26.03.2012 [08:45], miamam, ze série Jmenuju se En, komentováno 7×, zobrazeno 2281×

Ech...*anxious* Přidávám další kousek a jdu se zahrabat do houští, než mě trefíte nějakým kamenem za to nehorázné zpoždění... Nicméně, s Ený se blížíme ke konci a mám dojem, že mě nějaká ta rána opravdu nemine...

21.

Cestou na Lexington Avenue a 61. ulici jsem blahořečila svoji motorku. Zácpy byly naprosto všude, všichni byli vzteklí, ale já celkem snadno kličkovala mezi stojícími auty. Nechápu, že i přesto, že to tu takhle musí vypadat každý den, stejně se najdou lidi, co jsou ochotný trávit dvě hodiny v taxíku, místo aby se půl hoďky prošli. Ignorovala jsem nadávky a troubení, jak jsem míjela žluté taxíky. Raději jsem se každou chvilku rozhlídla po ulici, mapovala jsem si to tu. Občas jsem zahlídla fakt divné typy lidí... Chlápka v růžovém overalu, břicho jak sud, na zádech rozdrbaný baťoh, a šel si jakoby nic. Zrzavá ženská s účesem jak ze čtyřicátých let, natupírovaná... A přitom měla ke kostýmku nikey, co už toho vážně dost pamatovaly. Jen jsem vrtěla hlavou, přišla jsem si jak v jiným vesmíru.

Odbočila jsem podle návěstí k Central parku a za chvíli už jela přes most Queensboro. Byla jsem trochu rozechvělá očekáváním, až se mi svíral žaludek... Nedělala jsem si moc velké naděje, že bych ji potkala na druhém místě, kde zastavuju, ale přece... Co kdyby tu byla? Co když se sem třeba po nějaké době vrátila? Čeká, že ji budu hledat? Nebo se mnou prostě nepočítá a žije si svůj život... Nějak...? Třeba se objevil nějakej hodnej chlápek, kterej ji vytáhl z tý stoky, ve který nejspíš do teď byla. Třeba jí někdo pomohl zbavit se těch hnusů...

„Dávej bacha, kam čumíš, krávo!“ z představ mě vytrhl jiný motorkář, do kterýho jsem nejspíš málem najela. Polekaně jsem se rozhlédla, kde to jsem. Příští odbočka mě dovede k 61. ulici. Pomalu jsem se nadechla a zahnula doprava. Tohle už bylo podstatně rušnější místo...

Zaparkovala jsem, kde se dalo, a zamknula motorku. Otočila jsem se kolem dokola, abych vytipovala místo, kam se mám zajít přeptat. Mohlo být kolem páté hodiny, auta se do ulic štosovala čím dál víc a prakticky jen stála, aby po několika minutách popojela o metr dva.

Budu si muset najít nějaké ubytování, nechci na sebe na ulici v noci poutat pozornost. V noci si lidi budou všímat určitě víc, než ve dne.

Všimla jsem si úzkého tmavě červeného baráčku. Ostatní domy měly spoustu poutačů – restaurace, drogerie... Ale tenhle byl holý, akorát z něj duněla hudba, nenápadné oprýskané dveře byly dokořán, za nimi byla mříž. Ta se se krátkým vrznutím otevřela a chlap jako hora doslova vyhodil jiného chlápka na ulici. Nejspíš bodyguard. Nebo klubovej vyhazovač. Muž na ulici se pomalu zvedal z dlažby, nahrbený a rozcuchaný. Vrávoravě udělal pár kroků zpátky ke vchodu do domu a zprudka oddechoval.

„Tak jdi třeba do prdele! Já se bez tebe taky obejdu! A víš co? Zavolám na tebe policajty a celej ten tvůj zasranej podnik skončí! A potom teprv – kurva,“ vyjekl a rozběhl se směrem ke mně. Vyhazovač totiž zase vykoukl z domu a hrozivě toho kluka pozoroval.

Kluk se pár metrů ode mě zastavil, otočený směrem ke gorile, byl napjatý, připravený utíkat dál, jestli si to vyhazovač rozmyslí a šel by třeba za ním.

„Leda hovno. Voláš policajty a víš co se stane, Lenánku,“ zabručel lhostejně vyhazovač, otočil se a odešel.

