12.11.2011 [23:30], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 2×, zobrazeno 2021×

32. kapitola – naděje, modré oči a ledové krystalky

Clare

Ledový závan větru projel místností, svíčky v okně zhasly. V tu chvíli mě napadla jen jediná věc. Oheň. Zachrání nás oheň. Než jsem dala vědomý pokyn, závěsy v okně zaplály plamenem…

V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Bojovně naladěná skupinka kousek ode mě konečně naplno postřehla, že se něco děje. Sára s Jessem zareagovali rychleji než Cullenovi, kteří byli oslepeni přirozeným strachem z ohně.

Sára přiběhla k truhličce a nabrala plnou hrst vysokých bílých svíček. Jesse nezahálel a přiskočil k oknu. Viděla jsem, jak na krátkou vteřinu zaváhal. Jeho oči, ve kterých se odrážel oheň, se setkaly s mými. Něco po mě chtěl, naléhavost vyzařující z nich se nedala popřít. Ale já už ten oheň neovládala, ztratila jsem nad ním kontrolu už v té chvíli, kdy jsem ho vypustila z okna.

A pak se odvrátil. Viděla jsem poslední zaváhání, ta vteřina byla pro mě i pro něj věčností. A pak udělal něco, co jsem nečekala. Ponořil ruce s dlouhými elegantními prsty do plamenů, chytil závěs a mocně trhl.

Jeho až do teď hladká tvář se změnila. Rty se mu zkroutily, přemožen bolestí o několik kroků ucouvl.

Děs se mě zmocnil jako mocipán, v mé hlavě snad nebylo jediné místo, které by jím nebylo zachváceno. Vrhla jsem se dopředu. Ale místo toho, abych zamířila za ním, jsem se obrátila. Najednou jsem věděla, co mám dělat, co po mě celou tu dobu chtěl.

Neváhala jsem, nebyl na to čas. Oheň se nelítostně sápal po věcech okolo ve snaze je pohltit. Zavřela jsem oči a ponořila ruce do plamenů.

Očekávaná bolest se ale nedostavila. Oheň nepálil, jen mě lehce polechtával na dlaních. Teplo vycházející v něj bylo vlastně příjemné.

Stejný názor ale neměli ostatní v místnosti.

„Tady nejde o mě!“ připomněla jsem si v duchu a po vzoru Jesseho trhla. Druhá část závěsu mi spadla k nohám, za zády jsem slyšela, jak Alice vykřikla.

Kolem mě se mihla Sára, obratně se propletla mezi ohněm a na okno položila svíce. V návalu moci jsem je zapálila dřív, než to stihla ona.

Oheň se po koberci šířil dál a dál a jeho nezvládatelná síla ničila vše, co jí přišlo do cesty.

Ničivá!

Zaznělo mi v hlavě.

Buď ovládneš ty je, nebo ovládnou ony tebe!

Najednou bylo snadné přestat. Stačil mi jen jeden jediný pohled na jeho bolestí zkroucený obličej. Zkázonosná. Jeho oči se střetly s těmi mými, němě mě naváděl, jak přestat.

Bylo to jako cvaknout vypínačem. Mezi tím vším, co se mi poslední dobou objevilo v hlavě, byl i návod, jak to ukončit.

Plameny zhasly stejně rychle jako se objevily, zůstal po nich jen šedý, štiplavý kouř. Až opožděně mi došlo, že bych přes temný dým neměla nic vidět. Přesto jsem rozeznávala překvapené a vyděšené pohledy Cullenových stejně dobře jako bolestný pohled Jesseho, nebo nečitelný Sářin.

Adrenalin, který mi až do teď proudil v žilách, se najednou někam vytratil. Zbyl jen pocit strachu a vratká kolena.

„Jesse?“ zašeptala jsem. Překvapilo mě, jak moc to zní plačtivě. Propletla jsem se mezi překážkami a mžiku oka byla u něho. Seděl v křesle, ještě před chvílí dokonalé ruce byly zarudlé a plné obrovských puchýřů. Zrychleně dýchal a vypadal příšerně.

