29.09.2010 [16:45], Kamikadze, ze série Forever with you, komentováno 4×, zobrazeno 2491×

Narození nebo zrození, kdo se v tom má vyznat

„Evelyn, sleduj mě. Zkus odhadnout další pohyb, nebo zase skončíš na zemi,“ křikl na mě Felix. Normálně jsem takhle špatná v boji nebyla, ale tenhle týden se mi vůbec nedařilo. Už to byl rok, co mi zabili babičku. Strašně mi chyběla, ale nedávala jsem to před ostatními najevo. Jen jednou jsem to zkusila a hleděli na mě, jako bych měla jedno oko navíc. Ono taky, zkuste vysvětlit, že vám chybí člověk, který byl vašemu srdci nejblíž, když Aleca a Jane zachránil Aro, ještě s někým, před upálením na hranici, na kterou je dostali právě lidé. Felixe jako dítě týrali rodiče a s dětmi ve vsi to prý taky nebyl med, respekt našel až u upírů. Netřeba zdůrazňovat, že se rodičům náležitě pomstil. No a Demetri? Radši ani nemluvit. Podle toho, co mi řekla Jane, to v životě taky neměl nejjednoduší. Hned po narození se ocitl v sirotčinci, později ho dali do chudobince. A v tom chudobinci byl strážník na chlapečky. Upřímně, vůbec jsem se nedivila jejich nenávisti vůči lidem. A nedovedla jsem si představit jaká hrůza přivedla Demetriho na zvířecí krev. Jednou jsem se ho na to zeptala, ale jen mě odbyl. Že Felix tam byl taky. A tak jsem šla za Fildou. Řekl mi jen jméno. Zbytek mu vymazal ten Marin. Demetri na sebe vzal úkol podat Arovi zprávy. A tohle byla podle Felixe daň.

Zničehonic jsem důkladně zkoumala podlahu.

„Ty se dneska vůbec nesoustředíš!“ osopil se na mě Felix a zvedl se ze mě. S povzdechem jsem se posadila a koukla na něj smutnýma očima.

„Babička?“ zeptal se zvednutým obočím. Jen jsem kývla a sklonila pohled.

„Běž prosím tě,“ poslal mě pryč a sám zmizel z haly. Ještě chvilku jsem tam seděla, pak jsem se zvedla a šla za Marcusem. Doufala jsem, že mi něco o tom Asmodeovi řekne on.

Neřekl. On tam totiž vůbec nebyl. A nebyl ani v jednací síní, i když tam nebylo chytré ho hledat. Asi před týdnem se vzdal svého postu. Teď vládli upířímu světu jen Caius s Arem. Ale Marcus tady zůstával. Ani mi pořádně nevysvětlil proč. Nechápala jsem ho. Já být na jeho místě, mizím až jakoby mi za patami hořelo. Ne že by mi tady bylo nějak špatně, ale umírali tady lidé, a to se mi nelíbilo. Každý pohled do rudých očí mých přátel mi připomínal co jsme, a proč jsme byli stvořeni. A že ti lidi byli nevinní. A že mezi nimi byli i děti. S těmihle myšlenkami jsem vlezla do svého pokoje.

„Všechno nejlepší!“ zavřeštěla skupina bytostí v mé ložnici. Co že to? Nechápavě jsem na ně zírala. Narozeniny jsem měla před měsícem. Že by se vloudila chybka?

„Dneska máš přesně rok!“ zavýskla nadšeně Jane a hrnula se mě obejmout. Jo tohle. A to byl jako důvod k oslavě?

Jane mě objala a uzavřela mi tak přívod kyslíku. Být člověk, považuju to za pokus o vraždu. Takhle jsem jí objetí oplatila a zazubila se na ni. Jo, přetvářka, ta mi vždycky šla. Nemusím jím přece zkazit radost svou špatnou náladou, no ne?

Hned jak mě Jane pustila, skončila jsem v náručí Aleca. Jednou se mi svěřil, že mě považuje za mladší sestřičku. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv.

„Všechno nej, sestřičko,“ zašeptal mi do ucha a pustil mě. Usmála jsem se na něj. Tentokrát doopravdy. Alec patřil k těm několika málo osobám, co mi dokázali vrátit dobrou náladu.

A po Alecovi přišlo na řadu Felixovo medvědí objetí. Ztrácela jsem se v něm a zároveň jsem si přišla v bezpečí. Není nad přátele.

Přede mnou stál Marcus. Usmíval se. Přitiskl mě k sobě ze všechn nejsilněji. Nic neříkal, prostě mě jen objímal.

Demetri, ten chyběl. Byl zrovna na misi.

