30.01.2011 [20:00], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 4×, zobrazeno 2270×

S dnešní kapitolou přináším Clariin první den ve škole. Snad vám nebude vadit, že jsem forkskou zakladní školu postavila hned vedle té střední, budu to pro účely povídky potřebovat. Dílek je oddechový, bubákovské vsuvky znovu začnou až v dalším díle.  Doufám, že se vám to bude líbit.

11. kapitola – Základní škola ve Forks

Clare

„Večeře!“ ozvalo se odzdola. Poslední půl hodinu jsem ležela na posteli a koukala do zdi. Absolutně jsem netušila, co bych měla dělat. Čtení mě z nějakého záhadného důvodu nebavilo a vybalovaná věcí skončilo taky hned v zárodku. Prostě jsem se pekelně nudila a nadávala na to, že tu nemám žádné kamarády. Znuděně jsem vstala a vydala se po schodech dolů. Marissa už seděla u stolu a strejda, který se vrátil domů asi před půl hodinou, si myl ruce v koupelně. Mia právě nalila naběračku knedlíčkové polévky do čtvrtého talíře a srovnala lžíci vedle něj.

„Umýt ruce,“ řekla s úsměvem a postavila před svou dceru talíř s polívkou. Strejda se vydal ke stolu a uvolnil mi tak místo u umyvadla. I koupelna byla přepychově zařízená. Velké zrcadlo zabíralo skoro celou stěnu za umyvadlem. Tmavě modré kachličky se střídaly se světlejšími. Podlaha byla šedá. Vana vypadala jako menší bazén a samozřejmě nechyběla ani sprcha. Všechno se skvělo čistotou tak, že bych se tady nebála provést operaci. Lehce jsem se otřásla a přemýšlela, jak to všechno může Mia stihnout. Rychle jsem si umyla ruce a vrátila se do kuchyně, kde už všichni seděli u stolu. Ani jeden z nich se však nedotkl lžíce, protože na mě čekali. Posadila jsem se a provinile se na ně koukla. Jako na povel se chopili lžiček a v tichosti začali jíst.

Raději jsem se řídila jejich příkladem. Asi po deseti lžících jsem se začala cítit trapně. Mlčeli kvůli mně, nebo si prostě neměli co říct? Naštěstí jsem byla hned po večeři propuštěna do svého pokoje. V tašce jsem měla přichystané věci do školy. Pro jistotu jsem si vzala všechno, protože jsem nevěděla, jaké budou zítra hodiny. Ubíhaly minuty a pomalu se skládaly do hodin. Asi v devět jsem se rozhodla, že se vysprchuji a půjdu spát. Přece jenom bych zítra měla být ve formě. Po sprše jsem si zalezla do postele a koukala se do zdi. Necítila jsem se tady dobře. Něco na mě dýchalo ze stěn a nechtělo mě dovolit, abych usnula. Nebo to spíš bylo mou nespavostí, při které vždy fantazie pracovala na plné obrátky. Přešla jsem k oknu a koukla se na měsíc, který byl skoro v úplňku. Vypadal nepřátelsky, šklebil se na mě a posmíval se, protože jsem nemohla spát. Měsíc mi prostě nikdy nepřišel škodolibější. Myslím, že jsem usnula až někdy k půlnoci…

Ráno začalo nepřívětivě. Neskutečně mě bolela hlava a vsadila bych se, že vypadám naprosto hrozně. To bude ale úžasný obrázek pro mé nové spolužáky. Nevyspalá, nevrlá, zamlklá holka s naprosto strašným vzhledem. S touhle náladou se budou úžasně hledat noví kamarádi. Netušila jsem, co si vezmu na sebe. Nikdy jsem oblékání moc neřešila, ale říká se, že první, čeho si člověk všimne jsou vlasy, obličej a oblečení. Jednoduše řečeno to znamená, že mozek je ve tři čtvrtině případů naprosto na nic. Začala jsem se přehrabávat v napůl vybalené krabici a hledat něco světoborného. Po chvilce hledání jsem svoje nároky snížila na něco, v čem bych nevypadala jako strašák do zelí.

