29.05.2011 [21:15], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 3×, zobrazeno 2316×

Zamilovala jsem se. Věděla jsem, že to jednou přijde. Vždycky si v každé své povídce najdu někoho, kdo je mužem mého srdce. Prostě si ho vytvořím k obrazu svému. Je na zabití, ale mám k němu vřelejší vztah než k ostatním. A tady to přišlo teď. A mužem mého srdce je Den. Kdo přesně to je a proč pro něj mám takovou slabost? To už si musíte přečíst.

P. S.: Chytám pro něj samostatnou povídku, kterou pochopí i ten, kro nečetl Křišťálky. Za nějakou dobu ji najdete na Bez hranic. Bude v ní i lépe osvětlena mentalita čarodějů, která zůstane v téhle povídce nevyužita.

 

19. kapitola – Puberťačka, ticho a táborák

Clare

„Něco ti řeknu, Jaku. Jsi hrozně mizerný zahradník.“ Nenaštval se, jen se rozesmál.

„Já vím, Rachel to o mě tvrdí neustále.“ Vstala jsem a oprášila si ruce od hlíny. Všechny macešky byly zasazené a vypadaly, že přežijí. Pokud je někdo bude zalívat. Nastalo rozpačité ticho.

„Ehm… Tak já už půjdu,“ řekla jsem s hlavou sklopenou k zemi.

„Tak díky, Rachel bude nadšená, až zjistí, že jsem je opravdu zasázel. S tvou pomocí samozřejmě!“ dodal když uviděl můj pohled. „Asi ani nedoufala, že je tu najde…“

„Tak ahoj,“ znovu mě okouzlil jeho úsměv. Byl tak upřímný a… nepopsatelný. Otočila jsem se k odchodu. Sice jsem nevěděla, co budu doma dělat, ale okounět u Blacků by rozhodně nebylo slušné.

„Clare! Počkej!“ křikl za mnou, když jsem byla asi pět metrů od něj. Jo, potěšilo mě to, žádný zapírání. Snažila jsem se uklidnit svoje hormony a vymazat ten přiblblej úsměv z tváře. No tak Clare! Jeden hluboký nádech a otočka.

„Co je?“zeptala jsem se dost hlasitě na to, aby mě uslyšel.

„No, víš… Dneska večer máme s klukama malej soukromém táborák jako rozlučku s létem. Bude tam Jared, Seth, Alex, Embry, Quil a spousta dalších. Nechceš přijít? Víš, dlouho jsi tu nebyla, tak jsem si říkal, že…?“ Tak, co se na tohle říká? Teď mi chyběly ty dívčí časopisy, který jsem nikdy nepřečetla.

„Díky, moc ráda,“ vyhrkla jsem nakonec a asi šíleně zrudla. Ještě že mám tak tmavou pokožku, snad to nebude tolik vidět. Nebo jo? Sakra, tyhle indiánky mi v tom ale dělaj zmatek!

„Je to nahoře na kopci, určitě uvidíš, jak bude Jared podpalovat vatru… Nebo sám sebe a okolí?“ řekl sarkasticky.

„Tak… večer?“

„Jo, večer,“ řekl. Nenávidím ticho. Ticho je moc… tiché? Moje vlastní tělo mě zrazovalo. Tohle se mi nestává moc často. Všem okolo možná, ale mě ne. Ani Edward se mnou necvičí tolik jako on, a to je se svými bratry ten nejhezčí kluk ze školy.

Otočila jsem se a vydala se domů. Tak tomuhle se, Clare Uleyová, říká jiskření! Pronesl nějaký škodolibý hlásek v mé hlavě. Jo, opravdové jiskření. Jen jsem doufala, že je oboustranné.