„Dárky!“ vykřikla Jane nadšeně a ukázala na hromadu na piánu. Vyrazilo mi to dech. Jane mě k té hordě táhla a kluci mě postrkovali zezadu. I Marcus. Od té doby co nevládne se hodně změnil. Vytvořil s náma čtyřma takovou partu. Spolu s ostatními jsme vyráželi do lesa, já s Demetrim jsme tyhle procházky spojovali s lovem. Spolu jsme nakupovali, trénovali, sledovali filmy, buď u mě, nebo u Jane na posteli, jedině tam jsme se totiž všichni vešli. A já si musela pořídit televizi. Velkou televizi. Naštěstí jsme vyřešili, jak ji šikovně schovat.

„Tenhle je od Demetriho. Bylo mu líto, že ti ho nemohl dát sám,“ vrátil mě do reality Janenin hlas. Podávala mi velký, úhledně zabalený, ne to určitě nebyla Demetriho práce, balík. Zvědavě jsem roztrhla obal a nakoukla dovnitř. Nadšeně jsem vypískla a vytáhla na světlo asi sedmery pětitisícové puzzle. Tyhle maličké dílečky byly oříšek i pro naše upíří smysly.

„Další je ode mě,“ podávala mi druhý dárek. Nemusela jsem uvažovat, co v něm bylo. Na to jsem Jane znala až moc dobře. Ale překvapila mě. Krom několika sad opravdu velmi luxusního prádla jsem vytáhla překrásné společenské šaty v barvě mých vlasů. Nádherně střižené a moji postavě nejspíš jako ulité. S tenkými ramínky, s hlubokým dekoltem a odhalenými zády.

„To máš na dnešní večer. Aro pořádá velkou společenskou oslavu tvého stvoření. Jako doprovod ti jde Marcus. Přece jen, jsi jeho osobní strážce,“ vysvětlila mi to. A mě spadla brada. Oslava mého stvoření? Marcus jako doprovod?

„To už se Aro tak nudí, že musí oslavovat naprosto bezvýznamnou věc?“ zeptala jsem se jich nevěřícně. Hodili po mě šokovaný pohled a mě došlo, jak to vyznělo.

„Myslím tím pro něj bezvýznamnou,“ opravila jsem se rychle. Vrátilo jim to úsměv.

„Asi jo,“ trhl Marcus rameny.

„Tak jo, tenhle je ode mě,“ hrábl do hromady Felix a podával mi další obří dar. Motorkářská helma a klíčky?

„Zbytek najdeš dole v garáži,“ pousmál se na mě. Nechala jsem je tam stát a uháněla do garáže. Stála v rohu. Černočervená, krásná a s mašlí na řidítkách. A kombinézou navrch. Nadšeně jsem vypískla prohlížela si ji zblízka. To už mě dohnali i ostatní.

„Nikoho jiného motorky nebaví. A tebe jsem viděl, jak si je prohlížíš, tak mě napadlo, že bys mohla jezdit se mnou. Jen jsem nevěděl, jestli na ni máš řidičák, tak jsem ti pro jistotu jeden sehnal,“ řekl a natáhl ke mně dlaň. Převzala jsem od něj celuloidový průkaz a objala ho.

„Díky,“ zamumlala jsem znovu koukla na moji novou hračku. Doufám, že mě Felix naučí ji řídit.

Jane mě chytla za ruku a odtáhla nahoru. Nechtělo se mi, chtěla jsem motorku okamžitě vyzkoušet a naučit se ji ovládat.

„Můj dárek není velký, jako ty ostatní, ale doufám, že ti udělá velkou radost,“ poznamenal Marcus a podal mi malý balíček. Opatrně jsem ho rozbalila a podívala se na jeho obsah. Cédéčko a nějaký sešit. Z CD se vyklubalo Linkin Park Piano Instrumentals a ze sešitu kompletní sbírka not písniček z disku. Nadšeně jsem Marcusovi skočila kolem krku.

„Děkuju, děkuju,“ šeptala jsem opakovaně a pevně ho objímala.

„Není za co,“ pousmál se a postavil mě na zem.

„Zahrej nám něco,“ zaškemrala Jane. Nervózně jsem se na ni podívala. Před Marcusem to bylo jednoduché, většinou jsme se střídali nebo rovnou hráli spolu, ale před ostatními?

Marcus mi povzbudivě stiskla rameno a ukázal na svou nejoblíbenější. Moji taky. Numb. A tak jsem si sedla k piánu a nechala prsty, aby si dělaly co chtěly.

