01.01.2011 [04:10], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 19×, zobrazeno 3327×

Můj beta reader je lehce přiopilý, takže se omlouvám za případné chyby. Slavnostně prohlašuju další kulaté narozeniny (vážně jsem těch kapitol tolik nepočítala) a taky první článek v novém roce :D

Taky všem přeju dokonalý rok 2011 a maturantům (takže prakticky i sobě :D) úspěšné zvládnutí těch praštěných zkoušek.

PS: Omlouvám se, autorka je sice přiopilá méně než beta reader, ale i tak je... :D

Léto se pomalu blížilo ke konci a ze stromů začalo opadat první listí. Dny byly ještě pořád teplé, ale noci se stávaly stále chladnějšími. Užívala jsem si sluníčko, protože předpověď říkala, že slunečných dnů už moc nebude.

Byl pátek odpoledne a já hned po škole zakotvila v tělocvičně na tréninku. I když mě škola celkem vyčerpávala, na Capoeiru jsem energii měla vždycky.

Ten den jsem dostala do těla. A to jsem ještě musela dojít k autobusu.

„Tak v pátek,“ rozloučil se Brad a políbil mě na tvář. Pořád se nevzdával naděje, že bych si s ním začala.

„V pátek,“ přitakala jsem trochu rozmrzele a otočila se k odchodu. Vážně jsem neměla chuť ho pořád odmítat. Na jednu stranu mě to přestávalo bavit, na druhou mi ho bylo líto a možná jsem potřebovala někoho, s kým bych mohla jít ven. Někoho, kdo by pro mě byl víc než kamarád. Jenže já někoho takového už měla. I když tady nebyl. I když ho už nejspíš nikdy neuvidím. Byl tady. Někde. A i když bych hrozně chtěla, nemohla jsem ho dostat z hlavy. A dokud ho nedostanu z hlavy, nedokážu s nikým randit.

Útrpně jsem zaskučela a schovala si mikinu do tašky, protože bylo dost teplo. Rozpustila jsem si vlasy a trochu si je prohrábla, aby mi je mírný vítr rozfoukal. Bylo příjemně na to, abych se natáhla s počítačem na zahradu a zkusila si najít novou práci.

S jasným plánem jsem byla odhodlaná jít domů, ale plány se mi najednou sesypaly jako domeček z karet a jediné, co jsem v tu chvíli svedla, bylo zaraženě zírat před sebe.

Zhluboka jsem se nadechla a sevřela víčka.

Stál tam, opřený o auto, jako vytesaný z božského kamene. Na tváři nejnádhernější zářivý úsměv, jaký jsem kdy viděla, ruce ležérně v kapsách.

Za tu krátkou dobu, než jsem stihla oči zase otevřít, se ke mně o několik metrů přiblížil. Najednou se mi na tváři zcela automaticky roztáhl úsměv. Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla, a vletěla do jeho studené náruče.

Hlavu jsem mu zabořila do krku a přitiskla se k němu co nejsilněji. Slzy mi zalily oči a při prvním mrknutí rychlostí blesku stekly na jeho rameno.

Uklidňovala mě jen jeho ruka jezdící mi po mé páteři a také tiché sametové „Nebreč, Bell!“

Stáli jsme tam dlouho, nemluvili jsme, ani jeden to nepotřeboval. Vítr mi ovíval ubrečené tváře a zanikalo v něm uklidňující „Ššššš…“ vycházející od něj.

Po dlouhé době jsem ho měla zase u sebe. Byl stejný, byl skutečný a byl nádherný.

„Jsi tady,“ zašeptala jsem ubrečeně.

„Jsem,“ zašeptal nazpátek a pažemi mě silně objímal. Odtáhla jsem od něj obličej, abych si ho alespoň trochu mohla prohlédnout.

„Nezměnil ses,“ konstatovala jsem radostně.

„Zato ty jo. Jsi nádherná.“ Sklonila jsem zčervenalé tváře a lehce se usmála.

„Díky,“ zamumlala jsem stydlivě a znovu jsem se k němu přitiskla. „Co tady děláš?“ zamumlala jsem mu do ramene a spokojeně zavřela oči.