„Promiň. Já… Já jsem nechtěla. Opravdu jsem nechtěla,“ měla jsem slzy na krajíčku.

„Všechny jsi nás tím zachránila,“ ozvala se Sára. Nebrala jsem ji na vědomí. Pro mě byl teď důležitý jedině on.

„Je mi to moc líto,“ hlesla jsem znovu.

„To bude dobré. Uzdraví se to. Chce to jen trochu času,“ zasyčel přes sevřené zuby.

Zavřela jsem oči. I přes můj zákrok před chvílí jsem v sobě cítila obrovské množství síly. Něco mi říkalo, že ji stačí jen usměrnit.

Nevnímala jsem, jak se otevřely dveře a dovnitř vtrhl Dean, prostě jsem jen klečela před Jessem a ten pro mě v tuhle chvíli znamenal střed světa. Chtěla jsem, aby bylo všechno v pořádku, aby ho nic nebolelo. A tak jsem položila ruku na jeho rameno.

V tu chvíli se to stalo. Z ničeho nic mnou projel prudký závan bolesti, který mě donutil vykřiknout. Moje ruce najednou hořely, ta bolest byla téměř k nesnesení. Celé tělo mě brnělo, srdce mi splašeně bilo. A pak... Nic.

Když jsem otevřela oči, hleděla jsem přímo do jeho zelených. Měl v nich stejný úžas jako já, to niterné spojení byl ten nejbližší kontakt, který jsme kdy navázali. Pohlédla jsem na jeho ruce. Byly naprosto nepoškozené, potáhnuté čerstvou narůžovělou kůží.

„Jsi silná,“ konstatovala Sára. „Ale být tebou bych si energii šetřila na Darknesse.“

„Zkoušeli jste zapalovat táborák?“ zeptal se Dean a pohodil rukou okolo.

Sára se k němu otočila a několika úsečnými větami mu vysvětlila situaci. Koutkem oka si ale neustále hlídala Edwarda.

I já jsem najednou měla nutkání pořád se na Cullenovy dívat a nenechávat si je za zády. A i když jsem se za to styděla, cítila jsem k  nim přirozenou obezřetnost. Najednou mezi námi vyvstala neviditelná hranice, kterou jsem nedokázala popsat, natož abych ji zbořila.

„Musíme okamžitě jednat. Leah na tebe čeká v sále, rituál je připraven. Stáčí zapálit svíčky a donést tam panenku,“ vyhrkl Dean.

„Nejsme v bezpečí. Kdykoliv může proniknout jiným oknem,“ řekla starostlivě Sára.

„Budu držet štít,“ uklidnil ji na oplátku. „Dvojitý štít, navíc držený člověkem, je velmi mocná překážka,“ rozprášil její pochybnosti. Mě ale na jazyku pálila jiná otázka.

„Proč mi ty plameny neublížily?“ zeptala jsem se do prostoru.

„Vyvolala jsi je ty. Kouzlo téměř nikdy neublíží svému tvůrci,“ řekla Sára.

„Ale když jsem byla na palouku, tak jsi proskočil mými plameny a nic se ti nestalo,“ namítla jsem směrem k Jessemu. Konejšivě se na mně usmál a jeho pohled byl tak jiný než před chvílí.

„Ty plameny, které jsi tam vyvolala, byly uvolněním tvých schopností. Ale tyhle,“ mávl rukou k oknu, „měly sloužit jako ochranný štít, chápeš?“

Pomalu jsem kývla.

„Dost povídání, jdeme jednat,“ řekl Dean. „Alice, Clare, Jesse a vy dva,“ ukázal na Jaspera a Edwarda, „jdou se Sárou dolů do sálu. Leah tam na vás čeká. Já zůstanu tady a budu držet štít.“

„Zůstanu tady s tebou, kdybys něco potřeboval,“ řekl Andrew, který právě vešel do dveří.

