Vystoupila jsem a beze slova šla na hodinu, kterou jsem měla sama. Nemohla jsem se na nic soustředit, pořád jsem přemýšlela nad tím, co se děje mezi mnou a mým manželem. Rukou jsem si nahmatal svůj prsten pod trikem, musela jsem se přesvědčit, že tam je. Ale nějak mi to nepomohlo. Šourala jsem se z hodiny na hodinu a pomalu nic nevnímala. Se všemi, s kým jsem měla hodinu, jsem si povídala až na Edwarda, bylo mezi námi nepříjemné ticho jako v autě a mně to vadilo a to hodně.

Po téhle hodině byl čas oběda, vydala jsem se proto do jídelny a Edward mě doběhnul a udělal něco, co jsem dnes tedy nečekala, chytil mě za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on se díval před sebe. Proč mi přišel jeho dotyk ledový a nemyslím tím teď to, že jeho tělo je pomalu kus ledu?

Šli jsme tedy do jídelny. Jen co jsme vešli, nikdo se na nás už nedíval a my zamířili k naší rodině. Všichni vypadali normálně, jen Jasper si mě a Edwarda divně prohlížel. Hodila jsem to za hlavu a pustila se do jídla, co bylo na stole. Všimla jsem si ale Jessicy, jak se koukala na Edwarda. Byla jsem zvyklá a vadilo mi to, jak se na něj dívaly, ale ona se na něj dívala úplně jinak. To mě docela vyděsilo. Rychle jsem se podívala jinam a pokoušela se na to nemyslet, byl to jen pohled, blbej pohled na mého manžela.

Tak proč mě to neuklidňovalo, rychle jsem se zvedla a vydala na další hodinu s Alice. Když byl čas jet domů, byla jsem vážně ráda, ve škole to bylo na zabití. V autě bylo dusno jako ráno a jakmile Edward zastavil, vyletěla jsem z auta rovnou do domu. Sedla jsem si v obýváku na sedačku a koukala s Emmettem, který tam už seděl, na nějaký zápas.

A takhle to šlo dál každý den, dusno v autě a kdykoliv jsem byla moc blízko nebo sama s Edwardem. V posteli jsem svého manžela postrádala jak ráno, tak i večer. Cizili jsme se sobě navzájem. Nepoznávala jsem ho. Ano, občas mě políbil, objal, ale vše to bylo předem připraveno, aby rodina nic nepoznala. Dotýkal se mě, jako by byl vážně můj bratr a ne manžel.

Štvalo mě to, děsilo a nevím co ještě. Bála jsem se každého dne a hlavně pokaždé, když jsem měla být s ním sama doma. Je možné, aby se žena bála být se svým manželem o samotě? Protože mě se to dělo. Jiné by se těšily na krásné intimní chvilky s ním, ale mně bylo jasné, že mě nic takového nečeká, a kdybych se o to pokusila, maximálně chladné odmítnutí, kterého jsem se vážně bála. Co je horší, než odmítnutí od manžela? Nic, protože to je to nejhorší. Aby rodina neměla podezření a hlavně Alice, přetáhla jsem přes nás štít a tak nemohla vidět naší budoucnost.

Znáte pojem tichá domácnost? Tak v tomhle jsem teď žila. Edward chodil až moc na lov, mně to někdy už přišlo, že prostě jen hledá záminku, aby vypadnul ven. Jednoho dne zase odešel na lov a já se vydala do obchodu ve Forks. Neměla jsem co k jídlu a potřebovala vypadnout z domu. Vzala jsem si své Audi a jela.

V obchodě jsem se co nejvíc zdržovala, nechtělo se mi domů, bylo to jako v mučírně, věčně jsem se zavírala v pokoji, aby si tolik nevšimli, že tu Edward není. Naskládala jsem nákup do kufru a podívala jsem se okolo, když jsem ztuhla. Dívala jsem se nevěřícně před sebe a nechtěla jsme uvěřit svým očím.