Nezklamaly mě. Naprosto pefektně zahrály celou skladbu. Když dozněl poslední tón, bylo chvilku ticho. Pak se ozval bouřlivý potlesk čtyř lidí. Šibalsky jsem se na ně usmála, vstala a uklonila se.

„Tak jo, nejvyšší čas začít tě chystat,“ poznamenala Jane a mrkla na Felixe. Ten šel pryč.

„Ale no tak, chtěla jsem zkusit motorku,“ zakňourala jsem a hodila po Jane psím pohledem. Nekompromisně zavrtěla hlavou. Zítra je prý času dost. Do toho všeho vedl Felix Giannu. Naši recepční. Prý je výborná kosmetička. Ach jo. A Marcus rovnou odešel. Povzdechla jsem si a založila do hi-fi nové CD. Aspoň nějaká kompenzace. A Gianna se dala do práce.

Když bylo hotovo, ani mi nedovolily podívat se do zrcadla. Donutili mě oblíct si šaty, obout boty, snad půl hodiny se dohadovaly nad doplňky, přičemž nakonec zvítězila Jane, jak taky jinak, že, pak mě ještě tahaly za vlasy, ve snaze vytvořit z těch tří chlupů nějaký společenský účes. Nakonec se jim to nějak podařilo, ale padlo na to snad milion sponek.Teprve pak mi dovolily zrcadlo. Můj odraz mi vzal dech. Jen jsem zírala na tu osobu, ona na mě, a uvažovala jsem, jestli jsem to opravdu já. Nehledě na to, že dotyčná byla vyšší, ty pětipalcové jehly dělaly svoje, vypadala jinak než já, a přesto stejně.

„Marcus pro tebe za chvilku přijde,“ oznámila mi Jane a spolu s Giannou odešly. Nejspíš k Jane.

Přešla jsem k oknu a pozorovala okolní krajinu. Ano, Toskánsko bylo opravdu nádherné. Babi ho milovala stejně jako já. Klaply dveře a do pokoje vešel Marcus.

„Pořád se ti po ní stýská, co,“ zeptal se, aniž by čekal odpověď. Jen jsem kývla a snad podruhé ve svém novém životě jsem toužila po slzách.

„Neboj se, přejde to. Časem,“ snažil se mě utěšit. No, moc mu to nešlo. A tak radši odvedl mou pozornost.

„Jsi krásná. I královny budou dnes ve tvém stínu,“ zašeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se pod jeho dechem. Rázem jsem nedokázala myslet na nic. Ani na babičku.

„Smím tě doprovodit na oslavu tvého stvoření, krásná paní?“ zeptal se a nabídl mi rámě.

„Slečna,“ opravila jsem ho, ale nabídku jsem přijala. Marcus se jen tiše zasmál.

„Páni,“ šeptla jsem bezhlesně, když se před námi otevřely dveře do trůnního sálu. Nebýt dvou vyvýšených trůnů, nikdy bych to tady nepoznala. U každého trůnu byla ještě jedna honosná židle. Pro královny.

Marcus mě pomalu vedl sálem až k vládcům. Aghr, etiketa. Pokusila jsem se o napodobení pukrlete a Marcus šel na koleno. Chvilku trvalo, než nám Aro pokynul. Konečně. Měla jsem dojem, že v té pozici zamrznu.

„Dnes ti to opravdu sluší, má drahá,“ natáhl ke mně Aro ruku. Beze strachu jsem ji přijala. Pod štít se nemohl dostat, takže nic nehrozilo. Potřásl mi rukou, možná trošku zklamaně, ale téměř okamžitě svůj výraz ovládl. Zkusil to i na Marcuse, ale slavil stejný úspěch, jako u mě. Nulový. A tak nás poslal bavit se. Sledovala jsem ostatní, jak se snaží hrát si na lidi. Poháry v rukou jim k tomu měly pomoct. Až na malý detail. Nebylo v nich víno, ale krev. Lidská krev. Cítila jsem v krku mírné plameny.

„Jestli ti to vadí, můžeme jít na chvíli a vzduch,“ naklonil se Marcus k mému uchu. Bylo to zbytečné, slyšela bych ho i z druhé strany sálu.

„Ráda,“ kývla jsem hlavou na souhlas. Ta krev mi zas tak nevadila, ale čistý vzduch by byl příjemný.

„Jak si poznal, že mi to není příjemné?“ zeptala jsem se ho a sledovala noční oblohu. Zlehka mě objal kolem pasu a položil si hlavu na mé rameno. Co se to s ním dělo? Tohle nikdy nedělal.

„Ztmavly ti oči, ale bylo to vidět jen zblízka,“ vysvětlil mi to. Ach tak.