„Pro mě za mě,“ pokrčil Dean rameny.

Nebyl důvod ho neposlechnout, všichni jsme se jako jeden muž vydali ke dveřím. Naposledy jsem se otočila, na jazyku mě pálilo tolik věcí, které jsem chtěla říct.

Je to blízko.

Za chvíli to skončí, ať už naším vítězstvím nebo prohrou. Andrew přecházel po místnosti a přejížděl pohledem po věcech okolo. Přesto jeho oči byly slepé, díval se skrz předměty.

„Andrewe?“ zašeptala jsem tiše. Skoro jsem toužila, aby mě nezaslechl. Ale on otočil hlavu a pohlédl mi do očí.

„Děkuju,“ šeptla jsem rozpačitě a sklonila hlavu. „Za všechno.“ A pak jsem zbaběle utekla.

Cesta do sálu byla nekonečná. Přesto že to znamenalo jen sejít po schodišti a projít chodbou v mezipatře, trvalo to věčnost. Nechtěla jsem se vzdálit od nich, věděla jsem, že naše rozdělení není správné. Jenže co jsme mohli dělat? Sára majestátně kráčející v čele smutného průvodu nesla panenku, chovala se k ní uctivě ale přesto na zdánlivě obyčejnou hračku vrhala obezřetné pohledy.

Leah stála v sále, pohledem propátrávala vysokou klenbu. Když jsme vešli do sálu, tak se polekaně otočila. Stačil jí jediný pohled na nás všechny a její napjatý výraz se dokonale anuloval. Zbyla jen nečitelná maska.

„Už?“ zeptala se, v hlase byl slyšet lehce ustrašený podtón.

Sára beze slova kývla.

„Teď mě pozorně poslouchej. Ten rituál je velmi složitý a hlavně, nebezpečný,“ prohlásila Sára. „Potřebuji, aby jsi se plně uvolnila a hlavně, neboj se. Co se má stát, stane se a tím, že se budeš bát, tomu nezabráníš. Jednou ses rozhodla a teď si za tím musíš stát. Nebudu ti nalhávat, že to je kdo ví jak příjemné. Ten duch ovládne tvoje tělo a ty při tom budeš plně při vědomí. Ale nebudeš moci ovládat svoje končetiny, nebudeš moci mluvit, dokonce ani mrkání nebude na tvůj příkaz. Budeš doslova uvězněná ve vlastním těle bez možnosti úniku.

Můžu ti poradit jediné. Až budeš uvnitř, nesnaž se odporovat. Nepůjde to a navíc tě to bude stresovat. Prostě si jen představ, že tohle všechno je zlý sen a ty se brzy probudíš. Představ si, že jsi ve svém těle jenom host a půjde to lépe,“ ukončila.

Hlavou mi problesklo, že popis byl až příliš podrobný. Chtěla jsem se Sáry zeptat, jestli něco takového už někdy zažila, ale otázka se mi vzpříčila v krku. Leah němě přikývla, v obličeji vystrašený a odhodlaný výraz zároveň. Propletla jsem se mezi ostatními až k ní a bez váhání ji objala.

„Mám tě moc ráda,“ zašeptala jsem do jejího ramene.

„Já tebe taky, prcku,“ oplatila mi.

„Já nejsem prcek,“ namítla jsem chabě.

„Ne, to nejsi. Jsi všechno, jen ne prcek.“ Odstoupila jsem od ní a zahleděla se do její laskavé tváře. Přes slzy jsem ji skoro neviděla, žaludek se mi kroutil v obrátkách jako centrifuga.

„Bude to dobré,“ zašeptala přesvědčujíc mě a zároveň i sebe. „Co mám udělat?“ otočila se na Sáru.

