24.04.2011 [22:30], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 5×, zobrazeno 2187×

Moc se omlouvám za tu prodlevu, ale já už lepší nebudu. Bylo čtvrtletí a škola a práce doma prostě měli přednost, i když se mi to nelíbilo. Protože tahle kapitola je stvořená po poměrně dlouhé době, tak tu máme lehké shrnutí: V předminulém dílu se vrátil Sam a Andrew se nechal přiškrtit Darknessem poté, co se na hřbitově potkal s Clare a Samem. U hrobu Jules ztratil peněženku a Clare díky ní zjistila, že Andrew je její údajně mrtvý otec. Také se objevila nová vsuvka a čarodějích, konkrétně zasvědcení jednoho člena.

P. S. Tahle kapitola je věnována našemu panu farářovi. Dumáním nad řeckým slovem oikos, které se vyskytuje v textu, jsme strávili polovinu mé hodiny přípravy ke konfirmaci.

17. kapitola – sabat, slzy, setkání

Byla černá noc. Tma by se dala krájet jako čokoládový dort. Ticho se chvílemi stávalo až nesnesitelné a nikde nebylo ani živáčka. Nebo snad… Kdesi mezi velkými majestátnými buky se cosi šustlo. Byl to jen stín, ale přesto by si ho pozorné oči všimly. Po chvíli se ozvalo další šustnutí. A pak další a další a další… Z hloubi listnatého lesa se na paseku začaly trousit postavy v černých pláštích. Muži i ženy různých věkových skupin se s tiše vynořovali ze tmy. Nikdo z nich se nepodíval na druhého, nepadlo mezi nimi ani jediné slovo. Pohybovali se jako stíny ovládané někým neviditelným. Všichni utvořili kruh a postavili se doprostřed paseky. Zvedli hlavy a dychtivě se dívali směrem k nebi. Tiše a trpělivě čekali, až zpoza stromů vyjde měsíc. Ve skupině byl také mladík, který dnes prodělal svoje zasvěcení. I on se spolu s ostatními nedočkavě čekal na měsíc. Dnes v noci se dočká své další premiéry. Tohle byl jeho první sabat.

Ženy okolo něj odložily šály a rozepnuly si košile. Snažil se nedívat, opravdu se snažil nezabloudit pohledem k bílé kůži, která se rýsovala ve štěrbině mezi knoflíky. A možná by to i vydržel, kdyby si nakonec košile neodložily úplně. Potom musel, tedy jestli nechtěl být vyzván na souboj od některého otce, bratra nebo manžela, zavřít oči. Cítil, jak se náhrdelník na jeho krku začíná rozpalovat. Otevřel proto oči a spatřil, jak se na nebi objevuje luna v úplňku. Byl to fascinující pohled. Nikdy předtím neviděl to bílé těleso na nebi takhle. Jakoby se díval jinýma očima, jakoby byl někým jiným… Pohled na oběžnici země ho uchvacoval a nabíjel energií. Připadal si jako bůh, všemocný a nezničitelný. Nedokázal ovládnout ten třas, který mu rozechvíval tělo. Proudila jím surová a ničím nezředěná energie a  on se cítil jako atomová bomba vteřinu před vybuchnutím – nezastavitelný.

Jeho pokožka začala slabě zářit… Jako zázrakem se ocitl se uprostřed kruhu. Kolem něj začaly ženy a dívky tancovat a zpívat. V tu chvíli vypadaly jako nadpřirozené bytosti, nádherné a nezvladatelné. Z jejich úst se jako výkřiky linula divoká melodie, slova postrádala význam a smysl. Nevšímal si jejich nahoty, spíše ho zaujala ta bílá záře, kterou svítila jejich kůže. Vycházela z nich a pomalu se plazila směrem k němu. Byla blíž a blíž, po chvíli na své kůži ucítil jemné teplo. Dotýkal se teď každé z nich, jejich kůže se dotýkala té jeho. Cítil tisíce doteků všude po těle a připadal si jako součást velkého celku, článek dlouhého a pevného řetězu. Najednou věděl, že se svými myšlenkami a pocity už nikdy nebude sám.

Vnější kruh tvořili muži. Stáli tam jako pomyslná ochrana před okolním světem a hlubokými hlasy zpívali jakousi cizojazyčnou píseň.

