08.05.2013 [14:45], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 11×, zobrazeno 2857×

Kdo si počká, ten se dočká…

Stála jsem na místě, viděla jsem jen rozmazané šmouhy a pak se místnost naplnila křikem všech ostatních. Neměla jsem čas se rozhlížet, ke mně se blížil lovec. Všude okolo mě bylo plno lidí, křiku, bolesti a smrti. Ta naplňovala místnost.

Leknutím jsem ucukla, když se zničehonic přede mnou objevil, potlačila jsem křik. Stál už jen jeden krok ode mě. Zahleděla jsem se na tu osobu a další vyjeknutí jsem v hrdle už nezadržela a tiše vykřikla.

Jeho duhovky byly karmínové jako krev, a jak jsem mu bez mrknutí oka oplácela pohled, viděla jsem, jak se začínají zbarvovat do černa. Něco tak nemožného se právě dělo.

Věděla jsem, že bych měla utíkat, vzít nohy na ramena, otočit se na patě a vyběhnout z těch dveří, kterými jsem sem prošla. Nešlo to, moje nohy jako by zapustily kořeny a začaly dřevěnět, nedokázala jsem se pohnout.

Byla jsem mu vydaná na milost. S mým útěkem by to stejně pravděpodobně nějak nedopadlo a dostal by mě rychle.

To, co se právě dělo okolo nás, jako by se ztrácelo v mlze, viděla jsem jasně jen jeho oči a neměla v plánu uhnout pohledem. Možná ta barva, kdo ví, ale lákaly mě k sobě. Čekala jsem, kdy udělá ten poslední krok, který zpečetí to, co se tu okolo dělo, a on stejně jako všichni ostatní se mi zakousne do krku.

Cítila jsem, jak se mnou něco třese a později mi došlo, že to je moje tělo. V hlavě jsem si namáhavě vybavila obraz mámy a táty.

Nohy mě už neudržely a já se zároveň propadla do tmy.

Trhla jsem sebou a byla vzhůru. Dívala jsem se po tmavém pokoji. Srdce mi uhánělo v hrudníku a dech byl přerývaný. Jako tenkrát.

Tiskla jsem si jednou rukou peřinu k hrudi. Stále jsem se dívala po temném pokoji, prsty zkoumala povrh přikrývky. Nebyl to satén. A to zjištění, že to je moje deka v pokoji u táty a jsem tu sama, mě rozbrečelo.

Slzy mi tekly po tvářích a já nahlas lapala po dechu.

Měla bych se toho snu bát, každý normální člověk by se bál, jen kdyby to byl pouhý sen a ne vzpomínka, tak jsem v to stále doufala. Chtěla jsem tam být. Vrátit se do toho sálu a dívat se do jeho rudých očí. Chtěla jsem být zavřená v té komnatě s obrovskou pohodlnou postelí se saténem a vědět, že jsem v bezpečí a jsem tam jen s ním.

Ujistit se, že to není jen moje fantazie, ale pravdivá skutečnost. Díky Alici jsem zase věřila, že to tak je. Sáhla jsem si na krk. Nikdy jsem nenosila řetízky, ale z Itálie jsem se vrátila s jedním na krku a já ho nedokázala sundat, i když jsem tak moc chtěla zapomenout. Obyčejný stříbrný řetízek s křišťálovým srdcem.

Silně jsem ho tiskla v dlani. Pokoušela jsem se uklidnit tu bouři ve mně a slzy. Stočila jsem se na bok a víc se tak zahrabala do deky a polštáře.

Nespala jsem jako pokaždé už. Tiše jsem ležela, přestala i po chvíli brečet a dívala se na tmu v pokoji. Neměla jsem ani sílu se učit.

Díky snu jsem měla špatnou náladu. Nic se mi nechtělo. Věděla jsem, že dnešní nejtěžší úkol bude vůbec přežít školu. Neměla jsem chuť ani na snídani jen jsem si vzala batoh a vydala se do školy.

„Ahoj, Bello,“ Alice se zjevila u mého náklaďáčku ještě dřív, než jsem pořádně zastavila.

„Ahoj,“ zabručela jsem. Hodila jsem batoh přes rameno a vystoupila.

„Děje se něco?“ zajímala se, ale na její náladě jí to ani trochu neubralo.

„Ne,“ odsekla jsem a vydala se ke škole. Následovala mě.

