11.01.2011 [19:41], Ree, ze série Hide your soul, komentováno 22×, zobrazeno 7336×

Čeká Vás spoluautorská povídka Nebrasky a Ree... Přírodní úkaz :D

Někteří lidé mají určité nadání. Vlohy. Možná je objeví, možná v nich zůstanou navždy ukryty.
Když se snažíte zachránit si život, jdete až na dřeň; právě tak Isabella objevila to své nadání. Zachránilo jí život dokonce dvakrát.
Ale ten druhý případ se jí teď nezdá jako dobrá volba. Schovává se, a navíc je člověk.
To dokáže zkazit náladu.

Prolog

Slunce už dávno zapadlo a cestu k místnímu kopci osvětlovaly jen plápolající pochodně. Okolím se rozléhalo řinčení řetězů a vzlykání několika žen přede mnou. Já nebrečela. Byla jsem se svým osudem smířená. Ty dlouhatánské dny vedoucí až k dnešku mě donutily zbytečně nenaříkat a smířit se se vším, co přijde.

Spoutané řetězy a bosé jsme vystoupaly po studených trámech až na hranici a každou z nás dovedli k jednomu z postavených trámů.

„Prosím, pusťte mě. Nic jsem neprovedla. Prosím! Mám rodinu,“ vzlykala jedna z těch žen. Já své slzy polykala. Zvrátila jsem hlavu a podívala se k nebi. Měsíc se dostal do úplňku a hvězdy mu pomáhaly v osvětlování cest poutníků.

Pouta se mi přitáhla ještě pevněji a potom jsme zůstaly na hranici samy. Viděla jsem tmavé vlasy své matky a její ztrápený obličej napůl zabodnutý v tátově rameni. Viděla jsem plno známých tváří, ale nikdo z nich se mě nezastal. Nikdo nenašel odvahu prohlásit, že jsou všichni blázni a že dnes zemře plno nevinných mladých žen. A já jim to nedokázala vyčítat. Zachovala bych se stejně.

Nohy mě na lehce navlhlých kládách zebaly a lehký vítr mi rozechvíval tělo zimou. Za pár minut bych však tu zimu uvítala.

Celý dav utichl a do jejich čela se postavil kněz s knihou připomínající Bibli. Otevřel ji a mohutným hlasem začal číst.

„Vade, Satana, inventor et magister omnis fallaciae, hostis humanae salutis.“ Nevnímala jsem jeho slova. Věděla jsem však, že právě odříkává ten nejtěžší exorcismus. Netušila jsem, k čemu to je, když nás stejně upálí.

Vítr ustál zároveň s řečí kněze. Vzlykot se znásobil a několik můžu s pochodněmi přistoupilo blíže.

„Omlouváme se těm, jež jsou nevinny. Snad jejich duše najdou pokoje.“

„To jsme všechny,“ křikla jsem po něm a davem se rozlehl nový šepot. Nečekali, že je nebudu prosit na kolenou, aby mě nechali. Nečekali, že se smířím se vším, co pro mě osud v čele s nimi přichystal. Snad na mou hlavu dopadlo ještě větší podezření z čarodějnictví, ale už mi to bylo jedno. Z tohohle nebylo východisko.

A věděla jsem to dřív, než se sláma pod námi rozhořela. Teplo, které se vzneslo do vzduchu, bylo okamžité. Přestože trámy byly navlhlé, seno vypadalo naprosto suché. Hořelo rychle. Cítila jsem, jak se mi teplo šíří od konečků prstů na nohou až po kořínky vlasů. Teprve až s přicházejícím ohněm mě začala zachvacovat panika. Nikdy jsem neuvažovala, že zemřu takhle. Teda, pokud jsem nad tím vůbec někdy uvažovala.

Slyšela jsem tiché mumlání černovlásky vedle sebe. Pořád dokola opakovala jenom Ne, ne, ne! Já se oproti ní modlila. Chtěla jsem se dostat z tohohle pekla.

