06.02.2011 [10:00], jeanine, ze série Klavírista Chicago, komentováno 10×, zobrazeno 2308×

11. Špatné rozhodnutí

„Nezlobím se na tebe a ani bych to nedokázal. Miluju tě, Bello Blacková, ať jsi, čím jsi!“ podíval se mi vážně do očí, když jsme vyšli ven. Dotkla jsem se dlaní, jeho tváře a on mě políbil. Musel mě přidržet, protože z mých nohou se stal rosol a já se málem odporoučela k zemi.

Bylo to tak silné. Silnější než dřív, teď jsem si byla jistá, nemohla bych mu ublížit.

„Neublížíš mi! Vím to, jen mě prosím, už nikdy, od sebe neodháněj!“ zaprosil toužebně.

„Promiň, jsem vážně pitomá, chyběl jsi mi!“ roztála jsem v jeho rukou, jako kostka ledu.

„Jsi tak krásná!“ podotkl jen tak a políbil mě. Ve stejnou chvíli se ozval výstřel.

„Áaaau,“ zakřičela jsem, protože kulka mě škrábla o rameno a zaryla se do zdi. Další výstřel, to se do střely postavil Edward. Ani to s ním nehlo! Vřela mi v žilách krev, věděla jsem, že se teď proměním, chtěla jsem Edwarda odstrčit, do bezpečné vzdálenosti, ale místo mé ruky na něj dopadla vlčí tlapa, viděla jsem jen dopadnout cáry jeho oblečení na zem. Střelci se vyděsili a dali se na útěk. Utekla jsem taky, myslela jsem, že jsem Edwarda zabila. Tohle přece nemohl ustát!

Proměnila jsem se v jestřába, abych pohodlně mohla proklouznout do bytu. Naštěstí jsem si pro všechny případy otevřela okno, když jsme tu odpoledne byli.

V mysli jsem zaslechla Leein hlas.

„Kde jsi?“ byla rozrušená.

„Na cestě domů,“ letmá odpověď, pořád jsem před očima viděla Edwardovu roztrženou košili a cáry z ní na zemi. A ten jeho vyděšený výraz.

„Snad tam trefím!“ podotkla ještě Lee.

Pak jsem se proměnila. Hodila jsem na sebe župan, sedla si na gauč v obýváku a objala si kolena. Celá jsem se třásla.

„Málem jsem vletěla k sousedům!“ řekla Leah hned po proměně a šla se rychle oblíct.

„Je – je - je naživu?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Jasně, že je na živu. Páni Bello, bylo to tak silný. I já jsem cítila, jak tě to k němu táhne,“ spadl mi kámen ze srdce, ale neměla jsem tušení, o čem to mluví.

„Ty ses otiskla, holka! Jak se cítíš?“ objala mě.

„Co? Poraženě se cítím, málem jsem ho zabila při první příležitosti!“ nechápala jsem z čeho má radost.

„Vy dva patříte k sobě, já ti tak závidím! A nezabila jsi ho, jen trochu škrábla, je to upír a tu kulku, co chytil za tebe, to je úžasný!“ rozplývala se Leah.

„Jak víš, že to byl otisk?“

„Sam to cítil podobně, když byla Emily na blízku, ale u vás je to mnohem silnější,“ neskrývala své nadšení.

„Stejně je to jedno, teď mě prozradí ti dva střelci a poženou mě vidlema z města, že jsem čarodějka!“ ztrácela jsem naději.

„Edward se o ně postaral, za chvilku tu s Jimmym bude!“ řekla klidně.

„On sem přijde, po tom, co jsem mu provedla?“ vyděšeně jsem se na ni podívala. Klíče zachrastily v zámku. Nechala jsem je Jimmymu, protože u něj jsme měli jistotu, že neroztrhá své oblečení a my ty klíče nebudeme někde hledat.

Vešel dovnitř i s Edwardem, ten se rozeběhl hned ke mně. Oči jsem upírala na jizvu, kterou měl přes celou hruď.

„To máš ode mě,“ zeptala jsem se tiše a on mě objal. Neudržela jsem slzy.

„Všechno je v pořádku, jen škrábnutí, nic mi není, lásko!“ stáhl si mě do náruče a já ho pevně objala.

„Nic není v pořádku, mohls umřít, kdybys stál blíž. Nemáš ponětí, jak se cítím. Jsem nebezpečná. Vůbec by ses ke mně neměl přibližovat!“ byla jsem zoufalá, ale nechtěla jsem se od něj odtrhnout. Leah s Jimmym nám nechali soukromí.

