30.04.2012 [09:15], miamam, ze série Jmenuju se En, komentováno 13×, zobrazeno 2119×

 

 

 

23.

 

Natáhla jsem ruku směrem k té její, pevně svírající závěs. Jemně jsem se dotkla jejího pravého zápěstí, až se zachvěla. Křečovitě sevřela oční víčka a odvrátila ode mě tvář. Klekla jsem si a uchopila ji za ruku. Pořád nechce utéct? Pomalu jsem ji k sobě přitahovala za ruku, ze které jí vyklouzla těžká látka závěsu. Roztřeseně se nadechla, otevřela oči a zírala na moje prsty obepínající její zápěstí. Odhodlaně stiskla rty a slabě se ušklíbla.

„Ovšem. Omlouvám se, nějak jsem zapomněla na slušné vychování. Takže...“ vydechla napjatě, zatímco se pomalu vykroutila z mého sevření, zula si boty a vlezla za mnou na postel. Přepečlivě za sebou zatáhla závěs, otočila se zpět ke mně a promnula si rty.

Složila nohy pod sebe, aby se pohodlněji usadila. Mlčky jsme pozorovaly jedna druhou, a jak se mlčení prodlužovalo, vzduch mezi námi jako by ztěžkl.

„Od koho jste dostala doporučení na Lennyho?“ Jak jsi mě našla?

„To myslím není důležité,“ řekla jsem tiše. „Najít správný klub není snadné, tak jsem si nechala poradit,“ Hledala jsem tě. Všechno ostatní je nepodstatné.

Svůj hlas jsem nepoznávala. Krk jsem měla sevřený strachem... Dojetím. A touhou.

Kira přimhouřila oči a nepatrně přikývla. Pochopila moji odpověď? Skousla si spodní ret a zamyšleně si mě měřila. Ve mně zatím všechno vřelo. Potřebovala jsem ji obejmout, tolik, že mě z toho začaly brnět dlaně. Chtěla jsem vědět, že ji mám opravdu u sebe, že je tady… Ale co když o to nestojí, jen bych ji znechutila, nechci, aby si myslela, že jsem na tomhle místě ze stejného důvodu, jako ostatní klienti. Nedokázala jsem se ani zhluboka nadechnout, abych cítila její vůni, její esenci; to, jakou si ji pamatuju. Udržovala jsem v plicích jen minimální zásobu kyslíku, nedopřála čichovým buňkám to, po čem toužily. Očím jsem ale vjemy vzít nedokázala. Pozorovala jsem ji, jako bych ji viděla poprvé, nějaký vzácný klenot, na který se v muzeích stojí fronty. Klouzala jsem očima po jejím obličeji, jejích krátkých světlých vlasech, vstřebávala jsem každý detail. Byla nalíčená, ale před mým zrakem nemohla schovat kruhy pod očima, pleť zesláblou námahou a chemií, kterou játra nedokázala z krve odstranit. Vlasy nebyly tak pevné jako dřív, byly jemné, jako by narostly teprve nedávno.

Po páteři mi sjela ledová vlna, to když mi došlo, že tomu tak může být. Ztěžka jsem polkla a dál hltala podrobnosti o jejím těle, když se mi s uplynulými událostmi nechtěla svěřit sama. Make-up byl precizně nanesený – jistě musí v téhle práci maskovat vše nechtěné – jenže končil tam, kde končit má, takže jsem jasně viděla našedlé skvrny na pokožce krku, kterých by si lidské oko nevšimlo.

Rty byly bledé, ani její rtěnka mi neuměla dobře lhát. Ramena a paže byly nejspíš ještě hubenější, než když jsem ji viděla naposledy. Nehty měla upravené, jen o trošku delší, než kde končilo lůžko… Nejspíš se jí často lámaly.

Kira se ošila a mlaskla jazykem o patro. Došlo jí, co dělám, co všechno asi můžu vidět…

Uhnula jsem pohledem, ale dlouho jsem bez očního kontaktu s ní nevydržela – hned jsem se zas podívala zpět, do jejích očí, rozšířených hněvem, obavami a… studem.

