04.08.2013 [14:30], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 7×, zobrazeno 2814×

Noc s Edwardem a Charliem v domě

Bylo ticho. Venku vládla tma a byl slyšet vítr, jak se proháněl pod střechou.

„Nechceš už jít spát?“ zajímal se starostlivě. Povzdechla jsem si, starý dobrý starostlivý Edward byl zpět. Zvedla jsem hlavu ze svého úkrytu, co jsem měla v důlku jeho krku.

„Bojím se jít spát,“ připustila jsem nespokojeně. Co když je to jen můj sen? Třeba už spím nebo tohle je jeden velký sen a až se probudím, zjistím, že žádní Edward a Alice Cullenovi ve městě nejsou. To bych asi už nezvládla.

„Jsem tady a nikam nejdu,“ sliboval tiše a hladil mě po zádech. Kdybych byla jako on nebo kočka, předla bych blahem a jen málo chybělo, abych se o něj tak otírala.

„Nechci?“ kňourala jsem protestně. Jenže on se mnou nehodlal diskutovat. Popadl mě a nadzvedl jednou paží, byla jsem pro něj, jako by držel polštář, jelikož sám dokázal vytrhnout ze země strom a obrovský kámen lámat jako sušenku. Odhrnul přikrývku a položil mě na matraci a přikryl až po krk. Jako bych byla malé mimino. Chtěla jsem se vzpírat, ale byl rychlejší než moje obranné reakce.

„Zítra bys byla ve škole unavená a usnula tam. Alice by mi nepoděkovala,“ mluvil tiše.

„Nechoď pryč,“ prosila jsem ho. Nechtěla jsem tu zůstat sama. Nebyl se mnou na posteli ale u zdi a zhasnul světla.

„Určitě?“ zajímal se.

„Určitě!“ vyhrkla jsem a lekla se, jak byl nejistý. A jeho nejistota nebyla nikdy dobrým znamením. Vystřelila jsem ruce do vzduchu a hledala ho, až jsem narazila na jeho tvrdé a studené tělo. Pevně jsem chytla jeho košili.

Lehnul si vedle mě, ale na peřinu, určitě mě nechtěl studit. Bylo to jako tenkrát. Lehával u mě, abych usnula. Protože to v hradě plném upírů ani nešlo, a jen když byl u mě, byla jsem v klidu a dokázala usnout.

Přitulila jsem se k němu zamotaná do deky a on mi ji ještě upravil, aby mi náhodou nebyla zima. Protočila jsem nad tím oči, ale byla jsem spokojená. Byl to můj Edward.

„Chceš něco číst?“ ptal se tiše.

„Dnes asi ne,“ zamyslela jsem se. Ale jeho hlas by mi pomohl. Nebo jo? „Knížka je na stolku,“ kňukla jsem nakonec. Natáhl se pro ni, nekomentoval můj výběr a nalistoval tam, kde byla záložka.

„Opravdu nezmizíš ráno?“ zajímala jsem se, než mi začne číst a já zaručeně upadnu do říše snů. Jak dlouhou jsem se nevyspala?

„Ne,“ odpověděl mi trpělivě ještě jednou a pak se pustil do čtení.

Jeho tichý melodický hlas. Usnula jsem, jako by mě do vody hodili.

Zmateně jsem se zavrtěla, probudilo mě světlo. Podívala jsem se, odkud vycházelo – dveře. Byla jsem ještě napůl v říši snů.

„Tati?“ zamumlala jsem zmateně.

„Spi,“ zašeptal a zmizel.

Zavrtěla jsem a přetočila se. Byla jsem tu sama. Znepokojeně jsem zakňourala. Opravdu to byl jen sen.

„Děje se něco?“ ozvalo se mi u ucha. Zamrzla jsem v pohybu a pak se rychle k němu otočila. Nakláněl se nade mnou.

„To nebyl sen?“ ověřovala jsem si.

„Přijdu ti jako sen?“ zajímal se spokojeně a pohladil mě po tváři. Jeho chlad, ale také to mohl být jen vánek od otevřeného okna.

„Asi ne, nebo spím teď?“ nebyla jsem si jistá a cítila, jak bojuju s víčky, aby se nezavřela.

„Spi, Bells,“ rozkázal mi měkce a lehl si zase vedle mě. Neodpověděla jsem už, jeho nápad vypadal opravdu dobře. Zavrtala jsem se k němu, zabalená v teploučké dece. Potřebovala jsem cítit, že jsem vmáčknuta mezi matrací a Edwardem. Stísněný prostor jako pro sardinku, ale to jediné mě ubezpečovalo.

