29.06.2011 [21:45], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 2×, zobrazeno 2350×

Už je to tady... Už je to tady... Uáááááá!!!

Téhle chvíle jsem se děsila, nenáviděla jí, nechtěla jí. Přesto musela přijít. Je mi líto, moje milovaná postavo, chci, abys věděla, že tě miluju. Já to tak nechtěla.

Začíná běh na dlouhou trať, která konči poslední kapitolou. Dámy a pánové, je zde začátek konce.

V mé hlavě propukla anarchie, postavy se mi vymkly z rukou a vedou tohle vše ke svému vlastnímu konci. A Dean tomu celému velí. Nechtěl být odstaven na druhou kolej, to prostě není součástí jeho povahy. Takže vzhůru do čtení, dnes ze mě nic jiného nedostanete! XD

21. kapitola – návrat, rozpory a hotel Sladké sny

Andrew

Kolem okna auta se míhala dálnice, s hučením nás předjížděly další a další auta a náklaďáky. I když bylo už dlouho po půlnoci, cesta byla všechno jen ne klidná. Na sedadle spolujezdce seděl Jesse a díval se z okna. Od výjezdu z Bakeru neřekl ani půl slova a ticho v autě bylo nesnesitelné. Netušil jsem, co říct, na co se ho zeptat. V hlavě se mi pořád dokola míhala otázka: „Zvládneš to?“ Nedokázal jsem ji vyslovit nahlas, protože všechno ve mně se svíralo strachem, že odpoví: „Ne.“

„Je mi to líto,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho přes hluk motoru sotva slyšel.

„Zvládneš to,“ řekl jsem a můj hlas zněl desetkrát jistěji, než jsem se doopravdy cítil.

„Doufám.“

Jo, to já taky.

Clare

„Co to sakra mělo bejt?“ zeptal se Jacob udýchaně jen co jsme vyběhli z lesa. Jo, to bych taky ráda věděla.

„Já… Netuším.“ Což byla skoro pravda. Skoro. Ale vyprávěj klukovi, co se ti líbí, že dokážeš zapálit svíčku pouhým pohled a nedělá ti to žádné problémy. Že k tobě občas mluví spousta divných hlasů, které se berou odnikud a máš kolotoč, který hraje jako pominutý a k tomu ještě zrcadlo, co ukazuje věci, které nejsou normálně vidět. Velmi uvěřitelná historka.

„Kdo byl ten chlap, kde se tam vzal ten vlk a co se vlastně stalo?“ zeptal se udiveně a málem si ukroutil hlavu jak se pořád se ohlížel směrem k lesu.

„Asi… asi bychom měli jít,“ řekla jsem a vzala ho za rukáv. Nebránil se, přesto jsem viděla ten zmatek v jeho tváři, stejný zmatek, který jsem cítila i já.

Ta krásná atmosféra, která tu byla než jsme vlezli do lesa se ztratila neznámo kam. Vkradlo se mezi nás napětí, nepochopení a trochu i strach. Za necelých pět minut jsme stáli u našich vchodových dveří.

„Ahoj a díky za doprovod,“ řekla jsem rozpačitě s hlavou skloněnou k zemi.

„Víš, teď když je léto, tak s kluky podnikáme spoustu akcí, nechceš se k nám občas přidat?“

„To by bylo moc hezké,“ usmála jsem se na něj.

„Tak… ahoj,“ řekl a ostražitě se rozhlédl okolo sebe. Otočil se a poodešel.

„Jacku?“ zastavil se a ohlédl se směrem ke mně. „O tom, co se stalo v lese radši nikomu neříkej…“ Musela jsem mu to říct, nevěděla jsem proč, ale musela jsem. Vypadal překvapeně. Nakonec jenom přikývl a ztratil se ve tmě.

Chvíli jsem tam jenom stála a dívala se okolo, jako kdybych se potřebovala ujistit, že mu nic nehrozí. To, co se stalo v lese, rozhodně nebyla náhoda. Okolo mě se dělo něco zlého. Hodně zlého. A já musela co nejdříve zjistit, co to vlastně je. Jinak to špatně skončí.