Když mi první plameny olízly nohy, vydala jsem ze sebe první výkřik. Výkřik tak silný, že mě muselo být slyšet až do vesnice.

„Proklínám vás. Vás všechny,“ křičela jsem z plných plic a pokoušela jsem se dostat z těch zatracených pout. Nedařilo se a první plameny mi zapálily šaty. Ta bolest byla neuvěřitelná.

Z plamenů mě zachránily až milosrdné mdloby.

1. kapitola

Jehlové podpatky ničily staré parkety studených chodeb Volterry a jejich klapot se ozýval celým italským hradem.

Další krásně prožitá noc byla za mnou a jediné, co jsem teď potřebovala, byla sprcha a jídlo. Jídlo počká, nejdříve sprcha. Omítka se ze mě sypala při každém sebemenším pohybu a ty dokonalé zrzavé vlasy byly napůl bílé. Zatracené upíří pudy!

Dveře pokoje jsem otevírala s neskutečnou radostí a širokým úsměvem na tváři. Přešla jsem rovnou ke skříni a začala si vybírat něco na sebe.

„Co chceš?“ zeptala jsem se kousavě, aniž bych se otočila.

„Zase jsi byla celou noc mimo hrad,“ konstatoval tiše a podle vzdálenosti jeho hlasu stál pořád u okna a zíral ven.

„Ale no tak. Víš, že na věci, jako je věrnost, nejsem.“ Otočila jsem se k němu čelem a v tu samou chvíli jsem byla natisknuta na skříni a jeho ruka si dobře hlídala můj krk, aby se nepohnul ani o milimetr. „Co chceš, Demetri?“ zasípala jsem a snažila se vyprostit z toho pevného sevření. K mé smůle byl vždycky silnější.

„Nezahrávej si se mnou, Isabello!“ zašeptal mi do obličeje z blízkosti pěti centimetrů a potom se škodolibě usmál. „Poslal mě pro tebe Aro. Chce s tebou mluvit.“

„Fajn. Umyju se a přijdu.“

„Chce tě vidět hned,“ řekl přísným hlasem a donutil mě se usmát.

„Miluju tohohle zlého Demetriho,“ zacvrlikala jsem a nechala se jím políbit. Důkladně. Hodně důkladně.

„Musíme. Jít. Za. Arem,“ odsekával, když jsem se od něj odmítla odtáhnout.

„Aro počká,“ vzdychla jsem a došťouchala ho až k posteli. Svalila jsem ho na ni, ale když jsem si na něj chtěla sednout, najednou se mi objevil za zády a semkl mi ruce. Namáčkl se mi za záda a jeho dech jsem cítila na uchu.

„Aro teda rozhodně nepočká,“ sykl a za paži mě odváděl pryč. Klopýtala jsem za ním a snažila se mu vytrhnout z rukou, ale nedal se.

„Když jsi nahý, jsi rozhodně příjemnější,“ štěkla jsem po něm a před dveřmi sálu jsem trucovitě zastavila. Rozzlobeně se na mě otočil a škubl rukou. Nesnášela jsem, když byl někdo silnější než já.

„Isabello!“ ozval se i přes dveře mohutný hlas samotného Ara. Oba jsme za tím zvukem otočili pohled. Demetri využil mé ztracené pozornosti a i se mnou v sevření vešel do sálu. Výjimečně byl prázdný. Vlastně kromě Demetriho, Felixe a vládců tady byli jen tři strážní a jsem si jistá, že s nimi jsem spala taky. A to rozhodně nebylo zvykem. „Poslal jsem tě pro ni už před půl hodinou,“ rozkřičel se na Demetriho a vztekle zdupal schody až k nám. Nadzvedla jsem překvapeně obočí

„Omlouvám se, musel jsem čekat, než se vrátí z noční procházky,“ řekl omluvným hlasem a sklonil hlavu.

