25.04.2011 [19:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 21×, zobrazeno 5295×

„Víš ty co? Přestává mě to bavit. Ty tvoje pohádky stojí za starou bačkoru. Skončeme to,“ vrčí. Přestávám dýchat a zavírám oči. Za zavřenými víčky vidím jedinou tvář. Edwardovu tvář. Nikdy se nedozví, proč jsem si nepřišla pro odpověď. Nikdy mi nebude moct vysvětlit, co myslel tím vším. Možná se mu uleví, napadá mě. Měla bych myslet na Angelu, nebo na tátu, nebo na Jacoba. Na velkého brášku s obří náručí. Jen ne na to, co přijde. Co přichází. Znovu se roztřesu, když se jeho krok blíží k mým zádům. „Slyším až sem, jak se bojíš,“ posmívá se. Mlčím. Nevěřím tomu, že mě nezradí hlas. V podstatě nemám ani to nejmenší tušení, co bych mu měla odpovědět. Mohla jsem tušit, že to skončí tak rychle. Nejsem Šeherezáda a neumím vyprávět pohádky. Neumím lhát. Angela si mě pokaždé dobírá, že jsem průhledná. Lehce čitelná holka. Pro všechny, kromě Edwarda Cullena. Ten mi tvrdí, že jsem podle něj naopak špatně čitelná. Jaká ironie. Zrovna pro něj jsem chtěla být. Vážně chtěla a pořád chci. Jenže k tomu už nebudu mít ani tu nejmenší příležitost.

„Poslední šance, miláčku. Pověz mi něco, co mě navnadí.“

„Co by to mělo být?“ šeptám z posledních sil. Snažím se vypadat vyrovnaně. Nedat mu tu radost, že se bojím, ale můj hlas mě zrazuje. Nejen on, ale i vlastní tělo se třese proti mé vůli.

„Nikdy ti nepřišlo na té rodině něco špatně?“

„Ani ne,“ přiznávám popravdě.

„Lžeš!“ ječí. Nadskakuji a se mnou i židle. Mísí se ve mně vztek a strach. „Co bylo náplní vaší práce? Tvojí? Cullenů?“

„Prodej nemovitostí.“

„A dál?“

„Rekonstrukce zašlých bytů. Myslím. Nevím, starala se o to Alice. Ta obnovovala byty. Emmett zajišťoval stěhování a Mamba – vlastně Rosalie dělala prodejce.“

„A sladký Edward?“

„Papíry,“ šeptám.

„Papíry?“ Přikyvuji, na víc se nezmůžu. Samotné mi to přišlo mnohokrát divné. Od čeho jsem tam pak byla já a Angela?

„On dělal tvoji práci?“ opakuje moje myšlenky nahlas.

„Spíš se staral o právní formu a podpisy.“

„Není tam nějak moc stěhováků?“

„Jen Jasper Hale.“

„Před chvílí jsi řekla, že Emmett!“ Polykám slané slzy a snažím se neklepat. Žaludek se mi svírá v křeči a chce se mi spát. Na jednu stranu jsem za slzy vděčná. Je to ta jediná tekutina, kterou můžu pít. Zároveň si uvědomuji, jak se tím vším dehydruju. Každou chvíli zkolabuju. Cítím to. Motá se mi hlava a vzduch v místnosti je hutnější a hutnější.

Vykřikuju, když mi zalomcuje s židlí, abych reagovala. Automaticky se pokouším rozhodit ruce a nohy, které se zastavují o provazy. Bolí to. Dřou mě do kůže. Ještě chvíli a poteče krev. Nenávidím pach krve. Omdlévám. Zkusmo se nadechuji, jestli se už náhodou to neštěstí nestalo, ale kolem mě se vznáší pouze pach plísně, ponožek a mého strachu. Žádnou slanou chuť necítím.