„Kiro,“ zašeptala jsem a posunula se blíž k ní, klečela jsem teď přímo před ní, že jsem cítila teplo, které sálalo z jejích kolen k těm mým. Vztáhla jsem dlaň k její tváři, obkreslila palcem jemně vystupující lícní kost. Něco uvnitř mého těla táhle zavrnělo blahem, když se Kira k mé dlani přimkla, místo aby uhnula stranou. Se zamračením prudce zavřela oči a tichounce vzlykla.

„Ený… Ený,“ otřela se tváří o mou dlaň a oběma rukama ji objala. Stočila svůj obličej do mé dlaně a já ucítila vlhkost jejích tichých slz.

Jakoby se celá hroutila do sebe. Tím, že řekla moje jméno nahlas, se v ní něco zlomilo, až odhodila poslední zbytky předstírané hrdosti. Pustila moji ruku, natáhla se ke mně a svezla se mi do náruče. Objala mě, jako by na tom závisel její život.

Odhodila jsem veškeré obavy stranou, podvolila se zoufalé potřebě svých smyslů cítit a znát všechno.

Pevně jsem ji objala a Kira se rozplakala nahlas. Ruce mi vibrovaly pod náporem vjemů – vnímaly Kiřino teplo, strukturu její pokožky tam, kde ji šaty odhalovaly; drobné hrbolky jejích obratlů, žebra, skrytá pod látkou a vleklou nemocí křehkou kůží… Přitiskla jsem ji k sobě, hladila ji a pak…

Pak jsem se poprvé zhluboka nadechla. Byla to ona. Její vůně, tak lehká, jako když rozkvétají plané růže, jemná jako ty okvětní lístky… Hebká, jako vlahý večerní vánek v létě. Ale byly tu i nové tóny. Hrozivé podtóny dlouhodobého napětí; choroba, která tak dlouho ujídala z jejího těla i duše. Nahořklý pach rakoviny nepřebil ostatní složky její vůně, ale byl tu. Škodolibě připomínal, že jsem se s ní mohla minout o několik týdnů, dnů… I hodin.

„Ach, Kiro… Kiro… Já…“ Šeptala jsem zničeně; jak dokončit jednoduchou větu, když toho chci tolik říct? Kolébala jsem ji, zatímco vpletla prsty levé ruky do mých vlasů, aby mě měla blíž. Hladila mě, já ji, a všechno ostatní bylo mimo náš malý vesmír. Pomalu se uklidnila, dotyky byly stále laskavé, ale už se z nich vytratila ta syrová touha. Odtáhla se a já ji pustila – věděla jsem, že teď nechce odejít.

Ruce mi po jejích zádech sklouzly k bokům, její oči vyhledaly ty mé a skrz jiskřivou clonu nových, ještě neprolitých slz mě pozorovala. Uchopila můj obličej do dlaní a prsty hladila pokožku pod mýma očima. Chtělo se mi blahem zavřít oči, ale nechtěla jsem ji nevidět… Sklonila se ke mně a krátce mě políbila. Odtáhla se jen o pár centimetrů, oči přivřené, pozorovala mě. Čekala. Naklonila jsem se k ní a polibek oplatila. Ochutnávala jsem hebkost jejích rtů, byly tak nádherné, tak sladké! Tiše vydechla. Špičkou jazyka se dotkla mého spodního rtu, smím? Nemohla jsem ji odmítnout; jemně se k němu přisála a pak polibek prohloubila. Slyšela jsem tlumené vrčení a jen vzdáleně si uvědomovala, že vychází ze mě. Jako by Kira pochopila mou nevyřčenou prosbu – víc, chci cítit víc! Polibek měnil svou intenzitu, z něžného byl naléhavý, toužebný, jsem tady… Klesly jsme pod tíhou prožitku do pokrývek, teď jsem to byla já, kdo vedl polibek, jak jsem ji zalehla svým tělem, opřená o pravý loket, volnou rukou jsem ji hladila ve vlasech a v souznění s polibkem jí skrz dotyk mé dlaně ukázala můj stesk, moji zoufalost, strach z toho, že ji nikdy nenajdu, nebo že ji nenajdu včas…

Ta možnost námi dvěma otřásla. Odtáhla jsem se jen tolik, abych jí dobře viděla do očí.