Měl pravdu venku bylo líp. Do té doby, než se ozval Arův hlas.

„Prosím naši oslavenkyni, aby přišla mezi nás!“ zvolal hlasitě. Převrátila jsem oči a zoufale zaúpěla.

„Neboj, i jeho to přestane bavit,“ stiskl mi povzbudivě rameno. Koukla jsem na něj. Měl černé oči. Asi žízeň. Ale pomalu jsem se v té černé hlubině začala topit. A to nebylo dobře. Rychle jsem sklopila zrak a odšustila směrem k sálu. Marcus mě dohnal a opět mi nabídl rámě. Přijala jsem ho, ale jeho očím jsem se vyhnula.

Jakmile jsme do sálu vešli, všechny pohledy spočinuly na mě. Nahodila jsem úsměv a vyrazila směrem k Arovi.

„Všechno nejlepší,“ pronesl před všemi nahlas a políbil mě na čelo. Nakonec mi popřál i Caius a Sulpicie s Athenodorou.

„V pokoji máš dárky,“ pošeptala mi ještě Sulpicie do ucha a vrátila se ke svému choti. Nezáviděla jsem ji tu pozici. Být manželkou někoho, jako je Aro, asi bych hledala mýtinku a zapalovač.

Vydržela jsem na oslavě ještě hodinu. Pak už jsem jen toužebně koukala na dveře. Marcus si toho všiml, zašel za Arem a během chvilky jsme mohli odejít. Doprovodil mě až ke dveřím pokoje a zastavil se. Jemně jsem se na něj usmála a vklouzla dovnitř. Sotva jsem zavřela, měla jsem chuť svést se po dveřích až na zem, ale ovládla jsem se. Až do koupelny. Na dárky na pianu jsem se ani nepodívala.

V koupelně jsem si nejdřív vytáhla čočky a rozpustila vlasy. Osoba v zrcadle mi byla o mnohem víc podobnější, než ráno. Možná to bylo barvou očí. Měly barvu karamelu. Nebudu lhát, vůně lidské krve se na nich podepsala. Ještě ráno byly naprosto zlaté.

Stáhla jsem ze sebe šaty a vlezla pod sprchu. Ač to bylo podivné, voda mě vždycky uklidnila. Demetri o mě prohlásil, že nejsem upír, ale vodník. Smála jsem se mu, ale občas jsem si tak vážně připadala. Třeba zrovna teď. Zabalila jsem se do osušky a a přešla jsem do šatny. Chtěla jsem si jen lehnout do postele a zavřít oči. Když už jsem nemohla spát, tak jsem spánek alespoň předstírala.

Do pokoje jsem se vrátila ve volných kalhotech a tričku do půlky stehen. Konečně jsem si všimla balíčků na pianu. S povzdechem jsem je začala rozbalovat. No jistě, spousta oblečení, kosmetiky, náhrdelník, nejspíš od Ara a klíčky. Od auta. Kdo z nich mi proboha dal auto? Nehledě na svůj úbor jsem se rozběhla do garáže. Jéé. Lamborghini Gallardo. Na volantu byl lístek. Všechno nejlepší C. Takže Caius.

„Nemáš být nahoře?“ ozval se za mnou Demetriho hlas. Otočila jsem se a skočila mu kolem krku.

Vteřinku byl překvapený, ale přece jen mě chytil.

„Ahoj,“ zavrněla jsem mu do ucha a tiskla se k němu.

„Povíš mi, co tady děláš? A takhle?“ postavil mě na zem a zatahal za moje tričko.

„Nemáš nějak moc otázek?“ zašklebila jsem se na něj a opřela se o svoje zbrusu nové auto.

„Tak zaprvé, dělám tady to, že kontroluju své nové auto, a tvůj druhý dotaz, z oslavy jsem se zdejchla a měla v plánu předstírat spánek,“ odpověděla jsem mu.

„No, hezký dárek, kdo se plácl přes kapsu?“ zadumal se a pohladil krasavce po kapotě. Hodila jsem po něm lístek.

„Caius?!“ vyjekl. Trhla jsem rameny a ukázala bradou na motorku v rohu.

„Felix,“ poznamenala jsem. Zapůsobilo to na něj jako bomba. Ztichl.

„Hm, oproti tomu je dárek ode mě nic,“ ozval se po chvilce smutně. Ale vůbec ne. Došla jsem k němu a přitiskla se k jeho zádům.

