20.09.2013 [11:00], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 4×, zobrazeno 2759×

Alice a Edward to umí naplánovat.

„Kam jedeme, Alice?“ nechápala jsem, když pokračovala v cestě a nezajela do naší ulice.

„Jé, já ti to neřekla,“ dělala ze sebe trdlo.

„Alice,“ prohodila jsem tak, aby pochopila, že to není zábavné, je upírka.

„Mluvila jsem s Charliem včera, když jsem jela vyzvednout Edwarda na stanici. A to víš… napadl mě takový super plán,“ vysvětlovala a já trpělivě čekala, co ji to vlastně napadlo.

„A tak jsme se dohodli, že budeš přes víkend u nás doma,“ dokončila to.

„Vážně?“ nepotlačovala jsem nadšení.

„Jasně, proto sis musela pořídit tolik věcí. Nechtěla jsem se zdržovat balením a navíc je to praktičtější, můžeš nějaké věci u nás nechat. Nikdy nevíš, kdy se budou hodit,“ mrkla na mě. Alice byla opravdu plná překvapení. Dokazovala mi to celé čtyři hodiny při nakupování, které někdy vypadaly nekonečně. Nikdy mě nenapadlo, že bych tak dlouho mohla tvrdnout v obchodech v Port Angeles, místní obchoďák se mi nikdy nezdál tak velký jako dnes. Přiznat jsem musela i to, že se Alice starala, zda mi něco nechybí, dělala pravidelné přestávky na pití, jídlo i záchod, abych si lehce odpočinula a mohla pokračovat dál.

Už při vjíždění před dům jsem si všimla, jak tam Edward s Jasperem čekají.

Auto zastavilo, Edward mi pomohl vystoupit, jako to dělal jen on. Nestačila jsem se moc vzpamatovat, vlastně jsem nemohla ani dýchat. Edward si přivlastnil moje rty a nevypadalo to na rychlé odloučení.

„Moc nezlobte,“ slyšela jsem zdálky Alice.

„Hmm,“ vydal ze sebe Edward, než se odtáhl. Lapala jsem po dechu, slyšela jsem, jak mi srdce dunělo a rozhlížela se zahanbeně okolo sebe. Ale nikde jsem další dva upíří obyvatele neviděla, a ani Porsche.

„Kde jsou?“ promluvila jsem zadýchaně, jako bych běžela maraton, ale to, co jsme dělali, bylo příjemnější než běh.

„Odjeli na víkend za rodinou do Denali,“ usmál se Edward, jen na poloviční úsměv a mně se začala ještě víc podlamovat kolena.

Vedl mě za ruku do jejich domu, šla jsem a rozhlížela se pořád okolo sebe, jako bych mohla náhle vidět Porsche.

„Počkej,“ zastavila jsem se v obýváku a zmateně si ho prohlédla.

„Děje se něco?“ znervózněl a pátravě se na mě zadíval.

„Oni odjeli? Neslíbila Alice mému tátovi, že budu s ní?“ zeptala jsem se.

„Ne, tohle mu neslíbila,“ nesouhlasil pobaveně.

„Vy jste mu lhali?“

„Alice řekla Charliemu, že budeš u nás na víkend a v neděli večer tě přiveze a že dnes budete nakupovat. Neřekla, s kým tu budeš,“ zaculil se na mě.

„Vy dva jste si to dobře naplánovali, a co mě takhle informovat?“ zamračila jsem se na něj, jen naoko. Popravdě jsem se nezlobila. Jejich plán se mi totiž líbil.

„Napadlo mě to. Když nechceme, aby to hned Charlie věděl, a já s tebou chci trávit dost času, tohle bude asi jediná varianta,“ vysvětloval mi na obranu a přesunul se těsně ke mně.

„Velmi chytré,“ připustila jsem už s úsměvem od ucha k uchu. Objal mě okolo pasu. Přenesla jsem váhu na paty a opřela se o jeho paže, tím jsem se decentně se zaklonila a viděla jsem mu tak lépe do obličeje, byl prostě vysoký.

„Oslnil jsem vás, slečno Swanová?“ zajímal se rošťácky.