Jesse

Stál jsem přede dveřmi a snažil se psychicky připravit na to, co bude následovat. Po deseti minutách mi došlo, že na něco takového se připravit nedokážu nikdy. A tak jsem zaklepal. Když se ani po dalším zaklepání neozvalo dále, tak jsem se zhluboka nadechl a opatrně otevřel dveře. Hlavně na sobě nedej nikdy znát strach. To vždycky říkal táta. Nenáviděl, když na mě bylo vidět, že se něčeho bojím. Jako malej kluk jsem se bál tmy, a to se mu nelíbilo. Tak dlouho mě nechával samotného po tmě, až jsem strach překonal. Musel jsem.

Jenže nějaký strach prostě překonat nejde. Ne že bych se Daena bál, ale člověk, který by z něj neměl respekt by byl buďto nebojsa, a nebo blázen. Protože Dean byl přímočarý, ale nevyzpytatelný a agresivní. Nakoukl jsem do místnosti a nasadil nepřístupnou masku, kterou jsem od něj odkoukal.

„Co tu děláš?“ ozvalo se ze stínu v rohu místnosti. Potlačil jsem úlek a mlčel. Přiskočil ke mně, cítil jsem, že mi stojí těsně za zády.

„Ptám se podruhé. Co tady děláš?“ zavrčel mi u ucha.

„Chci ti přednést svou žádost,“ odpověděl jsem klidně.

„Když se mnou mluvíš, tak se mi laskavě dívej do očí.“ Jeho hlas byl mrazivě klidný, člověk nedokázal odhadnout, jak zareaguje na další větu, slovo nebo formulaci. Přešel přes celou místnost a otočil se ke mně čelem. Asi dvě minuty bylo ticho, pak napětí mezi námi prořízl jeho hlas:

„Jakou?“

„Týká se ohledně toho muže, který se se mnou chtěl sejít v kavárně, Potřebuje pomoc.“ V tom okamžiku stál znovu u mě. Jeho rychlost byla fascinující. Vzápětí mě chytil za vlasy a trhl rukou vzhůru, takže jsem se mu díval přímo do očí. Nenáviděl jsem ten pocit strachu a bezmoci, který ve mně začal narůstat. Cítil jsem, jak se mi snaží dostat do hlavy. Bránil jsem se.

„Je to cizák. A cizákům, jak víš, nepomáháme.“ Chtěl jsem něco namítnout, ale nešlo to. „Rozumíš mi?“ Nereagoval jsem. „Rozumíš mi?“ zařval mi přímo do tváře. Pustil mi vlasy a já se kvůli náhlé ztrátě opory zakymácel.

„A teď vypadni,“ řekl a bez zájmu se otočil. „Vypadni!“ zařval, když jsem se neměl k odchodu. Bleskurychle se otočil a prudký závan vzduchu mě narazil zády na zeď za mnou. Vyrazilo mi to dech, rychle jsem se snažil nadechnout. Blížil se ke mně a viděl jsem na něm, že je vážně naštvanej.

„Jules. Je to manžel tety Jules,“ vyrazil jsem ze sebe mezi dvěma prudkými nádechy. Přesně jsem poznal okamžik, kdy mu to všechno došlo.

„Jules?“ řekl překvapeně a klesl na křeslo. „Jules…“ zašeptal. V místnosti se rozhostilo ticho.

„Její dcera se dostala do stádia přeměny a on si s ní neví rady. Navíc mají problémy s Darknessem. Potřebují pomoct, sami to nezvládnout.“ Mluvil jsem co nejrychleji, tenhle moment překvapení byl mou jedinou šancí ze sebe dostat vše, co jsem měl na srdci.

„Proč mi to říkáš? Vždyť víš, že já na zachraňování životů nikdy moc nebyl. Já je spíš ničím.“

„Kdyby žil táta, tak bych to řekl jemu. Ale je mrtvý, a tak to říkám tobě. Důvěřuju ti,“ řekl jsem lhostejným tónem, ale vevnitř se mi všechno svíralo. Tohle nebyl rozhovor, který bych s Deanem chtěl vést. Vlastně bych ho nechtěl vést ani s kýmkoliv jiným.

