02.01.2011 [21:00], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 5×, zobrazeno 2510×

Ahoj, je po svátcích a já jsem se konečně dokopala k dopsání deváté kapitoly. Doufám, že jste si užili moc krásné svátky plné klidu a pohody (vím, co přeju, protože já jsem si ani jedno neužila...). Takže se pohodlně usaďte a vzhůru ke čtení.

9. kapitola - Minulost

Alice

Ležela jsem v Jasperově náručí. Byl to úžasný pocit. Připadala jsem si zase bezpečně, starosti se rozplynuly v dým. Všechny ještě nedávné a velmi podivné události jsem zasunula někam do koutku hlavy a snažila se nad nimi nepřemýšlet. K čemu by to bylo? Stejně bych na nic rozumného nepřišla. Dotyk jeho holé pokožky mě naprosto spolehlivě rozptyloval. Kdybych věděla, že to je možné, přísahala bych, že Jasper usnul. Poklidně dýchal, jeho ruce jenom pomaličku bloudily po mém těle. Oči měl zavřené a na tváři naprosto šťastný výraz. Se svými lehce vlnitými vlasy barvy slunce vypadal jako anděl spadlý na zem. Někdo by řekl, že jizvy na jeho obličeji ho hyzdí. Nebyla to pravda, jen mu dodávaly na kráse a zajímavosti. On byl můj mesiáš spadlý na zem. Spasitel, kvůli kterému jsem nepřepadla na tu zlou a strašně lehkou stránku svého bytí. Jen kvůli tomuhle člověku, a já věděla že minimálně v srdci člověkem pořád ještě je, jsem tady na tomhle místě tak bezmezně šťastná.

Najednou se na mě koukaly dvě téměř černé oči. Prohlížel si mě, zkoumal každý detail mého obličeje. Pomalu stáhl ruku z mého boku a pohladil mě po tváři. Jeho dotyk byl elektrizující, za ty roky ho opakoval milionkrát a přesto byl pokaždé něčím novým. Nemělnil se totiž jeho pohyb, ale my. Samozřejmě jsme nestárli tělesně, ale duševně. Jeho dotyky se pro mě staly návykovou drogou a já se jich nechtěla, ba ani nemohla, vzdát. Usmála jsem se na něj a Jasperovy rty na těch mých mě připravily o možnost soustředění se na další myšlenky…

Clare

Druhý den ráno

Stála jsem před bránou hřbitova. Bylo kolem deváté hodiny ráno. Dnes jsem nešla do školy. A bylo mi to vlastně jedno. Učitelé se kvůli tomu zlobit nebudou. A když, tak ať si to tam strejda vyřídí. Nemohla bych vejít do budovy plné očí, které zkoumají, jak na tom jsem. Nevydržela bych znovu ty soucitné pohledy plné smutku a lítosti. A tak jsem tu stála sama a neměla jsem odvahu otevřít ty staré rozvrzané dveře a vejít na posvátnou půdu. Srdce mi tlouklo až v krku a ruce mě neposlouchaly. Nikdy jsem sem nechodila sama. Tohle tiché místo mi nahánělo husí kůži a vzbuzovalo nepříjemné vzpomínky. Jenže teď nebyl už nikdo, kdo by sem se mnou šel. Nikdo mi nebyl natolik blízký, abych ho vzala sebou. A tak jsem stála před hřbitovní bránou, v ruce měla kytici kopretin a nenalézala odvahu na to, abych natáhla ruku a vešla.

Někde za mnou projelo auto a zabočilo na hlavní silnici směrem k Forks. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a představila si, že vedle mě stojí Sam. Cítila jsem, jak mě bere za rameno a pomalu mě postrkuje k bráně, tak jako vždycky. Nebránila jsem se, nemělo to cenu. Vždycky byl silnější. Sešla jsem po kamenných schodech a rozhlédla se po tomhle ponurém místě. Cestičky vysypané drobných šedým štěrkem se vinuly mezi náhrobky, před kterými stály květiny. Celý hřbitov stínily dva velké javory. Přímo naproti mně stál malý kostelík s věží. Vše bylo úzkostlivě udržováno, o všechny hroby se někdo staral.

Po cestě šel právě nějaký muž. Hlavu měl skloněnou a vypadal velice smutně. Když jsem se k němu přiblížila, tak ani nevzhlédl. Osamělost z něj přímo sálala. Uhnula jsem mu z cesty a on kolem mě přešel. Pomalu jsem ztrácela odvahu dojít až k mámině hrobu. Nohy se mi podlamovaly a nechtěly dojít k cíli. Jenže už nebylo cesty zpět a tak jsem došla až k hrobu a pomalu jsem si sedla těsně vedle něj. Ztrácela jsem se ve vzpomínkách. Oči se mi začaly zamlžovat a já nevěděla jak dál. Tohle nebyl dobrý nápad, došlo mi. Jak si mám udržet naději, když si připomenu, že mámě nikdy nic nevyšlo?