„Trochu, pane Masene. Překvapuje mě, jak obelháváte mého otce, aby se ti to nevymstilo.“ Špulila jsem pusu.

„Vše domlouvá Alice a on nic nezjistí.“ Jeho hlas byl plný jistoty. Protočila jsem na něj oči, ne jen že mu pomáhala Alice s vidinou budoucnosti, ještě to jeho čtení myšlenek. Chtěla bych ho vidět bez toho, byl by nejistý a nervózní. Naštěstí neviděl do mé hlavy.

„Odjeli mi s taškami,“ vyjekla jsem zděšeně. Měla jsem je v kufru auta, kterým odjeli. Upír se rozesmál, ale mně to tak vtipné nepřišlo.

„Zatím co jsi byla tak nevšímavá, Jasper je odnesl do pokoje.“

„Vůbec jsem nebyla nevšímavá,“ bránila jsem se dotčeně a decentně do něj strčila, stejně by to nepocítil, ani kdybych se do toho opřela.

„Jen ti ujela Alice autem a nevěděla jsi o tom,“ měl žertovnou náladu.

„Byla jsem jen zaneprázdněná,“ ohradila jsem se a vykroutila se mu. Zamířila jsem k sedačce. Bolely mě nohy od chození za Alice po obchodech.

„Není těžké tě zaneprázdnit,“ škádlil mě dál. Zamračila jsem se na něj.

„Edwarde, pokud chceš, abych tu zůstala, měl bys na mě být hodný,“ připomněla jsem mu. Jenže to nějak nepomohlo. Cuknul mu jeden koutek úst a já věděla, že má něco za lubem a že to nebude dobré pro mě.

„Shrneme si tvé možnosti, princezno, jsi tu s nejrychlejším upírem, kterému opravdu neutečeš. Nemáš tu auto a nevíš, kde jsou tvoje tašky. Myslím, že mám všechna esa já,“ zazubil se.

„To od vás není zrovna velkorysé přijetí, králi.“ Zavrčel a během chvilky seděl vedle mě a já se rozesmála.

„Neříkej, že jsi na to oslovení dostal alergii, na hradě jsi vypadal, že se ho nemůžeš naposlouchat,“ šťouchla jsem si. Všichni mu museli říkat králi nebo pane, jinak nesměli, tedy oni nesměli, ale já mohla. Jedna lidská holka jim převrátila hrad vzhůru nohama.

„Dlouho mi tak nikdo neřekl,“ přiznal mi.

„Nechal sis na hradě korunu a plášť, se nediv, že tě nikdo nepoznal,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Provokuješ krále?“ zajímal se s přimhouřenýma očima.

„Nejsi můj král,“ vrátila jsem mu. Pokud jsem věděla, stále jsem člověk a ne upír.

„Nejde jen o druh,“ zabručel a políbil mě. Sklouzla jsem se na sedačce o kousek níž, abych měla pohodlnější pozici na válení.

„Unavená?“ zajímal se Edward a pohledem mě kontroloval. Protočila jsem na něj oči.

„Trošičku,“ připustila jsem. Nakrabatilo se mu čelo, a tak jsem mu po těch vráskách přejela prsty, abych je vyhladila. „Děláš si moc starostí,“ prohodila jsem.

„To je můj úděl,“ povzdechnul si a pak se mi zavrtal obličejem do krku. Cítila jsem, jak se zhluboka nadechnul a spokojeně se k němu přitiskla. Nebála jsem se téhle blízkosti, přitom bych měla utíkat, tohle byla nebezpečná hra, sám to říkal, jenže já mu bezmezně věřila.

„Byla jsem v dobrých rukou,“ připomněla jsem mu. Zavrněl mi do krku a já se zachvěla.

„Jak vůbec kraluješ na dálku?“ zeptala jsem se ho. Je pravda, že mě tahle otázka pronásleduje už nějakou dobu.

„Možná jsem stoletý upír, ale rozhodně nejsem zastaralý. Kontroluju je telefonáty a hlavně přes Alici.“

„A opravdu jsou poslušní?“ Nevěřila jsem moc tomu, Aro se mi nezdál jako někdo, kdo rád poslouchá ostatní.

„Celkem jo. Oni tři vládli přede mnou a před nimi Rumuni. Vědí, co dělat,“ připustil a odhalil mi novou informaci, kterou jsem dřív neznala.

