09.03.2012 [15:45], miamam, ze série Jmenuju se En, komentováno 9×, zobrazeno 2220×

Hledání začíná... Omlouvám se za zpoždění, ale v posledních dnech jsem se nechala unést vůní hořepníčku, takže na nic jiného mi nezbyly myšlenky... :-P

20.

Vzbudil mě táta, když mi položil ruku na rameno, stiskl a zašeptal: „Něco máme. Pojď se na to podívat.“

Jako bych byla něčím nadopovaná, vymrštila jsem se z křesla a přistoupila k monitoru, na který táta ukazoval.

„Kolik je hodin?“ rozhlédla jsem se ještě po místnosti.

Hodiny nad televizemi ukazovaly 3:57.

Polkla jsem a zadívala se pořádně na mapy a tabulky, které mamka různě přepínala a něco do nich doplňovala.

„Tohle,“ začal táta, „je mapa míst, kde byla zahájena pátrání po Kiře. Je to vytáhnuté z policejních záznamů a hlášení… Hm, drobné krádeže, drogy…“ Povzdychl si a nervózně se na mě podíval.

„Prostituce,“ procedila jsem skrz zuby to, co jsem si přečetla před sebou. Táta s mamkou se na sebe krátce podívali, ale nic nedodali. Fotka, na které byla z profilu i zepředu, byla děsivá. Vyzáblá, kruhy pod očima, jaké bych neviděla u našich, ani kdyby nelovili dva roky. Levé obočí měla natržené, očividně jí někdo dal pěknou nakládačku.

„Kde?!“ zavrčela jsem.

Mamka ke mně natočila jeden z monitorů.

„Jsou tři možná místa, o kterých teď víme, kde bys ji mohla hledat. Všechny jsou v New Yorku.“ Otočila se na mě.

„Prosím tě… Buď opatrná.“ Vstala a se skloněnou hlavou odešla z místnosti. Táta mi podal nový mobil.

„Máš tam uložená čísla na Chucka a pak ještě několik dalších, na kterých bys mohla najít, co potřebuješ.“

Osaměla jsem. Pocit nadopovanosti mě nepřešel, právě naopak. Myšlenky mi v hlavě vířily a nasávala jsem informace, které jsem měla naservírované před sebou, jako houba. V tomhle stavu bych neměla nic zapomenout.

Vzala jsem si mobil, vytiskla pár mapek a s adresami vypálenými do mozku jsem rychle opustila místnost. Lednice za mnou zapadla na své místo tiše a hladce, nikde nikdo. Na jídelním stole byl vzkaz.

Vrať se brzy

m + t

Nechtěli se se mnou loučit. Dobře, přikývla jsem. Z linky jsem sebrala propisku a pod vzkaz dopsala:

Opatrujte se.

Nessie

Víc nebylo třeba říkat. Ani jeden z nás tří nechtěl počítat s tím, že se nevrátím, šlo jen o to, kdy přijedu. A jestli budu sama. Ztěžka jsem polkla a ruce se mi roztřásly.

Co když bude pozdě - co když bude - cokdyžužbude…

Zamotala se mi hlava.

Ne! Teď nesmím podlehnout panice. Se zaťatými zuby a pěstmi jsem vyběhla do pokoje, věci, peníze a nějaké doklady hodila do batůžku a běžela do garáže.

Byla cítit benzínem.

Odmontovala jsem víčko nádrže, když jsem si všimla, že v rohu leží stočená hadice a je cítit výpary… Měla jsem natankováno.

„Díky, tati,“ šeptla jsem do prázdného domu a otevřela vrata garáže. V jedné z uzamykacích skříní v garáži byla moje kombinéza. Svižně jsem se převlékla, dopla vysoké boty a zip kombinézy až ke krku. Ještě helmu…

Nasedla jsem a nastartovala. Motorka se pode mnou zachvěla.

Sklopila jsem hledí a vyrazila do tmy, přední světlo vypnuté.

**

Pět hodin.

Kilometry pode mnou ubíhaly vysokou rychlostí, ale stejně jsem měla dojem, že stojím na místě. Několik desítek mil mě totiž obklopovala jen hustá mlha, šero a někdy i déšť. Ostrá zatáčka vpravo. Naklonila jsem se a cítila, jak pneumatiky kloužou, až jsem šla regulérně do smyku.

