02.05.2012 [13:45], miamam, ze série Jmenuju se En, komentováno 11×, zobrazeno 2174×

IV. EPILOG: Pohled shůry. Třikrát ona.

 

** Jak spadnout zpátky na zem a nezabít se při tom? To je sakra důležitá otázka! **

 

 

 

Parkdale avenue byla v pátek v osm hodin večer ještě pořád rozpálená odpoledním sluncem; vzduch se tetelil nad vozovkou, asfalt na několika místech roztával do malých loužiček. V některých byly otisky tenisek nebo žabek. Ten, kdo v tomhle horku potřeboval jít po ulicích, nikam nespěchal. Všichni se unaveně ploužili. Proč se potit víc, než doteď? Raději šli pomalu, někteří zastavili na rohu ulice, aby si ve stánku koupili vrchovatou porci zmrzliny. Jiní zbaběle prchli do baru U křivé věže, přečkávali do noci, až se ochladí natolik, aby mohli vyjít ven.

Jeden dům byl mezi ostatními na Parkdale trochu utopený; ostatní stály pěkně v řadě, jeden vedle druhého, žádný nevyčníval. Ale tenhle dům, obložený úzkými prkny natřenými na červeno a bílo, tenhle stál trochu dál od ulice. Jakoby stavitel plánoval nějakou malinkou předzahrádku, na kterou se nedostalo. V přízemí měl několik větších oken, které sloužily jako výloha pro několik párů tanečních bot. V patře se ještě svítilo, červená střídala modrou, zelenou a jasně bílou, naprosto plynule, dokud ten světelný efekt někdo neodpojil. Po nějaké chvíli se otevřely vchodové dveře, ven vyšla štíhlá blondýna, dlouhé vlasy měla od temene spletené do copu, který jí končil v půlce zad. Otočila se, zavřela za sebou a z objemného svazku klíčů vybrala dva, kterými zamkla horní a pak dolní zámek. Nasadila si sluneční brýle, povytáhla na rameni kabelu a v plátěných keckách vyšla po ulici na jih.

Mířila k Susan River parku, sice měla zpoždění, ale tušila, že ten, kdo tam na ni bude čekat, přijde dost možná ještě později, než ona sama.

Vykračovala si zlehka a ladně, nepřipouštěla si horko; stejně celý den dřela v tělocvičně, opakovala stále dokola složité taneční figury, potila se námahou, aby si každý pohyb přesně vryla do paměti a potom všechno mohla předat dál svým žákům. Tady na ulici vál slabý teplý vánek, i ten ale stačil, aby jí bylo příjemně.

Když došla na Main street, zastavila se u dřevěné zástěny, na které visely všemožné plakáty na koncerty, akce a festivaly v Susanville a okolí. Nechala kabelu sklouznout k lokti, otevřela ji a vytáhla ruličku papíru a izolepu. Ruličku rozvinula, přitiskla ji na stěnu přes jeden starý plakát, co už nebyl aktuální, na několika místech ho upevnila lepenkou a své dílo si prohlédla.

Taneční škola na Parkdale bude 15. září otevírat nové kurzy pro začátečníky i pokročilé! Přijďte se podívat od 16, 18 a 20 hodin! Můžete přijít i bez partnera. Klasický tanec, salsa, podle množství zájemců i pole!

Celý plakát hrál barvami, jeden nápis doplňoval druhý… Rozhodně na celé stěně vynikl i přes malý formát.

Blondýnka se spokojeně zazubila a přešla ulici. Jak se blížila k parku, všimla si, že mezi auty na ulici stojí i stříbrnomodrá Honda. Se zamračením se na okamžik zastavila a pomalu se rozhlédla k parku. Možná tamhle na lavičce?...

Sakra! Tak dneska jsem tu pozdě já. Skousla spodní ret a spěchala k postavě sedící na lavičce ve stínu. Postava k ní byla otočená zády, ale jakoby vycítila její přítomnost (nebo už vážně tolik funím, pomyslela si blondýnka), otočila se a obočí jí vylítlo snad do půlky čela.