„Příště budeme opatrnější, už se to nebude opakovat!“ snažil se mě uklidnit.

„Ne! Edwarde, já nemůžu žít s tím, že část mého já, tě může zabít. Nemůžu tě vystavovat tomu nebezpečí, že se jednou naštvu a tlapou ti urazím hlavu, nechci na to ani pomyslet. Nesmíš se ke mně přibližovat. Jsem nebezpečná!“ vytrhla jsem se z jeho náruče a přešla jsem na druhý konec místnosti.

„Takhle to sama nechceš!“ přesvědčoval mě. Jasně, že to takhle nechci, ale nechci ho zabít a tohle je nejlepší řešení.

„Pleteš se, chci to tak! Jsi upír, já měnič, není důvod, abychom byli spolu! Jsme nepřátelé,“ lhala jsem sama sobě. O otisku jsem mlčela.

„Chci být s tebou, za cenu života, nebo smrti. Miluju tě. Bello! Společně to zvládneme,“ klekl si na zem, byl zoufalý.

Mlčela jsem, očima jsem hypnotizovala roztrženou košili a tu jizvu, co jsem mu udělala. Vstal a pomalu šel, až ke mně.

„Prosím, je to pro mě těžký!“ sesula jsem se po zdi na zem. Přiklekl ke mně, vzal mou ruku a dlaní ji přitiskl ke své hrudi. Jeho kůže byla studená, ale jizva pálila, jako oheň. Stáhla jsem ji zpět.

„Probudila jsi ve mně život, Bello. Nemůžeš si myslet, že se tě tak rychle vzdám,“ šeptal.

„Musím se naučit žít sama se sebou. Nemůžu neustále ohrožovat tvůj život, nemůžeme být spolu!“ prosila jsem ho. Taky jsem bez něj nechtěla být, ale to riziko, že se dnešek bude opakovat, bylo obrovské. Nechtěla jsem ten strach cítit znovu.

„Bello, tohle mi nedělej, tak dlouho jsem na tebe čekal a ty to teď všechno zazdíš, kvůli jednomu škrábanci? Dám ti čas. Miluju tě!“ pohladil mě po tváři a políbil na čelo. Smutně se na mě podíval a odešel.

„Jsi strašně pitomá, víš to! On ti tady vyznává lásku a ty ho pošleš do háje!“ křičela na mě Leah, která vtrhla do obýváku za mnou.

„A co jsem, podle tebe, měla dělat! Viděla jsi tu jizvu?“ bránila jsem své rozhodnutí.

„Jsi neskutečnej ignorant. Místo toho, abys mu řekla o otisku, tak mu řekneš, že k sobě nepatříte a teď tady budeš fňukat! On se na tebe nezlobil a nebojí se tě!“ měla pravdu, udělala jsem strašnou chybu.

„Možná ho ještě stihnu,“ zadoufala jsem a vyběhla za ním na ulici, ale kam mohl jít? Proměnila jsem se v jestřába a pročesávala jsem okolí, nikde nebyl! Ztratila jsem ho. Jsem vážně neskutečně pitomá. Začalo svítat a vrátila jsem se domů. Leah se mnou nemluvila a já se jí nedivím. Jsem vážně blbec!

Konečně jsem se dostala do postele, zdály se mi šílený sny. Naspala jsem tak hodinu. Bylo poledne. Musím zavolat Alice a Jakovi, určitě má o mě starost.

„Alice, mluvila jsi s ním?“ zeptala jsem se jí hned.

„Jo, byl tady. Jak jsi jen mohla! Byl úplně zničený!“ byla dost hlasitá a naštvaná.

„Chci se mu omluvit, byla to chyba. Víš, já se…“ odmlčela jsem se. „… Já se do něj otiskla!“

„A to znamená přesně co?“ vyzvídala.

„Já nevím, něco jako pravá láska, na věky věků!“ řekla jsem poraženě.

„Děláš si srandu? A to jsi ho poslala pryč?“ vykřikla.

„Já vím! Jsem pitomá! Nevíš kde je?“ zadoufala jsem.

„Odjel z města, ale nevím kam, bohužel,“ měla jsem pocit, že z jejího hlasu slyším škodolibost.

„Alice, určitě? Míváš přece ty vize!“ zkusila jsem ji zlomit.

„Já nemůžu za to, že jsi tak pitomá a pošleš ho pryč! Zkusím ho sehnat, ale nic neslibuji!“ tentokrát to znělo vážně.