Přede mnou stál můj manžel a vesele mluvil s Jessicou. Koukala jsem na to jako idiot a poté rychle doklidila nákup, nasedla a vydala se domů. Uklidňovala jsem se, šel se jen projít po městě a narazili na sebe, nic se neděje, je to jen blbá náhoda. Rychle jsem přijela domů, vyložila nákup a šla do pokoje. Sedla jsem si do křesla u okna a dívala se ven do lesa. Když se po několika hodinách objevil Edward, ani jsem se na něj nepodívala.

Další den ve škole byla jen další mučírna. A nejhorší byli ty Jessičiny zářící oči, kterýma se dívala na Edward plná očekávání. Tenhle pohled jsem od holek, když se na něj dívaly, neviděla a štvalo mě to, chtěla jsem i přesto, že jsem se bála vědět, co se ta tím pohledem skrývá. Na Edwarda jsem se za celý den ani jednou nepodívala, odmítala jsem se na něj dívat a pořád se uklidňovala, že se nic neděje, jen se potkali. Ale moc mi to uklidňování nešlo. Jasper si všiml mých divných emocí a vysílal pravidelně ke mně vlnu klidu.

Po obědě jsem to prostě už nemohla vydýchat a tak jsem dala tašku Alice a nenápadně se vytratila do lesa. Potřebovala jsem se na chvíli osvobodit a měla jsem jistotu, že tam teď nepotkám mého manžela, kterého jsem nechtěla vidět. Už dlouho jsem neutekla do lesa, abych se všeho zbavila. Je divné, že vždy, když utíkám do lesa, tak se potřebuju dostat dál od Edwarda a zapomenout na něj.

Zastavila jsem se hodně hluboko a vyšplhala na strom. Sedla jsem si na větev a koukala po lese. Všude byl klid, jen zvířata a stromy. Po chvíli začalo pršet, jen jsem si povzdechla, ale zůstala sedět, bylo mi jedno, že moje oblečení začíná promokat a je silný vítr. Ne, já vypnula, jen koukala do přírody, nechtěla jsem myslet na svou rodinu, na mého manžela, kterého vlastně neznám, na nic.

Když jsem byla promočená na kost a začala mi být zima, rozhodla jsem se jít domů, ale nevěděla jsem, kde se nacházím, tak jsem se vydala jedním směrem. Nevěděla jsem, kam běžím, a bylo mi to i celkem jedno. Prostě jsem běžela, když jsem se ocitla na kraji města, chtěla jsem se hned otočit a odejít, ale zastavilo mě stříbrné Volvo, která zastavilo u jednoho domu.

Po tváři mi tekly kapky deště, ke kterým se v tuhle chvíli přidaly i moje slzy. Z auta vylezla usmívající se Jess. A řidič byl kdo jiný než Edward. Tak tohle nebyla náhoda, tohle už vážně bolelo. Rychle jsem se otočila na podpatku a utíkala pryč, a teď už jsem věděla, kudy domů. Vtrhla jsem dovnitř jako velká voda, ani běh mě neuklidnil.

Vlítla jsem do našeho pokoje a rychle zapnula můj počítač. Na realitách jsem začala hledat dům nebo byt pro mě, nebudu s ním pod jednou střechou a vyhodit ho nemůžu, přeci jen je člen rodiny.

Nevím, jestli mám tolik štěstí v neštěstí, a nebo jen někdo nechtěl, abych opustila úplně rodinu. Na kraji města před lesem je jeden domek k prodeji, majitelé umřeli. Neváhala jsem a opsala si číslo. Vyskočila jsem z okna a běžela do lesa, kde jsem zavolala a koupila ten dům. Peníze jsem nechala převést. Byla jsem rozhodnutá odejít z domu, protože se tam dusím, potřebuju klid, který v jeho blízkosti a také v blízkosti mojí rodiny mít nebudu. Přijdu si jako by mě všichni sledovali, jako by to všichni věděli, že můj muž přede mnou utíká a že mi podle všeho zahýbá s tou největší slepicí na škole. Jak mi to ten parchant mohl vůbec udělat? Nenávidím ho, nenávidím! Proto jsem se od něj držela celé ty roky dál, on už není ten Edward, do kterého jsem se zamilovala.

Vzal si mě a vyspal se se mnou, jel do Volterry jen aby neublížil rodině. Jeho úkol skončil, nemusí být už můj manžel, nebezpečí nehrozí a tak si může klidně užívat života.