„Přijel jsem za tebou.“

„Máš rok zpoždění!“ vyčetla jsem mu a po dlouhé době jsem zase slyšela jeho sametový smích. Tolik mi chyběl. „Chyběl jsi mi.“

„Ty mně taky.“ Odtrhl se ode mě o otevřel dveře spolujezdce. „Tak pojď, na něco tě zvu.“

„Nemůžeme někam, kde bude klid? Třeba domů?“ Ještě více se usmál a přikývl.

Byl to už více než rok, co jsem neseděla v jeho autě prosyceném jeho nádhernou vůní. A potom mi něco došlo.

„Hele, tys vyměnil Volvo,“ hlesla jsem překvapeně. Zasmál se.

„Jo, tohle splňuje mé dnešní požadavky.“ Usmála jsem se a zavřela oči. Nechala jsem si naplnit nos jeho vůní a užívala si to. Hrozně jsem si to užívala.

Za celou dobu jsme nepromluvili ani slovo. Nebylo potřeba. Oba jsme si to užívali a jen se přitrouble usmívali.

A jeho rychlá jízda mi chyběla taky. Ve Forks jsme byli do pár minut a bylo mi jasně sděleno, ať zůstanu sedět, dokud mi neotevře. Musela jsem se smát. Po dlouhé době jsem se zase smála od srdce. Tohle jsem potřebovala. Jeho jsem potřebovala.

„Vůbec se to tady nezměnilo,“ konstatoval, když vešel do domu.

„Jo, máme to tak rády,“ řekla jsem a zavedla ho do svého pokoje. Ten jediný se změnil.

Byl vymalován rudě červenou a po stěnách byl místy velký černý čínský znak. Za dveřmi velké zrcadlo s malým stolečkem před ním, vedle velká knihovna a v ní vestavěná šatní skříň. Naproti manželská postel a pod oknem velký psací stůl s počítačem na jedné straně, televizí na straně druhé.

„Eh… Už vím, jak si musela připadat Alenka, když se ocitla v říši divů,“ řekl a projížděl očima každé zákoutí pokoje.

„Děláš z komára velblouda,“ obvinila jsem ho se smíchem. Nevěřícně se na mě otočil.

„Bell, pamatuješ si, jak to tady vypadalo před rokem? Já teda ano. Kde bylo schováno tolik knih? Dostojevskij, Hugo, Hemingway, Brönteová, Austenová. Takovou Bellu jsem neznal,“ řekl a otočil se směrem k zrcadlu. „Řasenka?“ zeptal se nevěřícně. „Kdo tě donutil k tak radikální změně?“

„Nepřímo ty,“ odpověděla jsem a evidentně ho tím zaskočila. Nechtěla jsem mu říkat, jak jsem se trápila po tom, co odešel, ale bylo vidět, že čeká na vysvětlení.

Povzdechla jsem si a šla si sednout na postel. Hlavu jsem si opřela o zeď a zavřela oči. Vždycky jsem to dělala, když jsem vzpomínala. Ani jsem nepostřehla, že si sedl vedle mě, dokud mě neobjal kolem pasu a nepřitiskl si mě na bok.

„Když jsi tehdy odešel,“ začala jsem, ale hned zase přestala. Snažila jsem se nalézt slova, ale žádné mi nešlo přes jazyk, „teprve tehdy mi došlo, že jsem byla blbá, když jsem chtěla, abychom se přestali stýkat. Bavil ses se mnou, když se ke mně všichni ostatní otočili zády. Dostal jsi mě z toho příšerného života, vytáhl jsi mě zase na svět. Když jsem to řekla… myslela jsem, že to bude v pořádku, přece tě budu pořád potkávat ve škole, a když se náhodou rozhodnu jinak, budeš tam, budu ti to moct říct,“ rozvzlykala jsem se. „Jenže potom jsem se dozvěděla, že jste se odstěhovali.“ Rozhodla jsem se pomlčet o svém psychickém stavu. Už tak měl ve tváři a hlavně v očích vepsanou bolest. Tisknul mě k sobě, až jsem si myslela, že mi praskne pár kostí. Ale nevadilo mi to, alespoň jsem věděla, že je doopravdy tady.