„Emmett se staral o kompletní stěhování. Vynesení nábytku z bytu, naložení do vozu a převoz do cíle. Jasper měl jen stěhovací vozy a lidi na tu práci,“ vysvětluji, otupená myšlenkou na železitý slaný pach. Napadá mě, že bych vlastně konec uvítala. Měla bych to všechno za sebou.

Ne! Nesmím to vzdávat. Někdo pro mě přijde.

„Tak. Ke komu tě přidělil?“ Zase má jiný tón hlasu, jako kdyby si uvědomil, že se mnou takhle nic nezmůže.

„K Emmettovi.“

„Proč ne k Rosalii?“

„Nechtěla mě,“ přiznávám potupně.

„Ne?“

„Ne. Slyšela jsem ji, jak mu to říká. Po tom pohovoru.“

„CO jsi slyšela?“ vyhrkne a v okamžiku vidím jeho dlouhé bílé prsty na svém rameni. Cítím, jak zelenám. Je stejně… ne, to ne. Jsem unavená, otupělá a zmatená tímhle místem. Ale jeho kůže! Je…

Jako by si to uvědomil, stahuje ruku a vrčí. Instinktivně zavírám oči. Něco přijde. Konec? „Co jsi slyšela?“ opakuje přes zaťaté zuby, ale už na mě nesahá.

„Řekl jí, že budu u ní. Že si to přeje a… potřebuje to.“

„Potřebuje?“

„Prý mě taky využije.“ Uvědomuji si, jak divně to zní. Tehdy to znělo ještě divněji.

„A ona?“

„Že ji nezajímá, co on potřebuje. Ona prý sekretářku nechce. Edward se mohl zbláznit, ale poslal mě k Emmettovi.“

„Takže jsi měla klábosící kanclík?“ odfrkuje sarkasticky.

„Neměla. Vyměnil kanceláře.“

„Cože udělal?“

„Vyměnil jim kanceláře. Rosalie poslal do Emmettovy a Rosaliinu dal jemu. To se nelíbilo zase Emmovi.“

„Hrál si na velkého šéfa?“

„Emmett?“

„Ale no tak!“ mručí a nesouhlasně mlaská.

„Aha, Edward. Omlouvám se, jsem… unavená.“

„A?“

„A nic. Prostě se omlouvám,“ šeptám.

„Tak hrál?“

„Nehrál. Přišlo mi, že to tak nějak je. Vedli to společně, ale poslední slovo měl on. Vypadal nejmladší, přesto se k němu chovali, jako kdyby z nich byl nejstarší právě on. Alice k němu měla s Emmettem nejblíž. Rosalie moc ne.“

„Mohl ji vyhodit a udělat si z toho rodinnou firmu, ne?“

„Rosalie byla Alicina švagrová a Emmettova manželka.“

„A ani po tomhle ti to nedošlo?! Taková hovadina! Jsi vážně slepá a blbá?!“ Krčím se a lituju toho, že nejsem želva, abych zastrčila hlavu do krunýře.

„To se stává.“

„Cože? Neříkej! Od kdy? Vážně sis nevšimla, jak si jsou všichni podobní? Jak k sobě idiotsky tíhnou? Kolik lidí s takovou barvou očí znáš, hm?“

„Nechápu,“ vzlykám. Nechci chápat. Nechci, aby mi tu odhalil nějakou genetickou perlu, která z Edwardovy rodiny udělá odporné zrůdy. Nechci to chápat!

„A co jejich křídová kůže, hm? A neuvěřitelná krása?“

„O čem to mluvíš?“

„Miláčku, ty jsi tak sladce blbá,“ vzdychá.

„Sladce blbá?“ opakuji. To spojení mi není cizí, ale přesto vím, že jsem ho slyšela jen jednou. Tedy spíš jen z jedněch úst.

„Nikdy jsi to neslyšela?“

„Jen jednou. Od jedné klientky.“

„No?!“ pobízí mě a vypadá netrpělivě. Asi by v ní našel spřízněnou duši. Vysoká zrzka s hřívou vlnitých vlasů, dlouhou snad až k pasu. Štíhlá, pohledná a neustále schovaná za tmavými skly svých brýlí.

