27.01.2011 [23:15], Linfe, ze série Jméno není všechno!, komentováno 31×, zobrazeno 5627×

6. kapitola

Zkažená sobota byla naštěstí velmi rychle překonána. V neděli jsme se vyspaly do růžova. Budík byl s radostí zapomenut, a jen co jsme se vyhrabaly z postele, naházely jsme na sebe nové hadříky a mazaly ven. Zjistila jsem, že nic člověka nenaladí tak, jako když má pocit, že mu to bude slušet i v tom propoceném novém triku. Tentokrát jsme vyrazily až do vzdálenějšího Stourbridgeského parku. Byly jsme jak utržené ze řetězu. Způsobné chování studentek práv si vzalo dovolenou.

Uřícené jsme se svalily na dokonale zastřižený anglický trávník. Nevím, co mě to popadlo, ale ležela jsem tam, prudce oddechovala a mžourala do podzimního slunce. Zavřela jsem oči a za víčky pozorovala ten ohňostroj barev. Když barvičky zmizely, zase jsem je otevřela a ha, byly tu znovu. Jupí! Tahle jsem mrkala pořád dokola. Když mi došlo, co dělám, začala jsem se sama sobě smát. Náhodný pozorovatel by si musel myslet, že jsem utekla z nějakého ústavu. Jenže obyčejný smích přešel do děsivého a nekontrolovatelného záchvatu smíchu. Svíjela jsem se tam na zemi a slzy mi tekly po tvářích proudem. Všechno mě bolelo. Caroline na mě zírala s vytřeštěnýma očima. Chtěla jsem jí to vysvětlit, ale nemohla jsem ze sebe dostat jedinou větu. Nakonec to dopadlo asi takhle.

„Bello, co je s tebou?“

„Ha, ha, ha… tam,“ ukazovala jsem na slunce. Nechápavě se otočila tím směrem a clonila si oči.

„Co tam je?“

„Barvičky.“

„Cože?“

„Koukej,“ zafuněla jsem, „a zavři oči.“ Další nával smíchu a další křeče do břicha.

Caroline udělala, co jsem řekla. Koukala na slunce a pak zase na mě. Do dvou minut se tam svíjela vedle mě. A pak, že to není nakažlivé.

„Jsi… úplnej…magor… Víš… to?“

„Jo.“

Asi po dalších deseti minutách válení a soustavného valchování trávníku jsme se začaly pomalu uklidňovat. Mělo to ale ten háček, že jsme začínaly trochu vnímat dění okolo nás. A postarší páry na procházce soustavně na nás vrhající pohoršené pohledy tomu moc nepomáhaly.

Nakonec jsem se zvládla aspoň posadit a strčit hlavu mezi nohy. Nohy mě bolely, ruce jsem měla jako z rosolu a plíce hrozily výpovědí nájemného. Aby toho nebylo málo, dostala jsem hlad.

„Mám hlad,“ oznámila jsem Caroline, jako kdyby s tím mohla něco dělat.

Ztěžka se překulila na břicho a ukázala na druhou stranu parku. Stál tam stánek s hot dogy.

„Nemám prachy.“

Další lachtaní překulení. Z vnitřní kapsy od kraťas vytáhla desetilibrovku a pokrčila rameny.

Dalo mi to velkou práci vstát a prvních deset kroků vypadalo, jak kdybych právě vylezla z baru po celonočním flámu.

Zpátky jsme se vracely už raději pomalu a ládovaly se jídlem. Odpoledne se zodpovědnost vrátila z dovolené a my se zase ponořily do knížek. I tak to byl bezva den.