Nakonec jsem si vzala černé plátěné kalhoty a černé tričko. Jenže pak jsem zjistila, že na tričku je malá díra. Neměla jsem čas to nějak řešit. Místo toho jsem na sebe hodila tyrkysově modré tričko s kočičkou. Seběhla jsem dolů a chytla za kliku koupelny. A bylo zamčeno. Zevnitř jsem slyšela zvuk tekoucí vody a došlo mi, že je tam nejspíš Marissa. Otočila jsem se a znovu vešla do kuchyně. Na stole stály přichystané dvě misky, jedna červená a druhá modrá. Na té červené bylo ozdobným písmem napsáno Marissa. Ta druhá byla nepopsaná. Naznala jsem, že je asi pro mě. Na kuchyňské misce stál skleněný džbánek plný mléka a vedle něj byla průhledná sklenice na cereálie. Nasypala jsem si do misky cormflakes se sušenými banány a zalila je mlékem. Vzala jsem lžíci, která byla nachystaná na stole a pustila se do jídla.

Marissina miska už stála prázdná na stole. Pomalu jsem vstala a po opláchnutí svoji i její misku vložila do myčky. Jenže Marissa pořád byla v koupelně. Nástěnné hodiny nade dveřmi ukazovaly přesně půl sedmé, když mi došla trpělivost. Jestli chci stihnout svůj první den ve škole, nejpozději do sedmi musím vypadnout z domu. Váhavě jsem došla ke koupelnovým dveřím a zabušila na mě:

„Marisso, prosím tě, nepustila by si mě do koupelny? Potřebovala bych se nachystat,“ křikla jsem přes dveře. Zevnitř se ozvalo něco nesrozumitelného. Vyšla jsem po schodech nahoru do svého pokoje a vzala kosmetickou taštičku. Dalších pět minut jsem stála u koupelnových dveří a netrpělivě přešlapovala. Bylo asi tři čtvrtě na sedm, když jsem uslyšela vrznutí branky. Po minutě někdo zazvonil. Dveře do koupelny se rychle otevřely a vylítla z nich Marissa. Využila jsem příležitosti a vklouzla do místnosti. Marissa si s někým venku povídala a já se mezitím snažila zkrotit svou hřívu. Hlava mě bolela čím dál tím víc a ani zrcadlo neodráželo kýžený obraz. Nakonec jsem s povzdechem vzdala pokus o nějaký složitější účes a nechala si vlasy rozpuštěné. Když jsem opouštěla koupelnu, tak se Marissa právě oblékala.

„Počkáš chvilku?“ zeptala jsem se slušně. „Jenom si zajdu nahoru pro věci.“

„Promiň, ale holky na mě čekají, měla sis pospíšit,“ řekla bez špetky zájmu a vyběhla z domu. To bylo její jediné štěstí, protože kdyby se mnou zůstala v jedné místnosti, tak bych nejspíš vybouchla. Tolik k mé klidné a milé povaze…Vyběhla jsem před dveře. Právě stála před brankou.

„Ale vždyť mě máš doprovodit do školy,“ křikla jsem za ní. Otočila se na mě a s úsměvem řekla:

„Vždyť si starší než já, nemusím tě přece vodit za ručičku. Určitě tam trefíš i sama.“ Naprosto živě jsem si představila, jak jí dávám pánvičkou přes hlavu. Nakonec jsem ale beze slova zalezla dovnitř, vyběhla schody a vzala černou mikinu a tašku. Právě jsem procházela kuchyní, když jsem si všimla, že na kuchyňské lince leží ještě něco. I když jsem věděla, že mám zpoždění, zvědavě jsem se vydala k modré krabičce. Ležel na ní bleděmodrý lísteček s mým jménem. Moje svačina. Ocenila jsem tetinu snahu a strčila ji do tašky. Na tohle si asi zvyknu lehce.

V předsíni jsem našla svazek klíčů a netrpělivě v nich hledala ten od vchodových dveří. Jako na potvoru to byl ten poslední. Věděla jsem, že teď už určitě nestíhám. Super, hned první den přijdu do školy pozdě, úžasná reklama. Běžela jsem po chodníku a bezradně hledala kohokoliv, kdo by mi řekl, kde je tady ta zatracená základní škola. Jenže ulice byly vylidněné jako den po zkáze světa. Rychle jsem koukla na hodinky a zhrozila se. Bylo pět minut po sedmé. Z jednoho domu přede mnou právě vyšla asi třicetiletá žena s malým dítětem. Rychle jsem doběhla k ní a zeptala se, kde je základka. S úsměvem mi popsala cestu a já se mohla rychle vydat směrem k ní. Nebylo to daleko, ale stejně mi přišlo, že je cesta nekonečná. Nakonec se přede mnou konečně objevily dvě velké bílé budovy. To mohlo znamenat jen dvě věci. Buďto mě můj orientační smysl pro jednou nezklamal nebo jsem právě došla k místní nemocnici. Naštěstí to byla ta první možnost.

