21.02.2011 [19:30], Ree, ze série Hide your soul, komentováno 20×, zobrazeno 3709×
Není krvesaj jako krvesaj. Třeba takový prasosaj...
Prvotní instinkt mi velel připravit se k boji. Nahrbit se a varovat ho, že tohle je moje území a jestli se budu cítit ohrožená, jednoduše ho zabiju.
Jenže ve chvíli, kdy jsem se překotně, a přece neuvěřitelně pomalu postavila a praštila se přitom do stehna o okraj stolu mi to docvaklo.
Já jsem tu svačinka!
Hlavou mi blesklo několik možností. Hodit po něm počítač. Převrhnout na něj stůl – to bych mohla zvládnout. Spustit požární alarm. Začít ječet.
Nic z toho bych ale nestihla udělat tak rychle, aby mě nestačil zastavit.
„Do háje!“ zaúpěla jsem. Zase jsem si sedla a v návalu paniky popadla do ruky jednu jedinou věc, o které jsem si byla jistá, že by ho mohla na chvíli zarazit. Ianův zapalovač.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a opravdu zněl starostlivě. Jo. Tohle známe. Taky jsem si ráda hrávala s jídlem. Na to ti neskočím!
„Zůstaňte, kde jste!“ vyhrkla jsem. Zarazil se uprostřed kroku a vypadal překvapeně. Zvedl ruce dlaněmi ke mně, že se ho jako nemusím bát.
„Vážně jsem si jen přijel pro knihu. Ale jestli je to nějaký problém, můžu přijít jindy.“ Ne, neřekl nahlas až tu nebudete, ale bylo jasné, že to měl na jazyku.
„To teda je problém,“ ušklíbla jsem se a dlaň se zippem se mi začala potit. Doufala jsem, že se sebere a zmizí. Že si pomyslí něco po pomatených prodavačkách a tu knížku oželí. Upřeně mě pozoroval a já pro jistotu sklopila oči. Nikdy nevíte, jestli upír nemá nějaké nadání. Já vždycky snila o vábení. Dokázat k sobě přitáhnout jakéhokoliv člověka nebo upíra prostě tím, že mu řeknete, ať jde k vám... Jo, to by byl dobrý dar. Co když ho on má? Co když mě dokáže uhranout? V jednu chvíli vypadal, že to vážně vzdá. Jenže pak se ozvaly kroky na schodech.
„Bello?“ ozval se Ian. Do prčic, teď ne! Nechoď sem, nebo nás zabije oba dva!
„Zůstaň tam! Hned přijdu!“ křikla jsem. Ignoroval mě. Jeho ošoupané pantofle se už objevily v našem zorném poli. Doslova jsem cítila pohled toho upíra a běhal mi z toho mráz po zádech. Bušilo mi srdce a měla jsem strach, že omdlím. Napadlo mě, že se mi možná povede další přeskok a budu v bezpečí. Jenže jediný, do koho bych se mohla dostat, je ten upír nebo Ian. To mě probralo. Napůl vyděšeně a napůl zhnuseně jsem si odfrkla.
„Neviděla jsi moje brýle?“ zeptal se Ian, když sestoupil z posledního schodu. Podíval se na upíra a přátelsky ho pozdravil. Pak se podíval na mě a jeho úsměv byl hned pryč. „Panebože, co je s tebou? Jsi úplně zelená!“ oznamoval mi, zatímco došel ke mně. Sáhl mi na čelo. „Je ti špatně? Něco jsi snědla?“
„Ne,“ zamumlala jsem a pořád jsem hlídala upíra, ke kterému se nic netušící Ian otočil zády. Upír stále civěl a vypadal, že to, co vidí, ho velmi zajímá.
„Tak uhni, bež si lehnout nahoru,“ nakázal mi Ian. „Až zavřeme, odvedu tě domů. Šup. Dojdeš tam sama? Chceš pomoct?“ Mluvil a přitom mi pomohl na nohy a strkal mě od stolu. Nechtěla jsem ho tam nechat samotného.
„Nejdřív tenhle,“ zabručela jsem a kývla hlavou k našemu zákazníkovi. „Něco mu přišlo.“ A mně nezbývá jen doufat, že mu bude stačit, když odsud odejde s knihou.