Před očima se mu míhaly desítky obrazů. Záhy pochopil, že vidí očima všech čarodějů a čarodějek, kteří stáli okolo něj.

To vše bylo cosi nepředstavitelného, nepopsatelného. Miliony pocitů a nových věcí se mu vířily v hlavě. Něco se v něm posunulo…

Clare

Neklidně jsem se převalovala po polštáři a snažila se zaplašit zbytky posledního polosnu. Netušila jsem, co se to se mnou děje. I když už bylo po půlnoci, tak jsem se pořád neklidně převalovala na posteli a ne a ne usnout. Měla jsem v sobě spoustu energie a ta potřebovala ven. S povzdechem jsem vstala s postele a šla se posadit k oknu. Snaha usnout prostě k ničemu nevedla.

Měsíc dnes v noci zářil neuvěřitelně silně. Celá krajina byla jako postříbřená a všechno vypadalo tak nějak jinak. Dívala jsem se na tu obrovskou kouli a nechala myšlenky bez cenzury. Jenže to jsem neměla dělat. Protože se samozřejmě začaly chovat velmi neukázněně a vrátily se k dnešnímu dni. Kdo by byl ještě dnes ráno řekl, kolik se stane věcí, které obrátí můj život naruby. Například to, že se po dlouhé době zase vyspím v pokoji, kde jsem líhala už čtrnáct let. Že se konečně vyspím doma. Ještě ráno jsem sem jela na návštěvu. A pak se objevil Sam. Kde se vlastně potuloval celého půl roku? Záhada. Pak jsem jednou blbou náhodou jsem zjistila, že Andrew, člověk, který mi za poslední půlrok hodně přirostl k srdci, je můj otec. Jedno jsem mu ale musela přiznat, Sama nezapře. Neukázal se doma celých čtrnáct let. Prakticky vzato je proti němu Sam břídil.

Hned po svém příjezdu ze Seattlu jsem se znovu pohádala se Samem. Byla jsem už rozčílená od Andrewa a on mě naštval ještě víc. Pořád mi odmítal prozradit důvod svého útěku. Navíc nešel za Leah. Jakoby to nebylo všechno, tak mě místo strejdy přijela vyzvednout Mia. Když se dozvěděla, že je Sam zpět a já tu chci zůstat s ním, tak se strašně rozzlobila. Pohádala se se Samem a já měla chvílemi pocit, že po ní brácha skočí. Udržel se, ale stejně to nedopadlo dobře. Padla spousta ostrých a vyčítavých slov. Nakonec to Mia vzdala, asi na to neměla nervy. Odjela se slovy, že to tak nenechá. Sam poté narychlo utekl do lesa a vrátil se až večer. Nic jsem nechápala a on se ani nesnažil předstírat, že mi to chce vysvětlit. Takže dvě další společné vlastnosti s Andrewem, paličatost a tajnůstkářství. Zajímalo by mě, který z nich to vydrží dýl. Ale já to vyřeším. Přišla jsem na Andrevovo tajemství a přijdu i na to Samovo. Doufám, že mi to nebude trvat dlouho.

Přitáhla jsem si kolena ke hrudníku a nervózně se rozhlédla okolo. Cítila jsem na sobě upřený pohled a nebylo to nic příjemného. Rozhlédla jsem se po místnosti a ani mě moc nepřekvapilo, že je prázdná. Pomalu jsem přešla ke své truhličce a opatrně vyndala zrcadlo. Dávala jsem si přitom pozor na tři věci. Hlavně se do něj nekouknout, nenamířit ho na panenku a nedívat se panence do očí. Minulé zkušenosti s těmihle věcmi nebyly pro mě zrovna příjemné. Namířila jsem ho směrem za sebe a pomalu ho posouvala. Hledala jsem jakýkoliv náznak toho, že je se mnou v místnosti někdo další. Ale nikoho jsem v zrcadle nezahlédla.

