01.05.2013 [18:00], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 7×, zobrazeno 2851×

Na druhou stranu, Bello, to, že je tady někdo jejich druhu, dokazuje, že sis celé ty prázdniny nevymyslela a byla to realita.

„Kolik ti je let?“ zeptal se.

„V září mi bude patnáct,“ připustila jsem potichu a podívala se na něj. Zalapal po dechu.

„A tobě?“ vyrušila jsem ho z přemýšlení svou otázkou.

„Dvacet,“ řekl, znělo to jako robotická odpověď. Přimhouřila jsem oči a nedůvěřivě si ho prohlédla.

„Vážně? A vy… jste tedy… upíři?“ Dělalo mi problém to takhle otevřeně říct. Možná by bylo lepší, kdyby to bylo nevyslovené.

„Ano, jsme upíři, jak sis stačila všimnout,“ souhlasil. Nespokojeně jsem se zavrtěla a zakázala si vzpomínat na ten sál.

„Proč… sakra.“ Musela jsem polknout knedlík v krku, než jsem se odvážila znovu mluvit. „Proč jsi mě nezabil?“ Byla to ta nejdůležitější otázka v tuhle chvíli. Moje plíce se potýkaly s nedostatkem kyslíku a já se nemohla nadechnout. Dívala jsem se do rudých očí a už se jich ani tolik nebála.

„Nevím,“ pokrčil rameny a zdatně mi oplácel pohled. „Prostě to nešlo,“ doplnil po pauze a já se mohla konečně nadechnout.

„Co tu tedy budu dělat?“ bezmocně jsem se na něj koukala. Pizzu jsem měla skoro dojedenou.

„To budu muset rozhodnout,“ promluvil rázným hlasem. Čišela z něj najednou autorita, až mě to trochu polekalo a přikrčila jsem se. Jen co si toho všimnul, zmírnil i svůj výraz.

Nastalo tíživé ticho. Dojedla jsem poslední plátek pizzy a on dál seděl na kraji postele a koukal se na mě. Jeho pohled. Nebyl odporný nebo nepříjemný, jen mě víc zneklidňoval takhle potichu.

„Proč mě tu tedy držíš?! Co ode mě chceš?“ vyprskla jsem nesnesitelně. To ticho a nejistota, tolik mě to ubíjelo.

„Já nevím! Nedokázal jsem tě zabít, neplánoval jsem, co dál, na to budu muset přijít.“ Najednou jeho jistota byla pryč, vypadal trochu zoufale.

Dívala jsem se na něj překvapeně, jeho postoj, čekala jsem, že bude vědět vše a bude mít plán, co se mnou. V pokoji bylo ticho, které bylo ještě horší jak to předtím. Při zvuku klepání na těžké dřevěné jsem sebou cukla leknutím a i Edward byl překvapen.

Znovu se mi to zdálo. Dřív jsem na to jen vzpomínala, poslední rok jsem měla časté sny. Jen malé útržky všeho, co se dělo. Jako by moje hlava nechtěla, abych zapomněla na něj. Já to nechtěla, bolelo mě pomyšlení, že ho opravdu nikdy neuvidím, a přitom budu vědět, že on bude navždy sám, jako do doby, kdy jsem se tam objevila.

Zakroutila jsem hlavou a opsala další nové informace z tabule, které napsal profesor.

Dnes ve škole bylo nové pozdvižení, objevila se nová studentka, údajně mladší sestra našeho nového policisty. Ještě jsem ji neviděla, vsadila bych boty, že Jess už ví, co má za deodorant.

„Něco se vám nelíbí, slečno Swanová?“ ověřoval si profesor při mém zamračeném pohledu.

„Ne, pane profesore. Jistě že ne, jen jsem se nad tím zamyslela, zda to chápu správně,“ vyhrkla jsem okamžitě a udělala ze sebe příkladnou šprtku.

„A chápete?“ nemohl si to odpustit.

„Ano,“ souhlasila jsem tiše a zabořila pohled do sešitu.

„Děje se něco?“ špitla ke mně Angela, taky si všimla.

„V pohodě,“ mávla jsem rukou a usmála se. Angela se po tom dál už nepídila, líbilo se mi na ní i tohle – věděla, kdy má raději mlčet a nebýt dotěrná, a naopak věděla kdy může, i když jí odmrštím.

„Třeba na obědě konečně potkáme tu novou,“ poznamenala nadšeně Angela. I ona stejně jako ostatní v tomhle městě občas nějaký ten drb potřebovala a já popravdě asi taky.

„Jo, určitě se bude muset objevit v jídelně,“ souhlasila jsem tiše.

„No tak, Bello, trochu nadšení. Už nejsi téma číslo jedna a to jsi chtěla. Teď všechny zajímá ta nová holka a její bratr. Cullenovi ti pomohli,“ připomínala mi kamarádka.

„Nic proti nim nemám,“ bránila jsem se vesele.

„Tak po další hodině na obědě,“ rozloučila se a šla do své učebny, zatímco já do té své. Hodiny angličtiny byly to nejvíc uklidňující, co mohlo být. Posadila jsem se na svoje místo, kde jsem byla sama, jeden z mála předmětů, kdy se mi to podařilo a vyhovovalo.