Forkská základka stála a hned vedle střední školy. Dokonce měly obě školy stejnou tělocvičnu a parkoviště. Vběhla jsem do správného vchodu a ocitla se v dlouhé chodbě. Hned první velké dvoukřídlé dveře vedly do šaten. Obrovská místnost byla plná šedých a oprýskaných skříněk. Bohužel u poloviny z nich byl zámek ulomený nebo nějak jinak zničený. Vrátila jsem se na chodbu. Zbývalo jen najít nějakého učitele, aby mi poradil, kde je ředitelna. Jenže chodby byly liduprázdné.

Bloudila jsem po ztemnělých chodbách a hledala odvahu zaklepat na nějaké dveře a najít někoho, kdo by mě dovedl k hlavě školy.

„Hledáte něco?“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočila a snažila se netvářit tak vyděšeně, jak jsem se cítila. Člověk by řekl, že když jsou chodby tak tiché, budou se tu kroky rozléhat.

Přede mnou stál asi čtyřicetiletý muž v hnědé košili. Nevypadal nijak naštvaně, jen lehce ostražitě. Podle oblečení a výrazu jsem ho tipovala na školníka. Nervózně jsem polkla a začala vysvětlovat:

„Dobrý den. Jsem tu nová a hledám ředitelnu. Neřekl byste mi, jak se k ní dostat?“

„Pojďte se mnou,“ řekl a hodil rukou kamsi před sebe. Vydala jsem se za ním a snažila se zapamatovat si cestu. Marně. Na tohle si asi budu muset pořídit kompas. Šli jsme v naprostém tichu, přerušovaném jen občasnými zvuky pronikajícími zpoza dveří. Cestou jsme potkali pár teengaerů, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Proč jsem se nemohla přestěhovat do nějakého velkoměsta? Tam bych se možná ztratila v davu, ale tady budu celou dobu jako ve výkladní skříni. Nikdy jsem nebyla ráda v centru pozornosti, místo v koutku mi vždy stačilo. A nechtěla jsem na tom nic měnit. Byla jsem natolik zamyšlená, že jsem málem vrazila do svého navigátora, který zastavil před bílými dveřmi s nápisem ředitelna.

„Tak, jsme tady,“ řekl s lehkým úsměvem školník

„Děkuju,“ kníkla jsem nervózně. Zaklepala jsem na dveře, právě když můj průvodce zmizel za rohem a po vyzvání jsem vstoupila.Za stolem seděla asi padesátiletá žena s černými vlasy, kterými už lehce prorůstaly šedé prameny. Na špičce nosu měla brýle a tvářila se poměrně přívětivě.

„Dobrý den,“ řekla jsem a sklonila hlavu. Na pozdrav mi odpověděla jasným hlasem, který se vůbec nehodil k její jemnému a ničím zajímavému vzhledu. Potom vstala a přešla místnost až ke mně. Řekla jsem jí, že jsem tu nová a zalovila v tašce pro papíry s osobními údaji. Vzala si je a znovu přešla ke stolu. Ze šuplíku vynadala pár papírů a donesla mi je.                                                                                                                                                                                       „Zavedu tě do třídy a představím spolužákům. Rozvrh hodin a žákovskou knížku ti předá třídní učitelka,“ řekla a já beze slova přikývla. Znovu jsme se vydaly do labyrintu chodeb a já už se ani nesnažila zapamatovat cestu. Po chvíli jsme stanuly před dveřmi označené velkou římskou osmičkou. Zevnitř se ozývaly hlasy. Ředitelka zaklepala a vzápětí otevřela dveře. V tu chvíli se na nás upřely všechny pohledy ve třídě. Nechtěla jsem se setkat se žádným z nich, a tak jsem se koukla na jednoho ze svých budoucích učitelů. Za katedrou stál černovlasý učitel v riflích a košili. Slova se naštěstí ujala ředitelka:

