14.03.2011 [19:45], Katie, ze série Když už zbývá jenom osud, komentováno 14×, zobrazeno 2326×

Bude Bella zuby-nehty zapírat, anebo konečně kápne božskou?

„Proč bys nepotřebovala?“ vyštěkl. „Tohle není z vyčerpání, je to-“

„Sakra, Edwarde, já vím, co mi je! A nepotřebuju, aby mi to někdo další znovu opakoval!“

Do háje! pomyslela jsem si v tu samou chvíli. Ruka mi vyletěla nahoru a já jsem si ji instinktivně připlácla přes pusu. Jako bych snad tím gestem mohla vzít zpátky to, co jsem právě bezhlavě vyštěkla. Sakra! Sakra, sakra, sakra!

Edwardův pohled se rozzlobeného změnil na nechápavý, poté na nevěřícný, a nakonec se zastavil u podivné směsice dotčení a zvědavosti.

Odvrátila jsem od něj hlavu a zadívala jsem se na jemný vzorek dřevěného obložení, které jsem měla kolem postele. Byl takový jemný, lehce se stáčel do malých kroužků a… Bože, Swanová, vzpamatuj se!

Snažila jsem se ignorovat bolest v hlavě, která od mého „probuzení“ jen velice pomalu ustupovala. Teď to ale bylo mnohem snadnější než před tím v obýváku. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že tu nejhorší vlnu už jsem měla za sebou, anebo snad tím, že moje obavy teď byly mnohem silnější a důležitější než ty pitomé přízemní problémy.

„Bello?“ zeptal se Edward tiše. Odmítala jsem se na něj podívat, a tak jsem jako paličaté dítě stále jen držela hlavu v poloze odvrácené od něj.

„Podívej se na mě,“ naléhal dál. Jeho hlas nabral něžnější podtón, a o to bylo těžší stále odolávat.

Co bych teď měla dělat? Mělo vůbec cenu ještě mlčet a zapírat? Vždyť říkal, že Carlisle už je na cestě, stačilo by mu pouze pár testů, aby zjistil, o co jde. Anebo by se taky jednoduše mohl zeptat Rosalie, protože jsem si byla naprosto jistá, že kdyby šlo do tuhého, jakožto jeho dcera by mu samozřejmě řekla všechno, co ví. Teda pokud jestli už mu to všechno nevysypala.

Nastalá situace mě děsila. Cítila jsem, že to, co jsem si dlouhou dobu chtěla v každém případě udržet jen a jen pro sebe, se pomaličku dostávalo i tam, kam se to nikdy dostat nemělo. Všechna pečlivá opatření, všechny nepropustné hradby, které jsem si kolem svého tajemství pracně vytvořila, se rozsypaly jako domeček z karet pod náporem jemného větříku. Až na to, že se ve skutečnosti jednalo o vichřici. Pořádnou a ničivou.

„Ty se mnou nemluvíš?“

Zatvrzele jsem se otočila ještě na bok, zády k němu. Nervozita v mém těle se stupňovala a já jsem zaznamenala, jak se mi srdce zrychlilo a nabralo nepravidelný rytmus.

Zkusila jsem si představit, že bych se Edwardovi vážně svěřila. Jak by reagoval? Měl by o mě strach, anebo by mu to bylo lhostejné? Vyhrály by jeho ochranářské pudy a on by se o mě chtěl postarat, anebo jsem ho tak znechutila, že by se na mě vykašlal? Ale kdyby ne… Už jenom jedno jediné pomyšlení, jedna jediná představa toho, jak je Edward při mých posledních dnech spolu se mnou, jak sleduje všechny závěrečné projevy nemoci, jak mě lituje… To mi znovu vehnalo ty zpropadené slzy do očí. A to jsem si myslela, že za dnešek už jsem se vybrečela dost. A ne jenom za dnešek, dnes jsem uronila slz na celý ten zbývající rok dopředu.

Jedna kapka se zrádně převalila skrz zavřená víčka. A za ní druhá, a třetí… Jak je možné, že ta dlouho neuroním ani jednu jedinou, ale v jeden jediný den se jich sejde tolik najednou? Edward si o mně musel myslet, že jsem naprostá padavka a nic nevydržím.