„Nemohla jsem tomu uvěřit, ale když mi v nemocnici řekli, že tvůj táta dal výpověď, a u vás doma bylo zamčeno a věci zahaleny plachtou, pochopila jsem, že je to pravda. Poslední nadějí byl tvůj mobil. Snažila jsem se ti dovolat, ale zazvonilo to sotva jednou, potom už mi to nebralo. Tehdy mi došlo, že už se nevrátíš, že to Sbohem bylo opravdu poslední. Došlo mi, že jsem ti za nic nepoděkovala. Udělal jsi toho pro mě víc než kdokoliv jiný. A já tě ani nevyslechla, když jsi mi chtěl svěřit tajemství. Dal jsi mi nový život a já si uvědomila, že pokud ti chci alespoň nějak poděkovat, pokusím se ho prožít co nejlépe. Rozhodla jsem se žít jako každá normální holka, ukazovat přednosti, zakrývat nedostatky,“ dořekla jsem a podívala se na něj.

„Nedostatky,“ odfrkl si potichu. Tvář měl stále pokrytou bolestí a oči řvaly lítost všude kolem. „Omlouvám se. Netušil jsem, že by jsi stála o to, abych se s tebou rozloučil,“ omluvil se.

„Nestála jsem o to. Vůbec jsem nestála o to, ať odjedete. Bylo mi hrozně. Věděla jsem, že já jsem byla důvod vašeho odchodu. Asi jste mi nevěřili, báli jste se, že něco prozradím, ale já vážně nikomu nic neřekla. Ani jsem to neměla v plánu,“ ospravedlňovala jsem se.

„Bell, kdybychom ti nevěřili, zůstaneme tady, abychom si byli jistí, že jsi opravdu nic neřekla. Ale my ti věřili, já ti věřil. Odešli jsme, protože mě ubíjel pohled na tebe s vědomím, že je to to jediné, co si můžu dovolit. Na jednu stranu jsem byl rád, když jsi řekla, že už se nebudeme stýkat, alespoň jsem ti nemohl ublížit, kdybych někdy uklouznul. Ale na druhou stranu mi to bylo líto. Toužil jsem po tvé přítomnosti, dal bych za ní cokoliv. To bylo poprvé, co jsem nenáviděl svou podstatu. Nikdy mi nevadilo, čím jsem. Smířil jsem se s tím, bral to jako samozřejmost, jako něco nového. Díky tomu žiju, pokud se to tak dá říct. Jenže tehdy… Byla jsi jediná kromě mojí rodiny, s kým jsem se bavil, čí společnost mi nevadila. A moje osobnost to všechno zničila,“ řekl sklesle a sklonil hlavu.

„To já jsem všechno zničila.“ Zavrtěl hlavou.

„Ne, Bell, ty jsi udělala přesně to, co se od správně myslícího člověka očekávalo. Udělala jsi správnou věc. To já si tě nikdy neměl připustit k tělu. Ale nedokážu toho litovat,“ řekl s mírným úsměvem.

„Já taky ne,“ špitla jsem. Objal mě a přitiskl k sobě. Chvíli jsme zůstali ve stejné pozici, než mě zase pustil.

„Jak jsi vlastně věděl, kde mě najít?“ napadlo mě potom.

„Každý pátek chodíš na Capoeiru,“ podotkl. Přikývla jsem. Měl pravdu. Jenže potom mě zarazilo, jak to on může vědět.

Každý pátek? Jak dlouho už…?

„Edwarde?“ zeptala jsem se obezřetně. „Jak dlouho jsi zpátky ve Forks.“

„Zabiješ mě, když ti to řeknu.“

„Zabiju tě, když to neuděláš.“ Povzdechl si.

„Pěkně jsi pozměnila svůj proslov.“ Otevřela jsem pusu a zhluboka se nadechla.

„Děláš si srandu?“ Zavrtěl hlavou. „Jsi tady celé čtyři měsíce a ukázal ses mi až teď?!“

„Pořád jsem si nebyl jistý, jestli bys mě chtěla vidět.“ Naštvaně jsem vzala polštář a začala ho tím mlátit.

„Ty seš fakt blázen!“ křičela jsem na něj, než ho to přestalo bavit a stočil si mě pod sebe. Ruce mi držel zkřížené na hrudi a díval se mi do očí z asi deseti centimetrů.