Natáhla jsem ruce před sebe. Zarazily se o něco tvrdého a chladného. Oči jsem měla zavřené a vnímala taky jen polovičně, přesto jsem ten spokojený úšklebek, který měl být úsměv, na mé tváři, nedokázala skrýt ani potlačit.

Bylo ticho, ani on se nehýbal, nemluvil. Moje srdce a dech byly pravděpodobně jediné zvuky vycházející z mého pokoje, přestože jsem tu nebyla sama. Pohladila jsem ho, jak jsem pátrala směrem nahoru.

Zastavila jsem se u jeho krku. Provokace s pokusem nahmatat puls asi nebyla hned po ránu to nejlepší, a tak jsem přejela rovnou přes jeho bradu na tváře. Pohladila jsem ho. Ukazováčkem jsem přejela po jeho rtech a vrchol cesty byly moje prosty propletené v jeho vlasech.

„Už jsi vzhůru?“ ověřoval si tiše a lehce u toho zapředl. Byla jsem na něm natisknutá, co to šlo, takže se ta jemná vibrace přenesla až na mě.

„Nechal by ses osahávat od náměsíčné?“ škádlila jsem ho. Stále jsem měla zavřené oči a nemohla se přinutit je otevřít. Ještě ne. Bylo mi krásně takhle i bez očního kontaktu.

„To by záleželo na okolnostech.“ Ucítila jsem jeho velkou dlaň na mých zádech, jak přejel odspodu nahoru.

Trochu jsem se zavrtěla, ale nebylo mi to nepříjemné.

„Už musím vstávat?“ zjišťovala jsem si podstatné informace.

„Je nejvyšší čas,“ souhlasil tiše a já nespokojeně zabručela. Nechtěla jsem opustit tuhle postel a pozici, ve které jsem byla. „Charlie už dávno odjel,“ dodal ještě.

„Potkali jste se v koupelně?“ zajímala jsem se vesele. Na posteli jsem se posunula výš, tak abych si mohla zabořit obličej do jeho krku a zhluboka se nadechnout.

„Jsi jako upír,“ poznamenal a v jeho hlase byla hravost, což nebylo obvyklé. Na hradě, když se mluvilo u upírství a mé osobě v jedné větě, byl vždy vzteklý.

„Učím se od nejlepších,“ připustila jsem líně a pokusila se zavrnět. Vyšlo ze mě zvláštní zakňourání doprovázené zabručením. Začal se smát. Protáhl pod mým tělem ruku, objal mě kolem pasu a přitiskl úplně na něj.

„Nepotkali. Ale večer, když šel do tvého pokoje, měl zvláštní myšlenky,“ vrátil se k původnímu tématu.

„Opravdu?“

„Slyšel tě, jak ze spánku kňouráš moje jméno. Měl podezření, že jsem tady. Ale víc mě zajímalo, že se nemohl rozhodnout, co by udělal, kdyby mě tu našel, a hlavně jestli by se měl pak cítit uraženě, že to před ním tajíme,“ mluvil velmi rychle s jistou nadšeností v hlase.

Při zmínce o jeho jméně jsem se snad ještě víc přitiskla k němu, abych se schovala.

„To jako fakt?“ došla mi jeho slova. Opustila jsem svůj úkryt v jeho krku a podívala se mu do očí. Jiskřily mu spokojeností. Vypadal, jako by sem opravdu patřil, do téhle postele a téhle situace. Rozcuchané vlasy, zválené triko.

„Má mě rád,“ řekl mi něco, co nešlo přehlédnout. Tohle věděl každý, kdo v poslední době poslouchal, co Charlie říká.

„To by jako nic neudělal, ale řekl ti ještě – příjemnou zábavu, nebo co?“ Nesedělo mi to na mého tátu. Tohle nebylo jeho chování.

„Ty bys chtěla, aby něco udělal?“ nechápal a mezi obočím se mu utvořila vráska.

„To je vedlejší, Edwarde. Co by udělal?“

„Popravdě nevím, co by udělal. On sám si nebyl jistý, přemýšlel nad různými věcmi najednou, než zjistil, že spíš,“ vysvětlil nakonec.

„Zajímavé.“ Byla jsem rozmrzelá.

„Už bys měla vstávat, Bello, abys to stihla do školy,“ poznamenal Edward. Přetočil se i se mnou, jak mě držel, na sebe a culil se.

Opravdu se mi tak moc nechtělo vstávat. Tady jsem byla dokonale spokojená.