„Opravdu?“ Byla dotěrná. Zastavila jsem se a otočila se k ní čelem.

„Alice, opravdu nemá náladu o tom s někým mluvit, ani s tebou.“ Dívala jsem se jí do očí a doufala jsem, že tu nepatrnou narážku pochopí. Ona vůbec vypadala, že chápe víc, než by měla.

„Víš, že ti neublížím, že jo?“ zeptala se velmi tiše. Zatrnulo mi v zádech. Překvapeně jsem vykulila oči. Věděla, že o ní vím? O tom, kdo je? Ale jak?

„Jak?“ vydechla jsem a sama to sotva slyšela. Ona ovšem perfektně se svým stokrát lepším sluchem, než má člověk.

Vědoucně se usmála a naklonila se ke mně.

„Zapomínáš na detaily. A myslím, že už velmi brzy pochopíš,“ prozradila mi to obrovské tajemství, kterému jsem nerozuměla. Mrkla na mě. Nechala mě tam ještě víc zmatenou stát a koukat, jak odchází do jedné z budov školy.

Angelu jsem jen pozdravila. Poznala mou náladu, a tak, jak bylo u ní typické, mě nechala v klidu. Pořád jsem přemýšlela o tom, co ta malá upírka řekla.

Detaily? Jaké detaily mi unikají a jak ona o nich může vědět?

Netrpělivě jsem pozorovala hodiny a pokoušela se pohnout ručičkami tak, aby už byla hodina s Alicí. Chtěla jsem s ní mluvit a na rovinu se zeptat, aby mi to řekla a nemluvila v hádankách.

Netrpělivě jsem ji vyhlížela už na našem místě v učebně. Přišla, úplně klidná se svým nonšalantním úsměvem. Čekala jsem, až se posadí a připraví své věci na lavici. Kousla jsem se do rtu a nespokojeně ji sledovala, jak byla pomalá.

Ale no tak, ty to zvládneš rychleji! popoháněla jsem ji myšlenkami.

Otočila se ke mně s tím úsměvem, který ještě nesundala z tváře.

„Jak to víš, že já vím?“ zamumlala jsem a uvědomovala si, jak blbě to zní. Ale nic lepšího ze mě prostě nevypadlo. Pobavilo to a místností se rozlehl její zvonivý smích a přilákal tak možná ještě víc pozornosti k naší lavici, to se vůbec nehodilo.

„Věděla jsem to ještě dávno předtím, než jsem sem přijela,“ prozradila mi tajemně.

„Nemluv pořád jen v hádankách, mě to nebaví,“ zabručela jsem nespokojeně, nedávalo mi to žádný smysl, co tu vykládala.

Jak by mohla? Nebyla tam, tím jsem si byla více než jistá.

„Nemluvím v hádankách, to by byla pro mě větší sranda.“ Mrkla.

„Pro mě to ale sranda není. Jak bys mohla o mně vědět dřív, než jsi přijela?“ Prostě mi to nedávalo smysl. „Nenávidím tajemství a překvapení,“ zamumlala jsem nespokojeně. Znovu se zasmála, ale tentokrát mnohem tišeji.

„Pořád ti unikají určité detaily, o kterých víš.“ Poslední nápověda, která byla stejná jako ta první, a pořád stejně k ničemu jako ta první. Nespokojeně jsem se na ni podívala. Zlaté oči jí zářily a já viděla, jak moc si tohle užívá.

Co mi jako má unikat? Je upírka, má dokonalé smysly – čich, hmat, zrak. Nadpřirozeně silná, nezničitelná, nesmrtelná. Ale nic z toho mi nenapovídalo nic o tom, že by o mně mohla vědět dávno předtím, než jsme se setkaly, a jak by vůbec mohla vědět o tom, že to vím, jen z několika vět, kdy jsem to ani nedávala znát?

Pozorovala jsem po očku celou hodinu Alici a ta o tom věděla a bavilo ji to, prozradil ji její připitomělý úsměv, který nesundala z tváře. Mě jen víc a víc deprimovala, jak byla záhadná jako hrad v Karpatech. Sakra, to základní o ní jsem stejně už dávno věděla, mohla by mi to už říct a nedělat u toho takové cavyky.