„A potom se na mě musel vrhnout,“ napráskala jsem ho. Aro se nafoukl jako balónek a zuřivý pohled stočil přímo na Demetriho. Jeho pohled mluvil za vše.

Demetri mě pustil a přistoupil k němu, aby mu mohl podat svou ruku. Aro přivřel oči a přemítal si všechny Demovy myšlenky. Potom se na mě rozzuřeně podíval.

„Víš, proč jsi tady?“ vyštěkl a odešel zpátky na trůn.

„Chyběla jsem ti?“ nadhodila jsem a sladce se usmála.

„Tvoje chování je nepřístojné,“ vstoupil do našeho rozhovoru Marcus.

„Zradila jsi nás!“ přidal se Caius.

„No dovolte,“ ohradila jsem se. „Nabízela jsem se vám několikrát. Nemůžu za to, že jste všichni tak upjatí.“

„Tak dost!“ zahřměl Aro a znovu se postavil. Byla jsem si jistá, že to byl on, kdo zavedl tělocvik. „Spala jsi s Rusem! Vyzradila jsi mu všechny naše strategie. Vyzradila jsi mu všechno, co by proti nám mohl nějak použít.“

„Jste rasisti?“ zeptala jsem se překvapeně, jenomže potom mi došla další část jeho řeči. „No moment, já nic nevyzradila. Ani nevím, který z nich byl Rus!“

„To mě nepřekvapuje,“ špitl Demetri. Zlostně jsem se na něho podívala a potom svůj pohled vrátila k Arovi.

„Nikomu jsem nic neřekla. Vždyť většina z nich ani neví, jak se jmenuju. Nemáme čas na mluvení,“ bránila jsem se. „A teď se půjdu okoupat.“ Otočila jsem se k odchodu, aniž bych čekala na jejich svolení, ale sekundu na to jsem klečela před Arem a Felix mi v rukou svíral hlavu.

„Nesnaž se nás obelhat,“ zavrčel Aro a naklonil se ke mně. „Kdybys uměla ovládat svůj štít a na chvíli ho zvedla, možná bych ti uvěřil, kdybych to viděl tvýma očima.“

Jak to mám asi udělat, když žádný štít nemám, do háje?!

„Ne?“ vyložil si moje mlčení a narovnal se. „Fajn, ať je po tvém. Demetri, Felixi, odveďte ji do lesa. Víte, co s ní.“ Jestli nevěděli oni, já teda jo.

„To nemůžeš!“ křikla jsem po něm. Znuděně se na mě podíval a zavrtěl hlavou.

„A udělejte to rychle. Heidy za chvíli donese svačinu. A nechci tady povyk dřív, než se začneme krmit.“

„To nemůžeš, Aro!“ křikla jsem, když mě odváděli pryč. Prakticky to mohl. Mohl všechno. Byl to vládce. Jenže měl zatraceně mylný informace!

„Neboj, utrhnu ti hlavu, než tě hodím do ohně,“ usmál se na mě sladce Demetri.

„Oh, jak šlechetné!“ sykla jsem a snažila jsem se jim vykroutit. Dřív bych si ale urvala ruce. Ještě na recepci přese mě přehodili plášť a vedli mě tak, že by obyčejný člověk nepoznal, že mě drží.

Byla jsem nahraná. Tohle byl můj konec. I když jsem občas nadávala na nudnou věčnost, rozhodně jsem neměla v plánu ji ukončit.

„Odlož mi někoho stranou,“ ozval se Demetriho šepot a když jsem zvedla hlavu, zahlédla jsem Heidy i s její výpravou. Spokojeně se usmála a přikývla. Nikdo z těch lidí neřešil, plno podivností okolo. Všichni se kochali nádherným hradem a štěbetali si mezi sebou o krásách Volterry. Jen na konci jsem zahlédla drobnou dívku.

Neposlušné hnědé kadeře jí padaly do očí a její pohled byl narozdíl od těch ostatních mírně vyděšený. Vypadalo to, že je tady sama, a rozhodně nebyla ve své kůži.