„Neříkej mi, že jsem blázen!“ pohrozil mi se smíchem, který ale s každým nádechem mizel. Vyprostil si jednu ruku a odhrnul mi vlasy z tváře. Srdce mi freneticky zrychlilo a když jsem se dívala do těch jeho karamelek, zdálo se mi, že trochu ztmavly. Ještě o kousek se přiblížil a když se z pootevřených rtů dostal jeho sladký dech až na mou kůži, málem jsem se zbláznila.

Místo toho klaply domovní dveře a už od nich se ozval mámin hlas.

„Právě jsem potkala Jerryho, měla bys ho zase někdy pozvat na večeři.“ Jo, mého šéfa měla vždycky ráda. Ale dneska si vybrala vážně blbou chvíli!

Edward mě pustil a pomohl mi vstát z postele. Klopýtavým a stále trochu omámeným krokem jsem se vydala do kuchyně. Zastavila jsem se ve dveřích a opřela se o jejich rám.

„Mami, teď není vhodná chvíle. Mám návštěvu,“ vyčetla jsem jí naštvaně.

„Vážně? Koho?“ zeptala se se zájmem. Dveře se otevřely dokořán a Edward vystrčil hlavu ven.

„Dobrý den, paní Swanová.“ A máma upustila balík mraženého masa.

„Proboha, já vás nechtěla rušit, omlouvám se,“ vykoktala překvapeně.

„Mami, klid, jen jsme si povídali,“ snažila jsem se ji uklidnit. A ano, lhala jsem. Ta poslední minuta o povídání rozhodně nebyla. Slíbila, že si zaleze do ložnice a bude si číst. Myslím, že jsem byla rudá úplně všude.

Když večer odcházel, rozhodla jsem se ho doprovodit k autu. Hodila jsem na sebe mikinu a zavřela dveře domu. Otočila jsem se a narazila přímo do něj. Stál blízko.

Moc blízko. A jak jsem mu v tom šoku položila ruku na jeho hruď, nedokázala jsem ji dát pryč. Zase se mi zrychlil srdeční rytmus a vypadalo to, že to moc dobře slyšel. Natiskl se na mě ještě víc a donutil mě couvnout až na dveře. Měl lehce pootevřené rty a zase ke mně dolehl ten dokonalý dech smíchaný s jeho ještě dokonalejší vůní.

„Stýskalo se mi,“ řekl zhrublým hlasem a zase měl v očích ten tmavý odstín. Ale možná to dělalo jen to malé světlo. Nedokázala jsem nic než přikývnout.

Přiložil mi ruku na tvář a zasunul mi vypadlý pramínek za ucho. Tu ruku tam nechal a palcem mi párkrát přejel po spánku.

„Bello, jestli nechceš, stačí říct,“ zachraptěl potichu. Přidržela jsem si jeho ruku tam, kde byla, dřív, než ji stihl stáhnout. Lehce jsem zavrtěla hlavou a pořád se vpíjela do jeho očí. Přiblížil se o dalších pár centimetrů. Stačilo sebemenší naklonění hlavy, abych se dotkla jeho rtů, ale tahle chvíle byla natolik jiskřivá, že jsem ji potřebovala ještě chvíli udržet. Nakonec to byl on, kdo to zvládl překonat. Ten hřejivý pocit z polibku se mi rozléval celým tělem až do konečků prstů. Jestli jsem z něho kdy byla omámená, nic se nedokázalo vyrovnat tomuhle. Byla jsem naprosto mimo a jeho chladivé dotyky mi z toho moc nepomáhaly.

Odtrhl se po hrozně krátké chvilce.

„Musíš jít spát,“ zamumlal a jeho hlas naznačoval, že je alespoň z části stejně omámený jako já.

„Nemusím. Nechci,“ zaprotestovala jsem. Teď jsem rozhodně nebyla ve stádiu, kdy bych usnula.

„Čím dřív usneš, tím dřív se zase uvidíme,“ přemlouval mě.

„Ale když neusnu, tak neodejdeš,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Zítra, vlastně možná už dneska, přijdu,“ uklidňoval mě.

„Opravdu?“ zeptala jsem se se skloněnou hlavou, protože jsem nebyla schopná uvěřit, že tohle není sen. Bála jsem se, že když ho pustím, už se nevrátí, že se rozplyne jako sněhová vločka na dlani.