„Tady mladík je určitě gentleman a vydrží tu minutku, než tě odvedu nahoru,“ nedal se Ian. Hrozně mi to komplikoval. Navíc si všiml toho zapalovače. „Prosím tě, na co to potřebuješ? Pusť to, vždyť ani nekouříš,“ domlouval mi a páčil mi zippo z ledové a zpocené dlaně. Upír udělal dva kroky blíž a pozoroval naše zápolení. Pak ke mně zvedl oči a ve tváři měl nevěřícný výraz.
A já si konečně všimla těch očí.
Světle hnědé. Žádná červená, rubínová, krvavě rudá, zářivě karmínová. Světle hnědá, něco mezi karamelem a latté. No to snad... Vegetarián? Vyděsil mě pitomej prasožrout?
Všechen děs ze mě spadl. Věděla jsem, že je pár pomatenců, kteří se živí zvířecí krví, protože nechtějí být zrůdami. Caius občas trousil pohrdavé poznámky o Carlisleovi, který s nimi chvíli žil a snažil se je přemluvit, aby si taky zakousli radši jelena než pěkně stavěnou pannu. A jednou nebo dvakrát nějací vegetariáni do Volterry přijeli, ale u těch schůzek byla jen garda. Na vlastní oči jsem žádného neviděla. A teď jsem měla vážně velikou radost, že jsem na něj narazila právě v tuhle chvíli.
Pustila jsem ten pitomej zapalovač a narovnala se.
„Už je mi líp, hele,“ vydechla jsem úlevně a dokonce jsem se zvládla slabě usmát. Ian mi nevěřil a znovu mi sáhl na čelo. „Nemám teplotu,“ uhnula jsem. „Fakt mi nic není.“
„Jo, už vypadáš, že ti proudí v těle krev,“ souhlasil. „Vyděsilas mě,“ vyčetl mi. Jo. Nebyl sám. Já se taky málem podělala strachy. Ian mě ještě pár vteřin pozoroval a pak se otočil k upírovi.
„Trocha vzrušení nikdy nezaškodí, že,“ pokusil se o žert. Upír se neusmál, zase jen zíral, tentokrát na Iana. V jednu chvilku přimhouřil oči, jako by se soustředil, ale nic viditelného se nedělo. Ian pochopil, že ten kluk asi nebude moc komunikativní, a přešel rovnou k věci:
„Máte číslo objednávky?“
„Hm,“ přikývl upír a z hlavy řekl pětimístné číslo. Ian zadal číslo do fakturačního programu a ukázal se mu jeden z těch starých tisků, které dorazily dneska.
„Manningham,“ řekl Ian. „Studie o původech a průvodních jevech horečky, nervové a hysterické horečky a horečky ducha. Na co vám to jako bude?“ vybafl na upíra. K některým knihám si dovedl vytvořit během pár sekund takřka otcovský vztah a zrovna o tomhle prvním vydání z roku 1750 jsem si dopoledne vyslechla asi dvacetiminutovou přednášku. Pak jsem ho naštvala, když jsem si odmítla prohlížet nákresy možného chirurgického řešení některých psychických nemocí. Moc dobře jsem si pamatovala, co všechno se tenkrát zkoušelo. Bylo velmi výhodné být upírem a motat se kolem doktorů. Často se ty pokusy nepovedly a zbyla jen živá těla bez vědomí; tak snadno skladovatelná, nikomu nechyběla... Já na to žaludek neměla. Nebylo to přirozené, sledovat, jak vám nějací lidští packalové ničí jídlo.
„Mám to pro otce,“ odpověděl mu upír. „ Je to lékař a sbírá staré knihy.“ Doufala jsem, že je z mého výrazu naprosto jasné, že mu nevěřím ani slovo. Prý otec! Jo, jasně. Nejspíš ti to sání dobytka vlezlo na mozek, co?
