15.05.2010 [08:00], anamor, ze série Každá lež jednou skončí, komentováno 1×, zobrazeno 3643×

Je tu další dílek, nic moc se tu neděje.

22. kapitola – Stěhování, nákupy… No, děsnej frmol

„Alice, ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ spustila jsem, když jsem ji objala.

„Ty mě taky, Bell,“ usmála se na mě. Podívala jsem se okolo, byla tu celá rodina i Denalijští. Tanya se usmívala na Edwarda, nasupeně jsem se na ni zadívala. Poté jsem si ale všimla pohledu táty. Povzdechla jsem si.

„Omluvám se, že jsem ti to neřekla, ale už jsem dost stará na to, abych se mohla nějak rozhodnou. I když tohle jsem rozhodla už v nemocnici,“ podívala jsem se na tátu a šla k němu. Pevně mě objal.

„Nezlob se na něj, prosím,“ zašeptala jsem k němu a doufala, že to zabere. Asi jo, když se na mě poté usmál. Vrátila jsem se ke svému manželovi a dala mu pusu. Všichni se dali dál do práce a balili. Moc toho ale nebylo. Alice už zabalila moje i Edwardovy věci. Všichni Cullenovi se přesunuli dobalit svoje, Edward se opřel o dveře svého autíčka a mě si přitáhnul k sobě. Chytil mě za boky a těsně přitáhl na ty své. Usmála jsem se a jen lehce ho políbila.

„Tak, paní Masenová, těšíte se na nový domov?“ zeptal se jen tak. Ale já viděla periferním viděním Tanyu, jak stojí a jen na nás zírá.

„Paní Masenová se těší kamkoliv, kam půjde, pokud s ní bude pan Masen,“ oplatila jsem mu to. Ještě chvíli jsme se takhle škádlili, dokud se neobjevil zbytek rodiny a my mohli vyrazit. Rozloučili jsem se s Denalijskými. Tanya byla ještě víc nepřátelská, než kdy jindy. A mohlo se jet směr náš nový domov. Po cestě se se mnou Edward zastavil na jídle a já zbytek cesty prospala.

„Emmette, to byla naše postel,“ křičela Rose a to mě probudilo. Převalila jsem se na druhý bok, když mi došlo, že ležím v posteli. Rychle jsem otevřela oči, v pokoji byla tma, ale mně to nevadilo. Posadila jsem se a podívala se okolo. Edwarda jsem nikde neviděla, ale bylo jasné, že ten pokoj je náš, byla tu spousta knih a CD, plus jeho stereo. Protáhla jsem se, opatrně vylezla z postele a podívala se, co mám na sobě. Krom bundy jsem měla stále své oblečení. Překvapilo mě, že nemám pyžamo od Alice.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila na druhý konec chodby, kde byly schody. Výhoda toho, že domy předělává Esme je, že jsou hodně podobné, ne-li stejné. Měla jsem docela hlad, a tak jsem šla dolů. Když jsem byla na předposledním schodě, už mě můj manžel držel za boky a usmíval se na mě.

„Jak ses vyspinkala?“ usmál se na a políbil mě. Stále jsem stála na schodě a Edward na zemi, tak jsem byla stejně velká jako on.

„Dobře, ale probuzení bylo horší. Byla jsem sama,“ potěžovala jsem si mu.

„Promiň, řešili jsme školu,“ omluvil se a ještě jednou mě políbil.

„Máš hlad, Bell?“ zeptala se najednou Esme. Až teď jsi si všimla, že je tu celá rodina.

„Děkuju, mami,“ usmála jsem se na ni a ona zmizela v kuchyni dělat mi jídlo. Edward mě odvedl do křesla, kam si sednul a mě si stáhnul na klín.

„A co jste řešili se školou?“ zeptala jsem se po chvíli.

„No, jaké budou rodinné vztahy a jména,“ usmála se Rose.

„A na co jste přišli?“

„No, dáme troje jména. Alice, Emmett a ty budete Cullenovi jako vždy, budete sourozenci, které jsme adoptovali. Rosalie s Jasperem budou Haleovi, dvojčata, a Edward Masen, bude můj synovec od sestry, co nedávno zemřela,“ objasnil mi táta a usmál se na mě. Jen jsem přikývla, neměla jsem s ničím problém. Nemohla jsem přijít do školy a říct, že jsem žena Edwarda, když si budeme hrát na šestnáctileté. Chceme tu být co nejdéle a tak jsme se omladili, co to šlo.