***

„Vydržte chviličku, pan Cullen má telefonické jednání, slečno,“ řekla jsem omluvně té ohnivce a snažila se usmívat, přestože ona se šklebila jak pytlík citronů.

„Nemám chviličku. Není tu sakra někdo jiný?“

„Když budete mít okamžik strpení, podívám se, jestli nemá čas pan Cullen.“ Asi jsem ji zmátla, protože povytáhla obočí a zamrzla. „Pan Edward Cullen,“ dodala jsem pro jistotu.

„Já vím, kdo. Bože můj, vy jste tak sladce blbá, slečno.“

„Podívám se, co můžu udělat,“ sykla jsem a fakt se snažila, abych jí nebodla propisku do hřbetu ruky na mém stole. Zvedla jsem se a prošla kolem ní. Na chodbě jsem vyběhla schodiště a s knedlíkem v krku zaklepala na dveře.

„Hm?“ ozvalo se zevnitř. Vzala jsem za kliku a opatrně nakoukla. Edward seděl v křesle u okna, na klíně měl notebook a za uchem zapíchnutou obyčejnou tužku. Kolem něj se po zemi válely hromady papírů. Když mě uviděl, zvláštně se usmál. Jeden koutek mu vyjel o kus výš. Takový šťavnatě křivý úšklebek, ale mě to rozechvívalo kolena. „Děje se něco?“

„Je tu nějaká slečna. Neřekla mi, jak se jmenuje, ale chce Emmetta. Ten ale momentálně… ehm… nemá čas.“

„Co dělá?“

Nejspíš jsem se nezatvářila moc sdílně, protože zavrtěl hlavou na znamení, že už to nechce vědět, a vstal. Odložil notebook na křeslo a protančil se hromadou papírů. Seklo mu to. Měl tmavě modrou košili, rukávy ohrnuté do poloviny předloktí, a látkové kalhoty. Sáhl za stůl a ze židle si vzal sako. Natáhl si jej přes srolované manžety a upravil si límec. Pak se zarazil a upřel na mě ta dvě jantarová sluníčka. „Zavoláte mi ji?“ zeptal se s pobaveným úšklebkem. Nechápala jsem, proč ho Angela považovala za protivu. Byl milý.

„Už jdu pro ni,“ zakoktala jsem a donutila se odejít. Seběhla jsem schody zpět do své malé kanceláře, kde čekala ta zrzka. „Pan Cullen vás očekává, slečno. Prosím…“ začala jsem a byla nadmíru ochotna ji tam doprovodit, ale ta lady se kolem mě jen protáhla a těsně u mě se zastavila. Cítila jsem, jak se na mě dívá skrz ta skla. Zatajila jsem dech a začalo mi z nedostatku vzduchu pískat v uších.

„Hm… Tohle nikdy nepochopím. Je to vrchol ubohosti. Copak jsou statkáři?“ zavrčela a zmizela. Ještě hodnou chvíli jsem tam tak stála a vzpamatovávala se.

***

Světlo lampy na stole zhasíná. Nečekaně. Nedokážu zabránit hysterickému křiku. Tma? Já a on ve tmě?

„Zmlkni! Vypnuli proud! Za chvíli to opět naskočí.“ Ustávám a hlasitě oddechuji. Na tohle vážně nemám.

„Tak už mě zabij, prosím,“ kňučím, jako nakopnutý pes a nemůžu uvěřit, že to vážně říkám nahlas.

„Ještě je čas, Šeherezádo. Ještě máme před sebou několik dlouhých hodin.“

„Já už nemůžu. Nevím, co ti mám říkat.“

„Jak se jmenovala ta zrzka?“ zajímá se opět o něco, co si nedokážu vybavit.

