12.08.2013 [20:45], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 7×, zobrazeno 3643×

Počkej, musíš zpomalit...

Celou cestu od parkoviště do budovy, a vlastně i v ní, okolo mě Alice poskakovala jako nějaký čertík z krabičky a pořád mluvila. Nepostřehla jsem vše, co řekla, většinou se radovala, a proto mluvila na mě moc rychle. Chvíli mi svou výškou připomínala tolik viděné scény v obchodních domech, kdy dcera takto poskakovala okolo své matky, aby si vyprosila něco neuvěřitelného, co by si přála koupit a přemlouvá, co může.

Málem bych nepostřehla ani to, že v naší skupince je i Jasper a oddaně jde s námi a pozoruje, jak jeho manželka blázní. Byl ticho, vlastně jsem ho ve škole snad ani nikdy neslyšela mluvit. Všimla jsem si ho jen díky občasnému rozhlédnutí po ostatních a zaznamenání jeho postavy v periferním vidění.

Přestože byl upír, Jasper měl momentálně moje uznání a to, že si vůbec Alice vzal za ženu. Muselo to pro něj být opravdu náročné. Podle toho, jak se choval, on musel být její úplný klidný rozvážný opak, prostě vlastnosti, které se o Alice sotva otřely.

„Co na to říkáš, Bello?“ zajímala se Alice a stála přede mnou. Opravdu jsem ji chvíli neposlouchala, nebo možná už od polovinu cesty?

„Promiň, co jsi říkala?“ omluvila jsem se rovnou a tak nějak věděla, že se jí to nebude líbit. Taky že ne. Trochu se zamračila, přivřela oči a našpulila pusu. Opravdu vypadala jako vztekající se dítě. Trochu jsem už chápala, proč se mi vždy smál Edward na hradě.

„Jestli pojedeme spolu na nákupy o víkendu. Edward ani Jasper se mnou nechtějí.“ Tvářila se jako štěně z výprodeje, co na vás kulí oči, abyste si ho vzali do tepla domova a zachránili od samoty. Všimla jsem si i chvilkové změny, a to když se trochu naštvaně podívala na svého manžela při vyslovení jeho jména.

Začalo mi to v hlavě šrotovat. Pokud je Alice nezastavitelná, jen když se jí něco líbí, jako moje nynější situace s Edwardem a dělá u toho takový cirkus, co bude dělat v obchodím domě plném oblečení, které ji ohromí? A jak jednou řekla, miluje nakupování.

Natočila jsem hlavu, abych se podívala na Jaspera. Tvářil se neutrálně a dokonce se na mě povzbudivě podíval a pak mi najednou bylo moc dobře a byla jsem ochotná.

„No, nemusel by to být špatný nápad,“ připustila a ve chvíli, kdy mi ta prostá slova vypadla z pusy, jsem se konečně vzpamatovala a došlo mi to. Emoce!

Prudce jsem se otočila na patě k Jasperovi a zamračila se na něj.

„Tohle nedělej. Nepoužívej mě jako metodu, aby byla Alice šťastná z nakupování!“ zavrčela jsem na něj. Překvapeně vykulil oči a zatvářil se omluvně. Asi nečekal, že mi to dojde, většina lidí se nechává obalamutit jako hejno ovcí na porážku. Ale u mě to měl marné, něco jsem věděla.

„Alice, ještě uvidím, jak to bude dnes po škole,“ odpověděla jsem neutrálně. Věděla jsem, že jen co Edward v rychlosti opraví auto, aby ho nemohl opravit Jacob, budeme si muset konečně o všem promluvit.

„Takže se uvidíme v sobotu,“ rozloučila se sebevědomě před první hodinou a odtáhla si manžela pryč. Překvapeně jsem na ni koukala. Teď si byla prostě tak jistá výsledkem nebo viděla nějakou vizi?

Zalezla jsem si do třídy rovnou do lavice k Angele, která se na mě koukala velmi pozorně, a já zaznamenala tu netrpělivost v jejích očí. Bylo mi to jasné.

„Jak?“ vypadlo z ní nakonec. V obličeji se teď trochu tvářila jako Alice, ale nebylo to otravné nebo tak. Ona mi přála vše, co by se mi stalo, tedy to dobré, stejně jako já jí, a prostě chtěla vědět, co dobrého se mi tedy vlastně vede a proč.