„Důvěřuješ mi?“ v jeho hlase zazněl posměch, který maskoval cokoliv jiného, co by mohl cítit. Pak ale zvážněl. „Moc dobře víš, že v takovejch věcech nemám žádný zkušenosti, jsem jenom bojovník. Darkness je velmi starý a nebezpečný duch. S tímhle musíme výš,“ řekl. Měl jsem chuť ho obejmout, ale potlačil jsem ji už v zárodku. Nenáviděl osobní kontakt, nenáviděl pocity a jakýkoliv projev bláznovství. Byl už takový a já neměl v plánu mu to vyčítat. I tak to byl obrovský úspěch.

Pozoroval jsem jeho záda a snažil se z nich vyčíst, proč tohle všechno dělá. Jakoby cítil můj pohled, otočil se směrem ke mně a dlouze se mi podíval do očí. Tentokrát jsem nezaznamenal jediný pokus o to dostat se mi do hlavy. Zvažoval, rozhodoval se, a já doufal, že se rozhodně správně.

„Už se do toho nesmíš plést, jasné? Tohle je hodně tenký led.“ Nadechl jsem se, abych mu mohl odporovat, ale nepustil mě ke slovu. „O všem tě budu informovat, ale teď by ses mi akorát pletl pod nohy. Zařídím to,“ řekl tvrdě. A já mu věřil. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem na sto procent věděl, že se na něj můžu spolehnout. Vstal jsem a zvedl se k odchodu, už jsem v tomhle pokoji nechtěl být ani vteřinu. Ale zvědavost mi nedala.

„Proč to děláš?“vyhrkl jsem dřív, než jsem si to rozmyslel. Místnost se nabila elektrických nábojem, ticho se prohlubovalo. Nic mi neřekne. Ani jsem nečekal, že by mi zdůvodnil své chování. Nikdy to nedělal. Měl jsem raději mlčet. Přešel jsem ke dveřím.

„Mám dva důvody,“ řekl tak tiše, že jsem si chvíli myslel, že se mi to jenom zdálo. „Znal jsem se s Jules… a vím, že ona by pro mě udělala to samé.“ Tiše jsem čekal, jestli řekne i druhý důvod. „Dlužím ti to. Je to pro tebe důležité, cítím to z tebe,“ vyhrkl po chvíli. „A ty si důležitý pro mě.“ Nevěděl jsem, co mu na to říct. A tak jsem mlčel jako párkrát předtím, když si se mnou náhodou chtěl povídat. A že to nebyla moc častá situace. Ruku jsem měl položenou na klice a zbývalo ji jen stlačit dolů, abych tohle všechno ukončil. Přesto mi tenhle počin připadal jako svatokrádež.

Bylo ticho.

„Díky,“ řekl jsem a otevřel dveře.

„Ještě neděkuj,“ řekl tvrdě. Tohle byl zase ten starý nelítostný Dean. Jakoby se mi poslední minuta jenom zdála. Ale věděl jsem, že to pro mě udělá. Měl jsem jistotu, že ta holka dostane pomoc…

Andrew

O několik hodin později

Ticho. Ten přízračný klid mi trhal hlavu. Ticho… To ticho mi připomínalo to, jak jsem bezmocný. Mohl jsem jenom čekat. Zatímco Darkness byl na svobodě a mohl dělat cokoliv se mu zachtělo. Ubíjelo mě to. Hypnotizoval jsem dveře. Věděl jsem, že v levém rohu místnosti je pavučina. Na protější zdi prasklinka. Že hřebíček, který drží garnýž, co nevidět vypadne, protože drží už jen na špičce. Znal jsem každý detail téhle místnosti a bylo mi jasné, že nic z tohohle všeho mi nijak nepomůže. Od té doby, co Jesse odešel z místnosti, přišla jenom jedna malá holka, která mi přinesla jídlo. Nepromluvila. Nepodívala se na mě. Jakoby nesla jídlo do prázdné místnosti, nevšímala si toho, že tu jsem zavřený. Zřejmě jsem nebyl ani první ani poslední, kdo se zde ocitl proti své vůli. Nechápal jsem, jak se Jules mohla zaplést s takovým společenstvím. Věděla, že si tu jen tak pro zábavu zavírají lidi? Podílela se na tom? A proč mě vlastně poslala pro pomoc zrovna k nim? Tohle celé byla jedna velká hádanka, na kterou jsem nemohl najít odpověď.

