11.02.2011 [21:00], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 3×, zobrazeno 2440×

Tak jsem zase tady s novou kapitolou.

Tenhle díl je věnovaný Jessemu Cardozovi, mému oblíbenému seriálovému detektivovi. Věř mi, Jesse, že tvoji smrt pánům scénáristům hned tak neodpustím.

Dole pod článkem a v mém shrnutí najdete fotografii nové postavy. Doufám, že se vám dnešní díl bude líbit.

12. kapitola – taška, hezounek a francouzská literatura

Clare

Bylo mi do breku. Rychle jsem si klekla a koukla pod lavičky. To, že je se mnou někdo v šatně, jsem dřív ucítila, než uviděla. Do nosu mě totiž praštila přeslazená pánská voňavka. Instinktivně jsem se zvedla hlavu a přitom se do ní pořádně praštila. Jen co jsem se trošku vzpamatovala, tak jsem se otočila. O stěnu u dveří stál opřený velmi pohledný kluk. Hned mi bylo jasné, že tenhle na základku nechodí. Měla jsem před sebou namakaného středoškoláka s dokonalým obličejem a ještě hezčími vlasy.

„Hledáš něco?“ zeptal se dokonalým hlasem  a připojil k tomu pokřivený úsměv.

Možná jsem se do hlavy praštila moc silně, napadlo mě. Takhle nějak přece vypadají halucinace, ne? Dokonalé postavy se sametovým hlasem a vlasy jako bůh… A dost! Vykřikl jakýsi velmi otravný hlásek v mé hlavě. Právě tu hledáš tašku, aby jsi stihla hodinu na počítačích. Teda ne, že by si učitel informatiky neoddychnul, kdybych tam nepřišla. Rozhodně by měl klidnější hodinu bez rozbitých počítačů a souborů smazaných nějakým záhadným způsobem. Člověk by prostě netušil, co moje ruce dokážou s klávesnicí udělat.

Kluk stojící u dveří si lehce odkašlal a znovu upoutal moji pozornost. Jeho odporná vůně opět navštívila moje nosní dírky a já se znechuceně odklonila směrem od něj. Tolik k mému slušnému chování. No, taky nevypadal zrovna nadšeně. V duchu jsem tiše dumala, co mu mám odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla naprosto logicky.

„Tašku,“ řekla jsem tiše. Můj hlas rozhodně nezněl tak, jak jsem chtěla. Bylo to spíš kníknutí myši, kterou právě zhypnotizoval kocour a ví, že ji zřejmě v příštím okamžiku sežere… Ale co sem ksakru pletu nějaký myší? Dneska rozhodně nemám svůj den.

„A jak ta taška vypadá?“ zeptal se. Celou  větu řekl pomalu a dbal na správnou výslovnost. Asi si o mě myslí, že jsem postižená… Snažila jsem se odhadnout, jak vypadám zvenčí. Nakonec jsem to radši vzdala.

„Je černá s malým stříbrným přívěskem ve tvaru C,“ řekla jsem a snažila se na něj nedívat jako tele na nový vrata. Mimochodem moc hezký vrata.

„Myslím, že podobnou jsem viděl u vchodu do tělocvičny,“ řekl, otočil se a vyšel ze šatny na chodbu. Rychle jsem vyskočila a běžela až ke dveřím na parkoviště. Opravdu tam ležela. Znovu jsem se koukla dovnitř tělocvičny a viděla ho, jak stojí na chodbě.

„Díky!“ křikla jsem směrem k jeho otočeným zádům a rozběhla se směrem ke škole. Hodinu jsem nakonec stihla…

***

Zkroušeně jsem vycházela z učebny s počítači. Ten mladý učitel, co nás měl první hodinu na matiku, učil taky informatiku. Chudák… V průběhu hodiny jsem na svůj počítač nějakým způsobem stáhla vir. Neudělala jsem to schválně, vlastně jsem vůbec nevěděla, jak se mi to podařilo. Prostě se mi najednou na počítači objevila lebka a pak bylo jenom černo.

Pomalu jsem vyšla před školu. Připadala jsem si jako naprostý trdlo. První den v téhle škole mám sice za sebou a podle všeho mě jich čeká ještě hodně. Jeden by neřekl, jak jsou kamínky na zemi zajímavý. Zrovna támhleten vypadá přesně jako…

„Takže jsi tu tašku našla?“ ozvalo se za mnou. Ten hlas jsem znala. Hezounek ze šatny stál přímo za mnou.