Narodila se jako prvorozené dítě ve smíšené rodině, matka byla indiánka, otec běloch. Vždycky mi vyprávěla, že se rodiče moc milovali, ale okolí pro ně nemnělo pochopení. Ať byla její matka sebevíc přátelská, tak okolí opovrhovalo její rudou kůží. Kvůli svému manželovi se dokonce vzdala své rodiny a přátel. Jenže to vše bylo její nové rodině málo. Při předčasném porodu druhého dítěte zemřela a malý chlapeček ji po dvou dnech následoval. A tak se z jejího otce stal mladý vdovec. Péče a malou dcerku mu dělala problémy a tak hledal někoho, kdo by mu pomohl. Oporu našel v dceři místního obchodníka. Jenže macecha se k mámě nechovala dobře. Pro její bílé ruce byla moc nečistá. Po roce porodila syna a máma najednou začala být i pro otce méně důležitá. Už se nekonaly žádné projížďky na koni, na to měl přece syna. Po základní škole už máma neměla právo na vzdělání a tak musela jít pracovat.

Tak se seznámila s mým otcem. Tehdy měla sedmnáct let a pracovala v jedné továrně. Zdržela se v práci a na ulici narazila na několik mladých vojáků. Ti ji pozvali na skleničku a po dvou tancích si ji získal mladý poručík. Shodou okolností to byl také indián a tak se máma vrátila ke svým kořenům. Odstěhovala se od rodiny a zabydlela se v malém domku na kraji indiánské rezervace La Push. Všichni ji přijali s otevřenou náručí. Jenže táta byl voják, a to znamenalo, že byl skoro pořád pryč. Když odcestoval na druhý konec států, máma zjistila, že čeká dítě. Následovala rychlá svatba a pět měsíců po ní přišel na svět Sam.

Jenže táta chtěl dál být vojákem a nechal svou manželku s dvouměsíčním dítětem samotnou. Máma mi se smutkem v očích později vyprávěla, že táta ji měl rád, ale práce pro něj vždy byla něco víc. Po jeho odjezdu se prý dlouho neviděli, poslal jen pár dopisů a jinak o sobě nedal vědět. Když bylo Samovi pět let, tak se vrátil a po jedné vášnivé noci jsem přišla na svět já. A táta zase zmizel. Jenže teď už to bylo nadobro. Mámě prostě řekl, že musí splnit tajný úkol někde na východě a už se neobjevil. Když mi bylo pět měsíců, tak přišel jeho úmrtní list beze slova navíc.

Máma se stala vdovou ve svých dvaceti tři letech. Nechtěla, abychom zažili to, co ona zažila se svou nevlastní matkou a tak se už nikdy nevdala. Párkrát se nám životem mihl nějaký hodný strejda, ale nikdy to nebylo na dlouho. Máma musela hodně pracovat, aby nás uživila. A pak přišla nemoc a ona umřela, nechala nás tady samotné. Brácha převzal odpovědnost a musel hodně rychle vyrůst. A teď tu není ani brácha. Co mám teda dělat? Už nemám pro koho vyrůst, není nikdo, za koho bych mohla převzít odpovědnost.

Ucítila jsem v zátylku jemné mravenčení. Někdo mě pozoroval, tím jsem si byla jistá. Zamyslela jsem se a až teď jsem si všimla, že na hrobu ležela kromě té mé ještě jedna obrovská kytice bílých růží, máminy nejoblíbenější květiny. Rozhlédla jsem se okolo a ve hřbitovní bráně spatřila toho muže, kterého jsem potkala cestou sem. Stál tam a byla jsem si jistá, že mě pozoruje. Rozběhla jsem se k němu, ale on se otočil a rychlým krokem zamířil pryč. Když jsem konečně doběhla k bráně, tak jsem zahlédla jenom černé auto, mizející v zatáčce…

Díval jsem se, jak pozoruje mizející auto. Měl jsem  tak neskutečnou chuť  pomstít se! Konečně bych  po těch staletích mohl zasáhnout, jenže ještě není čas. Moje  chvíle nadejde až později, a o to víc to bude bolet! Lákala mě její osamělost, teď by to přece šlo skoncovat. Ale ještě ne! Chceš si to přece vychutnat, napověděl mi ten druhý hlas v hlavě. Navíc… Co si nalhávat. Síly se neobnovovaly tak rychle, jak jsem doufal. Ďábelsky jsem se usmál a pozoroval postavu mizející za rohem. Jen se těš, holčičko, jen se těš!