„Vládli? A proč nechali tebe?“ vyptávala jsem se dál. Byly to nové a zajímavé informace.

„Byl jsem dost agresivní, když jsem tam přišel. Můj dar je přeci jen o dost schopnější než ty jejich. Má to spousty výhod. Okamžitě jsem věděl, kde mají slabiny a využil toho stejně tak, jak jsem dokázal si k sobě přiklonit i ostatní. S mou schopností jsem dokonalý psycholog a dost se to hodilo. Dokázal jsem ve všech vzbudit respekt a určitý strach.“

„Tak snadno se ti to povedlo?“ byla jsem ohromená. Zajímavá upíří historie jejich vládců, možná napínavější než všichni prezidenti Ameriky.

„Trvalo to nějakou chvíli, ale zvládl jsem to. Aro, Caius, Marcus, oni potřebovali už někoho, kdo jim dá směr a uťápne je. Začali být nenasytní. Potřebují dozor a pevnou ruku.“

„A Jane jsi taky oblbnu?“ vzpomněla jsem si na svou „oblíbenou“ upírku.
„Ne, ona vidí v Arovi něco jako boha. Podařilo se mi dostat její dvojče Aleca a ostatní, to mi stačilo, jedna Jane už byla bezcenná.“

„Proč jsi to udělal?“ podívala jsem se mu do očí a čekala.

„Nechápu otázku,“ zamračil se zkrabatil čelo. Povzdechla jsem si.

„Proč ses rozhodl těm třem dělat bariéru?“ upřesnila jsem přesněji moje myšlenky. „Proč jsi nedělal něco jiného? Třeba jako teď, jen jindy a s nějakou upírkou?“ vyřkla jsem to, co jsem celou dobu nemohla pochopit. Věděla jsem, že je jinačí, než jak se ukazoval na hradě. Měl krásnou duši, skoro uměleckou, hlavně když hrál na klavír, a to byla podívaná. Nepatřil tam mezi ně. Byl jiný.

„Byl jsem rozzlobený na celý svět. Nemohl jsem se zabít sám, hlad byl neuvěřitelně silný. Původně jsem se chtěl nechat zničit, ale to oni nedovolili a já se dostal až na trůn. A protože jsi nikde poblíž nebyla ty.“ Zadíval se mi zhluboka do očí a já si připadala jako sněhulák v létě.

„Asi… asi je dobře, že to je tak, jak to je. A ty jsi král. Nevím, jak je to u vás důležité a podobně. Ale myslím, že to je tak lepší. Protože ty jsi úžasný,“ řekla jsem mu, co jsem měla momentálně na srdci.

Dal mi pusu na čelo. Opřela jsem se o jeho hrudník a v tichosti odpočívala. S mým upírem. Hladil mě po zádech a také mlčel. Nepotřebovali jsme slova, abychom se cítili dobře, já se ctila přímo báječně.

„Možná bychom to měli dělat častěji,“ ozvala jsem se první.

„Co?“ zajímal se.

„Tohle unášení k vám domů, kdy to budeme jen my dva. Protože je to úžasný nápad a mně se tu neuvěřitelně líbí a jsem tu jen chvíli,“ vysvětlila jsem a rozesmála ho.

„Tak dychtivá být sama s upírem,“ mluvil tiše.

„Ne s upírem, s tebou.“
„Moc rád to slyším. Měla bys jít spát. Už je pozdě a navíc jsi byla s Alice na nákupech, umím si představit, že jsi unavená.“ Začal se zvedat a já s ním.

„Máš štěstí, že si to jen představuješ,“ zamumlala jsem při vstávání a netušila, co moje slova způsobí. Popadl mě do náruče, že jsem vyjekla překvapením, a nesl mě k sobě do pokoje, jak jsem později zjistila. Čekaly tam moje tašky a neuvěřitelně pohodlná postel, v které jsem asi ztratila i vědomí, jen co jsem se dotkla polštáře. Pevně přitisknutá k Edwardovi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  emam (20.09.2013 11:21)

Proč, že se stal Edward králem? Nějak jsem to nepochopila. Ale škádlení bylo milé

1