani nedutala a plnými doušky hltala tenhle báječný text. Místy mě až mrazilo z té marné naděje na šťasný život a pak, ta studená sprcha na konec ... je mi jich obou líto.
Originálně pojatý příběh, nechám se ráda překvapovat dál Děkuju za příběh a teď už si jdu v klidu vychutnat ten svařák

11)  semiska (04.12.2010 22:17)

Já to tušila... Krásně si to z jeho pohledu napsala. Že se ještě potkají, že jo? Prosíííím...
Moc se ti to povedlo, jsem odrovnaná Teď jsem fakticky strašně napnutá a zvědavá, jka tohle bude pokračovat dál...

10)  churinka (04.12.2010 21:42)

Skvělé. A skvělá písnička. Vždycky mi brnkneš na tu správnou vlnu. Úplně mě ta Tvoje povídka rozbrečela. Doufám, že to bude mít šťastný konec. I když jestli ano, tak si Bella ještě musí odžít ten vztek nad nevědomostí atd. Jo to se někdy člověku stává nejenom v povídkách....Úžasně si to pospala.Jen tak dál.

8)  Bosorka (04.12.2010 20:05)

Teď jsi mě dostala do kolena má milá! tohle jsem opravdu nečekala - to že je...teda že byl ještě člověk, když byl s Bellou.... .
tak šupky dupky další díl....

7)  Wendy (04.12.2010 19:35)

Žije , teda něco na ten způsob.
Přesně takhle jsem si to při minulé kapitole představovala. Ale plné emocí to bylo skoro jako minule. Nádherný Edwardův pohled na jeho setkání s Bellou. Jsem moc zvědavá, jak proběhne shledání, mám obavy, aby nebyla Bella tak trochu naštvaná

6)  Lenka326 (04.12.2010 18:52)

On byl člověk!!! To mě nenapadlo ani ve snu a opravdu umřel. Skoro. To je taková smutná a bolavá nádhera, všechny ty jeho pocity, naděje a pak už jen beznaděj. Minulá kapitolka z pohledu Belly a teď tohle očima Edwarda. Ti dva si zaslouží pořádný kus štěstí, snad jim ho dopřeješ.
A já si to jdu v klidu přečíst ještě jednou a znovu si to všechno prožít.

4)  Hanetka (04.12.2010 18:10)

Au. To mě bolelo ještě víc než předchozí kapitoly. Bájko moje drahá, jestli jim za tohle trápení nenapíšeš pořádný happyend, tak snad zruším letos Vánoce! Oni se musí sejít a musí být štatsní, musí dostat nějakou náplast na tyhle rány... to je fakticky strašný, vážně. V každé kapitole doufám v obrat k lepšímu a zatím je to čím dál tím větší mučení... řekni, že jim to osladíš, prosím, prosím, smutně koukám...

3)  sfinga (04.12.2010 18:02)

WOW
Tak to je to jediné, na co se teď zmůžu! Promiň
Bylo to nabité emocemi, bolestí, smutkem, láskou, nadějí... a zase smutkem.
Bye, dík

2)  Carlie (04.12.2010 17:44)

Bajuško, tohle, no tohle, tohle... jdu číst znova!!! Ale sluší se na návštěvě pozdravit, že , takže jdu nejdřív poděkovat za to cosi , co mi teď svírá srdce v zoufalé snaze udržet slzné kanálky v poloze off... nádhera!!!
Pohled na příběh Edwardovýma očima, ani jeden falešný tón!!!
Nejen on, ale i já jsem byla lapena v chemické laboratoři , jeden úryvek za všechny dokonalé: "Hypnotizovala mě… ne, vypadala jako zhypnotizovaná." "A já… kdyby sama nezamrkala, nejspíš bych tam stál a zíral na ni dodnes."
Krásný, smutný, krásný, smutný, krásný!!!

1)  Evelyn (04.12.2010 17:41)

Bye, dostalas mě! Ani náhodou mě nenapadlo, že byl ještě člověk... Edwardův pohled na celý jejich vztah, na Bellu a na "smtr" - perfektní Zbožňuju FL, nadchla mě Má noc, ale tohle je pro mě ještě něčím víc. Obdivuju tvou fantasii, styl, nápady...

«   1 2 3