Za dveřmi probíhala konverzace. Někdo se tam domlouval s mužem, který mě hlídal. O chvilku později do místnosti vklouzl Jesse.

„Kde si byl?“ zeptal jsem se.

„To je jedno,“ odsekl. „Důležité je, že jsem vám vyjednal šanci na pomoc.“ Mluvil stroze. A byl nervózní.

„Ale je tu nějaký háček,“ řekl jsem. Neodpovídal. Ticho začalo houstnout. „Tak to vyklop!“ Byl jsem netrpělivý. Tohle neznačilo nic dobrého.

„Budete si to muset obhájit. Neptejte se mě jak, protože to sám dost dobře nevím. Ale oni nikdy nedávají nic zadarmo.“Otočil se ke dveřím a třikrát zaklepal. Z venku se ozvalo cinkání klíčů, jak se někdo snažil najít ten správný.

„Říkáš oni.“ Řekl jsem. „Necítíš se snad jako jeden z nich?“ Musel jsem se zeptat. Otočil se a díval se na mě. Někdo otevřel dveře a čekal, až Jesse odejde z místnosti.

„Nechci mít nic společného s jejich postupy. Nesouhlasím s tím, co dělají. Nelíbí se mi jejich uzavřenost a necitelnost. Ale jeden těžko něco zmůže.“ Jeho obličejem probleskl smutek.

„Víš… Když opravdu chceš, tak toho dokážeš hodně.“

„Jeden člověk nedokáže změnit mentalitu a povahu lidí okolo. Není to možné.“ Pokrčil rameny, otočil se a odešel z místnosti.

„Tak to mám velkej problém,“ zamumlal jsem si pro sebe hned, jak se zavřely dveře.

Clare

Ještě nikdy mi tolik nezáleželo na tom, co mám na sobě a jak mi to sluší. Třikrát jsem se převlíkla. Učesala se. Dokonce jsem se i namalovala. Bylo k zbláznění, co všechno se mnou dokázal udělat jeden kluk. Mimochodem velmi krásnej kluk.

Dokonalej…

Ne, není dokonalej, neumí zasázet macešky. Ale vadí mi to? Popravdě? Ani trošku. Jedno blbý setkání a hned se chovám jako poblázněná puberťačka. Ale já vlastně jsem v pubertě. A poblázněná očividně taky. Jde to se mnou z kopce… Kopec! Jen ta myšlenka mi rozbušila srdce na plné obrátky.

Vykoukla jsem z okna. Na kopci se něco hýbalo, kluci pobíhali okolo táboráku a něco na sebe pokřikovali. Po chvíli někdo – asi Jared – zapálil oheň. Rozeběhla jsem se dolů ze schodů a začala si nazouvat černé tenisky. Klid, nespěchej, neutečou. Teda pokud to tam Jared celé nepodpálí. Celá natěšená jsem otevřela dveře a chystala se vyběhnout z domu.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za mnou nečekaně. Přísahala bych, že mi srdeční rytmus právě vylítl do neměřitelných hodnot. Kecla jsem na botník a měla jsem problém to rozdýchat. V duchu jsem sprostě zanadávala.