„Lenánek“ sklopil pohled na chodník a prohrábl si rozčepýřené vlasy. Vypadal dost nervózně a zároveň sklíčeně. Ale ten podnik vypadal vážně nadějně... Stál ke mně zády, tak jsem se trochu upravila a pak na něj zavolala.

„Blbej den?“

Kluk se otočil ke mně, změřil si mě od hlavy k patě a nedůvěřivě se mi zahleděl do očí. Vypadal dost střízlivě, asi jen dostal pořádnou nakládačku. Tvář mu opuchala a měl ji lehce natrženou.

„Co je ti po tom,“ zahučel, strčil ruce do kapes a šel na kraj chodníku, aby přešel silnici.

„Počkej!“ šla jsem za ním, ale on se po mně jen ohlédl a pak se rozběhl mezi stojící auta. Běžel vážně rychle, ale proti mně stejně neměl šanci. Běžela jsem tak rychle jako on a následovala ho do bočních uliček a průjezdů. Chvílemi se po mně otáčel a vypadal čím dál vyděšeněji. To si tady jako každý myslí, že mu jde hned o život? Zakroutila jsem hlavou.

Seběhli jsme dál od hlavních ulic, motali jsme se mezi popelnicemi a občasnými bezdomovci, kteří nám vůbec nevěnovali pozornost.

„Potřebuju se tě jenom na něco zeptat!“ křikla jsem ke klukovi, ale nereagoval, jen utíkal dál a zrychloval. „Stejně mi neutečeš!“

„To se uvidí,“ řekl docela normálně, ale já ho stejně slyšela. Trochu jsem zpomalila a dala mu malý náskok. Zmizel mi z očí, ale pořád byl slyšet a hlavně byl cítit. Jeho vlastní vůně smíšená s drahým parfémem zanechávala charakteristickou stopu. Jak si takovýhle týpek může dovolit tak drahou vůni?

Běžela jsem teda za jeho vůní, která mě vedla do nějakého činžáku. Zpomalila jsem a hledala podle sluchu jeho srdce... Pár jsem jich slyšela, ale byla klidná. Jen jedno bušilo jak o závod a bylo dvě patra nade mnou. Rozhlédla jsem se, jestli mě nikdo nevidí, a vyskočila po zábradlí rovnou do toho druhého patra. Našlapovala jsem pak tiše a mířila k jednomu bytu s policejními páskami kolem dveří. Byly ale roztržené. Pootevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Čekala bych, že na mě bude číhat za dveřmi, jenže jsem ho slyšela z nějaké malé místnosti... Nejspíš z koupelny?

Usmála jsem se a tiše za sebou zavřela. Vedle u zdi stál starý poničený botník, opatrně jsem ho vzala ze stran a položila ho před dveře. Kdyby se mu podařilo zas utéct, tak ho to podstatně zdrží...

Doplížila jsem se k místnosti, kde se schovával ten kluk, a zaklepala na dveře.

„Můžu dál?“

Jakoby mu srdce vynechalo a ozvalo se zakňučení.

„Co ode mě sakra chcete?“

„Jen jsem se chtěla zeptat na ten barák, odkud jsi tak vylítnul.“ Odstoupila jsem stranou a čekala. Chvíli se nic nedělo a pak se dveře opatrně otevřely. Kluk na mě zíral s úšklebkem ve tváři.

„Jo, to ti tak věřim. Proto jsi za mnou běžela bůhví kolik bloků. Kvůli blbýmu baráku.“ Štěkavě se zasmál. „Já stejně nemám kam utýct. Udělej to prosím rychle,“ zašeptal, roztřásl se a zavřel oči.

„A co?“ zeptala jsem se nechápavě. Zakňučel a svezl se na kolena.

„Ježíši... Prostě mě zabij rychle, stejně musíš Billovi říct, až budu mrtvej. Tak proč mě upalovat, když to jde i třeba... nevim, nožem?“ Koukal na mě ze země a rudly mu oči. Bože, hlavně ať se mi tu nerozbrečí.

„Jenže já se fakt potřebuju přeptat na ten barák. A taky možná na lidi v něm. Žádnýho Billa neznám... Možná jenom Kill Bill,“ usmála jsem se, ale on se otřásl. Zakoulela jsem očima. „Ten film, přece.“

Ještě chvíli na mě zíral a pak se rozbrečel a začal se smát zároveň. Když se trochu uklidnil, pomalu vstal a otřel si oči.