Začátek druhého týdne ve škole probíhal přesně podle zaběhnutého rytmu. S Caroline jsme si na sebe zvykly a perfektně jsme se doplňovaly. Když jsem usínala nad knížkou, nosila mi kafe a já jí na oplátku klidně zopakovala po třetí tu samou věc, aby si ji konečně zapamatovala. Jednou takhle večer, když jsem si poprvé dovolila se usadit na okně s kratičkou povídkou, jsem se přistihla, jak v půlce čtení nepřítomně zírám z okna. Přemýšlela jsem o všech holkách, se kterýma jsem kdy chodila do školy. Ani o jedné jsem nemohla tvrdit, že to byla moje spřízněná duše. Někdo, kdo je na stejné vlně jako já. Tý blonďatý potvoře se to povedlo už po týdnu. Ušklíbla jsem se, slezla z parapetu a šla spát. Občas mě napadaj trochu sentimentální myšlenky, no.

Ve středu na obědě se to stalo poprvé. Černá středa. Nandala jsem si na tác svoje vepřové ragú a zeleninový salát a rozhlížela jsem se po jídelně po volném místě. Dvě jsem objevila až úplně vzadu. S Caroline v závěsu jsem se k nim vydala. Až pozdě jsem si uvědomila, že jdeme cestou kolem největšího stolu, kde seděl Edward se svojí přítelkyní a partičkou kluků. Když jsme byly těsně u něj, zvedl se ze židle. Přála jsem si, co nejrychleji zmizet, ale zastoupil mi cestu.

„Neposadíte se s námi, dámy?“ zeptal se. Odtáhl židli a nabídnul mi místo. Přála jsem si zalézt sto metrů pod zem. Očima jsem přeletěla osazenstvo stolu.

„Ne, díky, ale raději obědváme v klidu.“ Protáhla jsem se tou miniaturní mezerou vedle něj a modlila se, aby talíř zůstal na tácu. Jinak by ten kluk, co se ocitl pod ním, mohl mít docela originální přeliv.

Ztěžka jsem dopadla na tu prázdnou židli vzadu a s hrůzou zjistila, že nás pozorovala celá jídelna. Caroline dorazila vzápětí po mně.

„Můžeš mi vysvětlit, o co se to ten kluk snaží?“ zeptala jsem se jí zoufale.

Pokrčila rameny a zakroutila hlavou.

„Hele, třeba se chce fakt jenom seznámit,“ řekla.

„Nevšimla jsem si, že by se chtěl seznamovat s kýmkoliv jiným z prváku.“

„Třeba se mu líbíš,“ zkusila to.

„Má přítelkyni.“

„No a? Bello, ty jsi fakt naivní.“

„Jak no a?“

Víc jsme se o tom už nebavily, i bez toho mi ten salát hořknul v ústech.

Podobná situace se opakovala i o den později, pouze s tím rozdílem, že Edward se přišel za námi a usadil se u našeho stolu. Naštěstí už jsme obě dojídaly svá poslední sousta, takže jsem ho nechala uvelebit se na židli, vzít do ruky příbor, a pak jsem s přáním hezkého dne rozloučila a odešla.

„Argh,“ vydala jsem ze sebe venku přidušený výkřik. Přece jenom jsme byly mezi lidma, ale měla jsem sto chutí do něčeho praštit.

„Ten kluk je fakt úplně blbej nebo není normální. Copak není evidentní, že nestojím o jeho pozornost?“

„Myslím Bello, že máš problém,“ řekla Caroline.

„Jak to?“ nechápala jsem.

„Pojď, skočíme ještě před přednáškou do knihovny a já se mrknu, jestli je moje teorie správná.“

Takže jsme rychle vyrazily přes celé nádvoří a za pět minut už se Caroline přihlašovala do našeho školního studentského systému. V seznamu druháků našla jméno Edward Anthony a očima přejížděla jeho krátký životopis. Úplně dole byla ještě hrstka dalších odkazů. Jeden po druhém je rozklikala.

„Podívej,“ upozornila mě. „Už pět generací Anthonyů vystudovalo práva v Cambridge. Teď se podíváme, čímpak je jeho papínek.“

Zkopírovala jeho jméno a vložila ho do vyhledávače. Během vteřinky se na nás vysypalo tolik odkazů, až se mi z toho zatočila hlava. Hned ten první mě zatlačil zpátky do židle. Sir Johanes Anthony byl členem dolní komory parlamentu Spojeného království. No to mě poser.