„To je dost! Už se tu peču čtvrt hodiny! Jsem zpocená snad až na zadku!“ zavrčela naštvaně žena na lavičce.

Prohrábla si krátce střižené hnědé vlasy, které občas hrály červenobronzovými odlesky a vstala. Blondýna se usmála, pomalu došla přes trávník k tmavovlásce a omotala jí ruce kolem krku. Tmavovláska se naklonila a několikrát krátce blondýnu políbila na ústa.

„Měla sis vzít to tílko, co jsem ti ráno připravila. Jsi nepoučitelná, takže přirozeně momentálně propečená. Nebo zatím jen rozpálená?“ zeptala se hravě, když se od tmavovlásky odtáhla.

„Neprovokuj mě. Ne tady,“ zašeptala s přivřenýma očima tmavovláska. Blondýna zmateně zamrkala, rozhlédla se po parku a došlo jí, že blízko nich není ani noha. Trochu se začervenala a zazubila se.

„Mně to tu docela vyhovuje, Ený, tobě ne?“ uchichtla se blondýna a začala si nenápadně pohrávat s koncem copu.

Ený zafuněla.

„Myslela jsem, že se na ně těšíš?“ popíchla ji Ený. Blondýnka se usmála.

„No jasně že jo! Vždyť jsme se neviděli roky! Jenom mě teda fakt mrzí, že u toho ostatní nebudou,“ opřela se zadečkem o opěradlo lavičky a skřížila nohy v kotníkách.

„Chuck mi jenom dneska volal asi pětkrát a ujišťoval se, jestli může přivézt i svou rodinu. Normálně bych to brala jako dotaz na to, jestli fakt nebudou otravovat, jenže Alice mě vyvedla z omylu; volala před tím jeho posledním hovorem a řekla mi, ať mu oznámím, že tu nikdo z mojí rodiny právě nebude. Jinak by Chuck prý vůbec nepřijel,“ řekla En jemně. Blondýnka posmutněla.

„Vždyť by se jim nic nestalo...“ Povzdychla si. En rozhodila rukama.

„Víme to obě. Ale zkus se vžít do jeho situace. Chuck ví, co to je zpívající krev,“ pohladila ji po tváři a vážně se na ni zadívala. Blondýnka zakoulela očima.

„Jasný, jasný. To zejtra večer poznáme, až upírci dorazí, jestli bude dnešní návštěva někomu zpívat.“ Zase se rozzářila a zatetelila se radostí. „Půlnoční večírek s mejma milovanejma upírkama! Jo!“

Ený pomalu vrtěla hlavou. „Teda vy jste se s Alicí fakt hledaly.“

Blondýnka naklonila hlavu do strany a přivřela oči.

„Abychom ale byly celej zítřek svěží až do konce večírku, měly bychom si pořádně odpočinout. Takže dlouho se válet v posteli... Možná si dát i vydatnou sprchu na osvěžení...“ Provokativně si skousla spodní ret a pomalu mrkla. En se rozesmála.

„Myslím, že radši pojedem. Nebo mě donutíš znásilnit tě přímo na veřejnosti,“ chytila blondýnku za ruku a táhla ji přes trávník k zaparkované motorce.

Nasadila si přilbu, nasedla a čekala, až se k ní blondýna přidá. Ta sáhla hluboko do své objemné kabely a vytáhla samolepkami polepenou přilbu s obří beruškou, utáhla si řemínek pod bradou a sedla si za Ený. Objala ji kolem pasu, přitiskla se k ní co nejblíž a spokojeně vydechla.

„Ani slovo!“ sykla Ený, ale usmívala se. Blondýna se zahihňala.

Vyjely z města na západ a po pár kilometrech sjely ze silnice na úzkou asfaltku vedoucí do lesa. Ený vstřebávala vůně jehličí, rozpálené zeleně a půdy.

Jen aspoň ještě jednou ucítit víc... Povzdychla si.

Dojely k bílému dřevěnému domku, kolem kterého byla mýtina s několika keři plané růže. Teď už nekvetly, ale to nevadilo, Ený tu vůni nezapomínala. Obě ženy slezly z motorky, Ený se smutně zadívala do keřů.

