22.05.2011 [17:30], Zombichlerka, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 2816×

Bella je v Benátkách. Je znavená, má hlad a je jí horko. Ujme se jí někdo? Ano. Divný muž v plášti. Probouzí se kde jinde než ve Volteře. Ale jakmile ho uvidí, propadne mu. Komu? - V povídce.

Procházela jsem se a kabelku táhla vysílením za sebou. Byla jsem unavená, spálená a… hladová. Benátky jsou krásné, ale ten hic...!

Byla jsem na prostředním břehu, jak mi poradila kamarádka, a něco jsem si přála. Říkala, že se mi to splní přesně za rok, ve stejný den. Jelikož se tady narodila, měla by to vědět…

Přála jsem si, abych našla konečně toho pravého…

Zastavila jsem se. Muzeum. A v muzeu je co? Chládek!

Z posledních sil jsem se plazila k muzeu a vlezla dovnitř. Vydechla jsem. Bylo to tak příjemné… Svezla jsem se na zem a viděla nějaké další lidi, jak jen posedávají a nejdou na výstavu.

Snažila jsem nemyslet na to, jakou facku dostanu, až vyjdu ven…

Ale po nějaké chvíli jsem usoudila, že už je pozdě a za chvíli pojedeme. Zvedla jsem se a pomalu se šinula ven.

Přesně jak jsem předpokládala, dostala jsem pohlavek od vedra hned, jakmile jsem vyšla ven.

Pohledem jsem hledala moji průvodkyni. Měla by mít modrý deštník… Neviděla jsem ji. Hledala jsem někoho z mé skupiny… Ale taky nic.

Vzdala jsem to a posadila se na první židli, kterou jsem uviděla. Byla to nějaká restaurace. Byla pod velkým deštníkem, takže sem nepařilo slunce, o což mi šlo. Za chvíli ke mně přiběhl nějaký chlapík.

„Che cosa avete?” řekl a zářivě se usmál. Zamyslela jsem se. Nic jsem nechápala, ale asi to bylo něco jako „Dáte si něco?“ nebo „Objednáte si?“. 

A tak jsem odpověděla: „Nothing, thanks.”

Muž se přestal usmívat. Napřímil se a začal na mě něco řvát. Tomuhle už jsem nerozuměla…

Najednou se mu po boku objevil nějaký muž v plášti. Podíval se na muže a chvíli mu zíral do obličeje.

Ten okamžitě zmizel.

„Co říkal?“ pípla jsem, ale netušila jsem, jestli mi rozumí.

„Říkal, že pokud si nic nechcete objednat, nemůžete tady sedět. Ale drahá, pokud jsi unavená a máš hlad, pojď se mnou. Mám všeho dost…“

Byla to lákavá nabídka, ale copak jsem jen tak mohla přijmout nabídku nějakýho chlapa?

„Za chvíli mi jede… parník. Jsem tady ze skupinou. Nejsme odkud. Rosolina Mare, znáte? Je to takové malé městečko… Odtamtud jsme. A teď máme jet zase zpátky…“

„To by ses načekala, drahá. Jen pojď. Nemusíš se bát…“

Znervózňovalo mě, že mu nevidím do očí. Byl celý zahalený do toho hadru…

„Tak dobře,“ řekla jsem tiše a hned po tom jsem si začala nadávat. Jsem to ale husa!

Bylo pozdě. Muž mě jemně vzal za loket a táhl mě pryč. Procházel úzkými uličkami, až došel k jedné gondole.

Byly tam dvě postavy. Obě měly ten stejný plášť, akorát trochu světlejší.

Trochu se zarazily, když mě uviděly, ale po krátkém syknutí, které vycházelo z muže, který mě pevně svíral, mi pomohly do gondoly a pak hurá… někam.

Cestou na mě, ten co mě sem přivlekl, jen jednou promluvil.

„Jak se jmenuješ, drahá?“

„Bella,“ kuňkla jsem nesměle a pak už bylo ticho…

Byla to jen chvíle, když jsme vystoupili a tam už čekalo auto. Museli jsme být daleko od Benátek.

Jen na chvíli se mi v mysli vynořila myšlenka, že o mě budou mít strach, ale když jsem uviděla to auto… To pohodlné auto…

Nevím, kdy jsem usnula. Ale ještě předtím jsem stihla zaregistrovat, že moje společnost má rudé duhovky…

Probudila jsem se v posteli. Chvíli jsem jen vytřeštěně zírala na starodávný strop a pak jsem se protáhla. Nic mě nebolelo, takže mě asi nikdo neznásilnil…

Zvedla jsem se a vzápětí ztuhla. Měla jsem na sobě černý hábit. Takže mě museli svléknout…

Zvedla jsem se a se strachem se porozhlédla. Byla jsem neskutečně odpočatá a bylo mi skvěle, ale bylo to tu divný…

Do pokoje někdo pomalu vešel. Zřejmě si osoba myslela, že ještě spím.

Byla to dívka. Krásná dívka. Neměla plášť.

Otočila se čelem ke mně, až když jsem si odkašlala. Zdálo se, že jemně nadskočila.

„No to si děláš srandu! Jsi první člověk co vyděsil u… co mě vyděsil!“ spustila svůj ječák a pak se zvonitě rozesmála.

„Jsem Heidi.“ Napřáhla ke mně ruku a stále se zářivě usmívala. Zdráhavě jsem si s ní potřásla.

„Měla jsem tě jen skočit zkontrolovat, zase musím. Mám… práci.“ Chvíli se tvářila tak, že jsem se bála aby mě nepolíbila na čelo, a pak pomalu zmizela, na tváři stále stejný úsměv.

Zavrtěla jsem hlavou a chtěla jít do koupelny, ale ta tady jaksi… nebyla. Stála jsem na místě a tupě zírala do zdi, kde by asi měla být koupelna…

Za chvíli znovu někdo vešel. Byla jsem pořád otočená ke zdi, takže jsem nově příchozího neviděla…

„Aro tě chce vidět. Pojď, doprovodím tě.“ Musela jsem se za tím hlasem otočit.

Stál tam. Nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděla.

Jeho oči byly krásné, i když byly zlověstně rudé. Jeho krásně tvarované rty se usmívaly. Na víc jsem neměla…

„Jsem Alec, ale teď už pojď,“ zašeptal.

Pomalu jsem se k němu rozešla a myslela na jediné: Moje přání se mi splnilo…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  jeanine (24.07.2011 18:23)

7)  Ivanka (22.07.2011 20:54)

Alec! Splnila si moje tajné přání, Alec je zlatíčko a nejlepší chlap z Volterry!
Velmi hezké, oddechové a skvěle napsané!

6)  semiska (24.05.2011 11:26)

Moc pěkné!

5)  Janeba (24.05.2011 07:33)

Zombi, ha! To jsem nečekala!!
Děkuji!!!

4)  Kristiana (23.05.2011 08:05)

Překvapila jsi mě. Hodně. Opravdu jsem očekávala, že někde na hradě potká Edwarda a on jí její přání splní Alec. Krásné.

3)  Fanny (22.05.2011 20:01)

Povídka moc hezká, jen ten konec se mi nějak tak nezdál... Možná na mě moc rychlej nebo nevím... Jinak pěkné

2)  SarkaS (22.05.2011 19:59)

moc hezké. To ani trochu nevyšilovala, já bych vypadala jako opička na špagátku, pořád v pohybu a s malým srdečním kolapsem u každého zvuku

1