12.01.2012 [21:45], miamam, ze série Jmenuju se En, komentováno 10×, zobrazeno 2366×

13.

 

 

Kira mi nějak ztěžkla v náručí.

„Ne! Ani náhodou! Už tam skoro jsme!“ vzlykala jsem.

Přestalo jí bít srdce.

Zastavila jsem se a rychle ji položila do písku. Stlačit – stlačit – stlačit… Črtnáct, patnáct. Vdechnout – vdechnout. Stlačit – stlačit - …

Trvalo to snad věky! Nebo to bylo jen pár vteřin? Nedokážu to posoudit, měla jsem plnou hlavu šílených představ.

Vyprázdni svou mysl. Máš ještě co dořešit.

Ona to nezvládne!!! Susan! Ona to…

Zvládne. Zvládne to.

Kira začala dýchat. Popadla jsem ji a vybičovala se k rychlejšímu běhu. Už jen pár kilometrů. Jen čtyři.

„Vydrž! Vydrž! Poslouchej mě! Ty jedna nezodpovědná mrcho! Jestli teď umřeš, tak si to zodpovíš!“ blábolila jsem úplný hovadiny, ale nemohla jsem si pomoct.

Dva a půl kilometru.

Město už bylo dobře vidět – aspoň pro mě. Nemocnice je tamhle na kraji…

„Kiro! Neopovažuj se to sakra vzdávat! Máme spolu nedořešený účty!“

Její srdce hrklo. Přesto nepřestalo bít.

„Tamhle je nemocnice, slyšíš mě?! Tak slyšíš?“ přitiskla jsem ji k sobě a ona zasténala.

Málem to se mnou seklo.

„Díky bohu!!! Díky bohu, teď se nepřestávej snažit, koukej se probrat!“ Skoro jsem to zavřeštěla, jak jsem byla napjatá… Ale Kira už mlčela.

Jeden kilometr.

„Strčila bych Etiopany do kapsy! Jo! Na olympiádě bych jim pořádně natrhla prdel! A to ještě vleču jednu zfetovanou štětku, na který mi sakra záleží!“ Smála jsem se a brečela, protože nemocnice už ode mě byla jen pár desítek metrů. Zpomalila jsem, abych nebyla extra nápadná…

„Haha!“ Jako by to nebylo už tak divné, že se vynořím z pustiny a vleču s sebou –

„Mmm?“  Vzdychla Kira.

„Jo, už jsme tu, Kiro, slyšíš mě? Už jsme tady!“ šeptala jsem pořád dokola a vběhla s ní na vrátnici.

„Proboha!“ vykřikly dvě sestry naráz, když mě uviděly mezi dveřmi.

„Pomoc! Volali jsme, neměli jste sanitku…“ to už se objevil zřízenec s vozíkem a společně jsme Kiru položili na lehátko.

„Předávkovaná,“ připomněla jsem se, ale oni už ji rychle odváželi pryč ode mě. Zírala jsem za ní do chodby, dokud nezmizela za rohem.

Někdo se dotkl mého ramene.

„Pojďte, slečno, promluvíme si.“ Přikývla jsem. Vedl mě stranou k pultu a vytrhl hlavní sestře papíry z rukou.

 

**

Absolvovala jsem druhý rozhovor na téma „Kira v ohrožení života“, naštěstí s úplně jiným doktorem. Ano, ráno byla při smyslech. Celkem. Ne, nevím, kde vzala drogy. Ne, já je neprodávám!

Hloupé dotazy.

Některé odpovědi jsem teda musela lehce zaobalit. Jak jsem sakra měla vysvětlit, že si to mydlím přes poušť jako blesk díky tomu, že jsem poloviční upír? Byla jsem podrážděná, křížový výslech trval přes hodinu a za tu dobu jsem nezjistila, jak to s Kirou vypadá.

„Ještě tu mám pro vás nějaké papíry na vyplnění – kontakty a tak,“ řekl doktor a prohlížel si hustě popsaná lejstra.

„Nemohlo by to chvíli počkat? Chtěla bych vědět, jak je na tom,“ procedila jsem skrz zuby. Beze slova si sundal brýle a vstal.

„Počkejte tu pět minut. Podívám se, jestli ji můžete navštívit.“ Odešel.

Poklepávala jsem nohou po podlaze a tupě zírala do zdi před sebe.

Probrala se? Bude v pořádku?

A potom jakoby se mi v hlavě ozvalo CVAK.

Jak dlouho to bere? Jak často? Kde k tomu přišla? Je tohle... Je tohle ten pravý důvod, proč se prodává?...

Rozhlédla jsem se po místnosti s očima navrch hlavy. Tamhle v rohu – vyskočila jsem a běžela ke dveřím, prudce jsem je otevřela a doufala, že za nimi najdu záchod. Bylo tam jen umyvadlo, věšák a odpadkový koš. Zlomila jsem se v pase a vyzvracela se do něj. Neměla jsem prakticky co zvracet. Nejedla jsem strašně dlouho. Až teď, když na mě všechno dolehlo, jsem pocítila zvláštní směs nevolnosti a hladu. Nevolnost byla určitě psychická.

