17.10.2013 [08:00], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 8×, zobrazeno 2916×

Další návštěva

Nechtělo se mi vstávat ani otevírat oči. Byla jsem spokojená tak, jak jsem byla, zachumlaná v peřině. Bojovala jsem proti probuzení a stále se převalovala, nebylo to nic platné. Nebylo mi ani hloupé předstírat spánek před upírem, který věděl, spíš slyšel, kdy jsem se probudila. Chtěla jsem si tenhle pocit uschovat v sobě na dlouho, proto jsem to oddalovala.

Na druhou stranu čím dříve se úplně probudím a ožiju, tím dřív zažiju určitě pěkné ráno s mým upírem. Byla jsem hrozně líná, ale nějak se mi povedlo konečně otevřít oči.

Dívala jsem se rovnou na prosklenou zeď pokoje vedle postele. Nebylo to romantické, nesvítilo slunce a neosvětlovalo nádherný les za okny. Ne, bylo zataženo a mrholilo, les házel své tajemné stíny a stromy vypadaly tak tmavě a zeleně. Bylo to tak Forkské a i přesto to bylo moje nejkrásnější ráno, co jsem zažila.
Protáhla jsem si tělo a spokojeně vydechla. Posadila jsem se a podívala okolo sebe. Edward tu nebyl a to mi na něj nesedělo. Držela jsem si deky u těla, zvedla jsem se a ve skříni, kde jsem
měla už stabilně věci, hledala něco na sebe.
Zvítězila jako už tolikrát šedivá mikina s kapucí a klokankou od Edwarda, a přestože jsem ve skříni měla spousty oblečení, které nakoupila Alice, já proste tu mikinu zbožňovala. Vyslechla jsem si od módní poradkyně už několik přednášek, které nepomohly. Oblékla jsem si červené kraťasy, v domě se dost topilo kvůli mně.
Vydala jsem se s mezizastávkou v koupelně do obýváku, kde bylo ticho. Prošla jsem okolo té obrovské sedačky do kuchyně, kde taky nebyl. Zamračila jsem se a otočila se dokola, opravdu nikde nebyl. Otevřela jsem si lednici pro pití.
Zaslechla jsem za sebou krok, ohlašoval se, abych se neděsila. Naučil se to po několika mých výkřicích a vyčinění, o sekundu později byl u mě a pevně mě objímal zezadu.
Dostala jsem polibek na tvář a ucho.
„Dobré ráno,“ špitl mi do ucha a nasál mou vůni s obličejem v mém krku.
„Dobré, kde ses toulal?“ vyzvídala jsem zvědavě. Snad nikdy jsem se tu neprobudila sama.
„Musel jsem si zaskočit na lov,“ zavrněl mi do kůže. Cítila jsem mráz, co mi přeběhl po zádech, a spousty dalšího, strach to ovsem nebyl ani náhodou.
„Trochu jsem se zdržel. Omlouvám se,“ mluvil a já cítila rosolovitá kolena. Byla jsem v jeho moci a věděla, že vyklouznout nejde, a ani bych se o to nesnažila.
„Nic se neděje, chápu to,“ špitla jsem tichounce jako pěna. Moc dobře jsem si pamatovala ten důvod, proč musel lovit, jako bych byla upírka.
Odtáhl se od mého krku a přetočil si mě do náruče čelem k němu.
„Slečno Swanová, vy se červenáte?“ ověřoval si spokojeně.
„Na něco jsem si vzpomněla,“ připustila jsem bez okolků.
„A copak to bylo?“ vyzvídal spokojeně.
Natáhla jsem se na špičky, co to šlo, a stáhla si ho níž pro polibek, po kterém jsem od probuzení prahla. Rozhodla jsem se pro ukazování než mluvení.

Možná to ráno mělo vypadat trochu jinak, ale ani jeden z nás si nestěžoval, a to bylo podstatné. O dost později jsme se dostali zpět do kuchyně pro mou snídani, a to až když můj žaludek začal protestovat hlasitě.