S povzdechem jsem přešla k posteli, lehla si a koukala se na ztemnělou místnost. Nesnáším nespavost. Zajímalo by mě, po kom jsem jí zdědila…

Andrew

Přecházel jsem po místnosti a rozhlížel se okolo. Už dávno jsem vzdal snahu usnout. Celý zbytek odpoledne jsem po telefonu pátral po možných čarodějích. Z třiceti napsaných čísel deset už neexistovalo a když jsem se dovolal, tak lidé na druhé straně aparátu nebyli moc sdílní. Začínalo to vždy stejně. Zeptal jsem se jich na jméno a oni zase na to moje. Ale stačilo jen okrajově zabloudit k Jules a telefon ohluchl. Jak to tak vypadá, čarodějové mají velmi podobné zvyky.

Otřásl jsem se zimou. Krb na druhé straně místnosti pomalu ale jistě vyhasínal, bylo dlouho po půlnoci. Měsíc za okny neuvěřitelně zářil. Pamatoval jsem si na tyhle noci. Vždycky jsem při nich bděl. Jules někam zmizela a odmítala mi říct kam. Celou noc byla pryč a já na ni čekal, dokud se nevrátila. Opakovalo se to pravidelně každý měsíc. Nikdy mi neřekla kam jde, ani kdy se vrátí…

Clare

Otevřela jsem oči a mžourala do nepříjemného světla, které mě bodalo do očí. Nenávidím ráno! Chtěla jsem vstát, ale teplota mimo peřinu mě od tohoto kroku odradila. Místo toho jsem znovu zavřela oči a snažila si vybavit ten nepříjemný sen, co se mi v noci zdál. A nebo byl příjemný? Bylo tam hodně zpěvu, tmy a tance. Vznášela jsem se ve vzduchu a pozorovala rej tančících lidí. Vypadali jako zjevení, chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych se ocitla uprostřed obrazů znázorňujících apokalypsu. A já najednou nevěděla, jestli jsem na straně ničitelů nebo zabíjených. Zbytek se rozplýval v mlze.

Rukou jsem opatrně vyzkoušela teplotu v místnosti a zjistila, že se za ty dvě minuty vůbec nezměnila. Škoda. V duchu jsem se odhodlávala k odhození peřiny. Nakonec jsem to vyřešila rychlým trhnutím. Připadalo mi, že jsem v noci vůbec nespala. Jeden by řekl, že když člověk stráví osm hodin v posteli, tak bude mít aspoň trochu energie. Omyl.

O jednu sprchu později jsem se necítila ani o trošku líp. Ještě chvíli a budu moct sekundovat Krvavé Mary. Sešla jsem po schodech dolů a zjistila, že jsem v celém domě sama. Vlezla jsem dokonce do Samova pokoje, ale i ten byl prázdný. V lednici nebylo naprosto nic a ani chlebník nepřekypoval potravinami. Vlastně byl kromě jedné staré, plesnivé kůrky chleba prázdný. Celá kuchyň byla pokryta lehkou vrstvou prachu a všechno vypadalo tak… neobydleně. Mia by taky nevydržela ani minutu, napadlo mě. Věděla jsem, že odtud musím co nejdříve vypadnout. Dřív než si uvědomím, co se stalo. Dřív, než mi dojde, že tohle už není můj domov. Vyběhla jsem na terasu a uviděla polonahého Sama, jak vychází z lesa. Vypadal unaveně a ztrhaně.

„Ahoj, jak je?“ zeptal se se zívnutím, když přišel ke mě.

„Co si tam dělal?“ zeptala jsem se a ignorovala jeho pokus o společenskou konverzaci.

„Taky se mám dobře, díky,“ řekl a snažil se mě obejít.

„Co si tam dělal?“

„Byl jsem na procházce?“ řekl a mě neunikl ten lehký otazník na konci věty. Tak tohle ti nesežeru, pomyslela jsem si.

„A kochal jsi se krásným počasím, že?“ řekla jsem ironicky a ukázala k obloze, která hrozila, že nás do dvou minut pěkně smočí.

„Hmm…“ v tu chvíli mi připomněl kluka, co se mámě snažil zapřít, že dostal pětku z matiky. Nikdy se neuměl přetvařovat.

„Co si tam dělal?“ mluvila jsem tiše a klidně, ale pod vyrovnaným povrchem doutnala sopka, která za chvíli předvede výbuch rovnající se atomovce. Byla jsem nevyspalá, nevrlá, naštvaná, zkřehlá a bolela mě hlava. Navíc začalo drobně pršet a já chtěla vědět, co se tady vlastně děje.