„Vstup do kruhu. Lehni si na zem a zavři oči. Uvolni se, jako bys chtěla usnout. Nad ničím nepřemýšlej a otevři svou mysl okolí. A hlavně se nebraň, nechci, aby se ti něco stalo.“

Leah ji beze slova poslechla. Když si lehala na zem, tak ještě potichu brblala, že nastydne. Slzy mi vyklouzly z očí a rozkutálely se mi po tvářích. Pak se Sára otočila ke mně a k Alici. V rychlosti jsem utřela slzy a uklidnila se. Teď nebyl čas na brečení ani smutek. Musela jsem se sebrat. Na tomhle záleží všechno.

„Potřebuji, aby jste se na rituálu alespoň částečně podíleli.“ Obrátila se na nás Sára. „Ty, Alice, si sedneš k bílé svíci. Je očistná a bude tvoje vědomí i podvědomí promítat do obřadu. Jesse si sedne k fialové. Jsi mocný o svíce tvou moc ještě zesílí, budeš fungovat jako uzemnění. Clare bude u bílé vedle Alice. A já si vezmu černou, přes kterou bude odcházet i přicházet negativní energie. Z ní budu řídit celý rituál. Jasné?“

„A co ta třetí bílá?“ zeptala jsem se.

„Ta bude představovat bránu otevřenou pro odchod a příchod moci. Pátý bod musí zůstat volný pro nastolení rovnováhy.“

Nesnažila jsem se předstírat, že tomu rozumím. Důvěřovala jsem jí a doufala, že jsem vložila víru do správného člověka. Opatrně přešla ke kruhu ze svící a panenku položila kousek od Leah. Ta na tichý pohyb nijak nezareagovala, prostě jen dál ležela na zemi jako socha.

„Budu potřebovat, aby jste se maximálně soustředili. Momentálně pro vás existuje jen přítomnost. Žádná budoucnost, žádná minulost, jen tahle chvíle. Jasné? Myslete jen na to, že od Sorginy potřebujete pomoc. Představujte si, že je tu s vámi a že vám pomáhá. A to nejdůležitější. Nesmíte vstát. I kdyby taky létaly blesky nebo měl nastat konec světa, vy se nesmíte zvednout, jasné? Tím by jste narušili celý rituál a mohlo by to dopadnout hodně zle. Nechceme, aby nám tu po místnosti poletovala neřízená energie, ano?“

Celou tu dobu přelétávala zrakem mezi mnou a Alicí, Jesse stál ležérně opřený ve dveřích. Přesto na něm byla vidět všechna ta skrývaná nervozita a obavy. Upíral na mě pohled a já se najednou cítila nesvá.

„Tak, jdeme na to,“ zavelela a posadila se ke své svíci. Následovali jsme jejího příkladu, koutkem oka jsem zahlédla Jaspera, stojícího u jedné ze zdí. Upíral svůj zlatavý pohled na Alici a byl v něm vidět všechen ten strach. Ruce mu cukaly, snad se chtěl rozběhnout ke kruhu a odtáhnout ji do bezpečí. Edward se ledově klidně rozhlížel po místnosti, na obličeji prazvláštní výraz naprostého klidu, který mi k němu vůbec neseděl.

Zavřela jsem oči, aby mě nic nerozptylovalo a snažila se myslet jen na danou věc. To mi ale, stejně jako kdykoliv jindy při cenzuře myšlenek, nešlo. Zoufale jsem hledala záchytný bod, který by mi napověděl, jak udržet své myšlenky na uzdě.

Otevřela jsem oči a zoufale se rozhlédla okolo. Jesse se na mě díval. Na tváři měl soustředěný výraz, jeho oči do mě ale vlévaly naprostý klid. Pohlédla jsem na svou doposud nezapálenou svíčku. Měla ještě bílý knot, nikdy nepoužitá, naprosto čistá. Znovu jsem zvedla oči k Jessemu a on nepatrně kývl.

Teď!

Jako bych slyšela jeho hlas v sobě, okamžitě mi došlo, co mám udělat. Zapálit svíčku pro mě nebylo naprosto nic. S lehkým úsměvem jsem najednou sledovala její zlatavý plamen. Viděla jsem, jak sebou Alice sedící po mé pravé ruce cukla, když svíčka před ní zaplála plamenem.