Z kapsy jsem vylovila klíč a otevřela dveře. Čekala jsem, že vejdu do tichého a temného domu. Opak byl ale pravdou. V obýváku se svítilo a byla puštěná televize. Sam byl ještě vzhůru. V okamžiku, kdy jsem se rozhodla tiše proplížit do svého pokoje a vysvětlování nechat až na ráno, televize zhasla. Snažila jsem se ani nedýchat, doufala jsem, že Sam prostě jen projde do kuchyně a pak nahoru. Jenže dveře se otevřely a jeho velká postava zastínila celé dveře. Světlo zpoza něj škvírkami pronikalo do ztemnělé místnosti.

„Jdeš pozdě,“ řekl ledově. Nikdy bych nevěřila, že se ho budu bát.

„Neřekla jsem, kdy přijdu,“ odporovala jsem mu se vztyčenou hlavou. Bohužel tón mého hlasu nebyl takový, jaký bych uvítala. Byla ve mně hodně malá dušička.

„Venku není bezpečno. Mohla by ses chovat trochu zodpovědněji,“ dodal opět tím ledovým, pro mě neznámým, hlasem.

„Takže ty,“ přešla jsem místnost a zabodla mu prst do hrudníku, „mi teď budeš dávat kázání o zodpovědnosti?“ Nevšímala jsem si toho, o kolik je vyšší než já. Jeho poznámka mě rozpálila do nepříčetnosti. Pocit strachu z něj byl najednou ta tam. Zůstal jen vztek a pocit křivdy.

„Co tím myslíš?“ Neviděla jsem mu do obličeje, ale jeho tón přesně vyjadřoval, jak šíleně je naštvaný.

„Já jsem jednou nepřišla včas, ty si byl pryč půl roku!“ Vzduch rozrážely vibrace vycházející ze Samova těla. Bylo to, jako kdybych stála u jednoho z těch velkých repráků, který zrovna hrál naplno.

„Mám o tebe strach!“ křikl po mě zlostně.

„Já mám o tebe taky strach. Teď ještě víc než předtím. Tohle není Sam, kterého znám. Co se to s tebou stalo, bráško?“ Jakoby mě vůbec neposlouchal, začal mluvit o něčem jiném.

„Proč jsi byla v lese? Co jsi tam s Blackem dělala?“ Zalapala jsem po dechu. Ten divný pocit v podbřišku se rozrůstal do celého mého těla. Byl to pocit zrady. Slzy jsem měla na krajíčku a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela.

„Ty… Ty mě sleduješ?“ vydechla jsem nevěřícně. Slzy vyklouzly z očí a začaly se mi kutálet po obličeji.

Odstoupila jsem od něj a nevěřícně kroutila hlavou.

„Clare, to je jinak než si myslíš!“ řekl Sam tiše.

„Tak mi to vysvětli! Tak mi konečně řekni pravdu!“

„Já… nemůžu…“ vykoktal.

Nebylo co dodat. Otočila jsem se a odešla. Až ve svém pokoji jsem se rozplakala naplno.

Andrew

Z kapsy jsem vytáhl klíče a odemkl dveře. Jesse byl asi půl metru za mnou a pátravě si prohlížel okolní ulici. Společně jsme vešli do tichého, temného a chladného bytu. V tu chvíli v ohništi zazářily plameny.

„Co to?“ Teprve v tom okamžiku mi došlo, že to udělal Jesse.

„Promiňte, dělám to už automaticky.“ Jeho hlas rozhodně nezněl kajícně. Rozhlížel se okolo sebe a já si připadal jako pod rentgenem.

Pak přešel celou místnost a posadil se na křeslo. Bylo dlouho po půlnoci, plameny v krbu si hrály na honěnou v jinak temném pokoji. Starý obraz Ludvíka XIV., který visel nad krbem, se tajemně usmíval. Starobylý rám obrazu se zdánlivě nehodil do jinak skromně zařízeného pokoje. Černá kožená sedačka a černé křeslo, na kterém seděl Jesse byly místy odřené. Televize už taky něco pamatovala. K obrazu se hodil pouze starý masivní dubový stůl s vyřezáváním. Tyhle dva starožitné kusy nábytku tu zůstaly po původním majiteli.