„Víš jak jsem se lekla?“ obořila jsem se na Sama naštvaně. Stál ve dveřích do kuchyně a bez jakéhokoliv skrývání se mi smál.

„Nevím. Kam jdeš?“

„Nahoru na kopec. Kluci tam dělají táborák.“ Zkoumavě se na mě podíval.

„Tak si to užij,“ řekl nakonec a neslyšně odešel. Na jeho záda jsem naprosto nedospěle vyplázla jazyk. Když už puberťák, tak pořádnej. To máš za to vylekání, pomyslela jsem si škodolibě.

Cesta na kopec se zdála neuvěřitelně krátká. Najednou jsem stála si deset metrů od táboráku a bavila se pohledem na tu klučičí sebranku, co se tu sešla. Hned jak mě uviděli, strhla se velká vítačka. Alex se mohl zbláznit radostí. Seth se snažil zachovat bonton, ale nakonec to vzdal a šel se se mnou normálně přivítat. Quil, Embry a Jared na mě jenom kývli a hned se otočili zpět k táboráku. Jacob se na mě usmál přes oheň, ale zůstal s kluky.

Byla jsem doma. Konečně mi došlo, že jsem musela být pryč, abych si tohohle všeho více vážila. Klid se mi rozlíval celým tělem a já se začala chytat konverzace. Bylo to stejné jako jindy, kluci byli můj bezpečný přístav. Možná jsem jim nemohla říct úplně všechno, ale oni mi rozuměli. I blízkost ohně na mě měla blahodárný účinek. Dívat se do nezkrotných plamenů bylo nádherné. Každý jejich pohyb byl elegantní jako tanec. Odlesky a tóny barev se nikdy neopakovaly, pokaždé živel vykouzlil novou barvu. Z plamenů dýchal život a přesto blížící se zkáza. Byly silné, nepřekonatelné… Cítila jsem, že se mi do těla vlévá energie, nový život.

„Jsi v pořádku?“ Zmateně jsem s rozhlédla okolo sebe. Byl to Jake.

„Jo, jo, jasně…“ zatřepala jsem hlavou a snažila se vrátit do skutečnosti. A Jake mi v té snaze nevědomky hodně pomáhal. Kolem mě dál plynul hovor, kluci se pošťuchovali. Vše bylo jako před tím, než jsem se zahleděla do plamenů. Ale něco se změnilo. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Bylo to nepříjemné. Do zad se mi jako dýka zabodával pocit nebezpečí. Ohlédla jsem se a očima pátrala v lese za mými zády. V tu chvíli jsem uviděla ty oči. Velké, černé… Odněkud jsem je znala. Dívala jsem se do tmy a nemohla uhnout pohledem. Ty oči… A jsou tam opravdu oči? Jako na můj povel plameny vzplály a donesly svou záři až k lesu. A tam stál obrovský černý vlk.

Jesse

Otevřel jsem dveře a vešel do jeho pokoje. Bylo tam ticho, ležel na pohovce a spal. Ani ve spánku nevydal bezstarostně a uvolněně. Za mnou šla máma. Ještě ho neviděla. A ani on neviděl ji. Teď se rozhodne o tom, jestli mu pomůžeme. Byla totiž jednou z vůdkyň klanu. To ona povede záchranou akci, pokud vůbec nějaká bude.

Okolo ní se vznášel oblak netečnosti, který svou neproniknutelností naháněl strach. Nikdy jsem nechápal, proč je taková, jak se drží v takovém klidu z kterého jsem ji dokázal vyvést jen já a naše společná hádka.

Na první pohled to byla naprosto tuctová žena v domácnosti. Blonďaté vlasy sepnuté do culíku, jemné rysy, poměrně malá. Když ale chtěla, dokázala snad cokoli. A nebylo to jenom tím, že byla jednou z nejlepších čarodějek v oikos. Byla to taky žena, která věděla, co chce a kdy to chce. Nebylo možné jí odporovat. A přesto jsem to rád zkoušel. A vždy prohrál. Nevěděl jsem, proč vůbec ji tahle věc vůbec zajímá. Ale chtěla tu být. Chtěla ho poznat. A já byl strašně rád.