„No tak. Nebuď zase sentimentální… Vybrala sis prostě blbej rostlinnej druh, když kvete tak krátce,“ řekla blondýna a objala Ený zezadu, položila si bradu na její rameno.

„Tohle je asi jediná věc, která mi od té doby vážně chybí, víš? Cítit ty vůně intenzivně, každou jejich esenci… Teď je to prostě jako bych měla pořád ucpanej nos,“ zavrčela Ený. Při vzpomínce na uplynulé zimy, kdy pokaždé chytila rýmu nebo rovnou chřipku, se otřásla. Klid, zima přijde až za nějaký čas…

„Já jsem náhodou fakt ráda, že už nemáš nos jak policejní pes. Aspoň si vedle tebe nepřipadám jako nějakej smraďoch. A je to tak fér. Máme stejný možnosti…“ Obešla Ený, až stála před ní, oči přivřené, naklonila se a nosem přejela Ený po krku až k oušku, kde ji políbila. Ený přivřela oči.

„Promiň. Jsem pitomá,“ En zrudla. „Nechci, aby to znělo, že si stěžuju. Udělala bych to znovu, okamžitě!“ Sevřela blondýnku v objetí a ta si povzdechla.

„Nedokážu si to ani představit… Už takhle mi normálně voníš, a kdybych měla nos citlivější? To bych…“ natáhla zhluboka vzduch do plic, provoněný až po okraj tou krásnou vůní, „…to bych se asi zbláznila,“ políbila Ený na čelist a vlhkými polibky pokračovala až k bradě.

Ený zaklonila hlavu a spokojeně zamručela.

Blondýna se zarazila.

„Budou tady každou chvíli. Nech si tyhle zvuky na pozdějc, jo? Nebo z tebe dostanu psotník,“ odtáhla se a se smíchem vběhla do domu.

Ený se posadila na schody, bradu opřenou o jednu ruku, druhou dlaní se dotýkala rozkvetlého keříku u nohou.

Každý den myslela na Sue, na ten poslední večer, na tu děsivou oběť pro Kiru a Ený. Ne, Ený by ani minutu neváhala pro Kiru znovu obětovat svou upíří část, to ani náhodou. Zvlášť, když byla před těmi modrými dveřmi smířená se smrtí; to je pak takováhle oběť úplně zanedbatelná!

Kira žila díky Ený. Jenže Ený... To bylo trochu jinak a Ený si nebyla vlastně úplně jistá, jak to tehdy Sue myslela. Susannah opravdu porušila všechno, co mohla, takže podle jejích slov bude moct přebývat jen ve svém vnitřním světě... Ale kde přesně? En nevěděla.

Díky Sue může být s Kirou, byť jako obyčejný člověk. Ale to je nakonec v pořádku, že? Můžou spolu zestárnout. To je přece úžasné.

Ený se zasněně usmívala, takže málem přeslechla, jak po jejich příjezdové cestě pomalu jede nějaké auto.

Vstala a vyčkávavě se zahleděla mezi keře, odkud za okamžik vyjel stříbrný minivan. Hned se zářivě usmála, když viděla, kdo je za volantem.

„Jsou tady!“ křikla směrem k domu, vstala a rozběhla se k autu. Dveře u řidiče se rozlétly a z nich rychle vystoupil Chuck, až málem zakopl o vlastní nohu. Ený se rozesmála, vběhla mu do otevřené náruče a vyjekla. Chuck ji pevně tiskl k sobě, silné paže ji objímaly, až skoro nemohla dýchat.

„Chucku! Nemůžu dýchat, ty surovče!“ zahuhňala mu do prsou a Chuck ji rychle pustil, vyplašeně si prohlédl její obličej.

„Ený! Promiň, já na to pořád zapomínám, že už seš normální křehká ženská, promiň,“ uculil se a znovu ji objal, až ji nadzvedl ze země a Ený vypískla.