„Same, řekni mi, kde si byl. Už mám dost toho, že se přede mnou snažíš něco zatajit. Už mám dost toho, že mě považuješ za malý děcko, který to neumí pochopit. Bral si drogy? Máme dluhy? Nebo tě unesli mimozemšťani? Jakkoliv to bylo hrozný, já to chci vědět!“ ke konci proslovu už jsem brečela. Tahle situace mi něco připomínala. Znovu jsem stála uprostřed místnosti a snažila se Andrewa donutit, aby mi do očí řekl, kdo vlastně je. Je docela smutný, že se během dvou dnů snažím ze dvou lidí, na kterých mi záleží, vytáhnout věc, kterou mi tají.

„Věř mi, nechceš to vědět,“ řekl tiše.

„Sakra to si piš, že to chci vědět!“

„Panebože já sám nevím, co se stalo! Nevím proč, jak ani co! Kdybych věděl, jak ti to říct, tak bych to řekl. Věř mi, Clare!“

„Ale já už nevím, komu mám věřit!“ křikla jsem po něm. Vypadal ještě hůř než před začátkem rozhovoru. Celé jeho tělo se třáslo jako osika a díval se na mě pološílenýma očima. „Řekni mi to.“ Zakroutil hlavou. „Prosím!“

„Nech mě být! Nic nechápeš!“ zařval a utekl směrem k lesu. Třásl se tak, až ztrácel pevné obrysy. Jakoby se něco v něm dralo na povrch a on se tomu snažil zabránit. A nebo to bylo tím, že jsem měla oči plné slzí. Ještě dlouho jsem se dívala na místo, kde mi zmizel z očí. Nešla jsem za ním a ani jsem nevěděla proč. Možná jsem neměla sílu na další hádku, další odmítnutí. Neměla jsem sílu na nic. Z jemného mrholení se stal déšť a ten mě zatlačil zpět do domů. Mokrá až na kost jsem vešla do obýváku a rozhlédla se okolo. I on byl opuštěný. Nad krbem už nevisely fotky, u dveří nebyla kupa rozházených bot. Srovnala jsem přehoz na mámině křesle a to se s lehkým zavrzáním zhouplo. Všude vládl klid a mír. Měla jsem pocit, že se stěny scvrkávají a snaží se mě tu uvěznit.

Znovu se začaly ozývat ty hlasy. Desítky hlasů, které tiše šeptaly, ale já jim nerozuměla. Ten šum mi rezonoval v hlavě a já měla pocit, že mě každou chvílí rozdrtí zevnitř. Hlasy byly čím dál tím dotěrnější a hlasitější. Něco po mě chtěly a já nevěděla co. Začaly mě pálit prsty. Dlaně mě svrběly a pálily. Bylo to nesnesitelné. Pálily mě i oči. Nemohla jsem je nechat otevřené. Hlasy na mě doléhaly ze všech stran, mluvily hlasitěji… hlasitěji… hlasitěji…

„Nechte toho!“ vykřikla jsem zoufale a rozbrečela se. Už to nešlo vydržet. Všechna ta slova a věty se slévaly v jedno táhlé kvílení a mě to trhalo uši.

„Už toho nechte!“ křičela jsem a rozhlížela se okolo sebe. Místnost byla plná průsvitných postav. Znovu jsem zavřela oči a zacpala si uši rukama. Hluk nepřestal.

Ruce mě pálily čím dál tím víc. Jakoby mi je někdo strkal do ohně.

„DOST!“ zakřičela jsem a v krbu zaplály plameny. Všechny svíčky v místnosti najednou začaly hořet. A čím víc plameny šlehaly, tím víc se hlasy ztišovaly, až přešly do tlumeného šepotu. Ruce mě přestávaly pálit a po chvíli šepot úplně ustal. Svíčky zhasly a krb byl zase chladný. Jakoby se nic z tohohle nestalo. Ale já věděla, že se to stalo.

A věděla jsem ještě něco. Udělala jsem to já.

Andrew

Kolem okýnek auta se míhala dálnice. Jel bych ještě rychleji, ale nechtěl jsem se vybourat. K ničemu by to nevedlo a ještě by to zkomplikovalo situaci. Nehledě na to, že bych srážku v téhle rychlosti asi nepřežil. A tak jsem více méně dodržoval dopravní předpisy. Jel jsem už tři hodiny a byl jsem nevyspalý. Skvělá kombinace.