„Kurva,“ zasmál se zas krátce. „Takže fakt nejseš od Billa. To mě poser. No a co chceš teda vědět?“

„Co to je za podnik? Nějakej night club?“

„Jseš od poldů?“ změřil si mě.

„Vypadám na to?“ zeptala jsem se pochybovačně a rozmáchla rukama. Zakroutil pomalu hlavou.

„No spíš ne. Ale nechápu, proč jsi za mnou běžela takovou dálku a pak položíš tak blbou otázku, když ses mohla jít zeptat Grega. Toho vyhazovače.“

„Na podnik, kterej nemá jedinou ceduli? Žádnej transparent? Nejsem blbá. Mohla bych skončit pěkně daleko od vchodu s natrženým zadkem,“ odfrkla jsem si. Samozřejmě by se mi nic takovýho nestalo, ale je to celkem důvěryhodná výpověď, o čemž mě kluk přesvědčil, když pokyvoval hlavou.

„To je fakt. To máš teda fakt pravdu. Je to sice night club, ale jen pro vyvolený. Pro hodně bohatý, co nechtěj bejt vidět s nějakou pěknou kráskou nebo krasavcem v jistejch pozicích, jestli mi rozumíš. Protože o to v tomhle podniku jde. Jako zákazník se dovnitř dostaneš leda přes doporučení někoho, kdo už uvnitř byl.“ Změřil si mě od hlavy k patě. „Hledáš snad práci?“

Zamračila jsem se. Na poslední otázku jsem zatím odpovídat nechtěla, protože nevím, jestli by to vůbec k něčemu bylo...

„Krasavcem?“ zeptala jsem se místo toho. „To je i gay klub?“

„Né, to je od všeho všechno. Vlastně i bordel, no, akorát se tomu tak u nás neříká,“ zaksichtil se.

Aha. Takže to není vyhozený zákazník, ale nejspíš vyhozený zaměstnanec.

„Ty jseš teda, hm... Tanečník?“ Pozvedla jsem obočí. Takový vypelichaný kuře, hubený to je, a má někomu ukazovat chlapáckou postavu?

Hrdě se napřímil.

„No jo. A sem tam i gigolo, když je třeba. Co je? Ty mi nevěříš?“ zeptal se naštvaně.

„Přiznám se, že ne.“

„Jsem právě naprosto ideální. Zákazníci aspoň přede mnou nemaj mindráky, když nejsem jen hora svalů.“

Zavrtěla jsem hlavou, abych rozehnala představy.

„No a náhodou, jak dlouho tam děláš?“ Jestli aspoň rok, tak si snad bude pamatovat svoje kolegy...ně.

„Za dva měsíce by to byly čtyry roky. Nevim teda jistě, jestli jsem dneska nedostal padáka,“ poškrábal se na hlavě.

„Páni, tak dlouho? To budeš asi pořádně zkušenej...“ zavrkala jsem na oko a on se dost uvolnil.

„No jasně. Akorát dělám jenom to bezpečný, jasný? Jestli máš zájem, kdekoli,“ rozhodil rukama a usmál se. Božínku, to je vtip.

„Nezlob se, ale já jsem spíš na tmavovlásky,“ mávla jsem neurčitě mezi jeho špinavě blond vlasy a jeho rozkrokem. Našpulil pusu a naklonil hlavu na stranu.

„Zajímavý. Když už dneska někoho zajímaj takový holky, tak spíš blonďatý. Ale tmavovlásky tam máme dvě. Nebo jsme měli, jak se to vezme...“

Nastražila jsem uši.

„Jak to myslíš?“

„Tu jednu jsem už nějakej čas neviděl. Nevim, jestli byla vyhozená, nebo jestli prostě odešla... Stejně už za moc nestála. V týhle práci vydržíš, pokud máš ostatní věci pod kontrolou.“ Poškrábal se na hlavě a zašklebil se. „No, spíš mi přišlo, že ty věci maj pod kontrolou ji. Ta druhá tam furt je.“

„Jak se jmenujou?“ zeptala jsem se opatrně. Kluk se zasmál.