„Tohle je vaše nová spolužačka,“ řekla a já se poprvé odvážila zvednout pohled ke svým novým spolužákům. Byla to opravdu pestrá směska. Počet holek i kluků vypadal poměrně vyrovnaně. A všichni bez rozdílu mě svými pohledy sjížděli od hlavy až k patě. „Jmenuje se Clare Uley a přestěhovala se sem z La Push…“ mluvila dál, ale já jsem jí moc nevnímala. Prohlížela jsem si totiž osazenstvo třídy, které bylo zjevně nadšeno tím, že se ulejvá z matiky. Ředitelku poslouchala jen slabá polovina třídy, zbytek se věnoval něčemu jinému. Jedna holka v poslední lavici psala esemesku, druhá právě na spolužákovi loudila pití a žvejkačku. Dva kluci se snažili vzájemně schodit ze židle a jiný opatrně lepil něco na kapuci holce v lavici před sebou. Ostatní se vesele bavili. Ředitelka právě dokončila můj proslov a oznámila mi, ať si zítra ráno přijdu k ní do ředitelny pro učebnice. Očima jsem hledala nějaké volné místo, kde zřejmě budu sedět.

„Posaď se třeba vedle Rory,“ řekl učitel a mávl rukou k brýlaté holce v druhé řadě. Ta poslušně sundala ze židle svou tašku a přesunula si učení na svou půlku. Sedla jsem si vedle ní a nejistě se usmála. Ona mi usměv oplatila a vzápětí se začala věnovat učiteli, který vysvětloval látku. Očividně mu bylo jedno, že ho polovina třídy neposlouchá. Já jsem se podle příkladů na tabuli marně snažila přijít na to, co vlastně probíráme. Nakonec jsem to s pokrčením ramen vzdala a snažila se přečkat hodinu až do konce.

Se zazvoněním zvonku ve třídě nastalo peklo. Učitel nebyl ještě ze dveří a kluci, které jsem na začátku hodiny viděla, jak se pošťuchují v lavici, se na sebe bez zábran vrhli. Utvořil se kolem nich hlouček nadšeně povzbuzujících holek i kluků. Jen já a moje spolusedící jsme zůstali v lavici. Tohle jsem znala z La Push. Seth a ostatní kluci se hrozně rádi rvali. Mě sice taky naučili, jak se bránit, ale já byla poměrně mírumilovný člověk. Seděla jsem a koukala z okna.

„Máme chemii. Jestli chceš, tak tě do učebny zavedu,“ řekla tiše Rory. Poděkovala jsem jí a nedobrovolně se vydala na chodbu. Všude byl naprostý zmatek. Se skloněnou hlavou jsem se snažila uhýbat před masou děcek přede mou. Samozřejmě jsem si opět nezapamatovala, kudy jsme šli…

Hodina byla naprosto strašná. Nenáviděla jsem chemii už u nás na škole a to jsme měli velmi dobrou učitelku. Jenže tahle vyučující by se mohla živit uspáváním hadů. Měla jsem totiž co dělat, abych neskončila jako ten had.

Zbytek vyučování uběhl podobným způsobem. V polovině hodin jsem absolutně nevěděla o čem se mluví, v té druhé polovině jsem zjistila, že v La Push jsme tohle probírali už před měsícem. Po čtvrté hodině jsem měla chuť jít pryč a už se sem nikdy nevrátit. Místo toho jsem v duchu nadávala jako špaček. Asi to na mě bylo vidět, protože nikdo kromě Rory se ke mně nepřiblížil blíž jak na půl metru. A Rory taky nebyla zrovna veselá kopa. Jestli jsem si někdy myslela, že jsem málomluvný člověk, tak to nebylo nic proti ní. Z Rory jsem totiž za těch pár přestávek vypáčila asi pět vět.

Ve třídě jsem nikdy neměla potřebu zasahovat do hovorů, ale ráda jsem poslouchala lidi okolo sebe. S povzdechem jsem vyndala láhev s pitím a naklonila ji, abych se mohla napít. Hlouček kluků, kteří stáli na druhé straně třídy, ztichl. A já o vteřinu později věděla proč. Jen co jsem totiž flašku zvedla k puse, vystříklo z dírek okolo hrdla několik proudů vody, které mi zkropily tričko a obličej. Polekaně jsem pustila flašku na zem a nic nechápala. Všichni kluci, kteří se na mě koukali, se začali chechtat a několik z nich si pláclo. Měla jsem mokré tričko a připadala jsem si jako na pranýři. Skoro celá třída se chechtala tomu jejich blbýmu vtipu. Rychle jsem vzala flašku a hledala nějaký hadr, kterým bych utřela mokro na zemi okolo mě. Nakonec jsem to vzdala a utekla na záchody.