Třídou se rozezněl šum, poznala jsem, o co šlo, horečnatě si všichni museli náhle šeptat, tak to bylo u mě první den. Podívala jsem se ke dveřím. Stala tam ta nová.

Byla malá hodně malá i na mě. Krátké černé vlasy moderně nagelované do stran. Nevypadala nejistě ani vyděšeně, naopak sebevědomě – asi je zvyklá na stěhování. Prohlédla si detailně celou třídu, až se pohledem zastavila u mě a bylo jedno, že jsem na ni zírala, usmála se a vydala se rovnou sem.

Nebyla to jen její elegantní chůze a malá postava, co mě zaujalo, ale hlavně její pleť. Byla tak bledá, mnohem víc než já, skoro jako křída, takovou bledost jsem viděla jen jednou v životě a tehdy jsem doufala, že i naposledy. Neznamenalo to nic dobrého.

„Ahoj, já jsem Alice, můžu si přisednout?“ usmála se na mě a její hlas byl jako samet. Ty náznak, toho známého. Rychle jsem se jí podívala do očí.

Zlaté!

Já mám červené oči, protože se živím lidmi, ale jsou tací, kteří mají zlaté, a ti loví zvířata.

Vzpomněla jsem si na jedno z mála vyprávění o jeho druhu. Ucítila jsem mrazení v zádech a cítila, jak jsem se celá napjala. Obezřetně a trochu předvídatelně mě pozorovala tím zlatým pohledem a čekala na mou další reakci.

„Jo, klidně,“ vykoktala jsem a sundala tašku ze židle.

Bello, vždy se vyhýbej těm, co mi budou podobní. Oni nejsou tak slabí jako já. Jo, to by si nesměla sednout hned vedle mě ve škole plné lidí.

Připravila si věci a pořád po mně tak zvláštně pokukovala. Její pohled jako by říkal – vím toho o dost víc, než si myslíš. Já taky toho věděla víc jak ostatní děcka na téhle střední škole.

„Tak, Bello, taky jsi místní rodilec?“ zeptala se usměvavě. Její zvonivý hlas mě zaujal a přilákal k ní pozornost. Počkat, já jí neřekla jméno! Nebo ano? Nepamatovala jsem si to, ale nevzpomínala jsem si, zda mi z pusy vypadlo jméno, možná o tom ani nevím. Došlo mi, že čeká na mou odpověď. Vypadala klidně.

„Ne, ne tak docela. Přistěhovala jsem se, jsou to dva roky,“ připustila jsem. Usmála se a ukázala mi tak všechny svoje zuby. Věděla jsem, že hledat tesáky je marné, mají normální zuby, jen o trochu ostřejší než my. Nejlépe naostřený nůž je proti tomu, co měla ona v puse, tupý příbuzný z jihu.

„Jé, tak to nebudu ta jediná,“ vypadala spokojeně. Odkývala jsem jí to a na další konverzaci nezbyl čas, přišel totiž do třídy profesor.

Alice šla k němu, aby mu dala podepsat papír. Pamatovala jsem si na první den, když jsem to musela zažít taky. Není to zábava, většinou vás učitelé vyzvou, abyste se představili, stejně jako to udělal teď Alici. Ona určitě na rozdíl ode mě stála před tou tabulí dost sebejistě a spokojeně, taky co by se nás bála. Dokázala by nás zabít během pár minut.

„Jsem Alice Cullenová, přistěhovala jsem se z Aljašky se svým bratrem, který tu bude dělat nového policistu. A mám opravdu ráda nakupování,“ usmívala se a posadila se zpět ke mně.

Sakra, pokud ona je, tak ten bratr bude taky. Charlie! Bože, co když se mu něco stane? Jsou nezodpovědní. Co bude dělat, kdyby se ocitl její brat vedle zraněného člověka, který krvácí?

Nespokojeně jsem se zavrtěla na židli a připadala si tak bezmocná. Ne jako tehdy, tam nade mnou držel ochrannou ruku upír, kterého se všichni báli.

A teď sedím vedle upírky, co si hraje na školačku, a na policejní stanici je v ohrožení můj táta a ostatní od jiného upíra.

Jen co zazvonila, vyřítila jsem se ze třídy a mířila si to rovnou na oběd. Byla jsem tam jedna z prvních. Na tác jsem si nandala něco k snědku, popravdě jsem moc nemyslela, co si dávám, a posadila se na obvyklé místo.

Na druhou stranu, Bello, to, že je tady někdo jejich druhu, dokazuje, že sis celé ty prázdniny nevymyslela a byla to realita. On je skutečný a věčný, připomínala jsem si nespokojeně.

Pomalu dorazili i kluci s Jess a Angelou.

„Viděli jste ji? Je to kočka,“ začal Mike. No jo, nová holka. Na rozdíl od jejího bratra něco pro něj. Jessica se nespokojeně zamračila jeho směrem.

„Je strašně malá a prý s nikým ještě nemluvila,“ přidala pro ni důležitější informace.