Dál už následovaly články z novin, volební propagační materiály, odkazy na příslušnou politickou stranu a nepřeberné množství fotek. Na většině figuroval sám, ale našly jsme i takové, na kterých byl se svou manželkou a synem. Dokonce na nás vypadl i článek z nějakého časopisu, kde byl pan poslanec vyfotografován ve vlastním domě. Teda, on to nebyl dům, spíš takové větší sídlo nebo menší palác. Představte si to, jak chcete.

Caroline si odkašlala, zvedla ruce od klávesnice a imaginárně si je oprášila. Fakt nevím, na koho tady chtěla udělat dojem.

„Tak a zpátky k mojí teorii,“ pronesla slavnostně.

„Mohla bys s tou šaškárnou přestat,“ zpražila jsem ji. „Fakt na to nemám náladu, radši vysyp, co mně asi ještě nedocvaklo.“

„Z toho, co jsme našly, je celkem jasný, že Edward je z docela úspěšný a zazobaný rodiny. Nerada bych se tady někoho neprávem dotkla, ale u nás v Americe potkáš takovýhle týpky skoro na každým rohu. Podle mě je to synáček, kterej měl vždycky všechno, na co si vzpomněl. Rozmazlenej fracek s hezkým obličejem a bez respektu ke komukoliv jinýmu než je jeho otec, a možná ani to ne. Na každým prstě deset holek, který mu v podstatě samy skáčou do postele. Ne pro něj není odpověď. A přesně to je tvůj problém, Bello.“

„Co tím přesně myslíš?“ Pořád jsem to tak nějak nepobírala.

„Nevím, z jakýho důvodu si tě vybral, ale má o tebe zájem. A tím větší, čím víc ho odmítáš.“

Pořádně jsem vydechla. Kolečka zapadla do sebe. Zaúpěla jsem a složila obličej do dlaní. Když jsem nervózní, vždycky si hrabu do očí, čímž jsem si právě teď parádně rozmazala řasenku.

„Do hajzlu.“

Podívala jsem se na Caroline, která už z kabelky tahala kapesníky a zrcátko.

„Neříkej mi, že poskládáš takovouhle pravděpodobně správnou šílenost v podstatě z ničeho a nedojde ti, proč má o mě Edward zájem?“ rejpla jsem si do ní.

Když neodpovídala, zvedla jsem oči od zrcátka.

„Be-la, Ed-ward,“ hláskovala jsem jí to.

„Ty myslíš, že to četl?“ pochybovala.

„Ne, to ne, ale na televizi určitě kouká. A žádnej jinej důvod mě nenapadá, obzvlášť když chodí s někým, jako je Kaitlin Hamiltonová.“

„Tak to spíš svědčí o jeho totálním nevkusu, nebo se potvrzuje, že si kluci vybíraj holky podle matek, protože ta jeho podle těch fotek vypadá taky jako fúrie.“ Obě jsme se začali nahlas smát, až se zpoza regálu vynořila stará nepříjemná knihovnice a začala na nás syčet. Raději jsme rychle vypadly a zamířily rovnou do posluchárny. Přednáška začínala za pět minut.

Usadily jsme se ve druhé řadě a čekaly, než se dostaví doktor Foster. Na poslední chvíli se opět rozrazily dveře a s úsměvem na rtech vstoupil Edward. K mému zděšení nezakotvil vzadu, jak bývalo dobrým zvykem ale posadil se rovnou v první lavici. Přímo přede mě.

„Ahoj Bello,“ otočil se a mrknul na mě. Kdesi vzadu se ozvalo prásknutí sešitu o desku stolu. Ani jsem nemusela hádat, kdo to byl.

Chtěla jsem mu něco hodně ošklivýho odseknout, ale Foster byl rychlejší.