Věděla jsem, co ji čeká, a věděla jsem, co čeká mě. Obě zemřeme. Zemřou naše těla, zemřou naše duše. Přestaneme existovat. Osud její duše je zpečetěn. Stejně jako osud mého těla. Jenže já měla možnost. Dokážu zachránit alespoň to málo z každé.

Nemusela jsem se rozhodovat dlouho, byl to přirozený pud sebezáchovy.

Zavřela jsem oči a na chvíli se soustředila. Cítila jsem do sebe narážet lehký vítr a podklesla jsem v kolenou. Dopadla jsem na štěrk a zašpinila si ruce. Heidy vedla všechny přítomné dovnitř hradu, to byla moje poslední šance na útěk.

Otočila jsem se a co nejnenápadněji jsem prošla kolem fontánky do ulice s obchody. Šla jsem přesně opačnou stranou, než Demetri s Felixem vláčeli mé tělo. Mé tělo a duši té dívky.

Už jsem nebyla ta dokonalá zrzka s uhrančivě rudýma očima. Teď jsem byla brunetka se zakudlenými vlasy a kdovíjakou barvou očí. A byla jsem člověk.

Hned za rohem, jakmile jsem si byla jistá, že na mě není vidět z žádného z hradních oken, jsem se dala do rychlého běhu. Potřebovala jsem se dostat rychle pryč, rychle co nejdál.
Po několika desítkách metrů běhu úzkými uličkami jsem zjistila, že právě tohle tělo nebyla úplně nejlepší volba. Píchalo mě v boku, pálilo mě na hrudi, slzely mi oči a několikrát jsem zakopla. Nakonec jsem se zastavila na rohu jedné kavárny, abych byla dost blízko lidí, kdyby se mě náhodou někdo pokusil chytit. Opřela jsem se rukama o kolena a sípavě jsem oddechovala.

A pak jsem se usmála. A rozesmála se. Trochu hystericky, ale byl to smích. Byla jsem venku a byla jsem živá! Abych ve stejém stavu i zůstala, rozhodla jsem se okamžitě opustit tohle město. Tak dlouho jsem ho brala jako svůj domov a měla pocit, že jinde by se žít nedalo. Jenže teď se situaci rapidně změnila a nebyl čas na sentimentální myšlenky. Aro mě chtěl nechat zabít. Tady už nemám co dělat.

Jenže jak odsud? Po svých to nedopadne, tahle slečna rozhodně nebyla milovnicí cvičení a nejspíš bych nedoběhla ani k bráně. Možná bych mohla ukrást auto? Moment, dokážu s těmahle rukama ukrást auto?

S nešťastným zamručením jsem si prošacovala kapsy. Papírové kapesníky a mapka města. V tašce, kterou jsem měla přes rameno, jsem toho nenašla o moc víc. Mikina, peněženka, láhev s pitím, italsko-anglický slovník a foťák. Pohled na vodu mi připomněla, že mám žízeň. Ale ne tu žízeň, která mi ztrpčovala život, tahle byla jiná. Slabší. Nedůvěřivě jsem přičichla k vodě. Necítila jsem nic, což byl obrovský nezvyk. Normálně jsem byla schopná rozeznat pachy na několik kilometrů, ale teď, takhle – nic. Napila jsem se. Voda byla zteplalá, ale bylo mi to jedno. Zahnala žízeň třemi loky, ale ze zvyku jsem pila, dokud bylo co. A pak jsem objevila další nevýhodu tohohle těla: jeho žaludek měl značně omezené rozměry. Takhle bych člověka nevypila ani na několikrát.

„S tím je ámen,“ zamumlala jsem. A teprve teď to na mě dopadlo. Jsem člověk. Nikdy bych nevěřila, že k něčemu takovému dojde, vždyť jsem byla dokonalá. Krásná, rychlá, pevná, hbitá, vražedná. A teď si klidně přišlápnu tkaničku.