„Mám ještě rozbitý auto, tak mě odvezl. Slíbil to tátovi,“ vysvětlila jsem stručně. Neměla by si dělat naděje na něco… Já ani nevěděla, zda to je reálné nebo…

Co vlastně s Edwardem teď jsme a co budeme? Jak to vlastně bylo tehdy na hradě? Popravdě jsem netušila ani jednu věc. Jen jsem věděla, že ho prostě potřebuju mít u sebe. Neuvěřitelně moc.

„Jen tohle?“ ověřovala si.

„Jen tohle. Je to bratr Alice,“ připomněla jsem jí.

„Divím se ale, že tě dobrovolně vozí po tom, jak jsi mu chrstla to pití do obličeje. To bylo fakt něco. Nezapomenu, jak se udiveně tvářil a koukal na tvoje mizející záda. Nečekal to,“ začala se smát. Cítila jsem, jak mi začíná být teplo v tvářích.

„Já to taky nečekala,“ připustila jsem.

„Ještě aby jo. Stejně, z jeho strany za tím něco bude,“ nedala se odbýt. Jen jsem pokrčila rameny a rozhodla se raději dělat mrtvého brouka.

Alice svou neutuchající radost nemohla skrývat, to by prostě nedokázala. Jestli bylo něco, co jako upírka nedokáže, tak to je pravděpodobně ono. Trochu jsem ji pro jistotu ignorovala a raději hloubala nad myšlenkami, co bych si potřebovala s Edwardem ujasnit.

Při tělocviku mě Alice zase kryla, abych náhodou neublížila sobě ani někomu v okolí. Měla by za to jednou dostat cenu míru.

V jednom kuse nezraněná nebo neotlučená jsem si to mířila přes celé parkoviště k místu, odkud momentálně couvalo kanárkově žluté auto Alice. Na vedlejším parkovacím místě bylo jiné zvláštní auto pro tuhle školu. Všichni studenti měli starší ojetá auta, tak jako já. Bylo to normální, jen Alice měla super nové drahé Porsche, a teď tu stálo to lesklé stříbrné Volvo, také nové.

Viděla jsem ho hned, jak se opíral o přední kapotu. V dokonale padnoucí uniformě místní policie a čekal. Na mě čekal.

Nemohla jsem potlačit ten připitomělý úsměv, který najednou zdobil mou tvář. Došla jsem k němu. Pomalu a s rozvahou, která mi byla náhle na dvě věci, když jsem byla u něj tak blízko a viděla jsem ten spokojený úsměv, zlaté oči, které pozorovaly jen mě. Celá jeho přítomnost mi znesnadnila myslet a ovládání životních funkcí náhle bylo také jedna velká práce.

Nehýbal se, vyčkával, došla jsem tedy až těsně k němu. Usmál se, zářivě a spokojeně. Oči nespouštěl z mé osoby.

„Ahoj,“ pozdravil. Zdálo se mi to, nebo jsem v tom zaslechla zavrnění? U něj jako u upíra to možné přeci jen bylo.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu stejně, jen mnohem tišeji, musel to ale slyšet. Narovnal svůj postoj a já musela lehce zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Tiše přešel ke straně spolujezdce. Povzdechla jsem si. Mohl si to před mými spolužáky taky odpustit, jenže to by pak nebyl ve své kůži, on se v takových věcech na rozdíl ode mě vyžíval.

Ignoroval to a prostě mi ty dveře otevřel a čekal, až nasednu. Mlčela jsem, nepoděkovala, jak by to mělo být při slušném vychování. Nic si z toho nedělal, nasedl a vyjel pomalu, na něj opravdu pomalu, stejně jako ráno, z parkoviště.

Byla jsem ráda, že tu je. Po tom dni ve škole mi i chyběl a já se ho nemohla dočkat, ale bylo to divné. Vydržela jsem předstírat tři roky, že neexistuje, a pak se tu zjeví a já si z něj doslova sedla na zadek. Byla jsem lapená v jeho sítích a nešlo se osvobodit, ani kdybych to chtěla. Momentálně jsem ale na něj byla naštvaná za to malé divadelní představení na parkovišti před ostatními, teď budu jen těžko Angele a Jess vysvětlovat, že se opravdu nic neděje.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se. Chtěl si povídat.