„Slibte mi, že se té knize nic nestane,“ řekl Ian skoro obřadně. Protočila jsem oči ke stropu a zavrtěla hlavou. To je společnost... Kam jsem se to dostala? Upír však bez debat přistoupil na Ianovu podmínku a slavnostním tónem slíbil, že na knihu dohlédne a že jeho otec ji bude hýčkat stejně, jako všechny ostatní.
„No dobře,“ souhlasil Ian. Řekl si o necelých šest set dolarů a upír mu podal kreditku.
Bylo mi jedno, že mu musí být jasné, co dělám. Naklonila jsem se nad Iana a přečetla si údaje. Edward Cullen.
Cullen? To jako Carlisle Cullen? Ten svět je vážně malej. Znamenalo to ovšem, že od tohohle upíra mi žádné nebezpečí nehrozí. Vážně není vegetariánem jen omylem. Na zkoušku. Pokud je s Carlislem a ještě ke všemu ho považuje za svého otce, bude to takovej ten ctím lidský život a nejsem monstrum upírek. Jo. I kdyby se náhodou ještě někdy objevil, bude stačit ho prostě ignorovat.
Jsem klikařka. Mám prostě štěstí.
„Na shledanou, slečno,“ řekl tím hladivým hlasem, když se rozloučil s Ianem.
„Sbohem,“ zavrčela jsem. A už se nevracej!
„Co je s tebou?“ divil se Ian o chvíli později, když jsme zamykali krám. „V jednu chvíli jsi vypadala, jako že omdlíš, a pak zas, jako bys na toho kluka chtěla ukázat něco velmi sprostého.“
Trhla jsem rameny. Jak mu mám vysvětlit, že jsem málem umřela děsem a pak jsem vážně měla chuť tomu polykači hnusné krve něco hodit na hlavu za to, že mě tak vystrašil? Jak mu mám říct, že vím mnohem víc než on, že jsem toho zažila mnohem víc než on a že by se vlastně měl bát každičký den svého krátkého života, protože nikdy neví, kdy na něj někdo může dostat chuť?
„Nevím,“ odsekla jsem nakonec ostřeji, než jsem měla v plánu. Ian nic nekomentoval a rozloučil se se mnou, ale když odcházel, zaslechla jsem ho nadávat na PMS. Netušila jsem, co to je. Řekla jsem si, že se ho zeptám další den. Jestli je třeba nějak nemocný, měla bych o tom vědět, ne?
Na pokoji jsem znovu testovala úžasnou věc jménem internet. Nejdřív jsem si sice nebyla jistá, jestli to funguje i meziměstsky – to, co jsem hledala v Salemu, jsem našla, ale prasosaj místní určitě nebyl, jinak by si pro knížku rovnou přišel a neobjednával ji, ne? Naštěstí to ale fungovalo pro celé Státy. Možná dokonce pro celý svět. Věděl o tomhle Aro? Mít přehled o tom, co se děje úplně všude? Ne, určitě mu to museli zatajit, jinak už by dávno přišel na způsob, jak pomocí internetu kontrolovat pohyb všech upírů.
Carlisle Cullen pracoval na chirurgii v Dětské nemocnici v Bostonu.
Mohla to být shoda jmen, jasně. V seznamu zaměstnanců ani neměl fotku, takže jsem nedokázala podle vzhledu určit, jestli je upír. Navíc, přestože žere zvířata, krev je krev, a já si nemyslela, že by to nějaký upír dokázal. A právě proto jsem byla přesvědčená, že to určitě bude ten Carlisle.
Takže mám dva upíry v podstatě za humny. Výlety do Bostonu se ruší, čistě pro jistotu. Carlisle se sice názorově s Arem neshodoval, ale jeden nikdy neví, kdy budou ti dva pozváni na přátelskou návštěvu do Volterry. Bylo by blbé, kdyby Aro zjistil, že potkali holku, co na ně divně koukala.
Usínala jsem s myšlenkami na to, že to byl fakt divnej den. A že je to celý fakt na ránu. A že jsem chudák. Všichni jsou na mě zlí. Nakonec jsem se rozbrečela. Pitomý, stupidní lidský tělo!