„Vanessa, myslím.“

„Myslíš? Od myšlení tu jsem já. Ty to máš vědět! Když už jsme u toho, co víš a nevíš – vzpomněla sis na to jméno hlavního sídla?“ Unaveně vrtím hlavou.

„Co takhle Volterra?“ nabízí mi. Zvedám hlavu a svraštím obočí. Volterra? Itálie?

„Proč se mě na to ptáš, když to víš?“

„Proč to neřekneš, když to víš?!“ vyjíždí na mě, aniž by mi odpověděl.

„Já to ale nevím! Až teď, když jsi to řekl,“ vzlykám. Ta tma mi způsobuje před očima mžitky. Snažím se to ze sebe setřást tichým vrtěním hlavy, ale ten sílící pocit, že se někam propadám, je intenzívnější a intenzívnější.

„Ty taky nic nevydržíš,“ štěká.

„Potřebuju se napít. Je tu horko a já od rána nic nepila. Mám žízeň.“

„O žízni mi povídej. Sám se tu ovládám hodnou chvíli. Nedostaneš napít, dokud mi neřekneš další díl skládačky.“

„Asi to byla Victorie,“ přiznávám. Bezděčně se mi to jméno vybavilo ve spojení s vodou. Spoustou vody, za kterou bych dala i vlastní život.

„Asi?“

„Určitě to byla Victorie. Edward ji tak oslovil, když ji vyprovázel.“

Slyším, jak vrčí. Co mě děsí víc, je, že stojí někde ve tmě přede mnou. Kdyby teď zapnuli elektřinu, uvidím ho. O to víc se ho pokouším lokalizovat.

„Hledáš něco?“ Trhám hlavou. Je pryč. Slyším ho z jiného rohu. To není možný!

„Ne.“

„Tak povídej. Dál.“

„Ale co chceš slyšet?“

„Co chtěla ta Victorie?“

„Byt. Jenže to nechtěla řešit s celou agenturou.“

„Jen s jedním?“

„Jo. Prý to je překvapení pro jejího přítele.“ Kdesi za mnou praská nějaká věc. Ohlušující rána. Možná dveře? Zní to jinak. Není to praskající dřevo. Spíš, jako když někdo vrazí kladivem do zdi. Kde by vzal kladivo?

„Dělej. Mluv.“

***

Edward se tvářil jako bůh pomsty, když za ní zavíral dveře. Zato Victoria se culila od ucha k uchu.

„Budu se těšit, Edwarde.“

„Hm…“ zamručel a až pak si uvědomil mou přítomnost. Usmál se na Victorii a popřál ji krásný a slunečný den. Na to konto se na něj zamračila jak hejno čertů. „Bello, mohla byste…“ začal, ale já mu skočila neslušně do řeči. Chtěla jsem, aby byl spokojený.

„Kafe? Hned ho udělám.“ Vypadal, že sáhl do elektřiny a otřásl se. Asi to nebude kávový typ.

„To jsem nemyslel. Spíš mi pošlete Emmetta,“ hlesl a jeho milé chování je v tahu. Asi jsem v tu chvíli pochopila, jak to Angela myslela. Vrátila jsem se do kanceláře a zaklepala na Emmettovy dveře.

„Dál?“ křikl jeho hlas. Vešla jsem – spíš nakráčela – a vrazila si ruce v bok. Přenesla jsem váhu na jednu nohu a druhou začala podupávat. Napodobila jsem dokonale nástup Mamby. S Emmettem jsme si padli do oka hned od počátku. „CO?!“ zděsil se a shodil své dlouhé pevné nohy ze stolu.

„Nic. Nechci vám do toho mluvit, ale chatovat v pracovní době?“ vytkla jsem mu.

„To bylo pracovní!“ brání se a vyděšeně mi koukl přes rameno. Raději jsem si zkontrolovala záda, jestli tam nestojí originál Mamby, ale nic. „Co se děje, Bello?“

„Volá vás váš pan bratr.“

„Volá?“

„Žádá si váš zadek v jeho kanceláři, abych byla přesnější.“ Emmett se rozesmál a zhoupl se na pohodlném křesílku.