Seděla jsem u barového pultu a sledovala Edwarda, jak pracuje na přípravě mé snídaně, jako by v tom měl několikaletou zkušenost, což neměl. Chtěla jsem se odbýt něčím rychlým, to
mi nedovolil a rychle se ujal role kuchaře. Vlastně to tak dopadalo často, když jsem byla tady u něj. Tak pohled na něj byl božský, o tom žádná, a měla jsem i výhled na jeho pozadí.

Podívala jsem se do dveří obýváku a všimla si zmuchlaného hábitu v rohu pokoje, jako by ho tam mrštil, když byl vytočený. Udělal to tak i několikrát na hradě a já toho byla svědkem. Zamračila jsem se a vzpomněla si na včerejší nechtěnou návštěvu, na kterou jsem zapomněla po tom, co se dělo večer.

„Děje se něco?“ vyrušil mě jeho hlas. Všiml si mého podmračení. Podívala jsem se na něj. Zrovna pokládal talíř s mou snídaní přede mě na stůl.

„To bys měl vědět ty,“ prohodila jsem trochu nespokojeně. Neřekl mi ani slovo o těch poslech z Itálie. Obočí se mu stáhlo, na čele se mu objevilo několik vrásek, oči se mu zúžily a pusu našpulil.

„Jak dopadla kontrola?“ zeptala jsem se a zabodla vidličku do vajíček. Viděla jsem, jak se mu vyjasnil obličej, ale vzápětí se zase zamračil.

„Nebyla to kontrola. To já kontroluju je, Bello,“ připomněl mi trochu podmračeně, dotkla jsem se jeho královského ega. „Přijeli mi podat informace a…“ odmlčel se.

Zvedla jsem k němu pohled a zamračila a co nejrychleji dožvýkala sousto.

„Jaké a?“ ptala jsem se zhurta.

„Bello, na vysvětlení budeš muset chvíli počkat. Přišla ne zrovna zvaná návštěva,“ zamračil se a podíval se z oken za mnou. Nechápavě jsem se zamračila, hlavně uraženě, že nebudu vědět dodatek jeho věty, a pak se rychle otočila. Snad to zas není Jane a spol.

Nebyla to ona, bylo to horší.

Vlci! Na jejich příjezdové cestě stálo několik ohromných vlků a uprostřed stál Jacob jen v kraťasech.

Rychle jsem se otočila zas na Edwarda.

„Co chtějí?“ zeptala jsem se celá vykolejená, je jsem opravdu nečekala, to spíš Charlieho. Momentálně jsem se nemohla rozhodnout, zda by byl on horší než to, co přišlo.

„Zjistit, co byli zač včerejší návštěvníci. Bello, počkej tu na mě,“ zvednul se s pohledem zabodnutým do oken na vlky a obešel mě.

„Na to zapomeň,“ vyhrkla jsem a stála na nohou.

„Bello,“ napomenul mě přísně.

„Ne, mně nerozkazuješ,“ odpálkovala jsem ho a šla za ním ven. Přece ho nenechám čelit třem vlkům samotného. Se mnou měl větší jistotu, že se nic nestane, mně by neublížili, byla jsem pro ně nevinný člověk.

Chytla jsem Edwarda pevně za ruku a propletla naše prsty. Přilákala jsem tak pohledy od všech a hlavně od Jacoba, který vypadal… velmi naštvaně.

„Co to bylo včera za ty krvežíznivce tady?“ vyštěkl po Edwardovi a stále se mračil na naše propletené ruce.

„Nikomu nic neudělali. Jen mi přinesli určité informace a zase odešli,“ odpověděl mu klidně Edward a já mu pevněji stiskla ruku.

„Rádi bychom byli informováni dopředu, příště až ti přijede návštěva,“ odpověděl stále štěkavě Jacob.

„Sám jsem o nich nevěděl. Přijeli nečekaně. Ale vědí, jak se tu musí chovat,“ uklidňoval ho. Všichni byli v bezpečí, nikdo z těch čtyř by neporušil zákaz krále.

„To jsou ale záruky, fakt jim věřím.“

„Edward má pravdu. Vědí, co tu smí,“ bránila jsem svého upíra. Nelíbilo se mi, jak se Jacob choval.

„A ty tu děláš co?“ vyjel pro změnu po mé osobě. Měla jsem být raději ticho. Z Edwarda se ozvalo varovné vrčení. A trochu mě za ruku stáhl víc dozadu za něj.