Došlo mi, že jsem to jen já, kdo se třese. Kira mě pozorovala naprosto klidná, tak ledově vyrovnaná… Nevydržela jsem to a sedla si, tvář téměř odvrácenou od toho děsivého smíření s realitou. Kira se posadila, opřela se hlavou o moje rameno a hladila mě po zádech přes saténový župan.

„To nic, Ený. To nic,“ políbila mě na rameno. „Přišla jsi pro mě, viď?“ vzdychla tiše, smutně.

V krku mi vyrostl knedlík – nemohla jsem říct ani prosté ano. Tak jsem jen přikývla. Kira byla chvíli úplně tiše, jen rukou vklouzla pod látku na mých zádech, a hladila mě od lopatek k bedrům.

Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Přetekly, horké a bolestné. Rozezleně jsem je setřela hřbetem ruky.

„To je dobře,“ řekla nakonec Kira, objala mě a své rty krátce přitiskla na můj krk. „Tak poď. Nechci tu být už ani minutu. Odvez mě pryč.“ To nebyla vlna štěstí, co se přese mě přelilo, to bylo naprosté tsunami… Pevně jsem ji objala a dala si chvíli na to, abych se uklidnila. Nakonec jsem ji políbila do vlasů, roztáhla závěs a vstala z postele. Přešla jsem do koupelny, rychle se oblékla a župan nechala ležet pohozený na zemi. Kira stála u dveří, slabě se usmívala, ale její oči vyzařovaly víc, než co ukázaly zvlněné rty. Vzala jsem ji za ruku a šla s ní zpět přes bar k východu.

Vyhazovač jen pozvedl obočí a tázavě se na nás zadíval.

„Už mám stejně padla. Nech nás jít, Gregu,“ řekla pevně Kira a natáhla k němu ruku. Greg po chvíli přikývl, otočil se a odemkl malý trezor, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. Vyndal z něj malou odřenou kabelku, podal ji Kiře a uvolnil nám východ.

Pár metrů od klubu se Kira zastavila a stiskla mi ruku.

„Počkej,“ špitla. „Musím si pro něco skočit do auta,“ řekla tiše. Trochu se zachvěla a pak mě vtáhla do boční uličky, kde se kupily odpadky. „Je to jen tamhle kousek.“ Mávla před sebe rukou a bez dalšího vysvětlování vytrhla ruku z mé a zrychlila krok. Ohlédla se po mně a šla rychle dál. Polil mě studený pot, když mi došlo, co všechno může mít v autě, aniž by bez toho odešla z města. Nechala jsem mezi námi volný prostor, ale zas ne moc, abych ji mohla uchránit před případnými útoky bezdomovců nebo bůhví koho, kdo se povaloval mezi odpadky na zemi. Klapot našich podpatků se dutě rozléhal uličkou. Měla jsem chuť ty nanicovatý boty rovnou zahodit, a taky jsem to málem udělala. Kira zajíknutě vydechla, když uviděla opodál stojící auta. Rozhlédla jsem se po parkovišti. Na jednom konci stál na vyfouknutých kolech malý přívěs a na jeho schodech někdo seděl a pokuřoval. Kira popoběhla k modrému chevroletu, zalovila v kabelce a vytáhla klíč. Odemkla auto, prakticky do něj skočila a zabouchla dveře. Stála jsem pár metrů od ní, mračila se, a přemýšlela, proč mám proboha pocit, že jí právě teď vůbec nezajímá, že tu jsem. Byla pořád skloněná nad něčím, co leželo na sedadle spolujezdce, tak jsem váhavě popošla pár kroků k ní.

Jako by ji to probralo, prudce se otočila, oči rozšířené strachem, obličej orosený potem, a když si uvědomila, na koho se dívá, trochu se uklidnila. Udělala jsem dalších několik kroků, než začala vrtět hlavou.