Údiv vystřídal vztek. Proč jsem nepřemýšlela? Proč jsem si nevybrala někoho jiného? Zuřivě jsem vylovila z kapsy tu mapku a chtěla si na ní vybít zlost. Ještě včera bych v tělocvičně popadla prvního upíra, který by mi přišel pod ruku, a rozervala ho. Občas se to stane, nehoda při tréninku, ne? Stačil jeden úsměv a Aro jen mávl rukou. Teď jsem cupovala pitomou mapu Volterry.

Naštěstí jsem nebyla rychlá jako upír. Neroztrhala jsem ji na miniaturní kousky dřív, než jsem si stihla všimnout, co to je za mapu. Byl to takový ten letáček, který dostanete na recepci hotelu spolu s klíčem. Hotel U černé labutě. No jistě! Ta holka musela někde bydlet!

Připadala jsem si jako na houpačce. Lidské emoce a s nimi spojené hormony mi dávaly docela zabrat. Chvilku hromada endorfinů, pak se mi zas najednou chtělo brečet úlevou. A jako třešinka na dortu byla únava. Nejradši bych si někde sedla. Místo toho jsem si našla na otrhané mapě šipku, ukazující hotel, a vydala se tam.

„Bon giorno.“ Musela jsem si dávat pozor, aby můj přízvuk zněl cize. Určitě nemuví italsky moc dobře, jinak by s sebou netahala slovník. Recepční se zářivě usmál a velmi italskou angličtinou mě uvítal zpátky. Zeptal se, jak jsem si užila procházku a jestli jsem došla až ke hradu. Na chvíli jsem si nebyla jistá, co odpovědět; je možné, že Heidi se spřáhla s některými hoteliéry a nechává je posílat si lidi přímo pod nos? Pak ale pokračoval a postěžoval si, že on sám, ačkoliv tu žije už skoro deset let, se dovnitř nikdy nedostal. Pán hradu si svoje soukromí vážně cení a člověk má vážně štěstí, když se podívá, jak vypadá hrad zevnitř.

No, já bych tomu štěstí neříkala.

Dokázala jsem s ním prohodit pár vět, než jsem zívla tak, že ho to rozesmálo.

„Zdejší vzduch je něco úplně jiného, že, signora? A jak se vám bude krásně spát!“

Musela jsem se ušklíbnout. Copak mám čas na spánek? Musím zmizet co nejrychleji pryč. Kdo ví, jestli si ta holka uvědomila, co se s ní stalo. Možná všechno vysypala těm dvěma a je jen otázkou času, kdy se jich Aro dotkne, aby se převědčil, že je po mně. Tedy po ní. Co kdyby se chtěl přesvědčit, že se tu nepohybuje někdo, kdo v davu lidí okamžitě pozná upíra, protože jedním z nich byl? Ne, zmizet z Volterry a z Itálie je jediná moje šance.

Což se ale snadněji vymyslelo než provedlo. V pokoji jsem totiž uviděla postel, a přestože jsem měla v plánu zjistit, kdo je ta holka, jejíž tělo obývám, jakmile jsem se dotkla saténového přehozu, zakňourala jsem a svalila se na něj.

Zdálo se mi, že jsem nespala snad tisíce let. Ale bylo velmi snadné si vzpomenout na to, co je potřeba udělat. Zavřela jsem oči a najednou bylo všechno pryč.

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  ambra (15.01.2011 20:39)

Tak tohle je mazec. Nebo možná spíš MAZEC .
Prolog mě rozklepal, na inkvizitory mám strašnou pifku a popis "nástupu na hranici" plus ta bezmoc... Uffff.... .
Takže naše dívka se umí přestěhovat do jiného těla a vystěhovat původního "obyvatele?" A pokud jsem to pochopila, právě klovla Bellu . Sekvence z hradu je fantastická - dokonalé charaktery.
A teď naši staronovou dívku asi čeká návrat domů. Je to TAM?
ČEKÁM!!!!!!!!