„Až se rozední, pojedeme nakupovat do Seattlu,“ usmála se Alice. Podívala jsem se na velké hodiny, bylo šest ráno. Všichni si povzdechli a já se jen usmála, tohle mi chybělo. Esme mi dodělala jídlo, které jsem do sebe hnedka hodila.

Venku už začínalo být šero, a tak jsem se vrátila do pokoje. Mířila jsem rovnou pod sprchu. Usušila jsme se a zabalila do osušky, vzala jsem si fén a začala si sušit vlasy. Když už byly suché, zamířila jsem do pokoje, kde na posteli ležel Edward, měl zavřené oči. Vypadal, jako kdyby skutečně spal s mírným úsměvem. Otevřela jsem skříň a začala hledat něco na sebe. Pokoj už byl osvícen světlem z venku. Když se mi okolo pasu omotaly ruce.

„Přejete si něco, pane Masene?“ zeptala jsem se a pořád hledala co na sebe. Jeho rty se objevily na mém krku a laskaly ho.

„Ano, přál bych si svou manželku,“ zašeptal mi toužebně do ucha. Lehce jsem se zachvěla. Už jsem mu chtěla odpovědět, když se ozvala Alice.

„Ani na to nemysli, jede se nakupovat. Edwarde, ani se jí nedotkneš!“ zakřičela. Oba jsme si povzdechli, pustil mě a já se oblékla. Vzala jsem si obyčejné džíny, bíle triko a žlutou mikinu přes hlavu. Vydali jsem se spolu dolů, kde už byli ostatní. Alice radostí vypískla a my šli do garáže. Jela jsem s Edwardem, Alice a Jasperem ve Volvu. Alice mluvila celou dobu o tom, co musíme vše koupit a já jako cvičená opička přikyvovala.

Po chvíli jsme dorazili k obchodu. Někdy mám pocit, že má raději nakupování než Jaspera, a často ho obdivuju, že vydrží být se svou ženou. Alice mě chytla za ruku a do druhé chytla Rose a už nás táhla dovnitř. Ohlédla jsem se jen na usměvavé kluky.

Alice nás táhla po obchodech a nutila nás si vše zkoušet. Kluci i táta nosili tašky. Když jsme já a holky byly osvobozeny, Alice šla nakupovat klukům. Vesele jsem se usmívala na kluky a pozorovala je. Alice byla jako u nás nekompromisní a vše si museli zkoušet. Smála jsem se jim a jejich mučednickým výrazům. Když mi zakručelo v žaludku a můj manžel toho využil ve svůj prospěch s tím, že mě vezme na jídlo.

Vzal mě do McDonaldu, sedli jsme si ke stolu. Objednala jsem si toho docela hodně, měla jsem po těch nákupech hlad. Edward mě pozoroval, jak jím, a já se koukala na dění okolo.  Když jsem se zarazila na jedné rodině. Mladý pár s dítětem, mohlo mu být rok. Všichni se usmívali. Nevím, co to se mnou bylo, prostě mě přepadl tak divný pocit a já se na ně musela pořád dívat. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že já a Edward nikdy nebudeme moct mít dítě. Moje upíří já to nedovolovalo. Moje tělo se zastavilo s vývojem a i moje pohlavní orgány. Smutně jsme si povzdechla a podívala se na Edwarda, který se díval na tu rodinku jako já před chvílí.

„Nevěděl jsem, že bys chtěla děti,“ řekl z ničeho nic a podíval se na mě zkoumavě. Vykulila jsem oči, nechápala jsem, proč o tom mluví.

„Nechci, jen… Vypadají šťastně,“ zašeptala jsem a raději se pustila do jídla. Edward už taky nemluvil a já byla ráda, nechtěla jsem na tohle téma mluvit, už nikdy. On je ten, kdo může mít děti, a já ta, která ne. Ještě před několika lety by se řeklo, že je upír mít nemůže, ale já jsem důkaz, že ano.

Vrátili jsme se k ostatním a nakupovací maratón mohl pokračovat. Vrátili jsme se domů až pozdě odpoledne. Vybalila jsem nové věci a dala je do skříně. Zatímco Edward šel na lov, zítra se jde do školy. Večer, ještě než se vrátil Edward, jsem padla do postele a usnula.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  mima19974 (16.05.2010 13:24)

krááásne

1