„Potřebujete ošetřit? Je vám něco?“ vrátil se doktor a rychle ke mně přešel, aby mě podepřel.

„Vy jste taky něco požila?“ zeptal se ostře.

„NE!“ vyhrkla jsem. Žaludek se mi už uklidnil, tak jsem se pomalu narovnala.

„Děkuju,“ hlesla jsem k němu a opřela se o zeď. „Už je to lepší. To jsou jen nervy. Jak je na tom?“

„Můžete za ní. Napijte se,“ podal mi sklenici vody. Vypila jsem ji naráz a kývla.

„Pojďte,“ vzal mě jemně za loket a vedl mě chodbou k pokojům... Kolem jipky jsme naštěstí jen prošli dál. Konečně jsme došli ke dveřím ke Kiře. Byly prosklené a tak jsem viděla, co se děje uvnitř. Kira měla zavřené oči a sestra jí odebírala krev. Z druhé ruky jí vykukovala kanyla s hadičkou.

„Dostala nějaké léky, které zmírní následky předávkování. Uděláme rozbor krve a taky nějaké testy. Za dva tři dny by mohla jít domů. Můžete jít dovnitř a vezměte si s sebou tyhle papíry. Když usne, můžete je aspoň vyplnit.“ Podal mi desky a odešel. Sestra po chvíli vyšla ven a odnášela vzorky. Ztěžka jsem polkla, když jsem viděla, jak se chvěje hladina krve ve zkumavkách. Potřebovala jsem jíst.

Fakt nutně.

Zavřela jsem dveře a slyšela tak jen tiché pípání přístroje, na který byla Kira napojená. Byla tu ještě dvě lůžka, ale byla prázdná. Vzala jsem si židli a přisunula ji blíž k její posteli.

Kira otevřela oči a podívala se na mě. Zamračila se a pomalu se podívala kolem sebe... Její pohled se zastavil na rukách a kanyle. Povzdychla si a rychle se podívala stranou.

„Jak je?“ zeptala jsem se. Kira se zamračila a odkašlala si.

„Dej mi pokoj,“ řekla slabě a zavřela oči. Zatmělo se mi před očima a praštila jsem vztekle do postele stojící vedle. Netečně se na mě podívala.

„Příště už to asi udělám! To bylo potřetí, co jsem tě zachránila... Bylo to takhle blízko!“ sevřela jsem palec a ukazovák a mávala jí s nimi před obličejem.

„Příště... Se na tebe asi fakt vykašlu!“ metala jsem po ní blesky, ale jí to bylo fuk. Zakoulela očima.

„Nebuď tak teatrální,“ řekla znuděně a přitáhla si deku víc k bradě.

„Chci spát. Jdi... si po svých.“ Nevěřícně jsem ji pozorovala. Dokud jsem neuslyšela tiché Kap – kap, nevnímala jsem, že brečím.

„Ty jedna nevděčná... Proradná...“ polkla jsem. Nenacházela jsem slov.

Odešla jsem z pokoje. Svírala jsem čelisti, aby mi z úst neunikl ani jeden vzlyk. Došla jsem na vrátnici a sedla si do jednoho z křesílek u automatu na kafe.

Co tohle mělo znamenat? Proč mě tak zarputile odmítá? Myslela jsem, že jenom trucuje, když se mnou v baru nemluvila od chvíle, kdy jsem jí ukázala, co se dělo. Ale tohle? Proč mě tak odhání?

Třeba o mě už nestojí.

Píchlo mě u srdce. Našla jsem ji... Díky Sue. Nechtěla jsem ji opouštět. Teď, když už věděla všechno, a přesto se mě nebála.

Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči.

Nikdy mě nikdo neodmítl. Ne takhle. Na druhou stranu, většinu života jsem byla obklopená lidmi, kteří mě měli rádi. A jeden mě i miloval.

Jacob. Povzdechla jsem si.

**

 

„Alice, jsi si jistá?“ zeptala jsem se roztřeseně.

 

Jen smutně přikývla.

 

Rozhlédla jsem se po ostatních v místnosti. Všichni byli napjatí, přesto mě nepředčili. Vyhledala jsem jediné oči, které jsem potřebovala k uklidnění. Hřejivé, hnědé... Jacob se ale tvářil odhodlaně.

 

„Jakeu, ne,“ zavrtěla jsem hlavou a on se zhluboka nadechl a narovnal se v ramenou.

 

„Nessie, nemůžu je v tom nechat. Rozcupují je na kousky. S námi nebojovali, možná ani nevěří, že bojovat umíme. Musím přece pomoct.“ Došel ke mně, objal mě a políbil do vlasů. Rozbrečela jsem se.