20)  julie (13.01.2011 23:13)

nádhera hrozně se těším na dlaší

19)  Marketa (13.01.2011 19:24)

18)  milica (12.01.2011 21:06)

Krásné, zajímavé, dechberoucí.... Co víc napsat? Jen těším se na další

17)  Fanny (12.01.2011 15:16)

Oh, to je asi jediné co nyní můžu napsat. Přečteno jedním dechem a to doslova... Krásné, napínavé jednoduše nádherné.

15)  MaiQa (12.01.2011 11:21)

Teda. Já nepřežiju. Přečteno jedním dechem a ani ťeď pořádně nevím, kde mám plíce a jak se dýchá. Nádhera. Ale já bych se asi zbláznila adybych se převtělila z upíra na člověka.

14)  Mili (12.01.2011 07:56)

Úžasná kapitolka

13)  AliceBrandon (11.01.2011 23:20)

Suprové!
Přečteno jedním dechem, až jsem z toho začínala modrat.
Tahle vaše spolupráce - dokonalost, děvčata.
Skvělá zápletka. Ten prolog - to jsem jenom čuměla. Začínat smrtí a ještě takhle hnusnou, to je odvaha. A pak rozehraný děj s volterskou kur- sečtělou ženou, Isabelou, její rytí do Demetriho A znova šla na smrt. Bravurní a nepředvídatelný únik, tady asi bude někdo ženiální, co holky?
Tleskám a nedočkavě doufám v další kapču.

11)  semiska (11.01.2011 22:24)

Moc zajímavé. Rozhodně se těším na další kapitolku. Jsem totiž moc zvědavá, co vy dvě dohromady vymyslíte. Rozhodně si to nenechám ujít.

9)  Alaska (11.01.2011 21:55)

No páááááni. Upíři mi oproti tomuhle připadají jako čajíček. Impulzivní hrdinka a navíc bez pár vlastností, které považovala za samozřejmost je vítaná idea. Nedokážu si představit, kam se nás chystáte zavést, ale jedno vím jistě. Budu Vás slepě následovat kamkoliv.

8)  bubble (11.01.2011 21:44)

Fíha!!! Tak to jsem nečekala. Nejdřív upalování a pak takové harašení! Demetri, nějakej Rus a pak další? Fíha.
Jak říkala Noth: Smrtící kombinace!
Jsem zvědavá, jak se bude jmenovat ta dívka. Když ona Byla Isabella, jsem zvědavá, jak se jmenuje ve skutečnosti... Ale vy jste to určitě nějak vyřešily
Zvláštní povídka, hezky se čte... určitě si počkám na další díl... smekám

7)  Linfe (11.01.2011 21:28)

Wow, zaháčkováno. Moc se mi líbí, že je to úplně něco jiného a nového. Těším se, fakt

5)  Janeba (11.01.2011 20:33)

Můžu být z komentování projednou omluvena, jako že krom smrtícího koktejlu a fíha, mě nic jiného nenapadá! Nebrasko, Ree, Ree a Nebrasko, holky moje milovaný, copak mám jen na tohle napsat?! Mám ráda klídek, pohodičku a vy na mě jdete s upalováním čarodějnic (nevinné ať dojdou pokoje) a honem popravou Belly, protože stydne večeře?! Tak chudáka Alasku jsem odsunula na ráno a vlítnu rovnýma nohama do do dohohle?! No jo klídek, já to přežiju! Když ten váš masakr přežila Bella, zvládnu to i já! Holky jste super! Děkuji!

3)  giselle (11.01.2011 20:11)

jupí, nebraska a ree, to je děsivě lákavý koktejl
je to moc hezky rozehraná povídka, hodně čtivá a děj ubíhá velmi svižně. isabella je teda pěkná mrcha, to se musí nechat ... a chudák hnědovlasá holka to odskákala.

jsem zvědavá, co bude dál

jste skvělá, děvčata!

1 2   »