„Přísahám. Ale teď už jdi spát. Vidím ti na očích, jak jsi ospalá,“ usmál se a přejel mi palcem od koutku oka až k uchu.

Ten pocit, se kterým jsem usínala, se nedal popsat.

Ale když jsem se vzbudila, byla jsem si jistá, že to byl jenom sen.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Jalle (16.12.2012 10:13)

4 mesiace?? to je vôl, ale konečne

18)  Twilly (08.12.2011 23:32)

Tak sen, říkáš, co? Tak předveď mi toho "sna"

17)  Silvaren (02.01.2011 11:49)

áááá Tak to je ten nejkrásnější novoroční dárek - Edward se vrátil! Jsem z těch dvou celá uáchaná, bylo to krásně romantické. A vtipné.
A to, jak se Bella rozhodla naložit se svým "novým" životem co nejlépe

16)  Ree (01.01.2011 23:24)

Děvčata, jsem ráda, že jsem vám udělala radost
Fanny, co blázníš? Tohle byl krásný komentář Moc děkuju, ani nevíš, jak mě to těší. Jak mě těší všechny komentáře

15)  Fanny (01.01.2011 23:10)

Co mám křičet?! Pomooooc nebo joooo nebo néééé nebo jééééé? Asi všechno dohromady! Za dnešní večer jsem přelouskala - opravdu přelouskala! - , no spíše zhltla všech třicet kapitol asise zblázním dokud nebude další kapitola!

Tahle povídka je úplně skvělá! Čtu jich teď hodně obzvlášť skvělých, ale aspoň prozatím je tahle povídka odsunula na druhé místo! Dále jsem ráda, že se Edward vrátil, protože jsem opravdu nechtěla bulet, tak dlouho jako při období dostávání se z drog...


P.S. Omlouvám se takhle strašně nasaný komentář, ale ještě stále jsem v "eufórii" z téhle povídky.

14)  Evelyn (01.01.2011 22:15)

Sen nesen, bylo to zvláštní setkání. Ale krásné

13)  piskot94 (01.01.2011 21:04)

počkat, takže tam oficiálně je? nebo to byl vážně jenom sen?

9)  sakraprace (01.01.2011 15:19)

Je zpátkyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy, jóóóóóóóóóó Milosrdně mu odpouštím, že čekal tak dlouho.

8)  semiska (01.01.2011 14:06)

Vrátil se, vrátil se, vrátil, jupííí Já už skoro ani nedoufala... I ty jedna, takhle nás trápit Jsem strašně ráda, že se vrátil. Konečně bude šťastná. MOc krásná kapitolka s lehkým smutkem vzpomínání a romantickou chvilkou na konci.

7)  eElis (01.01.2011 13:42)

Nádherná kapitolka, stejně jako ty předešlé. už jsem myslela, že se nevrátí, ale vrátil se

6)  anamor (01.01.2011 13:25)

Jo, dočkala jsem se, konečně.
Teda jako říct mě, že tam byl jakou dobu, kašlu na polštář a beru si panev. Ty mámy mají talent přijít ve špatnou dobu. A ten konec jej
Já chi už chci zase další.

4)  lied (01.01.2011 11:29)

juchu konečně se vrátil

3)  Bosorka (01.01.2011 11:14)

Máme Edíka!!!!!
Teda jsetli se budu celý rok vyjadřovat tímto stylem no tak potěš autorky

2)  Nosska (01.01.2011 11:00)

Huráááá konečně jsou spolu

1)  Ajjinka (01.01.2011 04:33)

Takže, nejdřív bych chtěla zkritizovat ten perex, protože já jsem už naprosto střízlivá!
A pak... Edward je pěkný péro! Je tam už tak dlouho a hraje si na nějakýho pošahanýho snipera skrytýho někde v čemsi, kde neni vidět! No kde to jsme?! Takže dostává mínusový bod!
Když opomenu to, že jsem párkrát místo objetí, četla objetí (takhle to zní super ), tak pak ta pusaaa. Není nad dentistickou prohlídku při měsíčku! Takže dostává plusový bod.
Snad jen ten béda s chvatama nebude dělat problémy, jinak ende pende, půjde pod drn

1