Ostatní dveře auta se otvíraly váhavě, ti, co z nich vystupovali, sledovali tohle přivítání trochu pobaveně, zvědavě a s úsměvem. Jedna žena, dvě děti, holčičky. Jedna sotva dvouletá, druhá o dost starší, asi desetiletá; ta se schovala za ženu, že jí vykukovala akorát blonďatá čupřina a zvědavé oko. Žena si trochu rozpačitě zastrčila pramen tmavých dlouhých vlasů za ucho a přihlížela.

Najednou se k Chuckovi a Ený řítila blonďatá hříva, Ený tak tak stačila odskočit od Chucka. Kira mu doslova vlétla do náruče, skočila na něj, objala ho nohama kolem pasu a visela na něm jak klíště. Chucka to málem povalilo zpátky do auta. Tmavovlasá žena se trochu zamračila.

„Chucku!!! Chucku, Chucku, Chucku… Ty moje velká gorilo, já tě tak strašně ráda vidim!!!“ Mumlala do jeho krku a pak mu dala pořádnou mlaskavou pusu na pusu. Oči jí úplně zářily, ale to Chuckovi taky, měl i trochu na krajíčku.

„Kiro! Šmarjá, tohle mi nedělej!“ pustil ji na zem a culil se od ucha k uchu. Vzal ji za ruku, na Ený se významně podíval a obešel auto.

„Tak tohle je moje žena Aileen,“ řekl pyšně, pustil Kiru a došel k tmavovlásce, která se nesměle usmívala. Mávla na Kiru a Ený a pípla tiché ahoj.

Proboha... En se trochu zarazila. Aileen vypadala jako ona, když jezdila za Chuckem do klubu...

Kira ji krátce a pevně objala, až z toho byla Aileen zaskočená. Ený jí podala ruku a přátelsky se na ni zazubila; pak ukročila ke Kiře, stoupla si vedle ní a objala ji kolem pasu.

„No a tohle jsou naše děti,“ pronesl Chuck a otočil se ke stydlivým holčičkám.

„To je René,“ zvedl do náruče malou cácorku, která si právě začala cucat palec. Ený pootevřela ústa a překvapeně si Chucka měřila, zatímco on zrudnul. „A Susan. Pojď sem, nestyď se,“ zasmál se Chuck. Blonďatá čupřina vykoukla o něco víc, až ji Aileen jemně postrčila k Chuckovi.

Kiře i Ený zmrzl úsměv na rtech, šokovaně si vyměnily pohled a rychle jej upřely zpět na dítě před nimi.

Sue? Jsi to ty?!?  Vydechla Ený v duchu a zvědavě si dívku prohlížela. Hnědé oči na ni hleděly vylekaně. Udělala pár kroků k Chuckovi, chytila se za jeho volnou ruku a stoupla si kousek za něj.

Nedůvěřivě si obě dvě měřila.

Tohle nemůže být ona. Má jiné oči, podívej se pořádně! A nejsou staré. Není v nich nic… Co bývalo v jejích očích. Přestaň na ni zírat, nebo se z tebe ještě pomine!

Ený zamrkala, usmála se a šťouchla do Kiry, která se probrala.

„Ahoj, Sue,“ řekly obě současně. Susan zamrkala a ušklíbla se.

Panebože, tohle vypadá jako její úšklebek. Ený zamrazilo, ale snažila se to na sobě nedat znát.

„No tak pojďte dál! Máme připravený nějaký dobroty na gril, ale… No, Chucku, spoléháme na tvoje umění. Co jsme tady, ještě jsme negrilovaly,“ ušklíbla se Kira.

„Maximálně tak opékaly marshmallow,“ odfrkla si Ený a zakoulela očima.

„Náhodou! Rozpečený marshmallow se sušenkou a čokoládou je nejlepší!“ vyhrkla Kira.

„To teda jo,“ přisvědčila rozhodně Susan. Kira se po ní trochu vyplašeně ohlédla a zazubila se.

„Myslim, že tu nějaký někde bude, chceš si ho se mnou opýct?“ zeptala se Kira. Susan se podívala na tátu, na mámu a pak pokrčila rameny. „Proč ne,“ usmála se.