Ticho v místnosti se ještě prohloubilo, dokonce i dýchání se mi podivně zlehčilo. Najednou bylo tak lehké se soustředit, plamen svíčky na mě působil hypnotickým dojmem.

Sára začala potichu prozpěvovat. Znala jsem ta slova, až teď jsem si spojila matčinu melodii s kolotočem a s kouzly. Ty lehce podobné melodie se najednou slily do jedné a nebylo místo pro nic dalšího.

K Sářinu vysokému a jemnému hlasu se přidal ten Jesseho. Mutováním lehce nakřáplý a přece tak krásný ve všech jeho odstínech. Na rty se mi draly slova, nedokázala jsem odolat sladkému pokušení moci, který se vznášel ve vzduchu.

Potichu a bázlivě jsem začala zpívat cizojazyčnou píseň:

„Mae byd llawn o ryfeddod a phoen, mae byd hud yn llawn ac is. Mae byd llawn o gariad a cholled. Mae byd llawn o ddrysau caeedig ...”

Nezáleželo na tom, co se s námi stane za pět minut, bylo tu jen teď a tady. Slova se opakovaly pořád dokola, z tichého popěvku se stala mohutná melodie, která do nás vlévala ohromné množství síly a ta mi přes dlaně proudila do svící. Zavřela jsem oči. Osvobozující pocit změnil realitu, všechno se zdálo najednou tak podivně jasné. Začala nová sloka a já spolu s nimi přidala na hlasitosti. Dělo se něco velkého, ale já to přes zavřené oči neviděla. Nebylo to důležité, musela jsem se soustřeidt jen na kouzlo.

I kdyby se hroutil svět...

Radost se mísila se smutkem, strach s nebojácností, slova s mlčením a světlo s tmou...

Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uplynula, ale najednou se něco změnilo. Špatné pocity začaly přelvádat nad těmi dobrými. Všechno krásné unikalo směrem do kruhu a z něj se k nám naopak vracela bolest a smutek.

Lapala jsem po dechu, ale dál se přerývavě snažila zpívat. Nemohla jsem přestat, ne teď, ne tady. Za žádnou cenu jsem nemohla mlčet, protože pak by mě vír pohltil. Vracely se mi všechny špatné vzpomínky, které jsem chtěla pohřbít a už nikdy nevytáhnout.

Mámin pohřeb...

Tichý dům po tom, co Sam zmizel...

Všechny ty naše společné hádky, které se ve světle nových událostí zdály tak malicherné.

Silou vůle jsem se snažila udzžet v přítomnosti, ale vědomí mi utíkalo mezi prsty.

A pak se to stalo. Temnotou prorazil bílý paprsek, který rozpustil všechny stíny.

Vmetl mi na rty jediné slovo.

Naděje. Věc, kterou nám nikdo nikdy nemůže vzít.

Otevřela jsem oči a viděla jejich soustředěné výrazy. Všichni se upřeně dívali skrze zlaté paprsky, které propojily naše svíce v jednu. Zlatavá klec, uvnitř které byla uvězněná Leah a panenka, byl zviditelněný šít, který tvořily svíčky.

Místností se proháněl lehký vítr, který mi čechral vlasy a ochlazoval rozpláné tváře. Svíce i přes vánek dál nerušeně upínaly svůj plamen k nebi. Přes zlatavou clonu jsem viděla, jak uvnitř proudí energie, která všechno měnila na nic a nic na všechno.

Pocity se ve mně přelévaly jako rozbouřené moře. A pak se to stalo. Náš zpěv dosáhl té největší možné hlasitosti, skoro jsem nemohla uvěřit, že i já jsem v tom chorálu, který se najednou zdál tisíci hlasý.

Záře mě oslepila, neviděla jsem absolutně nic. Bylo to jako tlaková vlna, výbuch, který nic neponičil. A v největším ryku všechno bez varování ustalo.