„Hmpf,“ vydechla jsem soustředěním a námahou, nemohla jsem se zdržovat tak stupidní nehodou! Vybrala jsem to jen tak tak a svištěla zas dál. Lesy se přede mnou začaly rozestupovat a hor také ubývalo. Krajina se srovnávala, až byla téměř plochá. Tichá a pustá, téměř nikoho jsem v tuhle hodinu nepotkala.

Šest hodin.

Na východě se obloha zbarvovala do oranžova, rozbřesk se blížil.

Odbočila jsem na křižovatce a najela na Dvacítku, po které dojedu až do Idaho Falls.

**

Na letišti jsem si zaplatila místo pro sebe i motorku. Když máte dost peněz, jde zařídit všechno. A já jsem navíc docela citlivá na svoji mašinu.

Za půl hodiny byl odlet, stihla jsem za tu dobu do sebe naházet krvavý hambáč a kolu. Uhrovatá studentka, co mi ten hamburg dělala, se tvářila vysoce znechuceně, když mi podávala housku s masem, ze kterého ještě odkapávala krev, ale dala jsem jí dobrý dýško, tak se na nic neptala.

Konečně jsem se mohla posadit do letadla. Přišlo mi, že na ranveji trávíme věky, než jsme se konečně vznesli do vzduchu. Zavřela jsem oči a snažila se posledních pár hodin spát, mohla jsem na ni náhodou narazit hned, ale taky nemusela. Nechtěla jsem se pak zdržovat spánkem, když můžu spát teď a tady, kdy mi nic jiného nezbývá…

Než jsem usnula, napadlo mě, že bych si možná měla někde v Big Apple pořídit zbraň.

**

Sotva šlo letadlo na přistání, otevřela jsem oči, bdělá až moc. Čím jsem si tenhle stav zasloužila? Bylo to, jako bych na něčem jela.

Vyzvedla jsem si v nákladovém prostoru svou motorku, hodila týpkovi, co jinak obvykle převáží kufry, balíček několika stovek a odtáhla (jak potupně!) Hondu stranou, kolem příletové haly. Taxikáři před východem na mě vyjeveně koukali. Nikdo z nich neměl chuť volat policajty, však oni taky nebudou svatí…

Ušklíbla jsem se na týpka, který mi skočil do přechodu, zrovna když telefonoval. Polekaně uskočil na stranu, když jsem ho tak tak objela, a dost hlučně za mnou nadával.

Letiště J. F. K. za mnou mizelo v dálce, zatímco jsem jela k prvnímu bodu na mé mapě.

Křižovatka Nostrand Avenue a Avenue D.

**

Nebylo to nijak zvlášť rušné místo, za což jsem na jednu stranu byla docela ráda. Buď tu bude, nebo aspoň nebudu hledat jehlu v kupce sena. Zaparkovala jsem u drogerie a pořádně si to místo prohlédla.

Cinkl zvonek nade dveřmi – to někdo vycházel z Tomových lahůdek, v puse Snikersku, v jedné ruce pytlík s nákupem a druhou lovil v kapse. Střelil po mně pohledem, protože parkoval kousek ode mě, ale jinak mi nevěnoval pozornost.

Ohlédla jsem se na druhou stranu ulice. Nízké domky s pruhovanou plastovou fasádou, ošuntělá dlažba a bordel na chodníku, který ani nedržel pohromadě a sesouval se do silnice. Tomova trafika a u ní paní středního věku, nakláněla se do malého okýnka, a dělala, že se potřebuje na něco zeptat, zatímco kradla noviny. Tomova drogerie… Cože? Co je to za chlapa, že mu patří tři různý krámy na jedný křižovatce??

Zamračila jsem se.

Zprava bylo slyšet šplouchnutí a někdo začal nadávat. No, nadávat…

„Jeminkote, to jsem teda šikovná! To mi byl čert dlužnej, to teda jo!“ Podsaditá černoška s čelenkou ve vlasech a obřím puntíkatém tričku třepala zvednutou nohou ve vzduchu, až jí ulítla žabka na chodník. Nejspíš se polila vodou z kýble, který držela v ruce. Postavila ho na zem, popošla tři kroky a zvedla botu, aby ji utřela do boku upnutých legín. Když se vracela ke kyblíku, všimla si mě a zvláštně si mě změřila. Vymáchala hadr a začala umývat výlohu prádelny, před kterou stála. Po očku mě sledovala. Nasadila jsem co nejmilejší výraz, jakého jsem právě byla schopná a šla k ní.