„Ne… Zůstaň, kde jsi!“ řekla tlumeně, přesto zřetelně. Chvíli jsem měla chuť ji poslechnout. Ale když se ke mně zas otočila zády, zula jsem si ty nemožný boty a překonala bosky zbylou vzdálenost. Otevřela jsem dveře a v tu chvíli mi všechno došlo…

Za dobu, kdy jsem pomáhala feťákům v léčebně, jsem se perfektně naučila rozeznávat pach drog. To auto jím bylo úplně nasycené. Na podlážce ležela malá taška na zip, plná nových zabalených jehel a plných i prázdných lahviček s rozpuštěným fetem. Tu směs jsem nedokázala přesně rozeznat, ale bylo mi jasné, že je to na uklidnění. Na bolest.

Stiskla jsem čelisti, až mi zaskřípaly zuby.

Kira se třásla.

„Nechtěla jsem… Neměla jsi to vidět. Otoč se. Prosím!“ Ani se po mně neohlédla, soustředila se na vyklepání bublin z jehly. Třesoucíma se rukama si vyhrnula šaty nad kalhotky a čekala.

„Prosím! Já už… Potřebuju,“ vzlykla rozechvěle.

„Ne,“ řekla jsem tiše, sklonila se k ní a sedla si k ní na krajíček sedadla. Pohladila jsem ji po zádech. „Neodejdu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Tak se aspoň nedívej!!! Nechci, abys to viděla!“ sykla rozčileně a snažila se mě vystrčit ven. Objala jsem ji kolem pasu.

„Neodejdu,“ procedila jsem skrz zuby. Kira si volnou rukou otřela obličej, několikrát se zhluboka nadechla a roztáhla nohy, pravou nohu zvedla a opřela ji o vedlejší sedadlo. Doufala jsem, že si neublíží, když se celá tolik chvěla, a chtěla jsem jí stříkačku vytrhnout z ruky, ale těsně před vpichem do třísel se její ruka ustálila, zatímco se zbytek těla křečovitě stahoval a chvěl. Vyprázdnila celý obsah stříkačky a za okamžik třesy odezněly, dýchání se jí ustálilo a tělo uvolnilo. Zaklonila hlavu a opřela se o mě. Držela jsem ji v tichém objetí, palcem ji hladila po břiše a nosem se přitulila k její šíji.

Neboj se. Už jen několik hodin utrpení. Pomůžu ti; celá moje rodina. Pak bude dobře.

„Musím si to vzít s sebou. Každých pár hodin… Jinak…“ Zajíkla se, zadržela vzlyk a celá se napjala. Přitiskla si ruku k obličeji a chvíli nedýchala. Ztěžka vydechla. „Jinak je to dost zlý,“ špitla.

Povzdychla jsem si.

„Odkud to vlastně máš?“ zeptala jsem se tiše a trochu uvolnila sevření kolem jejího trupu.

Nejistě se po mně ohlédla a pak se zadívala na druhý konec parkoviště. Tam, co stál přívěs.

„Je to teď lepší? Můžu tě tu na chvilku nechat? Vrátím se.“ Políbila jsem ji na krk a ona ztuhla.

„Ený. Ona… Dělá dobrou věc. Nutí mě i brát si jenom čistý jehly, ona… Ona mi jen… Pomáhá.“ Vrtěla hlavou a prosila mě pohledem.

„Nemám v úmyslu komukoli tam ublížit. Jenom se potřebuju na něco zeptat. Hned budu zpátky,“ Vstala jsem a ujistila se, že její momentálně uvolněné tělo nepřepadne ven z auta. Nejistě mě pozorovala a já její pohled cítila celou dobu, co jsem šla k přívěsu.

Zaklepala jsem na otevřené dveře a čekala.

„Jo?“ ozval se dívčí hlas… Podezřívavě jsem naklonila hlavu do strany. No to snad?!

Ze stínu přívěsu vykoukla ven blonďatá hlava. Směsice pocitů jí měnila výrazy během okamžiku. Nakonec se jen ušklíbla a s jiskrou v očích si mě pobaveně měřila.

„Ahoj, Ený,“ řekla Sue.

Stála jsem naprosto konsternovaná, zírala do známé tváře a nevěděla, co říct. V hlavě jsem měla úplně prázdno…

„Ty…“ vydechla jsem.