„A má boží zadek,“ přihodil si Tyler. Jessica vypadala jako papiňák před bouchnutím a Angela se smála tiše do Erikova ramene.

Kdybyste jen věděli.

Jídelna se uklidnila. Upírka přišla na scénu. Nemusela jsem se ani koukat ke dveřím, aby mi to došlo. Jak všichni skenují její pohyby, jako by dělala něco jiného než ostatní v té frontě na jídlo. I když popravdě, netušila jsem, co tam hledá, ona nejí. Její druh nejí, tak mi to bylo řečeno.

„Bello,“ objevila se vedle mě. Úlekem jsem nadskočila a cítila, jak se mi zrychlil srdeční tep. Zvedla jsem zrak.

„Alice,“ nepodobila jsem ji.

„Můžu si přisednout? Jsi jediná, kterou znám.“ Teď se zatvářila jako ztracená holčička.

„Klidně,“ přitakala jsem. Bylo mi jasné, že kdybych řekla ne, ostatní by mě pod stolem pokopali, že bych místnost mohla opustit jen na vozíku.

Posadila se rovnou mezi mě a Angelu. Asi věděla, že to je nejlepší místo, pokud nechtěla, aby jí Tyler a Mike dokonce i Erik slintali na ramena.

Nechali ji přesně dvě minuty, než Jessica spustila.

„Proč jste se sem stěhovali až s Aljašky?“ Nedala si prostě pokoj. Alice vypadala v pohodě, stále usměvavá.

„Bratr sem chtěl a já jela s ním.“
„A rodiče tě nechali?“ Tentokrát to byl Mike.

„Můj bratr je velmi zodpovědný a mně rodiče taky věří. Tak nějak byli rádi, že nepojede sám. Možná, když se nám tu zalíbí, se přestěhují taky s ostatními sourozenci,“ povídala v klidu.

Rodina? Opravdu to tak vypadá. Ale… tvrdil, že upíři se do rodin neshromažďují, jen do tlup, a kolikrát se pozabíjejí.

„Kolik máš sourozenců?“ zeptala se decentně a ne tak nadšeně Angela. Sama měla dva bratry – mladší a dvojčata. Já byla jedináček, nevěděla jsem, jaké to je.

„Dohromady nás je pět. Všichni jsme adoptovaní,“ vysvětlila rodinné poměry. Jasně že jsou „adoptovaní“, jsou to upíři.

Dál se ptali jen decentně na školu, kam dřív chodila, počasí a podobné věci. Stejně jako kdysi u mě. Nechala jsem je a sama se zahlodala do myšlenek.

Popravdě, vzhledem k místnímu počasí byla jen otázka času, kdy se nějaký ten upír objeví v okolí. Pořád zataženo, tak aby slunce neukázalo pravou totožnost, déšť, dokonalé podmínky pro upíry.

Z oběda jsem šla sama na biologii, a jak jsem v učebně zjistila, měla jsem ji s Alicí taky a opět si sedla ke mně. Občas něco řekla, ale většinou mlčela a jen mě pozorovala, což bylo dost nepříjemně.

A jak jsem zjistila dále, měly jsme spolu i tělocvik.

„Asi bys měla vědět, že jsem pohroma a většinou zraním sebe i okolí,“ oznámila jsem jí okamžitě, když chtěla být se mnou v týmu.

„To nevadí,“ usmívala se a mrkla na mě. Mrkla! Co bych čekala, je silnější rychlejší, té ublížit nemůžu, jen sama sobě mnohem víc.

Alice měla pravdu, nevadilo to. Ani jednou se mi nepodařilo, při vzájemném házení volejbalového míče spolu ublížit sobě nebo jí. Klidný tělocvik po dlouhé době. Bez sebemenšího úrazu.

„Uvidíme se zítra, Bello,“ loučila se se mnou plná elánu a s úsměvem.

„Ahoj,“ zamumlala jsem.

Doma jsem měla horkou linku s Jessicou, kde jsem okamžitě musela vysvětlit, proč se Alice Cullenová bavila jen se mnou. Jak bych to mohla vědět?

Táta při příjezdu pěl na nováčka Cullena jen samé ódy a nemohl si ho vynachválit. Super!

Ve městě byli upíři a já byla jediná, kdo věděl pravdu a kdo je mohl alespoň trochu hlídat, kdyby se začal někdo ztrácet. Jenže pokud se tak stane, netuším, co s tím budu dělat.

Moc děkuju  za komentáře k první kapitole.

Jen co řeknu, že Itálie je velmi zajímavé místo, ale to myslím ukázala tato kapitola.

Vaše anamor

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Dennniii (05.05.2013 09:57)

Tahle povídka se mi začíná líbit čím dál tím víc. Pořád mi vrtá hlavou co by dělal Edward ve Volteře a celý ten příběh vůbec. A teď do toho přijela Alice. A možná přijedou i sourozenci

No musím říct že se strašně moc těším na osobní setkání s panem Cullenem.
Moc se těším na pokračování!!!

2)  NeliQ (02.05.2013 07:08)

1