07.04.2012 [00:30], Yasmini, ze série Druhá půlka mého já, komentováno 11×, zobrazeno 2173×

Nehledejte upíry ani vlkodlaky, je to povídka z čistě reálného světa, kde představy zahánějí zlé duchy a léčí duši, ale tak tomu nemůže být napořád...

Nový rok. Dnešní kapitola patří Belle, Edovi a Danymu.

Budeme se loučit, poslední díl.

Nový rok

Chata byla po našem příchodu plná života. Všichni se připravovali na maškarní, dívky se malovaly a kluci si gelovali a barvili vlasy, všichni vypadali jako šašci.

„Měli jsme mít masku?“ špitla jsem směrem k Edovi.

„Ty ji nemáš?“ Zněl opravdu překvapeně, nejspíš na tom Jessica dost trvala.

„Nevím, já si batoh nebalila.“ Tak to znělo dospěle. „Normálně to zvládám sama, ale původně jsem nechtěla jet.“

„To by byla škoda, ne?“ Pronesl to polovičním šepotem a jen ke mně.

Přiběhla k nám celá udýchaná Jess. „Kde se touláte, musíme pařit. Rychle převléct a jdeme na to.“ A to byly čtyři odpoledne, takhle všichni vytuhnou v osm.

V tu chvíli byl Ed v jejích rukách a ona ho nehodlala pustit. Udělala jsem na něj dlouhý nos a odběhla jsem o patro výš.

Naštěstí jsem si sem během dopoledně stihla přemístit své věci. Hrabala jsem v zákoutích batohu a konečně jsem našla to, co mi Renée zabalila. Nejspíš byla perfektně instruovaná. Upřímně jsem se předem děsila, co vybrala, jediné co jsme měli doma, byl čert a Mikuláš, jenže ona vybrala něco svého. Bílé šaty byly její svatební, masku musela dojít během dne koupit. Bílý skvost s kamínky. Rychle jsem se převlékla a na obličej nasadila masku.

„Ještě střevíčky a jsi jako Popelka,“ ozvalo se od vchodu do mé ložnice. Ed si mě prohlížel.

„Vždy tajně nahlížíš do ženských převlékáren?“ Kdo ví, jak dlouho tam byl, přesto mi to nevadilo.

„Zakryl jsem si oči, neboj.“ Položil ruku s roztaženými prsty přes obličej.

„Tak to je mi jasné,“ podotkla jsem vědoucně, ale koutky mi trochu cukaly.

Stoupal vzhůru po šprušlích žebříku. Přibližoval se ke mně tak nezdolně jako ledoborec krami oceánu. Zastavil se blízko, cítila jsem jeho peprmintový dech i jemný závan jeho vůně. Zvedl ruku a zarovnal mi jemným pohybem pramen, který neuposlechl při mém spěšném tvoření účesu. Když dokončoval pohyb, dotkl se letmo mé tváře, hranou ukazováčku kopíroval mou lícní kost. Byla jsem přitahována magnetickou silou, nešlo odolat, přimkla jsem se k tomu kousku kůže jako k lanu, které mě váže k příčetnosti. Jiskření touhy po dalším doteku, ochutnání jeho kůže, zalykala jsem se pocity, které mi chyběly.

„Bell, nemáš hřeben?“ ozvala se Jessica a již stoupala vzhůru.

Prudký pohyb přitahuje pozornost, nemohlo jí uniknout, že jsme od sebe odstoupili. Oba jsme to udělali reflexivně.

„Hned, mám ho v batohu.“ Vyndala jsem kartáč z pouzdra a podala jí ho. Byla jsem si jistá, že ten svůj někde v batohu má.

Prosmýkla jsem se kolem ní a sestoupila jsem dolů. Do víru zábavy.

Ang mi dělala společnost, ostatní v místnosti jsem znala, ale ona mi byla nejbližší. Krásně se s ní mlčelo, upíjely jsme svařené víno, vzduch voněl skořicí a citrónem.

„Ed je fain, že?“ pronesla tím svým hloubavým hlasem.