Byla jsem doma sotva pět minut, když se ozvalo zatroubení před domem. Už je čas, došlo mi. Otevřela jsem a dveře a viděla, jak strejda právě vystupuje z auta. Otočila jsem se a vyběhla do patra. Z pokoje jsem si vynesla těch několik krabic, v nichž byly věci, bez kterých bych se neobešla. Strejda si něco zamumlal pod vousy a pomohl mi je nanosit do svého starého auta. Nemohla jsem už jít dovnitř. Rychle jsem zavřela dveře a zamkla je. Byl konec. Nebrečela jsem, už nebylo proč brečet. Pláčem člověk nic nevylepší, jenom z toho pak bolí hlava a máš červený noc. Měla jsem chuť mrsknout sebou na zem a začít křičet a kopat kolem sebe, tak jako to dělají malé děti. Jenže ani to by nepomohlo a tak jsem pomalu nastoupila po strejdova auta a snažila se neohlížet zpět. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, a já doufala, že to platí i pro mě.

Alice

Už je to tady, už je to tady, skandovala moje hlava bez přestání. Věděla jsem, že bych měla být raději smutná z toho, co se Clare stalo, jenže to nějak nešlo. Využila jsem toho, že Edward není doma a pustila si myšlenky na špacír. Ani nevíte, jak je skličující muset si hlídat nejen jazyk, ale i svoje myšlenky. A tak jsem konečně opustila překládání Bible do čínských znaků a mohla přemýšlet jako normální „člověk“. Edward by potřeboval, když už ne přítelkyni, tak alespoň kamarádku, které by se mohl svěřit bez obav z toho, že mu bude říkat stoletý panici. Věděla jsem, jak pro něj musí být skličující to, že je jediný svobodný v domě. Přála bych mu nějakou společnici, aby se tu necítil sám. Bylo by hezké, kdyby se do sebe zamilovali, ale tak velké naděje jsem si nedělala. Prozatím by mi stačilo, kdyby se z nich stali přátelé. Jenže tu byl ještě trošku jiný háček, na přeměnu byla Clare moc mladá. Kdyby byla o tři, čtyři roky starší, tak by se hned plánovalo lépe…

Byla mi sympatická a věděla jsem, že ostatní by si ji taky oblíbili, kdyby ji poznali. Esme by se zalíbila její milá povaha, Carlisle a Edwardem by jistě ocenili její sečtělost. Jasper by našel klidný přístav, kde by se mohl vypovídat, Emmett zase někoho, koho by mohl chránit a střílet si z něj. Mě s Edwardem nenapálí, Jaspera na něj vždycky upozorním, na Esme a Ceslislea si netroufne a na Rose už teprve ne. Ví, že by spal minimálně týden na gauči. Já bych si měla s kým popovídat o svých divných vizích a vzpomínkách a Rose by si ji časem určitě taky oblíbila. Celkem vzato by byli s Edwardem dokonalý pár. Budu si to ještě muset promyslet…   

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  HMR (29.02.2012 02:56)

Na přeměnu je moc mladá? Alice vážně uvažuje o tom, že by ji "zabili"? kdo je ten neznámý? Chce se mstít a přitom přinesl na hrob oblíbené kytky? tak nějak jsem čekala "jen" jiný pohled na známý příběh, ale tohle už si jde svou vlastní cestou...

4)  Fanny (15.01.2011 14:05)

Já nevím jak to napsat, ale kdybych nečetla komentáře ambry a ze zvědavosti nenakoukla do profilu na věk (což mě málem porazilo) nenapadlo by mi, že ti tak "málo" (já vím - nemám co řikat mně je ještě míň ).

Dnes jsem přečetla všechny díly této bezesporu skvělé povídky a jsem prostě úplně unešená. Budu vyhlížet netrpělivě vyhlížet další kapitolu...

3)  Michangela (03.01.2011 10:58)

2)  Bosorka (02.01.2011 22:03)

Nemám ráda bubáky!
áááááá Milá Alice zase kuje a pikle k tomu!

1)  ambra (02.01.2011 21:29)

Ivanko, dnes jsem opět u 95% textu měla pocit, že čtu práci dospělé vypsané autorky, navíc poznamenané vlastními a ne právě lehkými životními peripetiemi.
Úvodní sekvence - tolikrát jsme to tu měli a Ty to máš tak jiné, tak krásné...
A potom celý Clařin pohled do minulosti vlastní rodiny. Vlastně dost racionální, ale o to víc za těmi smířenými slovy vystupuje všechna ta bolest a zklamání...
Závěr mě trochu šokoval, tenhle směr jsem nečekala, takže jsem moc zvědavá, jak se to vyvrbí.
A Sam mi hrozně chybí...
A ta bubák vsuvka - já už chci vědět vííííc!!!!!

1