Ráno mi bylo ještě hůř. Chtělo se mi zvracet a hrozně mě bolelo břicho. Nebyla jsem zvyklá na bolest – nikdo mi už pěkně dlouho netrhal kusy těla, takže jsem tak nějak odvykla. A tohle bolelo, uf, au. Moc. A ještě ke všemu jsem měla takový divný pocit, prostě... něco bylo špatně.
„Ty jsi zas úplně zelená,“ řekl mi Ian místo pozdravu. Fňukla jsem a schoulila se do klubíčka na židli za stolem.
„Myslíš, že jsem se mohla otrávit jídlem?“ zaskuhrala jsem. Zbystřil.
„Jedla jsi něco ze stánku? Nebo něco z restaurace?“ Zavrtěla jsem hlavou:
„Jen sáček koláčků, teď ráno nic.“
„Je ti na zvracení?“ zeptal se. Přikývla jsem. „Máš horečku?“
„Ne. Jen mě bolí břicho. Děsně.“
„Kde přesně?“ chtěl vědět. Narovnala jsem se, abych mu ukázala to místo, ale jemu stačilo vidět mé ruce na podbřišku. Zbledl.
„Bello,“ začal a zněl vážně. „Jsi těhotná?“
„Cože?“ vyhrkla jsem. „Ne! Rozhodně ne!“ Proboha, ještě to tak!
„Vážně? Protože kdyby tu ta šance byla, mohlo by jít třeba o mimoděložní těhoteství a ty bys musela hned do nemocnice,“ děsil mě. Mimoděložní...? Copak já vím, co Miranda s tímhle tělem prováděla předtím, než jsem se do ní dostala? Co když si užívala v Itálii? Proboha!
Ale pak se mi rozsvítilo. No dobře, nemyslelo mi to tak rychle, jako když jsem byla jiný živočišný druh, sakra. Ale že budu takhle zabedněná, to jsem vážně nečekala. Na svou obranu jsem ale mohla podotknout, že tuhle situaci jsem už pár století nezažila, kdo si to měl pamatovat?!
„Zamknu a odvezu tě na pohotovost. Mám někomu zavolat?“
„Hele,“ hekla jsem a určitě jsem musela být rudá až za ušima. „Ono nebude nutný mě někam vozit. Budu potřebovat jen do lékárny. Myslím.“ Byla jsem si jistá, že v tomhle století budu potřebovat něco jiného než staré hadry. Jen jsem nevěděla, co přesně. A v lékárně musí vědět všechno, určitě.
„Jako pro testy? Nebo proč?“ nechápal Ian. A já se styděla, styděla jsem se tak, jako nikdy v životě. Co mu mám říct? O tomhle se přece nikdy nemluví, a už vůbec ne s mužem!
„Prostě si dojdu do lékárny, tam budou vědět,“ řekla jsem a zvedla se. „Za chvíli se vrátím,“ dodala jsem. A když jsem viděla jeho zmatený a starostlivý výraz, z ničeho nic mě přepadlo nutkání ho pohladit po tváři s krátkým strništěm. „Budu v pohodě, slibuju. Jsem jen trochu zmatená, nebo tak něco,“ vysvětlovala jsem. Povzdechl si:
„To teda jsi. Vy ženský jste prostě divný. Jako moje bývalá manželka. Proč jsem sem nevzal chlapa? Bylo by to všechno jednodušší.“
„Protožes mi nemohl odolat,“ mrkla jsem na něj a zmizela z obchodu dřív, než mě dostihla další křeč.
O půl hodiny později jsem za sebou měla velmi trapný moment. V lékárně byl totiž za pultem muž. A když jsem s pohledem upřeným do země vykoktala, co se mi děje, udělal divný zvuk. Hned jsem zvedla hlavu, abych se podívala, co se děje. Tvářil se sice vážně, ale cukaly mu koutky. A moje tělo si dělalo, co chtělo. Ve sterilním bílém interiéru lékárny se mému tělu chtělo brečet. A když jsem pak na záchodě fastfoodu rozdělala krabici se zaručeně nejpohodlnějšími tampóny a došlo mi, co se s nimi dělá, málem jsem omdlela. Můj život už nemohl být horší.
Zase vedle.