„Jsem na návštěvě,“ odpověděla jsem mu a ignorovala to, jak se utrhoval na nás.

„A Charlie to ví?“ optal se provokativně. Věděla jsem, kam tím míří.

„To je naše věc, Jacobe, a ty se do toho nepleť,“ odpálkovala jsem ho.

„Myslím, že už můžete jít. Nemáte důvod zdržovat se na našem území. Nikomu nic neudělali,“ promluvil zase Edward a mračil se víc než hrozivě.

Jacob mu neodpověděl, ale otočil se stejně jako ti dva vlci a zmizeli v lese. A my mohli zpět do domu.

„Poví to tátovi?“ zajímala jsem se. Přiznávám, na to, že jsem se pochybovala mezi upíry a vlky, jsem se bála trochu jiných věcí a v porovnání s tím neškodných.

„Nemyslím si,“ odpověděl prostě. Dovedl mě zpět k mé snídani, abych se konečně najedla a do té doby uklízel kuchyň a i se na chvíli vypařil do obýváku.

Umyla jsem po sobě talíř a šla za Edwardem do obýváku. Seděl na sedačce a ťukal do mobilu. Pravděpodobně psal Alice.

„Ještě jsi mi to nedořekl,“ připomněla jsem mu, kdyby měl náhlou upíří sklerózu, a posadila se vedle něj na sedačku.

Povzdechnul si, odložil mobil a otočil se obličejem ke mně.

„Bello, nechci, abys zbytečně zmatkovala. Vlastně se vůbec nic neděje,“ začal vážně a ne odlehčeně a to mě už začalo děsit, co přijde dál. „Budu se muset vrátit do Volterry,“ vyhrknul to na mě.

„O nic nejde?“ vylítla jsem překvapeně, musela jsem popadnout dech. „Vždyť říkáš, že musíš odejít.“

Přemístil se úplně ke mně a objal mě. Nestihla jsem se mu bránit.

„Jenom na pár dní, maximálně měsíc, přísahám. Nebyl jsem tam už víc jak čtyři roky, hned po tvém odjezdu. Čas pro upíry plyne jinak, rok dva pro nás nic není, ale já se tam neukázal už delší dobu. Musím se taky ukázat a taky tam je něco, co musím vyřešit,“ uklidňoval mě.

„A co když se nevrátíš?“ vzlykla jsem. Dostala jsem strach. Objímala jsem ho pevně, jako by mě měl odtrhnout do sebe, což rozhodně neudělal.

„Ale vrátím. Nebude to ani tak dlouho, nanejvýš měsíc, abych vše vyřešil, a zase budeme mít nějakou dobu klid,“ sliboval. Trochu se odtáhl. Zadíval se mi do očí a pak otřel několik slz, které přetekly.

„Ale…“ začala jsem plačtivě, zadržel mě a přiložil mi prsty přes pusu.

„Bude to v pořádku,“ slíbil a já mu věřila. Přesto jsem se bála.

„Kdy odjedeš?“ zeptala jsem se a nedokázala ovlivnit svůj hlas, který se zlomil.

„Příští týden.“ Nadechla jsem se o něco lépe po jeho slovech, ale stejně... Týden uteče neuvěřitelně rychle. Přitiskla jsem se k němu opět pevně a vmáčkla hlavu do jeho krku, abych se nadechla jeho vůně, která mě dokázala utišit.

Dlaní mi přejížděl po zádech a druhou mě k sobě mačkal.

„Uvidíš, že to bude snadnější, než si myslíš.“ Povzdechla jsem si a přitáhla ho do polibku. Teď jsme se ještě neloučili, a tak jsem otázku toho, co bude za týden, hodila prozatím za hlavu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Dennniii (25.10.2013 15:59)

Ne to jim ani nám nemůžeš udělat !!!!! Proč tam proboha musí, vůbec se mi to nelíbí, že tam musí jet a určitě to bude něco vážného.

Kapitolka byla nádherná a už se moc těším na pokračování!!!

6)  emam (17.10.2013 20:53)

No, nazdar. Skoro se děsím co bude s Edwardeam i Bellou

3)  DopeStars (17.10.2013 10:23)

1