Do dvou hodin jsem nemohl usnout, pak jsem se konečně donutil lehnout si do postele, ale stejně jsem ještě dlouho neusnul. Před osmou ráno jsem se probudil a netrpělivě čekal na okamžik, kdy budu moci zase začít obvolávat. Vydržel jsem to do devíti a bylo mi srdečně jedno, že je neděle a lidi by si rádi pospali. Když jsem kolem desáté došel bez žádného úspěchu k písmenu W, tak jsem byl zoufalý. Každý, komu jsem zavolal, byl nevrlý a asi jsem ho vytáhl z postele po propařené noci. Vytočil jsem číslo nějakého Wilsona. Začal jsem opatrně, po tolika hovorech už jsem věděl, jak na ně. Hlavně se nezmínit o tom, že by nedej bože mohli být nějak, jakkoliv, odlišní.

Podle jména jsem čekal, že mi to zvedne nějaký starý nabručený chlap. Místo toho se mi do telefonu ozval mladý a rozespalý hlas. Po chvíli hovoru jsme společně došli k závěru, že hledám jeho otce. Jenže ten je už tři roky mrtvý. Kluk se na rozdíl od všech předchozích volaných choval příjemně a uvolněně. Dokonce byl natolik ochotný, že si se mnou domluvil schůzku. Zjistil jsem, že bydlí v Bakeru, který byl necelé čtyři hodiny od Seattlu.

Zatřásl jsem hlavou a zase začal dávat pozor na cestu. Lehce jsem zpomalil, protože ručička tachometru nebezpečně stoupla. A konečně jsem uviděl ceduli, která signalizovala, že tři kilometry přede mnou je sjezd na Baker. Koukl jsem na palubní hodiny a zjistil, že naši schůzku ve dvě hodiny stihnu. Byl jsem nervózní a potily se mi ruce. Na tomhle setkání závisí budoucnost mojí dcery. A možná nejen její, ale taky všech lidí okolo. Jenže o tom Clare ještě neví. A já netušil, jak jí to říct.

Nevěděl jsem, jak jí oznámím, že je čarodějka. Vlastně jsem slabošsky doufal, že jí to stihla říct Jules. Nebo že na to už přišla sama. Prostě jsem si nedokázal představit situaci, ve které jí to vysvětluji.

Clare, ty si čarodějka.

Víš, po mámě jsi zdědila takové zvláštní schopnosti, umíš kouzlit.

A milion dalších vět, jedna ulítlejší než druhá. Bloudil jsem městem a hledal tu kavárnu, kde se mám sejít s tím klukem z Bakeru. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Nebo spíš ve stodole. Po hodině bloudění městem jsem konečně projížděl předměstím, kde se kavárna měla nacházet. Zaparkoval jsem kousek od ní a cestou přemýšlel, co vlastně tomu čarodějovi řeknu. A najednou jsem měl zoufale prázdnou hlavu. Co když to zkazím? Znovu jsem si uvědomil, jak moc mi Jules chybí. Ta by pravděpodobně znala spoustu lidí, kteří by nám pomohli. A nebo by to zvládla sama. Nejméně po milionté jsem nadával na to, že já jsem jen obyčejný člověk bez jakékoliv moci.

Zastavil jsem před malým nenápadným domem s béžovou omítkou. Nad bílými dveřmi visel nápis kavárna U hvězdy. Vešel jsem dovnitř a viděl poměrně velkou místnost, po které byly rozestavěné proutěné stolky obklopené židlemi. Pokoj byl osvětlen spoustou oken do poloviny překrytých béžovými závěsy. Podlaha byla taky světlá. Za malým pultíkem poletovala asi třicetiletá žena se zrzavými vlasy staženými do ohonu. Vypadala podrážděně a nervózně.

Instinkt mi napovídal, ať se otočím, odejdu a už se sem nikdy nevracím. Ale já nemohl. Spolu se mnou tu bylo několik lidí. Seděli u stolku po dvou nebo po třech a povídali si. Jenom u jednoho stolku seděl osamocený člověk. Byl to asi šestnáctiletý černovlasý kluk. Nervózně se rozhlížel okolo a bubnoval prsty do stolku. A pak jeho pohled spočinul na mě. Nejdříve se na mě vyděšeně podíval, poté uhnul pohledem a sklopil hlavu. Když ji zvedl, tvářil se normálně. Pomalu jsem přešel místnost směrem k němu. Seděl v koutě, tak trošku odstrčený a osamocený.