„Vzbuď se!“ řekla hlasitě. V tu chvíli vystřelil z postele a zmateně se rozhlédl okolo sebe. Ucouvl jsem stranou nechal ji přijít až k němu. Dlouho tam stála a dívala se na něj.

„Co tu chceš?“ zeptala se ho nakonec. Jako by to nevěděla. Potlačil jsem chuť se ušklíbnout a soustředil se na udržení netečné masky.

„Chci zachránit svou dceru.“ Mluvil tvrdě, stál vzpřímeně. Chtěl jsem mu poradit, ať skloní svoji paličatou hlavu a projeví úctu. On ale dál stál naproti ní a díval se jí do očí. Vedli spolu souboj. Beze slov, bez kouzel, bez pěstí, Souboj vůlí. Znal jsem to, snažila se ho podrobit. Nedokázala to. V tuhle chvíli jsem pocítil k tomu muži zvláštní sympatie. Ještě nikdy se mi nepovedlo dívat se jí do očí tak dlouho. Nakonec, k mému překvapení, uhnula hlavou. Ale neprohrála. Ona neprohrává. Dál tam stála a vypadla jako královna.

„Jak daleko by jsi zašel pro její záchranu? Je něco, co bys pro ni nedokázal obětovat?“ Na jeho odpovědi záleželo všechno.

„Mám už jenom ji a Sama, mého syna. Nemám už co ztratit.“

„Vždycky je co ztratit.“

Otočila se a přešla ke dveřím. Je konec, prolétlo mi hlavou – naprostý konec. Otevřela dveře. Chtěl jsem zakřičet ať počká, že tu holku nemůže nechat ve štychu. Viděl jsem ji jeho očima. Malá černovlasá indiánka s bezelstným úsměvem. I když jsem věděl, co všechno má za sebou, tak se z jejích očí ještě neztratila nevinnost a dětská naivita. Ona nesmí umřít.

„Clay,“ řekla strážci stojícímu za dveřmi. „Pan Uley je od teď naším hostem. Odveďte ho do jeho nového pokoje a doneste mu nějaké čisté oblečení.“ Nevěřil jsem vlastním uším. Otočil jsem se na něj. Nevypadal o nic méně překvapený než já – a to mámu neznal.

„Večeře je v půl deváté, u ní probereme váš problém,“ prohlásila a jako královna odkráčela z místnosti.

***

Už je to tady!

Dnes se to stalo.

S vaší milou společností jsem popsala stou stránku. Byla jsem z toho celá na měkko.

Oslava se koná na mém shrnutí a jako hlavní překvápko je fotka Jesseho.

Tak doufám, že se vám tenhle cukroušek bude líbit! :D

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  HMR (04.03.2012 02:39)

ne, není dokonalej, neumí zasázet macešky krása
tak teď nevím, chápu to dobře, že na Křišťálové slzy "navazuje" Ve znamení kříže??? hm, v tom případě to čtu od konce ale to neva
ne, vážně nemám ráda nadřazenost jakýchkoli společenství, ať už mají důvod k utajení či nikoli, obezřetnost je samozřejmě na místě, ale nesmí se ztrácet lidskost, ne, ne
napadla mne úžasná "scéna" - čarodějka chráněná vlky, jo, to by se mi moc líbilo

2)  Michangela (04.06.2011 21:33)

1)  Fanny (31.05.2011 20:10)

Dostala jsem se k téhle kapitole až dnes, ale to nic neubírá na tom, jak jsem si užila. Začínám pomalu některým věcem rozumět a jsem zvědavá jak mu pomůžou čarodějové/ky. No, jak dopadne táborák v La Push. A gratuluji ke sté stránce

1