Koukla jsem se do malého rozpraskaného zrcátka, které viselo na stěně. Vršek trička byl celý postříkaný minerálkou. Řasenka neštěstí nebyla moc rozmazaná, ale stejně jsem si připadala jako blbec. To byl ale hloupej vtip. Nechápala jsem, proč to udělali. Vždyť jsem byla tichá, nikoho jsem nepokoušela a snažila se zapadnout. Tak proč mi někdo propíchl flašku kružítkem? Samozřejmě, že kluci ve třídě tohle taky dělali. Ale nikdy se to nestalo mě. Vždycky to schytala nějaká hezká holka. Byli pak celí pryč z toho, že je honila přes třídu se zdviženou rukou a poté, co je chytila, to slízli. Moc se jim to líbilo, i když jsem nechápala proč. Na tohle jsem prostě nebyla připravená. Celá rudá jsem se vrátila do třídy a snažila jsem se moc nedívat okolo sebe. Naštěstí v tu chvíli zazvonilo a já mohla předstírat, že vnímám učitele a ne kluky za sebou, kteří se ještě pořád škodolibě chechtali.

Oběd proběhl poměrně v pohodě a mě už čekaly jenom dvě hodiny. Tělocvik a potom něco na počítačích. Takže půl na půl. Tělocvik jsem měla vždycky ráda. A počítače jsem nenáviděla. Měly totiž tendenci pod mýma rukama dělat všechno, co jsem nechtěla nebo neměla. Mazala jsem soubory, otevírala nová okna, stahovala hry a vůbec jsem netušila jak.                                                                                                                                                                             Rory si ke mně přisedla a samozřejmě jsme nemluvily. Všichni ostatní ze třídy si nás nevšímali a já bych v tuhle chvilku dala cokoliv za to, abych byla kdekoliv jinde.

Hned po obědě jsme se vydali do tělocvičny. Byla to velká budova, kterou měla základka společnou se střední. Protože jsem neměla v čem cvičit, tak mě učitel poslal, ať si sednu. Sledovala jsem, jak holky hrají volejbal a náramně se u toho baví. Jediný předmět, který mám ráda a já tu sedím a nudím se. Hodina byla asi v polovině, když jsem odešla na záchod. A když jsem se vrátila k lavičkám, taška s učením, kterou jsem si položila na zem, tam nebyla. Rozhlédla jsem se okolo sebe a marně ji hledala okolo. Nikde po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Znovu jsem vylítla na chodbu a snažila se ji najít. Až do konce hodiny se mi to nepodařilo. Prolezla jsem snad všechny místnosti, které nebyly zamčené, ale tašku jsem nenašla. Poslední holky opouštěly tělocvičnu a já pomalu propadala panice. Stoprocentně jsem věděla, že ještě než jsem odešla na záchod, tašku s učením jsem měla vedle lavičky. Všechny holky byly na hřišti a těch pár kluků, co se na ně dívalo, sedělo na druhé straně tělocvičny. Tak kde sakra může být? Znovu jsem přiběhla k lavičce a snažila se ji tam najít. Jenže aktovka nikde. Do začátku další hodiny zbývalo asi deset minut, když jsem nesměle nakoukla do další šatny. Ale ani tam hledaný předmět nebyl.

Bylo mi do breku. Rychle jsem si klekla a koukla pod lavičky. To, že je se mnou někdo v šatně, jsem dřív ucítila, než uviděla. Do nosu mě totiž praštila přeslazená pánská voňavka. Instinktivně jsem se zvedla hlavu a přitom se do ní pořádně praštila. Jen co jsem se trošku vzpamatovala, tak jsem se otočila. O stěnu u dveří stál opřený velmi pohledný kluk. Hned mi bylo jasné, že tenhle na základku nechodí. Měla jsem před sebou namakaného středoškoláka s dokonalým obličejem a ještě hezčími vlasy.

„Hledáš něco?“ zeptal se dokonalým hlasem a připojil k tomu pokřivený úsměv.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  HMR (04.03.2012 00:20)

uf, vážně jsem ráda, že mám tuhle dobu už za sebou... základka může být odporná záležitost...

3)  emmettka (05.02.2011 20:28)

Už se strašně moc těším na další kapitolu!!! Co bude s Edíkem? Strašně moc doufám, že se Alici splní její přání a budou z nich alespoň kamarádi! Pěkné

2)  Fanny (31.01.2011 14:51)

Nemá to v nové škole jednoduché... Sam ji to pěkně zavařil, když zmizel a teď někde po lese běhá jako vlk.

1)  Michangela (31.01.2011 09:00)

Kdopak nám to přišel? pomoc na hledání ztracených věcí?

1