Schovala jsem si hlavu do dlaní s marnou nadějí, že se mi je třeba podaří utajit. Ale pak, aniž bych slyšela sebemenší pohyb nebo vrznutí podlahy, jsem na rameni měla Edwardovu velkou dlaň. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“ Jeho hlas byl pravým opakem jeho slov. I když jsem na něj neviděla, ta touha se dozvědět pravdu z něj přímo čišela.

Po chvíli mlčení ruku opět stáhl, ale jeho přítomnost jsem za sebou stále cítila. Jeho pohled mi propaloval díru do zad a já jsem si najednou připadala hrozně zranitelná. Byla jsem jako otevřená kniha, ze které si každý může přečíst, cokoliv se mu zachce.

„Můžeš zavolat Carlisleovi, že se nemusí obtěžovat s cestou sem,“ zamumlala jsem, když jsem si rukávem otřela tváře a otočila se k němu. „Vím, co mám v podobných situacích dělat, budu v pohodě.“ Alespoň prozatím, dodala jsem v duchu.

Zakroutil hlavou. „Stejně už tady za chvíli bude, bylo by to zbytečné. Aspoň tě může zběžně prohlídnout, jestli ti není ještě něco jiného, než to… to, o čem jsi mluvila.“ Při slově ‚to‘ se jeho tvář zvláštně zkřivila a on ode mě napůl odvrátil hlavu, jako by se mi nechtěl dívat do očí.

Ale když jsem se na něj prosebně podívala a on se pohledem na okamžik zase vrátil ke mně, nekompromisně zavrtěl hlavou. „Bello, prosím. Budu mnohem klidnější, když tě vyšetří.“

„Ale mně skutečně není nic jiného,“ snažila jsem se marně dál.

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Prostě to vím!“ utrhla jsem se na něj a obličej se mi sám zasmušil. Slzné kanálky byly stále plně zaměstnány a všechny mé snahy o to, abych to nějak změnila, byly marné. Napůl jsem zabořila obličej do polštáře. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem jako malé dítě. Dneska už mě viděl brečet dost, víc, než kdokoliv jiný za celý můj život – kromě táty. Věděla jsem, že už teď si o mně myslel bůhvíco, takže to pravděpodobně bylo stejně zbytečné, ale můj smysl pro zbabělost měl na věc jiný názor.

Jedna polovina mého mozku už se pomalu smířila s tím, že se to Edward tak jako tak dozví. Nedělala jsem si zbytečné naděje, že by se mě Carlisle nezeptal, jaká příčina za to může. A byla jsem si jistá, že jeho profesionálně autoritativním očím už nebudu schopná něco zapírat. A když to řeknu jemu, on to řekne Edwardovi… A všechno bude ještě horší.

„Už je nejspíš tady,“ zamumlal Edward najednou a svou ladnou chůzí udělal dva kroky k oknu. Prsty poodhrnul záclonu a podmračeně se zadíval ven.

Nejspíš měl pravdu, protože jsem zaslechla zvuk pneumatik na příjezdové cestě a chvíli na to dvojí bouchnutí dveří. Edward se automaticky rozešel směrem k síni, aby mohl sejít dolů do prvního patra a pustit Carlislea dovnitř. Věděla jsem, že chvíle pravdy se pomalu ale jistě blíží, že už mi zbývají pouze vteřiny toho sladkého vědomí, že o mém zdravotním stavu nikdo nic ani netuší.

Na vteřinu jsem si zkusila pomyslet, jak se asi bude Edward tvářit, až se to dozví. Nevěděla jsem sice nic jistě, nedokázala jsem předpokládat, jak tu informaci vezme, ale jeho zdrcený obličej, který si má mysl samovolně vytvořila, mě ničil. Nedokázala jsem si to ani představovat, natož, kdybych to musela vidět naživo…

A pak mi jedna jediná vteřina stačila na to, abych učinila šílené a naprosto bezhlavé rozhodnutí, kterého budu později zcela jistě litovat. Že když už se to Edward stejně dřív nebo později dozví, nechci, aby to bylo od někoho jiného. I kdyby ten někdo byl jeho otec.

„Edwarde,“ hlesla jsem tichounce ve chvíli, kdy překročil práh. Okamžitě zareagoval na má slova a rychle se otočil. Na půl kroku se vrátil zpět do pokoje a dlaní se zapřel o futra.  Zkoumavě se na mě zadíval.