„To řekl?“ Zamyslela jsem se, a pak jen s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Ale tak nějak se tvářil. Tipla bych, že by vám pod tím zadkem rozdělal i oheň, jak se čertil.“

„Jen oheň ne!“ panikařil Emmett a snažil se uhladit košili dlaní, aby na bratra zapůsobil. Pomohla jsem mu. Dokonce jsem mu zavázala i kravatu, ale v tu chvíli se objevila Mamba.

„Nemyslím si, že je tohle vaše náplň práce,“ zavrčela na mě.

„Rose, Bella mi jen uvázala kravatu. Nech toho.“

„Taky ti uvážu kravatu. Jsem zvědavá, jestli se u toho budeš tvářit tak klidně, jako teď.“

Nevěděla jsem jistě, jak to myslí, ale jediný pohled na Emmetta a došlo mi to. Vyhrožovala mu. Přišlo mi, že zbledl ještě víc, nebo… něco na něm bylo jinak. Víc kontrastoval s očima? Blbost. Ale…

***

„Nebyly jantarové, co?“ vysmívá se mi můj únosce. Uvědomuji si, že mi to předtím moc nedošlo. Má pravdu. Emmettovi oči v tu chvíli nebyly jantarové. Byly černé jako uhlí. Po zádech mi naskakuje husí kůže. Jak to?

„Sladce blbá a slepá. Ideální sekretářka. Už se nedivím, že tě vzali.“

„Hm.“

„A pak?“ dožaduje se pokračování, aniž by vzal v potaz mé city. „Co dál?“

„Emmett mě pustil domů. Čekal nás víkend, takže dva dny volna.“

„Kdy se tam objevila ta Victorie?“

„Asi měsíc po mém nástupu.“

„A co Edward?“

„Co?“

„Kdy jste šli na první rande?“ ujasňuje mi.

„Nikdy,“ přiznávám a chce se mi zase brečet, když si uvědomím, že asi ani už nikdy na žádné rande nepůjdeme. Spíš já nepůjdu.

„Proč?“

„Vím já? Až rozsvítí, prohlédni si mě. Proč by to dělal?“ vrčím dotčeně. Uražená ženská ješitnost. Ťal do živého, přestože o své obyčejnosti vím i bez něj.

„Není třeba. I tak tě vidím. Nejsi zrovna extra krásná, ale omamně voníš.“

„Eh…“

„To by mohl být důvod, proč si tě vydržoval, ne?“

„Nevydržoval si mě! Edward byl jenom můj šéf.“

„Tak o tom se doufám dnes přesvědčíme.“ Chystám se ho zeptat, jak to myslel, když se lampa opět rozsvěcí. Ztrácím moment překvapení. Sama jsem v šoku. Odvracím prudce tvář. To světlo bolí a bodá do unavených očí. „Modli se, miláčku, abys neměla pravdu a on přišel. Protože jinak to bude delší.“ Vyvracím hlavu dozadu. Bolí mě za krkem a únava mi mate myšlenky. Jsem otupělá, unavená, hladová a žíznivá. Oči mám vyplakané, ruce otlačené a začíná mě brnět vlastní zadek. Za celý půlrok mě Edward nepozval na jediné rande. Měl k tomu příležitost stokrát denně, pět dní v týdnu. Proč by to teď mělo být najednou jinak? Vzdávám to. Spoléhám na jeho slib. Uvědomuji si, že to bude nejspíš bolet, ale snad jen chvíli. Jak mě zabije? Zlomí mi vaz? Vždyť je to jedno. Jen ať mě už ten provaz přestane řezat do rukou a ta záda bolet. Konečně se vyspím. Představa měkké postele se nedá odehnat.

„Konec pohádky,“ šeptám a čekám, co přijde. Neodpovídá. Mlčí a neslyším ani jeho dech. Ani tep, ani ň. „Jsi tu?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!