„To si jako myslíš, že mezi sebou známe svoje skutečný jména? Každej má nějaký jiný, nebo prostě přezdívku.“ Zklamaně jsem pokývala hlavou. Obrázek Kiry mě pálil v kapse a já přemýšlela, jestli bude lepší, když se osobně podívám do toho klubu jako... možný zaměstnanec, nebo jestli mu mám rovnou ten obrázek ukázat. Možná půjde obojí.

„Jsem Ený, mimochodem,“ natáhla jsem k němu ruku. Váhavě ji přijal a měřil si mě od hlavy k patě.

„Jsem Lenny,“ řekl, co už jsem věděla z ulice. „Myslim, že jestli něco umíš, mohla bys tam pracovat. Já bych si aspoň vyžehlil, co jsem posral, tím, že bych přived novou holku...“

Pokrčila jsem rameny.

„Záleží na tom, co by se po mně chtělo.“ Vytáhla jsem z kapsy složený obrázek a podala ho Lennymu.

Pozorovala jsem ho, jak rozkládá papír; jeho výraz mohl říct všechno, nebo taky vůbec nic. Chvíli zíral na obrázek a mračil se.

„To má bejt... kdo?“

„Její pravý jméno stejně neznáš, jak jsi řekl. Je to jedna z těch dvou nebo ne?“

Trochu se nad obrázek naklonil a já netrpělivě přešlápla. Na můj vkus přemýšlel trochu dlouho, ale zdálo se, že nad tím fakt dumá, tak jsem ho nechala na pokoji. Pomalu zvedl volnou ruku a s pochybovačným výrazem jí překryl obrázek. V tváři se mu objevil úžas, vykulil oči a s otevřenou pusou se podíval na mě.

„No?“ zeptala jsem se napjatě.

„Není to žádná z těch dvou...“ řekl navzdory tomu, jak se tvářil. Určitě ji poznal, tak co to na mě hraje?! Naštvaně jsem k němu přikročila.

„Nelži!“ Zavrtěl prudce hlavou a zas se podíval na kresbu zakrytou rukou.

„Tuhle tmavovlásku neznám. Ale dělá tam jiná, která má blonďatý vlasy. Taky je o dost hubenější. Skoro jsem ji nepoznal... Je teď dost na krátko ostříhaná a na představení nosí stejně většinou paruky, ale nikdy ne tmavovlasý. A navíc... Vypadá oproti týhle kočce jako vyřízená šl-“

Zavrčela jsem, skočila k němu a chytla ho za triko pod krkem.

„Potřebuju se dostat dovnitř!“

„Hele! To není zrovna prosba o pomoc!“ zamračil se, ale vyděšený nebyl. Musela jsem se hodně přemlouvat, ale nakonec jsem ho pustila.

„Promiň,“ zamumlala jsem. Chvíli se na mě díval s neutrálním výrazem a pak se ušklíbl.

„Jsou dva způsoby, jak se tam dostat. Buď tě přivedu jako zájemkyni o práci. Nebo máš dost prachů a přivedu tě jako svou zákaznici. Sama tam nemůžeš.“

„Kolik bude třeba?“ Teď už se Lenny vyloženě zubil.

„To víš, kotě, jsem drahej,“ mrknul.

Tak drahej nikdy nebudeš, řekla jsem si v duchu ponuře, ale na něj jsem se usmála.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Fanny (26.03.2012 22:03)

Wow! Že by ji našla? A chlápek je sice z ne příjemných kruhů, ale zdá se správnej... Tak, že by jí pomohl? Jo, jsem na to hodně zvědavá

5)  Lenka326 (26.03.2012 21:54)

Na jednu stranu se raduju, že ji našla, na druhou se bojím, jestli se jí podaří ji odtud dostat. Jestli bude Kira vůbec chtít. A když i bude, podaří se to? Z takových "super džobů" se vyvlíct, to bývá někdy fuška. No budu jim oběma držet palce.

4)  Bosorka (26.03.2012 18:17)

Konečně jsem se dočkala další kapitolky
Našla ji? Opravdu? Jsem zvědavá, jak to skoulí v tom klubu, když bude hrát "zákaznici"

2)  miamam (26.03.2012 10:26)

ííík, teď se culím já, díky Twiluško

1)  Twilly (26.03.2012 08:59)

nááááááááádhera Emiku, nááááááádhera. Culím se. Tohle je moje Ený, tvrďaska, JO!

1