„Je příjemné s ním mluvit. A skvěle se s ním mlčí.“ Usmála jsem se na ni.

Ten její pohled křičel, že je ráda, že se směju, a že mi to přeje.

„Jess s ním chtěla chodit…“ Nechala tu větu vyznít do prázdna.

„To jsem nevěděla,“ odtušila jsem, ale bylo mi jasné, že tenhle kluk nemohl ujít její pozornosti.

Pohledem jsem prohledávala místnost. Mluvili spolu, stáli velmi blízko u sebe a Jess se ho neustále mimoděk dotýkala.

Někde hluboko uvnitř bodl trn, možná žárlivost. Pocit jsem nepoznávala, dlouho jsem neměla důvod ho využít. Nepříjemný pocit, že dotýkat se ho mám jen já. Ale kdo mi na to dal právo, být majetnická? Přesto jsem se cítila ublíženě.

Pocity proběhly mým obličejem.

„Měl oči jen pro tebe, od začátku.“ Nastalé ticho se rozezvučelo malými zvonečky, slyšela jsem je jen já. Zvonky štěstí.

Silvestrovská noc se zdá být nejdelší nocí v roce, asi pro to, že ji většina lidí probdí. Letos tomu nebylo jinak. Hvězdy na nebi svítily a odpočítávaly okamžiky uplynulého roku.

Seděla jsem na lavičce před chatou zachumlaná do dlouhého zimního kabátu. Upírala jsem pohled do noci, v ruce nezapálenou cigaretu.

Neslyšela jsem ho přijít, jen ta zrádkyně lavička se pod ním zhoupla.

„Přišel jsi vymrznout?“ zeptala jsem se ho, protože jiný důvod neměl, on si zdraví neničil.

„Přišel jsem za tebou, nějak jsem se k tobě nemohl dostat,“ konstatoval holý fakt Jessičiny neoblomnosti.

Bezmyšlenkovitě jsem si vložila cigaretu do úst a jeho ruka se stříbrným zapalovačem mi galantně přispěchala na pomoc. Potáhla jsem.

„Zvláštní, pěkně voní.“ Jako většině asketů i jemu kouř nevoněl. Hřebíček dělá své.

„Jsou sladké,“ nechala jsem vyznít slova do temnoty.

Zasmál se mému prohlášení. Nabídla jsem mu ji. Neodmítl. Neohrabaně vložil válec do pusy a po prvním šluku se téměř zakuckal.

„Co je na tom sladkého?“ zasípěl neurčitě ke hvězdné obloze.

„Rty.“ Zvláštně se na mě podíval a přejel si špičkou jazyka po rtu.

Taky mohl vyzkoušet úplně jiné rty! Proplulo mojí hlavou, bezelstně.

Vteřinová ručička obíhala jako šílená ciferník hodin. Půlnoc se blížila mílovými kroky. Společně s Ange jsme dávaly do země velké prskavky, které jsme měly zapálit s prvním úderem půlnoci. Naštěstí moc nemrzlo, jinak bychom to nestihly.

Kluci chystali šampaňské, aby bylo co nalévat a pít. Odstranili zlatavou fólii a sundali kovový chránič korku.

Pak již stačilo jen vyčkat.

Pět, čtyři... zapálila jsem sirku, dva... prskavka poslušně vzplála spolu s ostatními. Z blízkého kostela začaly vyzvánět zvony. Nula.

Ale šampaňské si dávalo na čas, budeme v novém roce pozadu, za všemi ostatními opilci našeho časového pásma. Nakonec se to Benovi přeci podařilo.

Sklenice se naplnily až po okraj a zábly do rukou.

Cinkot společně s praskáním prskavek a sousedovic petardami rozezvučel okolí.

Přáli jsme si k novému roku, míhalo se mi před obličejem velké množství tváří. A najednou se mi před očima objevil jeden statický objekt.

Rozcuchané vlasy, gelem přichycené na správné místo. Jemně řezané rysy, kůže vybledlá nedostatkem slunce. Drobné rty, které se neúnavně usmívaly. A oči, v kterých jsem se zračila jen já.