Ticho mě uděřilo do uší, nebylo slyšet nic jiného, než náš splašený dech. Po zlatavé kleci zbylo jen pět svíček vesele plápolajících před námi.

Srdce mi divoce bilo, moje oči si zvykaly na podivně temnou místost.

Upřela jsem pohled na Leah, která dál poklidně ležela uprostřed kruhu. Na rty se mi drala otázka, jestli se to povedlo, ale nedokázala jsem ji vyslovit. Porušit magické ticho se pro mě zdálo zkázou.

Nikdo se nehýbal, všichni jsme upírali vyčkávavé pohledy na Leah. A pak, z ničeho nic, otevřela oči. Ten prudký a něčekaný pohyb víček mě vyděšil, kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla.

Položila ruce na zem a pomalu začala vstávat. Otáčela hlavou, div si ji nevykroutila, prozkoumávala každý kout místnosti. A pak upřela pohled na mě.

Znovu jsem měla chuť křičet, protože místo očekávaných hnědých očí, které patřily Leah, jsem s dívala do zářivě modrých.

Popotáhla si bílou košili, nepatrným pohybem ruky si urovnala kalhoty. Stála naprosto rovně, v jejím pohybu byla elegance, kterou jsem nepoznávala. Pak si upravila vlasy a znovu se rozhlédla.

Tvář měla ledově klidnou, ale nezdála se naštvaná nebo nenávistná.

„Proč jste mne vyvolali?” zeptala se. Její hlas byl podivně jemný s lehkým odstínem, který jsem nedokázala zařadit. Sevřel se mi krk a přísahala bych, že nedokážu říct ani půl slova. Sorgina v těle Leah na mě ale dál upírala svůj pohled. Viděla jsem, jak se Sára nadechuje k odpovědi, ale Sorgina ji letmým pohybem ruky zarazila. Lehce zvedla obočí a pokročila o krok blíž ke mě.

„My… Potřebujeme pomoct,“ řekla jsem tiše.

„A jak vám mohu pomoci já? Nesmím se dostat mimo kruh a vy to víte. Navíc v tomto těle neovládám svoje schopnosti, tudíž jsem pro vás prakticky bezcenná.“

V duchu jsem skládala dohromady potřebná slova.

„Chce nás napadnout váš… přítel? Nic jsme mu neudělali a přesto nás chce zabít. Byli bychom rádi, kdyby jste nám pomohla.“

Její tvář se zatvrdila, modré oči zledovatěly.

„Z jakého důvodu si myslíte, že vás chce zabít?“ zeptala se chladně. Chtěla jsem jí do tváře vmést něco ošklivého. Málem zabil Cullenovy i nás na hřbitově, zničil jim dům a mě rozházel život. V poslední chvíli jsem zachytila pohled Jesseho. Jemně zavrtěl hlavou a já se znovu uklidnila.

„Několikrát na nás zaútočil a pokusil se nás zabít. Nepodařilo se mu to. Momentálně se snaží dostat do domu a dokončit rozdělanou práci,“ řekla jsem nejklidněji jak jsem dokázala. Upřeně mi hleděla do očí.

„A kde mám vzít jistotu, že mluvíte pravdu?“ zaútočila znovu.

„Musíte nám věřit.“

„Nemusím nic,“ oplatila mi. „Jaké máte pro vaše tvrzení důkazy?“

„Svoje svědomí. Nevyvolávali bychom vás přece, kdybychom nemluvili pravdu, nemyslíte?“

Neodpověděla. Ticho se prohlubovalo, beznaděj se ve mě mísila se strachem. Co si teď počneme?

„Chceme jenom vědět, jestli přijde jako člověk nebo jako duch,“ řekla jsem a prosebně na ni upřela oči. Oplatila mi pohled.