Odešly spolu do domu, zatímco Ený s Chuckem, Aileen a malou René obešly dům a ocitli se na zahradě, kde stála vzdušná pergola s několika proutěnými křesílky, velkým kulatým stolem a opodál byl úplně nový gril s pultem.

Aileen hlídala René, která cupitala mezi ostrůvky s vysokými žlutými květinami, jejichž stébla se slabě kývala ve vánku. René je fascinovaně sledovala, natahovala ručičky a hladila květy.

Ený mávla povzbudivě na Aileen, že se tu nemusí ostýchat a ta se v odpověď široce usmála. Otočila se k René a nechala svého muže s En osamotě.

Ený chytila Chucka pevně za paži a vlekla ho otevřenými skleněnými dveřmi do domu. Slabě slyšela Kiru, jak si váhavě povídá se Susan v kuchyni. Naklonila se k Chuckovi a vážně ho pozorovala.

Chuck trochu znervózněl.

„Co se děje? Chováte se s Kirou jak kdybyste viděly ducha…“ uchechtl se nervózně. Ený vyvalila oči.

„No, tak nějak, Chucku… Řekni mi, odkud je Susan?“

Chuck pokrčil rameny. „Je adoptovaná. S Aileen jsme se pokoušeli o dítě, ale nějak to prostě nešlo. Tak jsme si vzali Susan… A za pár let se narodila René.“ Ošil se.

„Asi jsi pochopila, proč se jmenuje takhle…“ Poškrábal se na hlavě, váhavě si měřil Ený a zase se červenal. Ený si povzdychla.

„To je od tebe strašně milý, Chucku. Ale… Aileen to asi neví, nebo jo?“

Chuck nepatrně zavrtěl hlavou.

„Neví ani to, jak jsem dřív vypadala? I když, pokud by měla aspoň trochu představivosti, mohlo by jí to dojít.“

Chuck sklonil hlavu a hypnotizoval svoje špičky u nohou.

„Prostě mám rád takové typy... Každej chlap musí mít nějaký svoje malý tajemství. A tohle není nic zlýho, že ne?“

Ený se na chvíli zamyslela a pak pomalu zavrtěla hlavou. Odkašlala si.

„Takže Susan máte jak dlouho?“

„Chvíli po tom, co jsem se s vámi dvěma viděl naposled. Takže teď to jsou tak… Čtyři roky?“ Zamračil se a přikývnul.

Ený se začervenala a natáhla se, aby Chucka objala.

„Pane bože… To už je to tak dlouho…“ řekla smutně. Chuck si opřel hlavu o její rameno a usmál se.

„To nevadí. Když tu teď jsem, připadá mi to, že jsem tu nebyl maximálně měsíc. Jste pořád stejný. Akorát…“ zarazil se.

Ený se odtáhla, tázavě se na něj zahleděla.

„Ty jsi… Ty jsi jiná,“ usmál se. „Jsi… Starší. Vážně. Takže už to tak bude, co?“

Ený ho plácla po rameni. „Fakt díky.“ Ušklíbla se a pak se mu vážně zahleděla do očí. „Všechno se teď mění, Chucku. A máš pravdu. Stárnu… Vůbec nic, čím jsem dřív byla, už ve mně není,“ řekla tiše.

Chuck jí oplácel pohled a pak se zasmál.

„Blbost!“ vyhrknul. „Tělo máš prostě lidský. Ale uvnitř jsi pořád stejná… Moje Ený, jakou ji znám,“ usmál se upřímně. Měřili se pohledem, až přehlédli, že k nim přišla Kira i se Susan. V rukách měli obří pytel s pěnovými bonbóny, megabalení sušenek a dvě hořké čokolády.

„No co co co? Mistr grilu nechť laskavě maže roztopit!“ vyháněla ho Kira máváním ven a Susan se tiše zasmála.

Vyšly spolu do zahrady, Susan se po nich s úsměvem otočila. Chuck se zamračil.