Zeleň jeho duhovek mě laskala. Pohled se propaloval do mého nitra a hladil moje tváře. Jako vítr přejel po mých skráních. A díval se dál. Prohlížel si můj obličej, nepatrně se zastavil u rtů. V tom okamžiku mi červeň vstoupila do tváří a rozprostřela se, pohlcovala mě, stala jsem se její součástí. Každý z mých neuronů cítil niternost a touhu jeho očí, žilky a cévy mého těla mě nechávaly pocítit tu slast stát jen na dotek od něho.

Jeho rty mě zvaly k sobě blíž a já se nechala lapit do jejich sítí. Rudé. Sladké po hřebíčkové cigaretě, chtěla jsem je ochutnat, aby splynuly s mojí chutí.

Jeden z nás se pohnul, vzdálenost mezi těly se zkracovala, mizela a rozplývala se v chtíči blízkosti nás obou.

Jako jiskry ohňostroje, nenápadné pomalu se zvětšující, kouzelné a oslnivě zářivé. Takový byl ten první kontakt našich rtů. Elektrizující přitažlivost. Ta letmost, jako by se bál, že jej odmítnu. Nestačila jsem zareagovat a vzdaloval se, pryč.

Niterná bolest z nedostatku kontaktu jeho kůže s tou mojí. Položila jsem ruku kolem jeho krku a přitáhla ho zpět, pomalu, nenápadně, abych neprozradila svůj vnitřní hlad po jeho kůži.

Stačil ten malý pohyb, aby jeho ruce naléhavě sevřely moje tělo. Naše rty se dotýkaly. Cítila jsem tu chuť, jablka a badyán. Svařené víno z jeho rtů se mi vlévalo do žil, vnímala jsem ho, jak zkoumá každý kousek. Jednotlivé oblouky, drobné vrásky od smutku. Polibky je odstraňoval a vyhlazoval. Nechával jen ty od smíchu, abych se nezapomněla smát.

Pootevřela jsem ústa, chtěla jsem vědět, jak chutná. Opíjel mě. Svou pouhou přítomností, sebou samým. Ochutnával mě stejně, jako jsem ochutnala já jeho.

Pro ten okamžik jsme splývali, mizely hranice, kde jsem byla já a kde on. Vpíjeli jsme se do okolní noci a hvězdy nás zahalovaly mlžným světlem. V tu chvíli jsme byli na světě sami.

Stáli jsme tam dlouho. Dokud jsme nepatřili jeden druhému, alespoň trochu.

„Šťastný nový rok,“ zašeptal mi rozechvěle do ucha.

* * *

Sedla jsem si na kámen, tak důvěrně známý. Byl ohlazen až do lesku v místech, na kterých jsem sedávala. Tlačil.

„Přijde mi, že ho znám tak strašně dlouho,“ pronesla jsem do ticha soumraku. V okolí jsem byla jen já.

„Souznění duší,“ ozval se Danyho témbr po mé pravici. Seděl na náhrobním kameni a kopal bezmyšlenkovitě do vytesaných jmen.

„Nebuď patetický,“ pronesla jsem s despektem. Ale něco na tom bylo. „Zastupuje tě. Tam, kde jsi byl ty, je najednou on.“ V tom monologu byla cítit provinilost, asi jsem čekala rozhřešení.

„Ano, to je přesně to, co potřebuješ.“ Jako by to čekal a volal to do skonání nemrtvých světů, konečně byl vyslyšen méně chápajícím jedincem. Můj milovaný Dany.

„Stále tam jsi, on jen kryje ty rány, otevřené a krvácející. Zahlazuje to, co pálí a bolí, léčí duši.“ Vylévala jsem do vzduchu, co jsem měla na srdci.

„Jsi patetická,“ pronesl s ironií.

„Věděla jsem, že ty jsi člověk, na kterého je potřeba se obrátit, když chci zchladit.“ Usmála jsem se na něj, pramen vlasů neposlušně utekl zpoza mého ucha.

Natáhl se ke mně, aby mi jej urovnal. Prošel jím jako horký nůž máslem.

„Zemřel jsem,“ překvapivě pronesl staronovou informaci.