„Dobře,“ odpověděla jsem prostě, nic nerozebírala a ani se ho nezeptala, jak se měl on. Jak by se mohl upír mít? Klidně?

„Děje se něco, Bello?“ zajímal se. Asi mu neseděla moje prostá odpověď.

„Nic,“ odpověděla jsem rychle a koukala se raději z okénka auta.

„Určitě?“ ověřoval si šťouravě. Zaparkoval u chodníku před naším domem.

„Všechno v pohodě. Raději bys měl opravit to auto,“ zabručela jsem a řítila se z auta do domu. Nevěděla jsem, co to se mnou je.

Možná mě přepadla deprese ze všech těch náhlých změn a nedořešených záležitostí.

Chovala jsem se uraženě, což mi okamžitě po překročení prahu došlo. Ale opravdu mě štvalo, jak si to Edward veřejně užíval a jen provokoval, a pak to jsem já, kdo to odnese a bude muset vysvětlovat.
Odnesla jsem si do pokoje tašku a šla ještě naložit maso do marinády, než jsem se odhodlala jít za ním ven, kde stále opravoval můj náklaďáček.
Stejně jako včera se ohýbal nad autem v otevřeném kapotě. Všimla jsem si rozházených klíčů okolo. Pomalu, bez naděje, že by mě nezaslechl, jsem se k němu blížila.
„Jak to jde?“ zajímala jsem se. Jako pravá zvědavka jsem se naklonila jak on dovnitř v předstírání, jak tomu rozumím, a měla tak hlavu těsně u té jeho. Krom špíny jsem neviděla vůbec nic zajímavého.
„Nebuď zvědavá, jinak budeš brzo stará,“ připomněl mi známé pořekadlo.
„V tomhle ohledu jsem už neuvěřitelně stará. Bohužel na tebe nemám,“ posteskla jsem si.
„Ty potvoro,“ rozesmál se a natáhl ke mně ruku. Nestačila jsem se narovnat. Přejel mi špinavou rukou od šmíru po tváři.
„Edwarde,“ vyjekla jsem, překvapená, že to udělal.
Prudce jsem se narovnala a jako já to prostě nevychytala a bouchla se hlavou o zvednutou kapotu.
„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se, když se ozvala dutá rána od mého hlavičkování.

„Asi jo, přežiju,“ uklidnila jsem ho. Nespouštěl ze mě ty zlaté prsteny plné obav. A já se jistojistě v tom pohledu ztrácela. Bylo to omamné.
Nepostřehla jsem, jak se jeho ruka pohnula, všimla jsem si toho, teprve až když se mě dotknul. Jednou dlaní mě hladil a druhou zkoumal hlavu a hledal už existující bouli.
„Znáš mě. Bez nějakého zranění bych to nebyla prostě já,“ připomínala jsem mu, kdyby náhodou zapomněl. Moje prohlášení ho uvolnilo a dokonce se mu zvedly koutku.
„Je neskutečné, že s upíry jsi v bezpečí,“ mumlal si nevěřícně. Obdařila jsem ho úsměvem, jinak to ani nešlo. Měl pravdu.
Cítila jsem jeho chladné prsty, pomalu jezdily po mém levém spánku, bylo to velmi příjemné. Spokojeně jsem si povzdechla a přivřela oči.
Pocítila jsem jeho dech a chlad ještě silněji.
Políbí mě, jeho rty se měkce otřely o mé a pak se přitiskly úplně.
Moje kolečko v hlavě muselo zapadnout na své místo, než moje rty opětovaly jeho útok. Zašmátrala jsem před sebe a našla jeho paži, které jsem se chytla pro udržení rovnováhy.
Svírala jsem pevně jeho předloktí. Vypínala se na špičkách, abych byla blíž.
Zakymácela jsem se pod ztrátou opory. Odtáhl se prudce a stáhnul i ruku. Ovšem rychle ji vrátil, aby tak zabránil mému pádem.
Ohromená jsem lapala po dechu a vyhledala jeho tvář. Čekal, prohlížel si mě a klid jeho těla byl jen hraný, byl na tom jako já.
„Omlouvám se,“ zamumlal náhle, a když si byl jistý, že stojím pevně na svých nohou, pustil mě.
„Prosím?“ zamumlala jsem zmatená a nevěděla, co to říká.
„Ten polibek. Omlouvám se,“ upřesnil to. Zamračila jsem se na něj.
„Já ale nechci, aby ses omlouval,“ vydechla jsem upřímně. Teď vypadal pro změnu on překvapeně. Vjel si rukou do vlasů a rozhlédl se okolo a pak to náhle začalo.
„Měla jsi pravdu, musíme si promluvit a hned. Nechtěl jsem na tebe tlačit a vůbec tohle téma nikdy nemělo ani přijít. Já… sakra, pamatuješ si, co jsem ti říkával o upírech a lásce?“ nečekaně se zeptal. Naskočilo mi to v hlavě samo, jako by otevřel šuplík se správnými odpověďmi. Sakra, to bych potřebovala ve škole.