„Já,“ usmála se Sue. Zadívala se někam za moje rameno – tam někde je Kira v autě, uvolněná po dávce… čeho vlastně??!

Sue zvedla ruku a krátce mávla Kiře, než se zas podívala na mě.

„Nechceš mi namluvit, že si Kira kupuje fet od malý holky? Jak dlouho si myslíš, že ti to v tomhle městě bude procházet? Na tuhle živnost tu jsou určitě dost nebezpečný živly.“ Založila jsem ruce na prsou. Měla jsem dost smíšené pocity, jednak z toho, že jsem ji zas potkala, jednak kvůli tomu, za jakých okolností...

Sue si odfrkla.

„Tohle není obchod. Tohle je prakticky charita pro nemocný ubožačky. Nikomu do drogovýho revíru nelezu… Ty mě znáš takhle. Kdybych nechtěla, abys mě poznala, tak bys mě prostě nepoznala. Mimochodem,“ ušklíbla si a rozhodila rukama, „Kde že je ta ženská, co před chvílí kouřila na schodech?“

Obočí mi muselo vylítnout někam tak do půlky čela. Ohlédla jsem se zpět k chevroletu. Kira si opřela hlavu o opěradlo a zavřela oči.

„Kira mě vidí tak, jak chci, aby mě viděla. Co se ksichtu týče, samozřejmě.“ Sestoupila na schůdky, na jeden si dřepla a pokynula mi, abych se k ní připojila. Po chvilce váhání jsem ji poslechla, sedla si a lokty se opřela o kolena.

„Takže, tohle není tvoje skutečná podoba,“ řekla jsem zamyšleně.

„Proč ti na tom tak záleží? Na tohle ses přece stejně zeptat nechtěla.“ Zalovila v kapse vytahané mikiny a vytáhla jointa. Zakoulela jsem očima.

„Moc kouříš,“ šťouchla jsem do ní loktem. Šťouchla do mě zpátky. Zapálila si a nabídla mi. Pokrčila jsem rameny a potáhla.

„Ty mě nepoučuj. Ptej se, dokud můžeš. Měly byste brzo vyrazit,“ zastrčila si pramen vlasů za ucho a zamyšleně pozorovala svoje okopané kecky.

„Jak dlouho o ní víš? Proč jsi mi nedala vědět? Jak je na tom? A co to má za ten fet??“ vychrlila jsem otázky, které mě právě pálily ze všeho nejvíc.

Sue zaklonila hlavu, chvíli mlčky zírala na temnou oblohu a pak si dlouze povzdychla.

„Někdo na ni pozor dát musel. Jen jsem ti o tom nemohla říct, to prostě... To bys nepochopila.“ Zakroutila hlavou a potáhla, chvíli zadržela dech, dlouze vydechla. „Jsou prostě věci, o kterejch vědět nesmíte. Takže jsem se o ni starala tak, jak to šlo. No, moc jsem toho fakt udělat nemohla. Ale tak aspoň neskončila zmlácená a zfetovaná pod mostem, v nějakým bordelu a tak.“ Pokrčila rameny.

Nevěřícně jsem se na ni zadívala.

„A kde že to dosud dělala?“ zeptala jsem se jedovatě.

„Ani ses jí ještě nestačila zeptat, co dělala. Tak si nech ty narážky, jasný?“ Zamračila se.

„To, co je v těch lahvičkách, jinde nesežene. Ale počítala jsem, že se tu dřív nebo později objevíš, takže má dost, než dojedete zpátky. Doporučuju ti nechat tu mašinu. Potřebuješ se domů dostat rychleji, než by se zdálo. Tolik k tomu, jak na tom je.“

Vstala jsem a uhladila si sukni.

„Jen s ní zajedu do hotelu a pak rovnou na letiště, než -“ Koutkem oka jsem u modrého chevroletu zaznamenala pohyb. Kira otevřela dveře, vystoupila z auta a obešla ho ke kufru. Předklonila se, opřela se rukama o roztřesené nohy a začala prudce dávit. Zavrávorala a klesla na chodník.