„Teda, nemohla bys ji trochu zkrotit? Kazí mi dítě. Susan si pak ze mě bude dělat srandu,“ zamumlal naoko naštvaně. „A jestli hodlají spolu sníst celej pytel těchhle sraček, tak si raději nech mobil u sebe, ať stihneme zavolat sanitku, než puknou.“ Chechtal se a vyšel ven, aby zapálil gril.

Ený zavrtěla hlavou, odešla do kuchyně pro limetkovou limonádu a sklenice. Aileen se k ní připojila, aby jí pomohla.

„Co můžu odnést na stůl?“ zeptala se nejistě.

„V lednici jsou mísy s masem a hamburgery, já to ostatní nějak poberu,“ dala si Ený do pusy pytel s pečivem a opatrně vynášela věci ven.

Chuck stál u grilu, kolem nohy ho objímala malá René a Kira seděla opodál na trávě u malého ohniště, Susan seděla vedle ní. O něčem si zas povídaly. Susan zvedla svůj pohled k Ený. Měl sílu rentgenu, Ený se slabě zachvěla.

Večer utíkal příjemně, a jak to bývá, tak i rychle. René už dávno spala v autosedačce v autě, Susan si taky občas promnula oči. Aileen nakonec překonala svou nesmělost a s Ený i Kirou se skvěle bavily na Chuckův účet, který pak pořád mrmlal, že neměl dovolit slezinu s tolika ženskými. Kira vyprávěla o tom, jaký Chuck býval, když ještě měl klub u silnice. Chuckovi tohle téma očividně vůbec nebylo příjemné, ale Aileen byla zvědavá, pořád se na něco ptala. Myšlenka night klubu jí nijak zvlášť nevadila, sama byla tanečnice, i když jen krátce a teď už to dělat nechtěla.

Ený s úsměvem poslouchala Kiru s Aileen, jak se baví o druzích hudby a o pole tanci, takže pak překvapeně nadskočila, když se její paže dotkla Susan. Velké oči v šeru vypadaly hluboce a vážně.

„Můžu ti něco ukázat?“

Ený zamrkala, pomalu vstala. Susan ji vzala za ruku a vedla ji za roh domu. Sedla si na velký pařez a poplácala vedle sebe, aby se k ní Ený připojila. Ený ji poslechla, ale měla dost zvláštní pocit. Srdce jí bilo jako na poplach.

Je to ona? Mohla se nějak… Přemístit zpět k nám? Tvrdila, že to možný není, že bude utíkat, kvůli těm modrým dveřím, kvůli všemu, co pro nás udělala…

„Máš ráda hvězdy?“ zaklonila Susan hlavu a zírala na noční oblohu pokrytou miliony drobných hvězdiček.

„Docela ano,“ řekla Ený váhavě. „Jen o nich nic moc nevím. Nikdy jsem se o ně nezajímala.“

Susan mlčela.

Rozhodně je tahle Susan zvláštní.

„Myslíš, že kolem některých obíhají planety s jinejma lidma?“ zeptala se tiše a v Ený všechno ztuhlo. Susan se k ní otočila. „Proč jsi mi řekla Sue?“ zadívala se na ni vážně.

„Někoho jsi mi připomněla. Kiře taky,“ odpověděla Ený napjatě.

„Jo, já vim. Už jsem s ní mluvila.“ Otočila svůj obličej zpátky ke hvězdám. „Jenže já nejsem ona.“

Ený vykulila oči, ale nic neřekla.

„Koukej na tu krásu,“ zašeptala Susan s bázní v hlase. „Máš nějakou svou hvězdu, na kterou ráda koukáš?“

En se zmateně zadívala na oblohu a přemýšlela.

„Asi… ne. Ale vždycky hledám Oriona, toho jedinýho poznám. Ani do dneška nevim, který vůz je Malý a který Velký.“ Opřela si zakloněnou hlavu o rameno.

Sue vztáhla ruku a ukázala nad sebe.

„Tamhle je ta pravá. K ní se ráda vracím já. Rozumíš mi?“ Spustila ruku, otočila se k Ený, v očích strach a naléhavost.