Ahoj, já jsem Andrew Calahan,“ řekl jsem, když jsem došel až k němu a natáhl ruku k pozdravu. Vstal a taky mi podal ruku.

„Dobrý den, já jsem Jesse Wilson,“ řekl a rozhlédl se po místnosti. A pak se podíval na můj krk. Když jsme si sedali, opět nasadil nečitelný výraz.

„Dáte si něco?“ ozvalo se. Zvedl jsem hlavu a uviděl tu holku, co stála za pultem, jak nade mnou stojí a žmoulá bloček.

„Kávu,“ odpověděl jsem s úsměvem.

„Jděte pryč,“ zašeptala naléhavě. „Dřív než bude pozdě. Tady nemáte co dělat. Nejste Sorginas, nejste člen oikos. Prosím, jděte.“ Zakroutil jsem hlavou.

„Ani kdybych chtěl, tak nemůžu. Musím tady zůstat.“

„Tak to bude problém,“ řekl muž u stolku vedle pultu a vstal. A poté vstali i všichni ostatní v kavárně. Jedna z žen začala pobíhat po místnosti a zatáhla všechny závěsy. Otočil jsem se na černovlasého kluka, kvůli kterému jsem sem přijel. Taky stál, ale na rozdíl od ostatních klopil oči do země. Bylo vidět, že se mu chování ostatních nezamlouvá.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se ho. Zvedl hlavu a upíral na mě své zelené oči. Vypadal… smutně.

„Promiňte, já musel. Oni mě… donutili. Promiňte.“ Muži i ženy se ke mně blížili. Vypadali jako dravci slétající se na kořist.

„Pojďte s námi a všechno bude v pořádku,“ promluvila žena kousek ode mě. „Chceme se vás jen zeptat na pár věcí. Nikdo z nás nechce mít problémy.“

„A co když nepůjdu?“

„Ale to není přátelská nabídka, to je rozkaz.“

„Nerad se podřizuji,“ řekl jsem a upřel své oči na muže, který zřejmě vedl skupinu. Měl asi čtyřicet, ale krátké černé vlasy mu na skráních mu už šedivěly. I jemu jako všem ostatním v místnosti zdobil řetízek s přívěskem ve tvaru S. Podíval jsem se na dveře a zvažoval, jestli se k nim stihnu dostat včas.

„Nestihnete to,“ řekla ta žena. Měla pravdu, ale přesto jsem to zkusil. Poslední co jsem viděl byl práh dveří, když jsem padal k zemi. Pak nastala tma.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  HMR (04.03.2012 01:50)

chicht, druhou větu už jsem někde četla... taky mám své oblíbené
fň, nepochopila jsem, proč Andrew spálil svoje doklady, a už vůbec nerozumím tomu, že se rozhodl kontaktovat naprosto cizí lidi a vystavit tak vlastní dceru potencionálnímu nebezpečí...
jak říkám, ty rádoby čarodějnické reálie mě spíš děsí...

4)  Ivanka (26.04.2011 20:08)

Michelangelo. moc díky za komentář. Ti tvoji tři smajlíci u každé kapitoly mě strašně potěší. Je krásné, že dáš vědět, že si to četla. Moc si toho vážím!
Jenko, vím že jsem s tím pozdějším přidáváním kapitol strašná, ale jestli to chci mít kvalitní, tak to jinak nejde. Ještě jednou se omlouvám.
Fanny, těší mě, že si našla odpovědi. V dnešní kapitole jich moc není, o čarodějích se více dozvíme příště. Teda hlavně o jednom čaroději... A brzy, hodně brzy to všechno praskne a věř mi, ani jedna strana nebude zrovna nadšená!

3)  Fanny (26.04.2011 20:00)

No něco málo jsem si zase srovnala, ale stále je toho tolik, co nevíme... Docela jsem zvědavá jak dlouho to všechno vydrží před Clare tajit, všichni.

1)  Michangela (25.04.2011 08:06)

1