Asi vteřinu jsem na to zírala s otevřenou pusou, než jsem svoje tělo konečně přiměla k pohybu a nehledě na svědky jsem v rekordním čase překonala vzdálenost mezi námi.

Kira byla v bezvědomí, mělce dýchala a celé nohy měla zkrvavené.

„Sue! Přivolej pomoc!!!“  Křikla jsem přes parkoviště, zatímco jsem Kiře roztrhla šaty, abych zjistila, odkud krvácí. Vyhrnula jsem cár látky... A na okamžik se mi udělalo slabo, než jsem se vzpamatovala a kousla se do jazyka. Kira měla úplně rudé kalhotky od krve.

Vyděšeně jsem se otočila po Susan, která teď stála tak dva metry ode mě, ruce podél těla sevřené v pěst, v očích čirou hrůzu.

„Tohle se nemělo stát... To... Tohle jsem neviděla, něco je špatně!“ mumlala, jak čím dál víc bledla.

„Volala jsi někoho?! Vnímáš mě?! Susannah!!!“ Přitiskla jsem bezvládné Kiřino tělo k sobě a sbírala v sobě poslední střípky chladného uvažování. Kira se neprobírala. Umírala. Sue… Byla myšlenkami někde jinde.

Nepanikař. To si nesmíš dovolit. Ne, když tu není nikdo jiný, kdo by převzal zodpovědnost.

„Nezlob se,“ pronesla Sue tak tiše, že jsem si na okamžik nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. Otočila jsem se k ní, zmatená, hledala jsem v obličeji náznak čehokoliv, co by nevypadalo jako odmítnutí. Hleděla mi zpříma do očí, sotva postřehnutelně zavrtěla hlavou a zopakovala: „Nezlob se. Nemůžu ti pomoct… To nejde.“ Sklouzla pohledem ke Kiře a ukročila zpět.

Čelist povolila a pootevřela má ústa v úžasu. Co že to řekla?

Sue udělala další dva drobné kroky zpět a nešťastně se na mě podívala.

„Co…“ vydechla jsem zmateně, zavřela na okamžik oči a prudce zavrtěla hlavou. „O čem to muvíš? Volala jsi sanitku?“

„Nestíhají to. Nepomohli by… Včas.“

„Cože? Tak mi řekni, kde je nemocnice, když nemají sanitu, tak -“

„Ený. Nevolala jsem nikam. Já to vím. Nestihneš jí pomoct. A já… Nesmím nic udělat!“ zvolala zmučeně. Nepřipouštěla jsem si její slova. Kira prostě neumře. Ne teď, když jsem ji konečně našla. NE takhle…

„Sue,“ prosila jsem ji pohledem. „Sue… Já tě prosím. Prosím!“ hlas se mi trochu třásl, ale na tom tak nezáleželo, že? Hlava mi klesla na hrudník, oči přivřené, pozorovala jsem zamlženým pohledem blednoucí Kiru. Zakázala jsem si podívat se níž na zkrvavené nohy, na jistou kaluž krve pod nimi, která musela být každou chvílí čím dál větší. Moje upíří bytí někam zmizelo a nevracelo se – seděla jsem tu na zemi jako obyčejný člověk, který ztrácí někoho vzácného. Jakoby dědictví mého otce stálo stranou, nezúčastněně pozorovalo celou scénu a přemýšlelo nad tím, že ho krev, tahle krev, vůbec nezajímá. Cítila jsem zřetelně ten pach protkaný jedinečnou esencí Kiry, její vůní. Ale jediné, na co se moje mysl zmohla, byly pouhé myšlenky na to, že ji ztrácím. Po tom, co jsem ji znovu našla. Nebudu mít šanci o ni pečovat, sledovat, jak se uzdravuje – přitiskla jsem ji k sobě a pocítila prudkou vlnu hněvu. Skutečně jsem byla tak hloupá a věřila, že se po vleklé nemoci Kira zázračně uzdraví, jakmile pro ni přijedu a odvezu ji pryč? Nebo to nebyla moje hloupost… Prostě jsem podlehla bláhové naději…

A Sue... Tahle malá čarodějka? Z nějakých důvodů, kvůli pravidlům jejího světa, kterým jsem opravdu nemohla porozumět, mi nesměla pomoct. Možná by uměla, nějak. Ale ona tu není proto, aby převracela osud světa, co? Nebo světů, když jsou podle ní tak propojené; to už je jedno. Prostě… Konec.