 

„Tak někam odjedeme. Všichni. Stejně se každou chvíli stěhujeme, tak proč ne teď?“ vzlykala jsem a tiskla k sobě Jakea.

 

„Nessie,“ řekl táta jemně. „Musíme se jim postavit. Čím víc nás bude, tím větší šanci máme.“

 

„A já tu mám jen tak sedět a čekat, jak to dopadne?“

 

„Ano,“ ozvalo se sborově. Maminka přišla ke mně a taky mě objala. Přidali se i ostatní.

 

„Neboj se, Nessie. Nemají Aleca. A Jane se k nám nedostane díky Belle,“ řekl Jacob a hladil mě po zádech.

 

„Už jsme něco podobného zažili. A tehdy to byli novorození. Teď je to jen garda,“ usmál se Emmett.

 

Rose zakoulela očima.

 

„Tos řekl pěkně, Emme,“ žďuchla do něj, ale bylo to bez energie.

 

Přiměla jsem se uklidnit. Takhle to nemůžu nechat. Chtějí přece mě. Tak mě dostanou.

 

„Nessie!“ okřikla mě táta.

 

„Co se děje?“ ptala se maminka a zmateně si mě prohlížela.

 

„Chce s nimi odejít,“ řekl a v hale to zašumělo. Jake mě k sobě ještě víc tisknul a jemně se třásl.

 

„Nikdy. Nikdy jim tě nedám, rozumíš?“ šeptal naléhavě.

 

„Jakeu, tady nejde jen o nás dva. Když s nimi půjdu, dají všem tady pokoj.“

 

„Budou tě mít za pokusnýho králíka!“ řekl Emmett naštvaně.

 

„Prostě budeme bojovat, Nessie. Šla bys s nimi a příště by chtěli víc... Neskončilo by to,“ řekla Alice a pohladila mě po zádech.

 

Bylo mi nanic. Zase jsem tady středem problémů já. Táta se k mé myšlence zamračil a zavrtěl hlavou.

 

„Ehm,“ odkašlal si Jasper. „Měli bychom opravdu jít, jestli máme být dobrými obránci.“

 

„Opatruj se. A nevycházej za žádnou cenu,“ políbila mě maminka na čelo. Osaměla jsem. Jediný, kdo se mnou zůstal, byla Esmé.

 

„Pojď, pomůžeš mi v kuchyni. Až se Jake vrátí, bude mít hlad. A mohl by s sebou přivést i ostatní kluky, tak jim připravíme něco pořádného, co říkáš?“ usmála se slabě a vzala mě za ruku.

 

Oceňovala jsem její snahu mě rozptýlit. Pokusila jsem se o úsměv a nechala se vést ke sporáku.

 

 

 

Upekli jsme spoustu masa, udělali nějaké omáčky a taky jsme upekly čokoládové muffínky. Umyla jsem nádobí, hlavně abych něco dělala. Naaranžovaly jsme přikryté mísy do jídelny a bylo hotovo. Těkala jsem pohledem ke dveřím, ale oni stále nepřicházeli. Šla jsem teda utírat nádobí a uklízet ho do skříněk.

 

Esmé se ke mně otočila a široce se usmála. Oči ale měla plné nervozity.

 

„Už se vrací, slyšíš?“

 

Ztuhla jsem s talířem v jedné a s utěrkou v druhé ruce. Napjala jsem uši, ale můj sluch byl o něco slabší, než... Už.

 

„Jo! Už je slyším,“ hlas se mi třásl.

 

Hypnotizovaly jsme dveře. Ano, mohli to být oni. Ale nemuseli. Kdyby to nevyšlo... Zemřeme taky.

 

Zamotala se mi hlava, tak jsem se raději opřela o linku za sebou.

 

„Jsme to my,“ ozvalo se slabě. Jasper. Esmé se rozbrečela úlevou.

 

Za chvilku už se otevřely dveře a vešel Carlisle. Uhnul pohledem, když jsem se ho očima ptala... Přešel k Esmé a jemně ji objal.

 

„Carlisle?“ Podíval se na mě nejistě a pustil Esmé. Vnímala jsem, jak dovnitř vcházejí ostatní. Nakonec vešel táta a nesl v rukách maminku...

 

„Mami!“přeběhla jsem k ní.

 

„Je v pořádku. Jen,“ táta se odmlčel. „Pláče.“ Spustil ji opatrně na zem a ona se otočila a pevně mě objala.

 

„Nessie... Nessie... Ach, holčičko,“ hlasitě se rozplakala.

 

„Co je? Co je, maminko? Jsi v pořádku?“ Přitiskla mě k sobě tolik, že mě to trochu bolelo, ale nepouštěla jsem ji.

 

„Jake,“ řekla tiše. V hlavě jsem měla prázdno a nohy se mi podlomily. Tušení, že se něco stalo...

 

„Je mrtvý, holčičko,“ hladila mě po vlasech.

 

Ztratila jsem vědomí.

 

---

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!