„Řekněte mi jediný důvod, proč bych kvůli vám měla zrazovat muže, kterému jsem vždy věřila.“

„Protože za tři století se může změnit nejeden člověk. Já vím, že jste ho možná znala jako milého a hodného člověka, ale teď už jím není. Prosím, pomozte nám,“ měla jsem slzy na krajíčku a moje beznaděj se i přes všechno přemáhání promítala do hlasu.

„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby jste mě vrátili zpět do panenky, nebo, ještě lépe, poslali tam, kam patřím. Na druhou stranu.“

„Prosím…“ slzy se mi koulely po tvářích, rozmazaně jsem viděla, jak Jesse sklonil hlavu a Sáře padly ramena. Alice vypadala stejně bezradně jako já. Ale ona nebrečela.

Všechno jsem zkazila. Jak by to dopadlo, kdyby mluvil někdo jiný? To je věc, kterou se už nikdy nedozvíme…

Sorgina odvrátila svoje modravé oči, i ona vypadala podivně zkroušeně.

Dusila jsem v sobě vzlyky, když jsem se po vzoru Sáry posadila před svou svíci.

Konec.

Naprostý konec…

Dean

Únava. Tak unavený. Věděl jsem naprosto jistě, že kdybych neměl zavřené oči, tak by mě ten neodbytný pocit nutil zavřít je.

Silou vůle jsem se snažil nepřestat.

Všechna moje síla odcházela pryč, dům byl moc velký a štít tak náročný na svou údržbu. Darkness byl blízko, cítil jsem jeho náhlé výbuchy síly, kterými bombardoval dům.

V hlavě mi bez ustání zněl varovný šepot. Předci, kteří mě varovali před takovým využitím sil, se mi snažili pomoci.

Jiný čaroděj by na mém místě už nevydržel. Ale já jsem měl něco navíc. Ale ani to nemohlo udržet štít napořád. A konec se blížil.

Dal jsem jim čas. Ne moc, ale doufal jsem, že všechno stihli. Že se jim to povedlo.

„Adrewe?“ zašeptal jsem.

„Ano, Deane?“

Otevřel jsem oči. Klečel přímo přede mnou, naše oči byly v rovině. Moje vědomí vnímalo, že jestli Darkness ještě jednou zaútočí, tak to štít nevydrží.

„Odejdi odsud. V sále jim vyřiď, že štít už neudržím dlouho. Mají poslední šanci na dokončení, protože štít padne,“ řekl jsem mu. Pár vteřin se na mě díval, pak vstal a beze slova odešel.

A pak se to stalo. Další nápor se mi zaryl do mozku, moje tělo najednou hořelo. Zdusil jsem v sobě výkřik překvapení.

Je silnější, než jsme si mysleli. Mnohem silnější. Jestli dojde na boj, nikdo proti němu nemá šanci. Posledním průlomem mi dal najevo, jak jsem proti němu bezmocný.

Ještě ne. Chvíli. Pár vteřin.

Vlny bolesti, kterými protínal štít, se mi zarývaly do celého těla.

Celou místností projel ledový závan. Věděl jsem, že je pozdě na cokoli. Už není cesta zpět. Snažil jsem se co nejrychleji vstát, ale on byl rychlejší. Kouzlo se mi teprve formovalo v rukou, když zaútočil.

Jakoby mě udeřil velkou ledovou pěstí do hrudníku, nápor síly mě vynesl do vzduchu. Kolem bylo najednou bílo, ledové šupinky pokryly celé mé tělo.

Bolest.

Zima.

Bolest.

Omráčeně jsem se rozhlédl po rozmetané místnosti. Viděl jsem rozmazaně, bílé krystalky ledu mi zakrývaly výhled a s pálením se mi rozpouštěly v očích. Tělo jsem necítil, jediné, co jsem si uvědomoval, byl chlad. Nemohl jsem se hnout. Nic. Jako kdybych nebyl sám sebou.

A pak se nade mnou objevila jeho temná postava, temný oblak zloby, který mu dodával neuvěřitelnou sílu.

Ledově se usmál a napřáhl ruku k poslednímu úderu.

A pak…

Tma.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!