„Nikam nezapadáte, že?“ řekl tiše Jesse. Nijak jsem to nekomentoval. Měl zvláštní schopnost naprosto přesně mě odhadnout. „Celý tenhle pokoj je stejně nesourodý a nerozhodný jako vy. Na jedné straně jsou zde starožitnosti, na druhé hrubě a necitelně vsazené výdobytky modernosti…“ Mlčel jsem. „Jestli vám mám pomoci, tak mi konečně musíte říct, proč tady jsem. Nevím nic o tom, proč jde Darkness po vaší dceři. Nevím nic o vás, neznám vaše plány. Ještě dřív než se sektám s vaší dcerou, potřebuji vědět všechno.“

Opět jsem nic neřekl. Odhodlával jsem se.

„Kolik toho víš?“ Co všechno jsi v Bakeru vyčetl z mé hlavy?“ zeptal jsem se tiše.

„Dostal jsem se jenom k vaší fingované bouračce. Dál jste mě nepustil.“

„Po své fingované smrti jsem cestoval po státech a snažil se zjistit víc o tom, co je vlastně Jules zač. Žili jsme spolu několik let, ale nikdy mi neřekla, kdo vlastně je. Pročítal jsem staré archivy, pátral. Nikde jsem nemohl zůstat dlouho, nedovolili mi to. Po půl roce jsem se musel odstěhovat někam jinam. Pět let jsem se takhle stěhoval, poté mi dovolili usadit se na jednom místě. Nikdo ale nesměl znát moji minulost, nikdo nesměl být moc blízko u mě, protože to pro něj bylo nebezpečné.

Neměl jsem žádný kontakt s rodinou, ani jsem netušil, jestli se mi narodila dcera nebo syn…“ vzpomínky byly blíž než jsem je za poslední léta pustil. Až teď mi došlo, že jsem sice mimo nebezpečí, ale pro své blízké a přátele jsem pořád mrtvý. Oheň  krbu vesele plápolal. Možná, že jsem byl mimo nebezpečí ale pořád jsem byl sám jako kůl v plotě. Jako tehdy. Neměl jsem svou rodinu, neměl jsem svůj život, neměl jsem nic. Jen chabou naději, že dokážu svou drobnou pomocí odčinit alespoň něco z toho, co jsem udělal.

„Sedm let po své údajné smrti jsem to už nevydržel a tajně kontaktoval Jules. Hrozně se na mě zlobila a nechtěla se mnou mít nic společného. Řekla mi, ať už nikdy nevolám. Přesto to byla ona, kdo se po roce ozval. Chtěla se sejít. Začali jsme si spolu psát, byli jsme v kontaktu. Ona mi posílala fotky Sama a Clare, já se jí snažil finančně pomáhat. Tři roky na to zjistila, že má leukémii.

Nikdy mi neřekla, co se kolem ní děje. Ani když jsem naléhal, tak jsem se nedozvěděl, kdo vlastně je. Řekla mi jenom, že má problémy, dala mi tenhle náhrdelník,“ ukázal jsem na krk, „a dopis s instrukcemi, co mám dělat, kdyby zemřela. Tam mi stručně vylíčila to, že je čarodějka a Clare, naše dcera, také. Prý vás nestihla kontaktovat, to jsem měl obstarat já. Měl jsem vám Clare předat, aby se pod vaším vedením naučila ovládat svoje schopnosti a používat je. Pak tam bylo pár poznámek o Darknessovi, ale žádné podrobnosti neuvedla. Prý to zjistím, až na to bude ten pravý čas. A taky jsem dostal za úkol kontaktovat Alici Brandon a přivést jí do Forks. Neuvedla důvody, nevěděl jsem proč. Všechno jsem musel zjistit sám…“ Jesse dál nehybně seděl v křesle a se zájmem mě poslouchal.

„Po dlouhém hledání jsem Alici našel. Žila se svou adoptivní rodinou v jednom zapadlém městečku v Kanadě. Nevěděl jsem jak se k nim dostat. Měl jsem obavy, že mě odhalí. Bylo to hop nebo trop. Začal jsem učit jako učitel dějepisu na místní základce a plánoval jsem, jak je dostat do Forks. Už skončili střední školu a bylo mi jasné, že se ve městě nezdrží dlouho. Nakonec stačilo podstrčit jim jen pár materiálů o zdejší krajině, prohodit před doktorem Cullenem, jak je tu krásně a jácí jsou zde milí lidé a oni to pak vzali za svůj vlastní úžasný nápad a přestěhovali se sem.