„Jak vidíš,“ odsekla jsem a nadhodila si ji na zádech. Neměla jsem náladu na jakéhokoliv povídání a ještě k tomu s neznámým floutkem. Myslím, že v tuhle chvíli bych se nebavila ani se Sethem. Chtěla jsem si popovídat s Lee. Znovu do posledního detailu všechno rozebrat a hrozně se u toho nasmát. Bylo mi s ní vždycky dobře. Snažila jsem se prostě myslet na kohokoliv nebo cokoliv jiného než na něj a jeho… no… ehm… hýžďový sval. V rozpačitém tichu jsme šli vedle sebe. Mlčel a tak jsem neodolala letmému pohledu směrem k němu. A střetla jsem se očima barvy tekutého zlata. V hlavě se mi objevil veliký vykřičník. Kdo má zlaté oči?

„Tak ahoj,“ řekl a otočil se aniž by čekal na odpověď. Nedal mi možnost nijak se ujistit, že moje oči se nemýlily.

„Ahoj,“ řekla jsem šeptem a s pokrčením hlavy jsem se vydala zpět… domů? No, už to asi tak bude. Stejně mi to slovo k tomuhle sterilnímu domu nesedělo. Doma to bylo jiné, lepší než tady. Jen co jsem vlezla do dveří mi bylo jasné, že tady rozhodně nechci trávit odpoledne. Být až do večera zavřená v domě, kde se necítím dobře, nebyl při mém dnešním rozpoložení moc dobrý nápad. Nechci přece, aby mě odvezli do blázince kvůli tomu, že tu slyším hlasy a nevím odkud přicházejí. Vyběhla jsem nahoru do pokoje a hodila tašku do kouta. V tu chvíli se stalo hned několik věcí. Knížka, co jsem našla v truhličce, teď ležela na kraji stolu a se zaduněním spadla na zem. Panenka stála na nočním stolku a její oči mě upřeně pozorovaly. A kolotoč stojící vedle ní se divoce rozehrál pro mě neznámou melodií.

Připadala jsem si jako blázen. Věděla jsem na sto procent, že z truhličky jsem nic nevyndávala. Tak proč ty věci jsou vystavené v mém pokoji? Má v tom snad prsty Mia? Ale proč by mě lezla do pokoje? Jedno ale bylo jasné, tenhle dům a celé tohle město má na mě špatný vliv. Jenže kam vypadnout? Do La Push? Moc mě to tam lákalo, ale nakonec jsem tuhle variantu zavrhla. Nebyl to totiž moc dobrý nápad. Musela bych se potom vrátit sem a z tohohle očistce by se stalo peklo. Jenže nic jiného mě nenapadalo. I když… možná bych se mohla znovu kouknout do knihovny v Seattlu. Bylo to tam docela příjemné a určitě bych se odreagovala. Kolotoč konečně přestal vyluzovat kvílivou melodii a najednou byl v domě úplný klid. Z tašky jsem vysypala učení a nacpala dětskou hračku dovnitř. Možná v Seattlu najdu nějaký obchod nebo opravářství hracích strojků? Snad něco takového existuje, protože představa, že by se tahle věcička mohla zase sama od sebe rozehrát, mě docela vyděsila.

Hodila jsem batoh na záda a seběhla schody. Už jsem si obouvala boty, když mě napadlo, že bych možná měla nějak dát vědět Mie nebo strejdovi, kam jedu. Bosá jsem se vrátila do kuchyně a hledala něco, na co bych mohla napsat vzkaz. Po chvilce marného hledání jsem znovu vyběhla do svého pokoje, ze sešitu jsem vytrhla papír a načmárala na něj kam jedu a kdy se vrátím. Vrátila jsem se do kuchyně a položila ho doprostřed stolu. A teď honem pryč.

***

Rozhlédla jsem se po tichém domě a vystoupala po schodišti až nahoru. Celé místo na mě stejně jako při první návštěvě působilo uklidňujícím a velmi zvláštním dojmem. Jakoby zdi byly napuštěny nějakou zvláštní uklidňující látkou. Cítila jsem se tu moc dobře. Potichu jsem otevřela dveře a vešla do místnosti s pultem. Nikdo za ním nestál a i křesílko schované před zraky nově příchozího návštěvníka bylo prázdné. Vešla jsem tedy do vedlejší místnosti a rozhlédla se okolo sebe. Knihovník právě vytahoval nějakou knihu z police. Dveře za mnou se zaklaply a on se bleskurychle otočil. Přeměřil si mě pohledem a nakonec se usmál.

„Dobrý den,“ řekla jsem a oplatila mu úsměv.