„Potřebuješ něco přinést?“

Zavrtěla jsem hlavou a pevně jsem stiskla oční víčka k sobě. Nedokázala jsem si představit, že bych se na něj při tom měla dívat. Bude to pro mě hrozné i bez toho. Zhluboka jsem se nadechla v marné snaze to ještě o malý okamžik odložit. Ale pak jsem si jenom hlasitě povzdechla. Stejně to nemělo cenu. Ve chvíli, kdy se domem rozlehl domovní zvonek, jsem to řekla. Můj hlas byl sotva slyšitelný, ale stejně jsem věděla, že k jeho uším dolehl. „Mám rakovinu.“

* * *

Edward:

Carlisle si schoval všechny své věci do naduté brašny, a když pak k Belle zvedl hlavu, nervózně se usmál. Tohle nejisté chování ani u něj nebylo obvyklé, ale jak se zdálo, Bella nás přiměla všechny se trochu změnit.

„Takže jsme domluvení?“ zeptal se jí, profesionální podtón opět podbarvil jeho hlas. „Zítra se hned ráno zastavíš v nemocnici. Je mi líto, že jsem ti nemohl zas tak moc pomoct, ale onkologie není můj obor.“ Zatvářil se skoro zahanbeně. V myšlenkách jsem mu četl, že litoval toho, že zrovna tohle zaměření ještě nestudoval. Vždy si myslel, že ho nikdy potřebovat nebude, ale teď ho strašně mrzelo, že je zrovna vůči Belle tak bezmocný. „Zkus si vzít večer lehký prášek na spaní, potřebuješ, aby si tvé tělo pořádně odpočinulo, ano?“

Když přikývla, jemně pokýval hlavou a potom se trochu rozpačitě rozloučil. Beze slova jsem ho doprovodil až k autu. Čekal jsem, dokud nenasedl a nenastartoval, a jakmile se o pár vteřin později za zatáčkou mihl poslední záblesk od jeho zadních světel, všechno se v tu ránu změnilo.

Ruce jsem zvedl k hlavě a dlaně jsem si pevně přitiskl na spánky. Připadal jsem si jako v křeči, šílené a bolestné, nevyléčitelné. Hlavou se mi nedokázaly míhat jiné myšlenky než na Bellu, na to, co řekla.

Když ta slova splynula z jejích úst poprvé, prvních pár vteřin jsem si myslel, že se jedná o nějaký zvrácený smysl pro humor. Až když jsem zaslechl její tlumený vzlyk, došlo mi, že skutečně mluvila pravdu.

Byla nemocná. Smrtelně nemocná.

Bože na nebi, proč zrovna ona?! Tahle otázka se mi míhala myslí nejčastěji, byla podbarvená řádným tónem zuřivost, zoufalství a nepochopení. Čím se tak provinila, že si zasloužila takovýhle nezvratný osud? Ona, ta křehká a všemi milovaná lidská bytost… Jak by se zrovna jí mohlo přihodit něco takového?

S naprostou beznadějí jsem zuřivě kopl do malého a osamoceného kamínku na cestě a potom jsem sledoval, jak letěl vzduchem, dokud se v plné rychlosti neztratil z mého zorného pole.

Ale stejně mi to vůbec neulevilo, momentálně jsem byl v rozpoložení, kdy bych nejraději rozrážel zdi domů, rval skály na kusy a ničil všechno, co se mi dostane pod ruku. Zatraceně!

Na vteřinu jsem zavřel oči a pokusila jsem uklidnit své prapodivné rozpoložení. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků. Listí šumící na stromech v jemném větříku, tiché šramocení plachých zvířat z nedalekého lesa, hlasitý ruch ozývající se z hlavní silnice asi dva kilometry odsud, tlumené hlasy z televize v domě od sousedů, štěkání psa… a Bellino hlasitě bijící srdce. Buch, buch… Buch, buch… Jeho rytmus vnímalo celé mé tělo ze všeho nejvíc. Skoro jako by ani nebyl její, ale můj.

Tenhle jediný zvuk mě donutil se vzchopit a udělat několik zpropadeně těžkých kroků, abych se dostal zpátky do domu. Když jsem vyšel po schodech do druhého patra a stanul jsem před pootevřenými dveřmi, na okamžik jsem se zastavil. Zhluboka jsem se nadechl, nechal jsem plíce, aby se naplnily až po okraj, a pak jsem sebral všechnu odvahu a překročil jsem práh.