Povzdechla jsem si a dostala se pevnou nohou na zem.

„Alice s Jasperem nás vyzvednou?“ zjišťovala jsem a šla si do skříně pro věci na převlečení.

„Ne, jedou svým autem. Poběžím si vyzvednout svoje auto. Připrav se a za chvíli jsem tu,“ vysvětlil mi. Nestačila jsem mu odpovědět, vyskočil z okna a byl fuč. Povzdechla jsem si a znovu přibouchla okno a šla do koupelny.

Oblékla jsem se a pokoušela se v kuchyni najít něco k snídani, vyhrály to jako vždy vločky a mléko. Pomalu jsem jedla a kontrolovala hodiny. Vlastně jsem stopovala, jak dlouho mu to bude trvat. A že jsem byla netrpělivá.

„Chtělo by to vydatnější snídani,“ ozvalo se za mnou. Měl štěstí, počkal, až budu mít spolknuté sousto, jinak bych se tu dusila.

„Jak ses sem dostal?“ vypálila jsem na něj otázku během otáčení k němu. Okno v mém pokoji bylo bezpečně zavřené a Charlie okna rozhodně otevřená nenechával.

„Dveřmi,“ krčil rameny. Táta ráno vždy zamykal, aby se mi něco nestalo. Nadzvedla jsem obočí a zamračila se na něj. „Odemknul jsem si klíčem pod parapetem,“ dodal na vysvětlenou.

„Vloupal ses do domu policejního šerifa za bílého dne a v policejné uniformě? No teda, to vědět Charlie, vyskočí z kůže!“ provokovala jsem ho. Jen protočil oči a bradou kývnul k mé nedojedené snídani, abych si švihla.

Poslechla jsem a naházela do sebe zbytek vloček. Popadla jsem svůj batoh, bundu, obula se a mohlo se vyrazit na cestu do školy. Zavadila jsem pohledem o hodiny. Měli jsme ještě dost času. A hrozně moc času, pokud pojede svou šílenou rychlou jízdou Edward.

„Přijedu pro tebe opět do školy a pak se mrknu na tvoje auto,“ oznámil mi při cestě. Nemohla jsem si nevšimnout, jak dodržoval rychlost, až moc poctivě.

„Měl bys ho dnes opravit nebo Charlie zavolá Jacoba. Ten ho už několikrát opravoval.“

„Já tu kraksnu opravím,“ vyhrkl zapáleně. Jasně, nechtěl, aby to ten vlk dostal do ruky. Spokojeně jsem se usmála, jak málo stačilo k tomuhle.

„A taky by bylo tátovi divné, proč se v tom tak dlouho dobrovolně hrabeš, když to neumíš,“ chtěla jsem ho ještě trochu poškádlit.

„Dnes ho opravím,“ slíbil mi. A já byla spokojená. Jasně, vozit se do školy je pohodlnější, hlavně v tomhle autíčku s takovým řidičem, ale pro ostatní by to bylo podezřelé a o to jsem nestála.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Už parkoval před školou vedle své sestry. Ještě byla trocha času. Natočila jsem se v autě k němu čelem.

„A pořád si asi musíme promluvit,“ poznamenala jsem. Pořád tu toho bylo tolik nevyřčeného. A oba dva jsme se tomu vyhýbali.

„Jo, to budeme,“ souhlasil. Jeho hlas byl mrtvolný, jen myšlenka na konverzaci tohohle typu se mi nezdála. Vystoupil z auta. Už jsem se natahovala po klice dveří, když mi něco došlo. Byl to Edward, a tak moje ruka zamrzla v pohybu.

Dveře otevřel sám a obdařil mě úsměvem, když viděl, jak moje ruka klesla k mému tělu. Byl rád, že jsem ho to nechala udělat. Vystoupila jsem a trochu se rozhlédla. Jasně že to způsobilo povyk, hlavně to, že tu byl Edward.

„Měl bys jet do práce,“ zamumlala jsem potichu a vlastně ho vyhazovala pryč z tohohle parkoviště.

„Po škole tě vyzvednu,“ připomněl mi ještě. Nedotkl se mě, jen se usmál a zalezl si zpět do auta a odjel. Podívala jsem se k žlutému Porsche rovnou na Alice a než jsem stačila pozdravit, visela mi kolem krku.

„Já to prostě věděla,“ nezapomněla dodat. Jasně, ta její schopnost.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  emam (04.08.2013 18:21)

Přiznávám, že mě trochu štve, že se pořád nic konkrétního nedozvím. Ale i tak já tu středoškolskou romantiku ráda

1