Jakmile jsem otevřela dveře do knihkupectví, uslyšela jsem Ianův hlas:
„Ale, co vás sem přivádí takhle brzo? Něco je špatně s tím Manninghamem?“
„Ne, to vůbec ne. Jen jsem se tu včera nestihl ani rozhlédnout,“ řekl neuvěřitelně příjemný hlas a já rázem věděla, komu patří ta záda a zadek přede mnou.
Pak se upír Edward Cullen otočil a jeho oči byly úplně černé.
19) ikaros (18.05.2011 19:30)
skvělý, bude další?
je to úplně jiný, než pokaždý a já se moc těším a pokračování!
18) julie (03.04.2011 12:41)
prosím,prosím,bude pokračování?
17) m.o.n.m. (23.02.2011 18:58)
wow, to s enám to pěkně rozjíždí!
pokud edwardovi docvaklo, že ona ví, co je zač, co s tím udělá??
moc se těším na další dávku!
jste skvělá, děvčata!
16) Ashley (22.02.2011 20:10)
Teda Bellla chudinka, zapomenout na takovou událost!!! Edward je koukám pěknej zvědavec, jsem zvědavá, jak mu to Bells natře
15) AliceBrandon (22.02.2011 19:39)
Tak a jsme zase tam, odkud jsme přišli.
Moc jsem se bavila u její reakce na Edu. A jak jí to pálí, šikule. A hned si vygůglila Carlisla, no prostě skrytý talent.
Jsem zvědavá, co si o tom myslel Eda, když na něj tak čuměla. A když svírala zippák, to mu asi došlo, že mu nechce připápit cígo A copak tam dělá teď, když má žižu jak po týdnu na Sahaře?
Těším se, jak ho Bella potrápí
14) julie (22.02.2011 13:31)
Bezva,tak to vypadá, že Edward zjistil co se děje okamžitě
13) Fanny (21.02.2011 23:07)
Ta má teda štěstí... v neštěstí? Potkat náhodou upíra v knihkupectví, vegetariána a k tomu Cullena to´mu se říká velká náhoda. A ten její děs byl skvělej
12) Janeba (21.02.2011 22:48)
Ree, skvělé, chudák Bella, tak se bála a narazí na vegetariána a ještě k tomu Edwarda Cullena!
Děkuji!!
11) Marketa (21.02.2011 21:35)
9) mary (21.02.2011 20:05)
celou dobu jsem čekala, kdy jí dojde, co se s jejím tělem děje. Skvělý díl
8) kamčí (21.02.2011 20:04)
ta holka je poděs, po 200tě letech dostane menses a teď aby zjišťovala na co jsou tampóny.
a že by Edward zacítil krev?
7) eMuska (21.02.2011 20:03)
Kurník, to jak na potvoru! Ona pri ňom asi umrie... smiechom! Ojš! Sa nemôžem prestať smiať! Ste super, kočky!
6) Pája (21.02.2011 20:02)
Jupíííí další kapitolka a opět se super svérázným humorem, Bella je prostě k sežrání... a jak po 100 letech zjišťuje lidské potřeby, vzpomíná na pms, bolesti břicha, pane bože s tou plínou jste mě dorazily a u scénky v lékárně jsem se svíjela smíchy jak žížala
Myslím, že návštěva upíra Edwarda Cullena nebude poslední a co ty černá kukadla??? Hmmm...jsem opravdu hoooodně zvědavá, tak mě holky nenechte dlouho čekat
4) Nosska (21.02.2011 19:56)
Hmm, pěkný teď jí ještě Edwrd zakousne
3) semiska (21.02.2011 19:50)
Hihi, už jsem si říkala takové překvapení hned na začátek Ale jste holky hlavičky. Těším se, co vymyslíte dále...
P.S. Edward má asi problém,že?
2) MaiQa (21.02.2011 19:47)
Konečně jsem se dočkala. A hned takový šoky navečer.
1) Alorenie (21.02.2011 19:41)
ááách! tak jo...je to naprosto úžasný! Chudák Bella a Edward...konečně! jsem opravdu upřímně zvědavá! jste géniusky!
20) Jalle (17.11.2012 13:56)
ach Bella a jej vedomosti