Něco silného se vzedmulo v mých útrobách, zařvalo neskutečnou trýzní, utichalo v bolestných křečích, až nakonec zemřelo. A z hrdla se mi vydral první vzlyk, slzy mi nekontrolovatelně tekly po tvářích, a přesto se úleva nedostavovala. Nechtěla jsem ji pustit. Nemohla jsem ji pustit.

„Kiro…“

Sklonila jsem se ke Kiře v objetí, opřela se o její studené čelo a tiskla ji k sobě.

„Kiro…“ Smáčela jsem ji svými slzami, jakoby se každou chvílí měly změnit v živou vodu a probudit ji, smazat z její tváře bolest, zbavit její tělo nemoci. Oddálit smrt, zahnat ji jinam…

Bože!!! Udělala bych cokoliv! Cokoliv, aby mohla žít!

Kdosi mi položil ruku na rameno. Zmateně jsem ohlédla a mrkala skrz clonu slz, až mi došlo, že to Sue si ke mně klekla, jemně mě hladí po zádech, výraz bolestný a soucitný… Ne, já vážně nestojím o tvůj soucit, Sue…

„Cokoliv?“ zeptala se tiše. Nedocházelo mi, co myslí, než mi došlo, že ona může slyšet moje myšlenky.

Výraz kamenný, odhodlaný. Zná snad nějakou cestu?

„Cokoliv,“ řekla jsem pevně. Bylo to jen konstatování. Nedovolila jsem si doufat, propadnout naději, že existuje nějaké východisko, něco, čím tohle všechno můžu zvrátit. Sue žádnou naději v obličeji neměla. Byla smutná. Ne nadšená, jako bych jí konečně dala nějakou záminku, jak změnit ortel, a pomoct mi; to ne. Prostě jen smutná, byla v tom se mnou. Cítila se mnou.

„Je mi to vážně líto, víš? Víš to?“ zeptala se tiše a naléhavě. Pomalu jsem přikývla.

Sue vstala, rozvážně smetla prach z kolen, obrátila se a odcházela k přívěsu. Hlavu skloněnou, krok váhavý, čím víc se ode mě vzdalovala, tím víc zrychlovala, až nakonec téměř běžela, skryla se v přívěsu. Rozhlédla jsem se kolem, po opuštěném parkovišti, pátrala jsem svými částečně upířími smysly a hledala známku blízké lidské existence… Budovy kolem byly vysoké a strohé, všechna okna vypadala jako schodišťová, všude tma. Nejbližší člověk spal v uličce, kterou jsme sem přišly. Nikdo jiný tu nebyl. Sklonila jsem se ke Kiře, zapamatovávala jsem si každý její rys v obličeji, pohladila jsem ji po vlasech a líbala ji… Všude, kam jsem dosáhla. Celý obličej jsem posypávala polibky, zatímco jsem cítila, jak tep zpomaluje, jak se mi ztrácí.

Ucítila jsem slabé brnění v zátylku. Po chvíli se mi rozlilo do celého těla. Sue se ke mně vracela zpět, v ruce malý plátěný pytlík. Oči měla roztěkané, jako by čekala, že ji každou chvíli někdo nachytá při něčem strašném. Zastavila se kousek ode mě, jen by se mohla sklonit a dotkla by se mě nebo Kiry. Nesklonila se. Ale zatáhla za šňůrku a roztáhla plátýnko kolem drobného předmětu, který rychle uchopila, než stačil spadnout. Brnění po mém těle zesílilo, kolem Sue se rozvlnil vzduch a tiše bručel nepříjemnou bzučivou melodií.

„Teď už je jenom jedno místo, kde můžete být spolu,“ tázavě se na mě podívala.

Myslela tím…

Nebe?