Já jsem se přestěhoval do Seattlu a začal tu pracovat jako knihovník a správce tohohle domu. Pak se začalo vše komplikovat. Vy jste nebyli k nalezení a Clare už bylo čtrnáct. Navíc se Darkness nějakým záhadným způsobem dostal z panenky ven a ještě ten večer mě navštívil. Naštěstí nebyl dost silný na to, aby mě mohl zabít. Tak na mě aspoň začal posílat nespavost a zlé sny. Musím uznat, že v tom je opravdu dobrý,“ ušklíbl jsem se. Je to opravdu milý návštěvník.

„Má hmotné tělo?“ zeptal se věcně Jesse.

„Většinou se zjevuje jako duch, ale jednou měl i pevné tělo.“

„Ten medailon vás chrání, že?“ zeptal se tiše. Přikývl jsem. Lehce mávl rukou a já najednou cítil lehký tlak okolo sebe. Sunul mě dozadu. Stejně náhle jako to začalo to i skončilo.

„Medailon vás opravdu chránil,“ řekl tvrdě a vstal. „Darkness je mnohem mocnější než já. Jedinou nadějí na jeho poražení bylo, že je ještě pořád duch. Pokud se už dokáže zhmotnit, tak proti němu nemám nejmenší šanci.“

„Tím chceš říct co?“Drobná neděje, kterou jsem doposud měl, se rozplývala jako malý mráček po dešti.

„Můžu se pokusit vaši dceru zachránit, ale moje snaha je zřejmě zbytečná. Pokud dojde na přímý boj, tak to bude znamenat jen jedno, smrt.“ Vstal a přešel k oknu. Všechny svíčky se na jeho němý povel zapálily, hleděl mlčky do tmy za okny.

„Promiň,“ zašeptal jsem.

„Neomlouvejte se. Slabší prohrává, silnější vyhrává. To je zákon přírody,“ řekl Jesse ledově. Jo, to znám, pomyslel jsem si. Já jsem byl vždycky na té straně, co prohrávala. Jendou bych chtěl zažít ten pocit výhry a naprosté spokojenosti bez starostí. Otázkou bylo, jestli to přežiju tak dlouho.

Dean

Za zataženými závěsy svítalo. Celou noc jsem nezahmouřil oči a spánek mě rozhodně nechtěl navštívit ani teď.

Přecházel jsem po místnosti a byl nervózní jak pes. Měl jsem chuť něco rozbít. Stejně jako před deseti minutami, půl hodinou, dvěma hodinami… Můj pokoj byl teď jedno velké smetiště, ve kterém už vlastně nebylo co rozbíjet. Sára odjela před půlnocí v těsném závěsu za těma dvěma. A já to tady nemohl vydržet. Tlak ve mně narůstal a já prostě musel něco rozbít. Nutně. Oheň v krbu se samovolně zapálil a nezadržitelně plápolal. Šeptal, ať ho pustím mimo krb a já v sobě po tolika letech znovu poznal zvrhlou touhu všechno okolo sebe podpálit. Oheň se milimetrovými kroky kradl blíž ke mně a spaloval věci. Oči mi padly na Rebečinu fotku. Zářivé zlaté vlasy laškovně omotané kolem labutího krku, v očích jiskřičky smíchu, smála se jako čertice. Plameny zhasly.

Nezvládnou to. Ta myšlenka mě hlodala a nedala mi pokoj. Darkness byl podceněn. Ruce se mi třásly, když jsem usedal k počítači a začal vyhledávat. Nenáviděl jsem tenhle stroj skoro jako oikos. Ale byl užitečný – minimálně teď. Našel jsem, co jsem hledal.

Stálo mě hodně sil, abych se přemluvil, že opravdu není dobré zavolat. Bylo to zbytečné. Po půl hodině jsem držel v ruce telefon a vytáčel číslo.