En otevřela pusu… A pak ji zas zavřela. Naklonila hlavu do strany a prohlížela si tuhle Susan.

Kdo jsi? Co víš o mojí Susannah? Nebo jsi ona? Možná… Možná mi to nemůžeš říct přímo, viď? Nebo jsi její stín, něco, co po ní zbylo, když zmizela v Pláních, aby se mohla vrátit na tuhle Zemi?

„Myslím, že ti asi rozumím,“ pronesla Ený pomalu, rozvážně.

Susan se široce usmála a oddechla si.

„To je moc dobře.“

„Dáváš tu pozor na tátu, viď?“ zeptala se En, žaludek měla při tom prozření sevřený na uzel.

„Jasně. Vždyť jsem to slíbila,“ řekla unaveně Susan a dlouze zívla. En zamrkala. „Už mu půjdu říct, abychom jeli. Zase se uvidíme.“ Vstala, oprášila si zadek. „Kiru jsem už poprosila, ale ještě to musím říct tobě… Neříkej mi tak, jo? Prosím.“ Odběhla mátožně za Chuckem, který si ji přitáhl do klína a pozorně ji poslouchal. Za chvilku se i s Aileen zvedli a šli k autu, klimbající Susan měl Chuck v náručí.

Ený se rychle zvedla, svižně k nim přešla, aby se rozloučila.

„Tak až se zabydlíte, zase se stavte!“ řekla vážně Kira, Ený se zmohla jen na přitakání.

Chuck uložil Susan do auta, už usnula. Narovnal se, krátce a pevně objal nejdřív En a pak Kiru.

„Jasně, holky,“ zamumlal. „Jsem strašně rád, že to vyšlo a že bydlíme tak blízko.“

„Jo, já taky,“ řekla En dojatě, poplácala ho po zádech a podala si ruku s Aileen.

„Ráda jsem tě poznala, Aileen.“

Pak už odjeli, Ený i s Kirou stáli na příjezdové cestě a hleděly do tmy, dokud jim zadní světla auta nezmizela z očí.

„Ta je fakt zvláštní, co?“ řekla Kira roztřeseně. „Byla bych ráda, kdyby to byla ona. Aspoň bychom věděly, že se z těch sraček na tý druhý straně dostala. Jenže to asi není ona,“ povzdechla si smutně a stulila se Ený do náručí.

„Já ti nevím,“ řekla En váhavě a nervózně přešlápla z nohy na nohu. „Jestli to ale je ona, tak…“ zasmála se nervózně.

„Jo,“ přikývla Kira a pohladila Ený po zádech. „Pojď dovnitř, už je zima a nechci, abys mi nastydla. Ještě bys dostala rýmičku,“ uchichtla se a Ený zavrčela.

„To tvoje opravdový vrčení mi občas chybí,“ řekla Kira tiše, když vedla Ený do domu. „Bylo to takový… Zvláštní.“ Kira se zasněně usmívala.

„O spoustu věcí jsem tehdy přišla,“ přitáhla si ji En blíž k sobě. „Ale mnohem víc jsem jich získala, víš?“

Kira se v odpověď zářivě usmála.

Vešly do domu, nechaly všechno venku tak, jak bylo. Prosklené dveře se za nimi zavřely, rozsvěcená a zase zhasínaná světla je provázela po domě, než vešly do ložnice, kde si k sobě lehly a spokojeně usnuly.

 

 

KONEC

 

 

---

 

Děkuju těm z vás, kdo jste komentovali a podporovali mě (případně mě nakopávali do zadku), zvlášť Twilly a Bosorce - holky, bez vás by to opravdu nešlo...♥♥♥♥♥♥ Děkuju i těm duším (duchům??), kteří "jen" četli a koment nenechali. Snaha tohle číst se taky počítá :-P

 

Pokud chcete vysvětlit nějaké narážky na úplně cizí nontwilight události, napište mi to do komentu, podle dotazů bych případně sepsala nějaký bonus. :-)

 

 

Vaše miamam

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!