Protože peklo muselo být právě teď a právě tady. Ale jestli po smrti je nějaké místo, kde bychom se opravdu sešly…

Sue přikývla, odhodila plátno na zem a ukázala mi, co držela v ruce. Malý předmět, jako krystal hranatý… Nebo to bylo sklo? Jako by do tmy kolem nás vyzařovalo podivnou auru modré barvy. Lákalo k sobě a zároveň bylo nějak odpudivé.

„Tohle vás rychle…“ nedopověděla, kousla se do rtu, odkašlala si. „Nebude to bolet. Bude to vážně hodně rychlý. A půjdu tam s váma. Protože tohle dělat nesmím, to je proti všemu… Ale co,“ dodala a krátce a trochu hystericky se zasmála. Otočila se ke mně zády, ale neodešla. Uchopila ten podivný krystal do levé ruky, jako by jím chtěla psát, dřepla si a položila jeho špičku na zem. Bzučení zesílilo. Rozechvívalo vnitřnosti, běhal z něj mráz po zádech. Pomalu se zvedala, krystal před sebou ve vzduchu, jako by jím kreslila čáru…

A ona se skutečně začala objevovat. Tenká modrá chvějící se linka prořízla vzduch a pokračovala, jak ji Sue vedla. Natáhla ruku do vzduchu vysoko nad sebe, na okamžik se zastavila, aby se soustředila, a pak pokračovala čarou kolmo na tu původní. Nakreslila asi poloviční čáru, zase přestala a pomalu klesala rukou dolů k zemi, až znovu dřepěla. Vedla krystal po zemi, skřípalo to, jako když se něčím ostrým přejede po školní tabuli. Sotva dokončila linku a protnula ji s bodem, ze kterého vyšla, celý obdélník se rozzářil do noci, pak zas trochu pohasl, pravidelně pulsoval modrou září.

Sledovala jsem to s ledovým klidem, přesto mi kouzlo celé věci neunikalo. Jen jsem právě neměla chuť cokoli objevovat, ať už to bylo sebenadpřirozenější. Sue vstala ze země, podržela krystal ve vzduchu zhruba v půlce výšky obdélníku a blíž k pravé straně. Krystal zazářil, pak zmatněl a celý obdélník se jakoby zhmotněl. Vypadalo to jako…

„Dveře. Poslední, který tady můžu udělat,“ řekla rozechvěle Sue. Vážně se po mně ohlédla.

„Vezmi Kiru do náruče. Musíš ji držet pevně, jasný? Fakt pevně. Pak už bude všechno dobrý,“ slabě se usmála a otřela si loktem orosené čelo.

Zvedla jsem Kiru do náruče, opřela si její hlavu o mé rameno. Sue přikývla, chytila se mě za loket, druhou ruku natáhla před sebe ke dveřím. Chytila se krystalu, otočila s ním mírně do strany. Cítila jsem, jak mnou brnění prostupuje, rozechvívalo mě až do morku kostí, přidal se bzučivý hukot, jako když někdo opravdu hrozně hraje na pilu. Sue zatáhla k sobě, otevřela dveře.

Nemělo by být Nebe bílé? Zmateně mi běželo hlavou, ale tu iracionální myšlenku jsem rychle zahnala. Před námi za otevřenými dveřmi byla pláň, noční obloha posetá snad miliónem hvězd.

Nakonec je jedno, jak to tam vypadá, ne? Hlavně že tam budeme spolu… I když už nebudu žít.

Sue mě vedla přes modrý práh, a jakmile jsme vstoupili na tu divnou půdu před námi, udělalo se mi hrozně zle.

Asi omdlím… Ne, takhle asi umírám, došlo mi, než mě pohltila temnota.

 

**

 

Sotva se Ený, Sue a Kira dostaly do Plání, modré dveře se za nimi prudce zabouchly a nebem nad New Yorkem se rozlehl zvuk jako při velké letní bouřce; přestože nebylo mračen, ze kterých by se snášely blesky, oblohou to hřmělo ohlušujícím hlukem.

Newyorčané si mysleli, že nad nimi probíhá letecké cvičení s nadzvukovými letouny. Všechno na tomhle světě běželo dál, jako by se nic nestalo.

 

 

---

 

 

KONEC.

...

...

...??!

Né, ještě vás čeká EPILOG. :-* ♥

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!