„Že je vzácná a navždy,“ zamumlala jsem mu. Spokojeně zvedl jeden koutek úst, děsně se mu líbilo, jak jsem si vše, co se ho týkalo, pamatovala a jak to ze mě dokázal dostat. A mě přesně tohle neuvěřitelně štvalo.

Opětovala jsem mu stále pohled a pokoušela se dostat k jeho tajnému sdělení. Nějak to ale nešlo, špatně se mi soustředilo, když se takhle díval. A pak mi to došlo právě díky tomu pohledu. Zalapala jsem po dechu.

Vykulila jsem na něj oči a nemohla popadnout dech, a tak jsem jen ukázala prstem na svou hruď. Okamžitě a rázně přikývl.

„Kdy?“ vyjekla jsem. Povzdechnul si a znovu se podíval okolo. Já od něj nedokázala odtrhnout pohled a jen jsem vyčkávala.

„Už na hradě. Proto jsem tě musel dostat pryč, Bello. A pak mi to došlo a já podniknul tu cestu za Carlislem a lovením zvěře.“

„Panebože.“ To jediné jsem ze sebe samým ohromením dokázala dostat.

„Vyděsil jsem tě, že jo?“ strachoval se hned a udělal krok vzad. Nedokázala jsem najít svůj hlas. „Já to chápu, Bello, a nic od tebe nežádám. Chápu, že kamarádit se s upírem je něco jiného než… to, co tu ze mě padá. Budeme jen přátelé, v tom není problém, tedy pokud jsem to nepohnojil tímhle,“ sypal ze sebe a já nestačila utřídit si myšlenky, jak to bylo moc rychlé.

„Počkej, počkej,“ pokoušela jsem se ho zastavit. Jeho krok dozadu se mi nelíbil, ani ta zachmuřená tvář. Znala jsem ho a věděla, jakou paseku dokáže jeho podvědomí natropit.
„Jsem člověk,“ připomněla jsem mu.
„Já to vím, Bello. A chápu, že kvůli tomu to nejde,“ odpověděl mi, i když jsem se žádných jeho slov nedožadovala.
„Tak to není, Edwarde. Počkej, musíš zpomalit a nejet tak rychle,“ klidnila jsem ho. „Potřebuju pár vteřin, abych si to v hlavě urovnala a tys nedělal žádné předběžné závěry,“ řekla jsem a uvedla tak vše na pravou míru.
Mrknul, vypadal tak lidsky, vždyť já jeho už ani neviděla jako upíra. Nakonec tiše přikývl na souhlas.

A najednou mnou projelo poznání. Nebylo ani o čem přemýšlet, proč přemýšlet. Nemá to být otázka srdce a ne mozku?

Udělala jsem ty dva rozhodné kroky až k němu. Vytáhla jsem se na špičky, a jak byl zaskočený a nevěděl, co se chystám udělat, nevědomky spolupracoval. Vytáhla jsem se na špičky a pak opět okusila jeho chladné rty.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Dennniii (22.08.2013 13:40)

Nádherná kapitolka, konečně si to všechno vyjasnili

Moc se těším na pokračování!!!

1