„Ahoj,“ odpověděl a pomalu se vydal ke mně. Vypadalo to, že má dobrou náladu. Kolem očí se mu objevily drobné vrásky a vypadal více přepadleji než při mé poslední návštěvě. Přesto jsem na něm viděla, že má upřímnou radost z mé návštěvy. Už možná proto jsem se cítila ještě lépe než na chodbě.

„Už jste se přestěhovala? Zeptal se mě, když jsme procházeli dveřmi zpět do místnosti  s pultem. Poté co spatřil můj překvapený pohled dodal: „Minule jste nevyplnila adresu a zdůvodnila to tím, že se stěhujete.“ Věděla jsem, že má pravdu. Zamyšleně jsem přikývla a on se sehnul pro papíry. K tomu mi podal ještě tužku a já se sklonila nad prázdnou kolonkou adresa.

„Jak se vám tam líbí?“ zeptal se, když jsem mu podávala vyplněné papíry.

„Je to tam dobrý,“ zamručela jsem. Tohle bylo to poslední téma, ne které bych se chtěla bavit. Zřejmě to vycítil, protože v zápětí změnil směr rozhovoru.

„Takže vzhůru ke čtení. Můžu vám nějak pomoct s výběrem knih?“

„Děkuji. To budete moc hodný, nějak se tu nevyznám,“ přiznala jsem a vydala se za ním mezi regály.

„A co byste si ráda přečetla?“ zeptal se a otočil se ke mně. Pokrčila jsem rameny, protože jsem opravdu netušila, co bych si chtěla přečíst.

„Tak jinak,“ řekl s úsměvem a promnul si bradu. „jaký máte ráda styl čtení?“ zeptal se a pátravě se na mě podíval.

„Něco dobrodružného nebo zamilovaného. Někdy čtu i detektivky, ale baví mě jen málokterá. Historické romány… Je toho spousta,“ dokončila jsem výčet všeho co mám ráda. Usmál se a zamyslel se. Skoro jsem viděla jak jeho oči listují neviditelným seznamem a hledají něco vhodného pro mě. Nakonec to zřejmě našel. Znovu se lehce usmál a zkoumavě si mě pohlédl.

„Pojďte za mnou, možná vím, co by se ti mohlo líbit.“ Prošli jsme celou místností až na její druhý konec. Bylo tam dětské oddělení. Ani tam se ale můj průvodce nezastavil. Bez povšimnutí si to rázoval do úplného kouta. Nechápala jsem logiku uspořádání téhle knihovny. Dětské oddělení skončilo a na něj plynně navazovalo další oddělení. A tam, na polici oddělující tyto dva odlišné světy, ležely čtyři knihy. Nebo spíš jedna přeložená do čtyř jazyků. Jakoby se kniha nemohla rozhodnout, kam bude patřit. Sama asi nevěděla, jestli je pro děti nebo pro dospělé, a tak byla sama na pomezí. A už tím mi byla sympatická. Pomalu vyndal první, byla ve francouzštině, oprášil ji od jemné vrstvy prachu a vrátil ji zpět na polici. To samé opakoval s druhou, psanou azbukou. Třetí jazyk jsem nepoznala. A potom vyndal knihu v angličtině a podal mi ji. S velkou opatrností jsem ji vzala do rukou. Bílý obal byl už zežloutlý věkem a sotva jsem rozeznala zlacený nápis. Hned nad obrázkem malého kluka byl napsán název. Malý princ. Na hřbetě knihy bylo o hodně drobněji vytištěno jméno autora. Kniha vypadala velmi staře, zkušeně. Podal mi ji a já ji ze zvědavosti otevřela. Písmo bylo poměrně veliké a ani kniha nebyla nijak tlustá.

„Je to moje oblíbená knížka, doufám, že se ti bude líbit. Vždy jsem ji chtěl číst svým dětem,“ řekl a na čele se mu objevila lehká vráska.

„Děkuji,“ odpověděla jsem a v přítmí knihovny snažila rozeznat jednotlivá slova.

„Zavedu tě do čítárny,“ znovu mě provedl spletitými uličkami a odhalil mi kout, který jsem zatím ještě nikdy neviděla. Ve velkém výklenku stálo asi deset stolků a u každého byly dvě křesílka. Nechybělo ani dobré osvětlení a příjemná vůně okolo. V nosu mě zalechtalo aroma skořice a jablka. Něco mi to strašně připomínalo. Tu vůni jsem znala a vždy ji milovala. Byla to vůně, kterou používala máma. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se po útulném výklenku.