„Blázníš? Vždyť víš, že puzzle zbožňuju. Jo, motorka a auto jsou fajn, ale nezabaví mě, až se budu nudit,“ odporovala jsem mu. Bleskově se v mém objetí otočil a já k němu najednou stála čelem a hleděla mu do očí. Černých očí. Sklonil se k mému obličeji a zlehka se dotkl mých rtů. Šokovaně jsem ztuhla a odmítala se hnout. Když mu došlo, že nespolupracuju, odtáhl se ode mě. V jeho očích byl smutek.

„Ty ke mně nic necítíš,“ konstatoval. Pustil mě a udělal dva kroky dozadu.

„Promiň, já... já nemůžu,“ vykoktala jsem a utekla nahoru. Proč to udělal? Byli jsme bezva kamarádi. Proč to zničil? Ptala jsem se sama sebe a brečela do polštáře. Pokoj byl zastíněný, takže mě nikdo nemohl slyšet. Dokud původce toho všeho nevešel do dveří. Bleskově jsem seděla na posteli a tentokrát děkovala bohu ta absenci slz. Takhle nic nepoznal. Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen. Čekala jsem, co udělá. Jen mě objímal kolem ramen. Po chvilce jsem se k němu stulila.

„Chceš být jen kamáradka, že?“ zeptal se mě. Kývla jsem na souhlas. On si povzdechl a líbnul mě do vlasů. Pustil mě a postavil se.

„Já se ale nevzdám,“ šeptl mi do ucha a zmizel z pokoje. Zaraženě jsem hleděla na dveře. Výborně, teď abych se vyhýbala Demetrimu. Voda. Přesně to jsem v tu chvíli potřebovala. Jenže jsem si musela najít nějaké místo, o kterém Demetri nevěděl. I když, pod svícnem je největší tma, takže když se schovám na místě o kterém ví, nemusel by mě tam hledat. No, teď určitě ne, takže jsem si vzala z šatny plavky a rozběhla se dolů, k bazénu. Dneska furt jenom někam běhám, povzdechla jsem si v duchu.

Dole jsem se bleskově převlíkla a skočila do vody. Ani jsem nemusela plavat, moje kamenné tělo kleslo ke dnu samo. Posadila jsem se do rohu a zavřela oči. Připadala jsem si jako součást vody. Jako bych já sama byla voda. Ani jsem neobtáhla místnost štítem, teď by mě tady stejně nikdo nehledal.

Nehledal. Vyplavala jsem na hladinu naprosto klidná a uvolněná. Zamotala jsem se do osušky, posbírala svoje svršky a rozběhla se do pokoje. Na chodbě nikdo nebyl a hradem se ozývaly projevy lásky, nebo spíš chtíče, ostatních obyvatel. Zapadla jsem do svého pokoje a pokračovala rovnou do šatny. Oblečená jsem si pustila nové CD a rozbalila první puzzle na hromadě. Pěti tisícový obrázek naší pětky. Nejenom že koupil puzzle, on je nechal vytvořit z našich fotek. Blázen. Ale bylo to od něj milé. Jenže i tak se nic nezměnilo. Pořád jsem ho brala jen jako kámoše. Ach jo, s těma chlapama je trápení.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  ambra (08.10.2010 09:06)

Kami, zatím nejlepší kapitola!!! Nákupy a zařizování a bojovky umíš dokonale, ale do téhle jsi dostala neskutečné množství emocí. Nejdřív její stesk po babičce, náznak smíšených pocitů vůči rudookým kamarádům, Marcus, Demetri... Dokonalá jízda, jsem regulérně omámená!!! No a její (Tvoje) sarkastické hlášky, to už je jen třešnička na dortu

3)  Linfe (30.09.2010 22:02)

Kami takhle povidka přímo hladí po dušíčce, jsem ráda, že mi ji Sfinga dohodila, nějak sem si v tom všem mém zmatku tedka vubec nevšimla Ale dobré věci se neztratí neboj. A fandim M+E

2)  Kamikadze (29.09.2010 19:43)

sfin, jen nech bejt, Dimka si šetřím pro někoho jiného, pro koho, to ti neprozradím, a ta větička, to byl provaz a nejbližší strom po upírsku

1)  sfinga (29.09.2010 17:11)

Zase jsem si to užívala V tvém podání jsou Volteřané tak blízcí, tak lidští
A když čtu, co prožili v lidském životě...
Strašně jsem se nasmála nad větou - Být manželkou někoho, jako je Aro, asi bych hledala mýtinku a zapalovač
Škoda, že Evelyn k Demetrimu cítí jen přátelství
Ještě tři roky, že? Ještě tři léta, než si navzájem s jejím vyvoleným vyznají lásku
Tak honem, ať nám čas frčí
Dokonalé a dechberoucí

1