Mlčela a už nic mi neřekla, jen se stále usmívala. Chtěla jsem to nechat být, ale úplně to nešlo. Poslední tři roky jsem se pokoušela na veškeré upíry zapomenout a prostě dělat, že se to nikdy nestalo, přestože to nešlo a vracelo se to ve snech, přes den jsem na to nemyslela.

To až příchod Alice dokázal probudit mou mysl i v bdělém stavu a ubezpečit mě, že to byla skutečnost a ne jen velmi dobrá fantazie.

„Uvidíme se na obědě,“ rozloučila se Alice se mnou na konci hodiny a odtančila si pryč. Promluva s Alicí mě trochu probrala z mé děsné ranní nálady.

„Tvoje nálady jsou dnes děsné,“ konstatovala Angela, když jsem přišla už příjemnější na další hodinu s ní.

„Stane se,“ pokrčila jsem rameny. Vyprávěla mi, jak musela večer hlídat své milované mladší brášky, dvojčata, a jak vyváděli. Občas jsem díky nim byla ráda, že jsem jedináček, a někdy mě to mrzelo, ale spíš jsem byla spokojená, jak jsem.

Při obědě si k našemu stolu opět sedla Alice, hned vedle mě. Kluci mě museli mít teď opravdu rádi, že tu díky mně sedí. Divila jsem se, že jim nebylo trapně takhle veřejné slintat.
Po mé levici seděla Jess a dělala uraženou, co říkal Mike, tak se pokoušela mluvit s Alicí, ale ta ji při hodině spíše decentně ignorovala. Náhodně se Jessica narovnala a podívala se na Alici.

„Ještě jsi nám neřekla nic o tvém bratrovi,“ zeptala se uličnicky. Podívala jsem se na ni jako na blázna. Kdybys jen věděla, utíkala bys před ním až do New Yorku, přes celé spojené státy. On opravdu nebude partie pro ni.
Alice se na mě podívala, lehce potřásla hlavou, jako by si něco sama zakázala, a pak se podívala na osobu po mé pravici.
„Bratr je spíše samotářský, je na to i zvyklý. Nastěhoval se sem, protože tu bydlí někdo, koho dobře zná a dlouho ho neviděl. Vlastně si myslím, že by to mohla byt jeho budoucí přítelkyně.“
Nemohla jsem si nevšimnout, jak stále vynechávala jeho jméno. Netušila jsem, jestli naschvál kvůli Jessice nebo prostě nechtěla, abychom to věděli.
Momentálně mě ale vyděsila tou informací o přítelkyni, jaká bláznivka by chtěla v tomhle městě mít něco s upírem?
„Bello, nechtěla bys jít se mnou na nákupy o víkendu do Seattlu?“ zeptala se mě.
„Nemyslím, že je to nejlepší nápad,“ pokoušela jsem se vykroutit.
„Co blázníš, je dokonalý!“ odporovala s tou svou přemrštěnou energií. „Chtěl bych tě pořádně poznat a nákupy jsou dokonalé,“ přesvědčovala mě a zároveň ostatním vysvětlila, že pozvání je jen pro mě a ne holky, a proč tomu tak je.
„Mám hodně učení.“ Chabá, ale jediná výmluva, kterou jsem měla v prázdném rukávu. Jessica do mě pod stolem kopla a nejednou! Nevšímala jsem si jí. Já prostě slíbila, že se budu upírům vyhýbat, a hodlala jsem to i dodržet.
Zamračila se, našpulila pusu a oči se jí zúžily. Chvíli koukala na mě, ale měla jsem i pocit, že kouká jinam.
„Máš čas se rozhodnout do pátku,“ odpověděla nakonec a prostě to neuzavřela. Měla jsem tedy dva dny přemlouvání před sebou, jsem to šťastlivec.
„Musím si zavolat, uvidíme se na tělocviku,“ rozloučila se a odtančila. Jen co byla dostatečně daleko, ostatní se do mě pustili.
„Bello, co blbneš! To je úžasná příležitost. Když si z ní uděláš kamarádku, pak ji vezmeš mezi nás pořádně, budu mít šanci setkat se s Cullenovic zadkem!“ spustila na mě Jessica okamžitě a kluci jí ihned přikyvovali, ti v tom viděli šanci dostat se k ní.
Kdyby jen věděli, že to dělám pro jejich dobro!
„Mám hodně úkolů, minulý víkend jsem byla s vámi a vyflákla se na to,“ bránila jsem se a pokoušela se vinu svést i na ně.
Stejně se mi to nějak nedařilo, a tak jsem se rozhodla pro záložní plán a zdrhla na tělocvik dřív. Chvíli jsem obviňovala tu malou upírku, že to udělala schválně a musí vědět, co oni budou dělat.
A vtom mi to došlo!
Dar, někteří mají speciální nadání. Schopnost silnější než naše smysly, jedinečnou, stejně jako mám já. Aro čte myšlenky pomocí dotyku, Caius cítí pouto dvojic, Jane ti dokáže způsobit bolest.
Vybavila se mi jeho slova, i ten dodatek, že na mě většina nefunguje. Pamatuju si, když se o to Jane pokusila, málem to bylo to poslední, co udělala.
Jaký ale může mít dar Alice? Věděla o mně už předtím… Budoucnost. Ona předpovídá budoucnost!