„Dobrý den, dovolal jste se do hotelu Sladké sny, co si přejete?“ profesionálně znějící hlas mě dráždil.

„Chtěl bych si na několik nocí rezervovat pokoj,“ řekl jsem tiše. S lidmi, kteří mě neznali jsem nerad mluvil. Snažili se být kamarádští, ale já je vnímal jinak.

„Odkdy si pokoj přejete?“

„Od dnešního večera. Zbytek upřesníme na místě.“ Nastala odmlka.

„Ano, máme volný pokoj. Na jaké jméno si jej přejete rezervovat?“ Asi by nebyl zrovna nejlepší nápad dát jí své jméno.

„Peter Wilson,“ nahlásil jsem bez rozmyšlení. Dřív než se stihla zeptat na další věc, tak jsem telefon položil. Můj bratr, pravý Peter Wilson, právě vstal z hrobu, aby zachránil svého syna Jesseho. Jak patetické.

„Gratuluji ti, Petere Wilsone, právě jsi udělal jednu z největších chyb ve svém životě,“ pronesl jsem sarkasticky a ušklíbl se na svůj odraz v zrcadle.

Clare

Mohlo být tak devět hodin, když mě probudilo třískání nádobí z kuchyně. Docela by mě zajímalo, kdo v tak nekřesťanskou hodinu nespí. Včera jsem do noci přemýšlela o všem, co se kolem mě děje a dnešek byl posledním dnem klidu a pokoje. Zítra nastupuju do školy, ať už tady, nebo ve Forks. Jeden by čekal, že když jsi čtrnáctiletý školák, tak někdo bude řešit problémy za tebe. Například to, kde budu bydlet, kde budu chodit do školy, kdo je teda můj zákonný zástupce nebo co se tu ksakru děje.

Teta se tu zatím neukázala a nikdo se nenamáhal řešit tuhle situaci.

Asi po deseti minutách jsem už sbíhala schody s náladou pod psa. Můj milovaný bráška mi konečně musí osvětlit situaci a pěkně si sníst, co si navařil.

Jenže umývání nádobí v kuchyni neměl na svědomí on. U dřezu stála Leah.

„Ahoj,“ zabručela jsem.

„Ahoj,“ usmála se.

„Ahoj,“ ozvalo se z kouta. A rozhodně to neřekl Sam. Na židli totiž seděla pro mě neznámá asi dvacetiletá indiánka. Můj nechápavý a vykulený pohled rozhodně musel stát za to.

„To je moje sestřenice Emily,“ řekla Leh s úsměvem. „Doufám, že ti nevadí, že jsem ji přivedla na návštěvu. Chtěla jsem se Sama zeptal, jestli bychom si neudělali nějaký společný výlet, ale on nebyl doma. Tak jsem se rozhodla, že na něj počkáme.“ Snažila jsem se pochopit smysl jejího vysvětlování, ale nějak mi to s mým rozespalým mozkem nešlo. Tak jsem jenom přikývla.

„Mě momentálně zajímá jenom moje snídaně. Všechno ostatní si vyřiď s pánem domu,“ zabručela jsem. Dnes bych měla dostat cenu za příjemné chování.

„A kde vlastně je?“ zeptala se opatrně.

„Asi v lese.“ Ignorovala jsem její překvapený pohled a začala shánět něco k snědku. V tu chvíli někdo rozrazil dveře z terasy. A ten někdo byl Sam.

„My o vlku a vlk je za dveřmi,“ rýpla jsem si a dál věnovala pozornost výhradně mé snídani. Dlouhé a rozpačité ticho mě ale donutilo zvadnout hlavu. A ten pohled opravdu stál za to.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  HMR (04.03.2012 03:32)

ááááááááááááááááááá a je to tady by mě zajímalo, co vymyslíš pro Leah
a ano, všechna ta děsivá minulost se ve Ve znamení... stane budoucností
a moc nechápu, proč posílat zachraňovat potencionální čarodějku někým, kdo to "nedokáže"? tomu říkám zabezpečovat si dorost

1)  Fanny (30.06.2011 12:02)

Jo, zase o trošku víc chápu a dokonce už pobírám i ty všechny jména Moc pěkná kapitolka, budu netrpělivě vyhlížet další

1