„Je to tu krásné,“ řekla jsem okouzleně a podívala se na knihovníka. Jeho tvář najednou vypadala o hodně mladší, jakoby se stejně jako já topil ve vzpomínkách. Ten úsměv co měl na rtech nyní, byl jiný, než předtím. Lehce zasněný výraz a melancholicky úsměv ho dělaly mladším. Pak ale pohnul hlavou a porušil to kouzlo. Najednou přede mnou stál opět ten knihovník, kterého jsem doposud znala.

„Ano,“ odpověděl mi, „taky tady moc rád čtu,“ přiznal se. Z místnosti s pultem se něco ozval bzučák a on se otočil k odchodu. „Nebudu tě rušit při čtení,“ řekl na rozloučenou a zmizel mi z dohledu. Pomalu jsem otevřela knihu a začala se ztrácet v písmenkách přede mnou. Příběh mě vtáhl do sebe a ukázal mi jiný svět. Svět, kde dospělí chápou děti a děti zase dospělé.

Byla jsem u rozhovoru malého prince a lišky, když se hrozivě rozehrál můj baťoh ležící vedle křesílka, kde jsem seděla. V úleku jsem pustila knihu na zem a rozhlédla se okolo sebe. Až o vteřinku později mi došlo, že hraje kolotoč v mé tašce. A po další vteřině jsem věděla, že nejsem v místnosti sama. Klečela jsem na zemi, sbírala knihu a zároveň se snažila zastavit ten bláznivý strojek. Přesto jsem si všimla noh obutých v balerínách. Ty krásné světle zelené boty patřily té holce, co jsem tady potkala minule. Alici.

Nevypadala tak nadšeně, jako při našem prvních setkání. Vyděšeně kulila oči na můj baťoh a vypadala jakoby jí právě uletěly včely. Když viděla, že ji pozoruji, tak se s přemáháním usmála a snažila se nasadit milejší výraz. Po chvilce snažení se jí to opravdu podařilo, přesto jsem v jejím obličeji viděla nervozitu.

„Ahoj,“ řekla jsem a snažila se neznít tak překvapeně.

„Ahoj,“ odpověděla mi, ale dál kulila oči na můj hrající baťoh. Rychle jsem položila knížku na stolek a rozepnula ho. Kolotoč se namáhavě otáčel ve stísněném prostoru tašky a vydával kvílivou melodii. Byla mnohem hlasitější než doma a když jsem hračku vyndala na stolek, ještě zesílila. Teď už byla zaručeně slyšet po celé knihovně. Do výklenku vběhl knihovník a hledal původce toho hluku. Pak jeho zrak spočinul na kolotoči. Těkal zrakem sem tak po místnosti. Nakonec přišel ke mně a začal mluvit

„Kde se to tu  vzalo?“ zeptal se mě podmračeně.

„No, je to stará hračka a trošku jí blbne spouštěcí mechanismus. Chtěla jsem to tady v Seattlu vzít někam k opraváři,“ řekla jsem tiše a marně se snažila strojek zastavit.

„Můžu?“ zeptal se mě tiše a natáhl ruku pro kolotoč. Neviděla jsem žádný důvod, proč mu ho nedát. Vzal si ho do ruky a zkoumavě si ho prohlížel. Snad něco hledal. A pak kolotoč utichl.

„Jak jste to udělal?“ zeptala jsem se ho. On jen pokrčil rameny a podal mi ho zpět.

„Asi náhoda,“ řekl a otočil se. Ve vchodu do výklenku potkal Alici, která byla ještě pořád zamrzlá v jedné poloze. Stála opřená o zeď a zkoumavě se na mě dívala. V tu chvíli mi někoho strašně připomněla.

„Kde bydlíš?“ vylítlo ze mě ještě dřív, něž jsem to stihla zastavit. Už ve chvíli, kdy jsem vyslovovala poslední slovo, jsem měla chuť si nafackovat Ale teď už  by to stejně nepomohlo. Překvapeně se na mě koukla a stejně rychle odpověděla:

„Ve Forks,“ v tu chvíli jsem na ní viděla, že má stejnou chuť si nafackovat jako já. Najednou mi bylo jasné, koho mi tahle zvláštní osůbka připomíná. Dnes jsem totiž zřejmě ve škole potkala jejího bratra.

---

Knihovník

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  HMR (04.03.2012 00:30)

Ták knihovník... jo, knihovny ty můžu ale Malého prince jsem nikdy nepochopila, nebo spíš to, co na něm všichni mají...
vypadá to, že ten kolotoč nějak reaguje na potencionální nebezpečí... jsem zvě-da-vá

2)  Michangela (12.02.2011 06:34)

1)  Fanny (11.02.2011 22:03)

Opět krásná kapitolka. Doufám, že co nejdříve vykouzlíš další takovou.

1