Zrovna jsem vešla do šatny, která byla prázdná, až na jednu upírku. Stále měla na tváři ten její spokojený úsměv a řekla bych, že byl ještě větší.

„Víš to,“ vydechla jsem už poněkolikáté za dnešní den. Kývla. „Takže… ty vidíš budoucnost?“ zeptala jsem se a připadala si jako největší blázen na téhle planetě.

„Dá se to tak říct. Vidím rozhodnutí lidí, která znám nebo která ovlivní můj život. Viděla jsem toho už spousty, kde jsi byla Bello. My dvě budeme kamarádky.“ Postavila se a došla až ke mně a pak mě popadla a silně objala. Nečekala jsem to a chvíli se nehýbala a nechala jí prostor.

„Víš, Alice, já se lidem jako vy vyhýbám. A nemíním to měnit v blízké budoucnosti,“ pokoušela jsem se jí to vysvětlit. Slíbila jsem mu to.

Zachichotala se a pustila mě pár vteřin, než do šatny přišly další dívky na tělocvik.

Alice byla zase se mnou v družstvu. Vlastně mě zachraňovala před zraněním, které bych si mohla způsobit. Už jsme o tom nemluvily, i když byl čas, prozatím tamta konverzace byla uzavřená.

Doma, v uzavřeném prostoru, jako bych se mohla konečně zhluboka nadechnout, když Alice nebyla nikde poblíž. Nikdy mě nenapadlo, jak může prázdný dům uklidňovat.
Pustila jsem se Charliemu do večeře. Při loupání brambor jsem zaslechla kroky. Zrak mi vystřelil k hodinám pověšeným u lednice. Moc brzy na Charlieho. Vlastně na kohokoliv.
Slyšela jsme skřípot, typický zvuk pro jednu z tátových zásuvek.
Dál jsem nic neslyšela krom splašeného tlukotu mého srdce. Natáhla jsem pravou ruku a popadla větší nůž připravený na porcování masa. Silně jsem stiskla v dlani rukojeť a pak se prudce otočila, odhodlána zjistit kdo to je a co nejrychleji ho vypakovat z doma.
Jediné, co se mi z původního planu podařilo uskutečnit, bylo to otočení.
Nůž s řinkotem dopadl na dlaždice.
Zírala jsem na muže ve dveřích, připadala jsem si jako v jiné realitě. Hodně vzdálené a tak povědomé. Srdce mi uhánělo v hrudníku s novou razancí.
Nebyla jsem schopna slova, pohybu, ničeho. Ani mrknout jsem nedokázala.
„Bello, řekni něco,“ žádal zoufale ten sametový hlas, co jsem slýchávala ve snu poslední tři roky. Trochu mě probudil a přitom mi kolena málem vypověděla službu. Nakonec se mi podařilo vydechnout bezhlasně to jméno, kterému jsem se tři roky vyhýbala.
„Edwarde.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  leelee (28.07.2013 18:05)

setkání třetího druhu?
zajímavý

9)  emam (12.06.2013 21:11)

KOoečně je tam.

7)  Dennniii (09.05.2013 20:19)

Teda takovýhle konce by se měli zakázat!!!! Božínku prosím prosím rychle další kapitolu. Nemůžu se dočkat co bude dál!!!

5)  julie (08.05.2013 21:00)

Souhlasím,tyhle konce by měly být zakázané

4)  NeliQ (08.05.2013 20:16)

1