„Dobré ráno!“ pozdravila jsem vesele.

„To teda je!“ Odpověděla nejistě, ale malinko se usmála. „Copa´ byste chtěla, slečinko?“ Namočila hadr a znova ho ždímala. Začala ho skládat a dívala se na mě trochu vřeleji, než před chvílí.

„Já jen někoho hledám,“ odpověděla jsem a tři metry od ní se zastavila. Zatvářila se opatrně.

„No jo, každej někoho hledáme, že jo,“ a otočila se, aby zas začala utírat výlohu.

„Víte, měla jsem se tu před pár dny setkat s kamarádkou ze sirotčince,“ nasadila jsem smutný tón. „Ale asi jsme se minuly. Třeba jste si jí všimla, když tu byla? Není zdejší.“

„Inu, možná všimla,“ pozvedla obočí a nevšímala si mě. Podezřívá mě, že jsem nějakej čmuchal? Copak ví?

„Možná tu ještě někde bydlí… Jedu za ní přes celý Státy! A papírek s adresou jsem asi někde ztratila,“ kopla jsem do kamínku na chodníku a zatvářila se nanejvýš zmučeně. Hodlala jsem pokračovat v historkách.

„Tak jí zkuste zavolat?“ řekla lhostejně a trochu naštvaně. Asi ji už moc otravuju…

„Když ten telefon byl taky na tom papírku.“ Tak tohle mi asi nesežere. Hodila hadr do kýble a otočila se, ruce dala v bok.

„Tak?“ zamračila se. Díky bohu vypadala zamyšleně. „Bydlí tu dlouho?“

„Asi jen pár měsíců. Moc informací mi v sirotčinci nedali, víte? Před pár lety se odtamtud odstěhovala… Jenže to už jsem tam nebyla já, a když jsem se pak za ní vrátila, řekli mi, že se odstěhovala někam sem,“ mávla jsem rukou neurčitě do vzduchu a zastrčila si vlasy za ucho.

Černoška zkřížila ruce přes prsa a koukala do země. To jsem to zas zvorala, sakra, budu muset najít někoho jinýho.

„Promiňte, že jsem zdržovala. Zkusím se poptat jinde.“ Couvla jsem od ní a pak se pomalu otočila, abych přešla silnici. Skoro nic tu nejezdilo, udělala jsem krok, abych se šla zeptat trafikantky…

„Počkejte, slečinko. Byla taková hubená, černovlasá? Přes čelo dvě jizvy?“ Vykulila jsem oči a zastavila se. Jizvu pod ofinou…

Ohlédla jsem se a zadívala se na ni s otevřenou pusou. Mračila se a nakročila ke mně jednou nohou, zdála se být docela nakrknutá.

„Nějaká Polka nebo co. Aspoň podle ména,“ dodala a vystrčila bradu.

„To bude ona! Vysoká jako já,“ přikyvovala jsem a šla blíž.

„A děsně hubatá, to teda byla! Tak taková tu bydlela, u mě nad prádelnou. Ale už nebydlí, zdrhla a eště mě dluží na nájmu!“

Sáhla jsem do zadní kapsy kalhot a vyndala složené papírovky.

„Kolik to bylo, já to za ni zaplatím,“ řekla jsem tiše.

„Tak takhle ne, slečno, pojte dovnitř.“ Řekla o poznání smířlivěji, když viděla, kolik mám peněz. Nechala kýbl kýblem a vešla do prádelny a já za ní.

Přešla k pultu s kasou, co stál na druhé straně malé místnosti, kde stála jedna pračka vedle druhé, chvíli něco hrabala,

co když má zbraň??

až vyndala sešítek a začala v něm listovat.

„Jo. Tadyhlejc.“ Zapíchla prst a ukázala mi řádek, který byl červeně podtržený. Zaplatila jsem jí a ještě jí nechala něco navrch.