„Tak se usadíme, zmlkneme a začneme. Dneska toho máme až dost.“ Dál už jsem se věnovala jenom výkladu a na konci vystřelila z posluchárny jako namydlenej blesk. Náladu jsem měla zase pod psa.

Celej pátek probíhal relativně v klidu, po Edwardově přítomnosti ani stopy. Teda párkrát jsem ho zahlídla, ale on mě díky bohu ne. Tajně jsem doufala, že ho třeba Kaithlin seřvala a on se vzpamatoval. Poslední přednáška a pak víkend. Hurá. Opět na hranici totálního fyzickýho vyčerpání. Než jsem vešla do učebny, ještě jsem v rychlosti mrkla na nástěnku s formulářem od Higginse. Stařík asi bude teď dost zklamanej, že se mu nikdo nepřihlásil na místo služky.

Tentokrát jsem byla celkem v klidu, včera v noci jsem dočetla poslední ze zadaných knih a výpisky taky mám. Nemůže mě překvapit. Jenže jsem se spletla.

Přišel o dvě minuty pozdě. Nikdy nechodí pozdě. A v rukou měl ten papír z nástěnky. Odložil si věci na katedru a pomalu dramaticky se otočil.

„Přiznám se, že jsem z letošního prvního ročníku trochu zklamaný.“ Pomyslela jsem si něco o tom, že asi neví, jak rychle se šíří informace.

„Myslel jsem si, že na mou stáž se přihlásí více než jeden student. Takhle je to moc jednoduché.“

Tak počkat, jeden? Vždyť tam ještě před pěti minutama nikdo napsanej nebyl!

„Takže s potěšením oznamuji slečně Swanové, že se shledáme v pondělí ve čtyři hodiny odpoledne v mé kanceláři.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Fanny (28.01.2011 10:51)

Kterej blbec ji tam přihlásil? Tipovala bych to na Kaitlin, ale jinak netuším...
A odhalení Edwardovy rodiny mě ani moc nepřekvapilo

7)  sakraprace (28.01.2011 09:24)

Tak tomu říkám pomsta Tak si myslím, že to byla Kaitlin nebo možná i Edward.
Krásná, poutavá, vtipná, no prostě parádní kapitola

6)  Bosorka (28.01.2011 08:56)

CHudák malá, kdo jí to udělal? Ten by zasloužil zhynout bídnou smrtí!!!
jsem moc ráda, že jsi opět v sedle

4)  semiska (28.01.2011 01:17)

Přesně vím, jak se cítí, když jí plíce vypovědí nájemné. Právě to prožívám Kapitolku jsem si moc užila. Ony obě jsou krásně střelené a hodí se k sobě, že jsou přímo dokonalé. Jemi však záhadou, kdo Bellu napsal na ten cár papíru k Higginsovi??? Že by pomsta někoho? Ale čí? Kaitlin? NO, uvidíme, co se z toho vyvrbí.

2)  Lenka326 (27.01.2011 23:40)

Jojo, Caroline to odhadla správně, čím víc před ním bude utíkat a odmítat ho, tím bude Edík usilovnější. Ale ten konec, který dobrák? No, buď tam Bellu napsala fúrie Kaitlin anebo Edward a teď je otázka, jestli z pomsty, že ho odmítá nebo chce zajít tak daleko, že se tam přihlásí taky.

No, nechám se překvapit, a díky za dílek, dobře jsem se bavila

1)  Karolka (27.01.2011 23:13)

Áááááááááááá! Přesně něco takovýho jsem dnes potřebovala. Měla jsem příšernej den. Tedy - ten den za to moc nemohl, ale prostě... no, asi to znáš. Tohle mi parádně sedlo. Naprosto jsem se rozložila u koukání do sluníčka, protože jsem přesně ten typ, který v největším vypětí vymýšlí takovýhle koniny. (Obvykle u toho ale není nikdo, kdo by se řehtal se mnou. )
Teď jen přemýšlím, jestli ji tam napsal Edward nebo jeho fúrie. Rozhodně to byla bomba!

«   1 2