„Díky, Alice!“ zavěsila jsem. Teď ještě zavolat Jakovi.

„Ahoj, Jaku. Přežila jsem!“ informovala jsem ho hned.

„Ahoj, já vím. Volala mi ráno Leah!“ zrádkyně, určitě mě práskla.

„Co všechno ti řekla?“ chtěla jsem vědět.

„No, hlavně mi řekla o otisku do toho hezouna od Cullenů, a že jsi ho poslala do háje. Bello, jestli to bylo, kvůli tomu, že jsem s tím nesouhlasil, tak tos nemusela. Víš, že mi záleží na tom, abys byla šťastná, a když je to otisk, není o čem mluvit.“ Vážně to řekl?

„Jaku, nebylo to kvůli tobě, já ho mohla zabít a už se to snažím urovnat. A děkuju, že stojíš při mně. Musím teď do práce, tak ahoj,“ hřálo mě u srdce, že není proti.

„Jasně, Bell a gratuluju k tomu Whitmoorovi!“

„Díky, ahoj!“ položila jsem telefon a konečně jsem vylezla z postele.

Na stole v obýváku ležel vzkaz od Leah a Jimmyho. Oba šli do práce a mám se dát dohromady.

Sprcha by mi měla pomoct. Půl hodiny pod studenou vodou, jsem se snažila probrat. Tak trochu jsem doufala, že je to jen sen a já se probudím, ale nebyl. Poslala jsem Edwarda pryč a on je kdoví kde a nejspíš se na mě zlobí.

Oblekla jsem se a nasadila si sluneční brýle a vyrazila jsem ven.

Dole u vchodu jsem narazila na sousedku, hned mi gratulovala k úspěchu a vyprávěla mi, jak věřila, že je starosta syčák a že ho nevolila. Odbyla jsem ji jen kýváním a šla jsem si pro auto, které zůstalo u baru. Doufám, že mi ho nevzal Jimmy. Cestou jsem obdržela ještě několik poklon a gratulací. Když jsem došla k baru, zjistila jsem, že mi auto vzal a tak jsem se šla podívat za Leah.

„Vypadáš děsně!“ řekla mi na místo pozdravu.

„Jo, díky!“ přitakala jsem.

„Měla jsi zůstat doma, Jimmy ti vzal auto,“ řekla chladně.

„Ty se na mě pořád zlobíš?“

„Šlapeš po svým štěstí, tak proč bych měla!“ odsekla mi.

„Volala jsem Alice, neví kde je!“ přiznala jsem se.

„To ráda slyším. Bude to dobrý, on se najde,“ rozjasnila se.

„Je tu Matt? Potřebuju do práce a další gratulace, k dopadení Whitmoora, už neunesu. V autobuse bych se bez nich nejspíš neobešla,“ vysvětlila jsem.

„Jsi teď celebrita! Je vzadu, tak zatím!“ poslala mě za ním.

Matt mě naštěstí do redakce dovezl, měl slitování.

Když jsem se blížila do redakce, měla jsem pocit, že slyším klavírní hudbu, která s každým krokem zesilovala. Co to tam poslouchají? Nebo se mi to jen zdá?

Otevřela jsem dveře a všichni seděli, jako zařezaní, na svých místech a nechali se unášet tou hudbou.

„Co se tu děje?“ ptala jsem se šeptem Claire, ale ta mě prstem ztišila. Pak jsem poznala tu melodii, hrál ji před pár dny ten klavírista z rádia.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Kristiana (01.07.2011 22:38)

Jo, Bello seš blbá. Doufám, že to urovná.
Klavírista je v redakci?

9)  SarkaS (30.06.2011 21:15)

Ano je úplně blbá, ale aspoň že si to přiznala a hledá ho

8)  jeanine (06.02.2011 20:04)

Fanny: děkuju, že jsi rozečetla zrovna tu mojí. Mění se ve vlka i v jestřába. Ale jinak můžou dost možná v cokoli...

7)  Fanny (06.02.2011 18:40)

Opět jsem porušila svůj vlastní zákon a rozečetla další povídku. Musím říct, že je skutečně skvělá, taková svěží a jestřábi jsou nádherní a úžasní. Jen, přemýšlela jsem, můžou se proměnit i v něci jiného,ne?

6)  jeanine (06.02.2011 17:26)

Jsem strašně ráda, že se líbí.

3)  jeanine (06.02.2011 14:17)

děkuju holky

1)  CatherineCullen (06.02.2011 10:58)

Paráda! Úžasné! Další!!!!!!!!!!!

1