„A nevíte, kam tak mohla jít?“

„No to nevim. Dyť jsem vám říkala, že zdrhla,“ odpověděla skoro omluvně, když už teď byla uchlácholená penězi.

Rozepla jsem bundu a sáhla do vnitřní kapsy. Paní se zatvářila vyděšeně, čekala, že mám zbraň? Pomalu jsem vytáhla obrázek, který kreslila mamka dle mých pěkných vzpomínek. Kira, ještě před tím, než jsem ji viděla zfetovanou…

Žena se uklidnila a nakoukla na obrázek.

„To je ona. Jen pro jistotu, jestli mluvíme o stejné -“

„Božínku,“ zalapala žena po dechu a přikryla si ústa dlaní. Pak si ode mě vzala obrázek a zdálo se, že má na krajíčku. Dlouze na něj hleděla a ve mně se málem krve nedořezal…

„Co se děje?“ zeptala jsem se nejistě.

„No je to vona. Je.“ Kroutila nevěřícně hlavou.

„Víte, takhle teda nevypadala… Ale poznávám ji, to jo. Chuděrka. Taková pěkná holka to byla.“ Podala mi obrázek zpátky a dívala se na mě soucitně.

„Jestli jste nějaká dobrá kamarádka, tak ji najděte rychle. Protože oproti téhle holce,“ ukazovala na obrázek, „je ta, co tady bydlela, úplná troska. Měla plnej byt různýho svinstva, až jsem se to štítila uklízet.“

„Co máte na mysli?“ zeptala jsem se, ale už mi to bylo celkem jasné.

„No,“ pohodila nejistě hlavou. „Injekce. Kondomy. Však víte. Nic pěknýho. Asi v něčem ošklivým lítá.“

Poděkovala jsem a jako ve snu došla k motorce. Vytáhla jsem z brašny mapu s dalším možným místem, které mi táta vytipoval, ale i když jsem na ni zírala několik minut, nebyla jsem schopná soustředit se na cestu.

Co když už je pozdě? Byla jsem doma docela dlouho, Kira zatím mohla vystřídat desítky míst, odkud ji nakonec vykopli... Nebo třeba už ani nikde nebydlí, protože... Protože...

Mapa se mi trochu zamlžila, ale rychle jsem zamrkala, abych slzy rozehnala. Nesmím ztrácet naději! Jsem ve stejným městě jako ona! Aspoň v to můžu věřit.

Rozhlédla jsem se po ulici. Nikdo si mě nevšímal, to se dalo čekat. I kdybych tu stála a zírala do té mapy hodinu, nikoho by to nezajímalo, každý tu má své problémy jen pro sebe, po ostatních se neohlíží. Takže ani Kira nemusí nikoho zajímat...

Roztřásla jsem se potlačovanými vzlyky.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  miamam (10.03.2012 16:20)

Další dávku hořepníčku si odkládám na tehdy, až dopíšu Ený... Ani absťákem se nenechám zahnat do kouta, nebojte! Děkuju za to, že jste na Ený nezapomněly

5)  Lenka326 (09.03.2012 20:04)

Tohle je tak bolavé, zdá se mi, že čím dál víc. Ano, naděje umírá poslední, ale jakoby se proti Nessi všechno spiklo. Najde ji? A jestli ano, bude ji moct ještě zachránit?
Edward a Bella jsou skvělí, musí se moc trápit a přesto svou dceru absolutně podporují. Prosím, ať se nemusí dívat na další její bolest.

4)  Fanny (09.03.2012 18:26)

Peníze zmůžou všecko, že?
Alespoň historka se zdála nakonec víc než pravdivá a vlastně ani nebyla příliš lživá.
Hledat jehlu v kupce sena, nesplnitelný úkol a En se o jeho splnění neúnavně snaží.
A Edward s Bellou v roli fantastických rodičů.

2)  Bosorka (09.03.2012 17:46)

ROzhodla ses nás týrat? DOufám, že hořepníčkem jsi už dostatečně provoněná a další bude brzy

1)  Twilly (09.03.2012 16:33)

Šmarijá, takhle se končí, Emiku? To snad nemyslíš vážně!!! Tak našli moji rádcové? Našli?????? Doufám, že ano...

1