Dokud byl v domě i Carlisle, nebylo tak těžké se k Belle chovat přirozeně. Samozřejmě to nemohlo být úplně stejné jako vždycky předtím, ale rozhodně to ve společnosti někoho dalšího bylo jednodušší. Zato teď, když jsme oba dva osaměli, věděl jsem, že svůj výraz nebudu moct tak zcela ovládat.

Když jsem vešel dovnitř, zvedla ke mně hlavu a několik vteřin se na mě dívala smutným pohledem. Potom si přitáhla přikrývku blíž k bradě a otočila se zády ke mně. Byl jsem si jistý, že to pro ni bylo stejně těžké jako pro mě. Ne-li ještě těžší.

Váhavě jsem postoupil ještě o kousek blíž k její posteli a po chvilce netrpělivého vyčkávání jsem si tiše odkašlal. „Potřebuješ něco přinést?“ zeptal jsem se.

Mlčela.

Když se ticho postupně protahovalo, v duchu jsem se už tak nějak smířil s tím, že mě odbude s tím, že se o sebe postará sama. Se svěšenou hlavou už jsem se chystal otočit a nechat ji o samotě. Když se najednou ozvala. „Mohl bys mi prosím udělat čaj?“ Její tichý hlásek zněl nesměle, ohromně zranitelně.

Musel jsem sám sobě přiznat, jak moc mě to překvapilo.  Ale zároveň mě i potěšilo, že jí můžu s něčím pomoct. Uvědomoval jsem si, jak divné bylo si něco takového myslet, ale byl jsem nesmírně rád, že se na mě alespoň v něčem spoléhá.

Malinko jsem se na ni usmál, i když jsem věděl, že na mě nevidí, a pak jsem se rychle vytratil do kuchyně. Připraven pro ni udělat úplně cokoliv.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Jalle (07.01.2013 08:47)

och, je to tu... Dúfam, že B a E to spolu zvládnu

13)  Fanny (15.03.2011 21:15)

Je mi líto Belly, když mu to musela říct, ale myslím, že to bylo nezbytně nutné. A on to vzal asi lépe než jsem si myslela.

12)  Dennniii (15.03.2011 11:28)

Tak a je to venku, na jednu stranu Bellu chápu, miluje ho (nebo si to zatím ještě nepřiznala) ale nechce aby ji Edward takhle viděl, slabou a umírající a bojí se toho. A Edward je pro ní ochoten udělat cokoliv, otázkou ale je jestli i Edward půjde s pravdou ven, on by ji mohl zachránit.
A jsem moc ráda, že ho teď nevyhodila, uvídíme jak to bude dál pokračovat.
Zbožňuju happy endy a oni si happy end rozhodně zaslouží...

Nádherná kapitolka, moc se těším na pokračování

11)  krista81 (15.03.2011 01:00)

Tak mu všechno řekla.

Ovšem co se stane teď? Jak ti dva spolu budou vycházet??
A přizná se i on jí? Protože, pokud pro ni chce udělat opravdu cokoliv bude jí asi chtít udržet naživu a to znamená proměnu.

Těším se na další díl.

10)  semiska (14.03.2011 22:39)

Tak a je to venku. Chápu, že teďka by dala cokoliv za to, aby tu rakovinu neměla. Krásná povedená kapitolka.

9)  Ewik (14.03.2011 22:34)

Skvělá kapitola!

6)  Nosska (14.03.2011 20:49)

Tak, přiznala se ona, teď by nebylo od věci, aby se přiznal i on

5)  Evelyn (14.03.2011 20:37)

A je to venku! Perfektní kapitola

4)  morningstar (14.03.2011 20:21)

uf, konečně je to venku to chce panáka dobře, tak jenom čaj
jsem ráda, že Bells nakonec Edwarda neodpálkovala miluje ho, ale bojí se ... je mi to jasný, když někdo miluje, jednoduše se mu chce za každou cenu žít
moc se těším na další dílky a pro každý případ uvádím, že rozhodně miluju happy endy (neboj, to není nátlak ... i když )
moc moc děkuji a prosím rychle další

2)  Bosorka (14.03.2011 20:00)

Konečně to ruplo, konečně snad o sebe nechá pečovat a konečně si snad Edward uvědomí, co mezi nima je!
Jsem zvědavá, kdy si začne pohrávat s myšlenkou, že přece by bylo řešeni... A taky, jak to Rose věděla a jak si dokázala uchránit myšlenky....
Skvěle napsáno....

1