„Ani parte mě o tom nedokázalo přesvědčit. Kdybych tě neviděla umírat, tak bych tomu nevěřila.“ Ticho ztěžklo tíhou okamžiku.

„Přesto ses musela jít před kremací přesvědčit.“

„Přišlo mi, že někdo to udělat musí, byl jsi bílý, jako stěna, bezkrevný. Přesto jsi působil až nad očekávání živě.“ Nikdo jiný toho nebyl schopen. Nedivila jsem se jim. „Přišlo mi správné, aby tam s tebou ještě chvilku někdo byl.“ Ujišťovala jsem sebe nebo jeho?

„Tak to už ses rozloučila?“ ptal se mě, jako bych se s ním mohla někdy rozloučit.

„Nevím. Stal jsi se součástí mé příčetnosti.“ Prosila jsem tiše, bez sebemenší stopy v mém hlase.

„Nahrazuje mě a ty to víš. Život patří živým, tak si ho užívej. Užíráš se pocitem viny, že někdo nastoupil na moje místo, ale to je přesně to, co jsem chtěl. Abys byla alespoň trochu šťastná.“ Kontury se rozplývaly nastávající temnotou. „Miluješ ho?“

„Ano,“ odpověděla jsem bez zaváhání. Do té doby jsem to nevěděla. „Pořádně ho neznám.“

„Tak to bys měla trávit čas s ním, aby se to změnilo.“ Podpásovky mu vždycky šly, ale věděl, co mám dělat, vždycky to věděl.

„Budeš tu, až se vrátím?“ Nechtěla jsem se ptát, přesto jsem to vyslovila nahlas.

„Pokud mě budeš potřebovat.“ Postavil se do pozoru, „Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná, chci tu být pro svou krásnou sestru, aby byla šťastná.“ Hleděla na mě vážná tvář bez známek humoru.

„Blbče,“ smála jsem se na něho, i když mi do smíchu nebylo.

Chtěla jsem ho obejmout, ale vzduch se objímá špatně. Mizel. Odcházel někam, kde měl být již dávno, přesto nikdy nezapomenut. Zůstával jen můj obraz v zrcadle, tak podobný. Fotografie, na kterých se usmíval. A navždy zůstane někde uvnitř mě, celý život.

„Ne nadarmo se říká, žiješ tak dlouho, dokud na tebe ostatní myslí. Tak já slibuji, že nezapomenu.“ Mrkla jsem na něj.

Otočila jsem se a odcházela, nechtěla jsem mu dávat sbohem, tak jsem se jen u branky ohlédla. Díval se na mě s úsměvem a mával, nezřetelný obrys. Možná jen stín stromu, který stál opodál.

* * *

Ležela jsem s hlavou v klíně toho nejkrásnějšího chlapa. Hladil mi jednotlivé pramínky vlasů, které byly rozpuštěné kolem mě, a tvořily závoj kaštanových vlasů. Pohladil každý z nich, aby to některému nebylo líto. Prsty se dotýkal pokožky hlavy a jeho hlas mě objímal.

„...konzervatoř. Ale je to tolik vzdálené,“ snil si svůj sen za bílého dne.

„Máš krásné prsty, dlouhé. Budeš vyhlášeným sólistou, úplně tě vidím uprostřed pódia.“ Podporovala jsem jeho sny, život dává druhé šance jen zřídkakdy. „Navíc jsi s klavírem víc než se mnou,“ pošťouchla jsem ho jemně, ale s úsměvem.

Úsměv mi vrátil. „Vždyť bys mě měla za chvilku dost.“ Nemyslel to vážně, já jsem se ho nemohla nabažit.

„Mám k tobě prosbu.“ Vískání mých vlasů na okamžik přestalo, přesunul se k mojí tváři, jako by mimoděk opisoval kontury mého obličej.

„Půjdeme se dnes podívat za Danym. Prosím.“ Nemusela jsem prosit, dělal vše, abych byla šťastná.

Procházeli jsme řadou němých svědků dávných let. Vytesaná jména sdělovala světu, že tu lidé byli a už nejsou. Nové nápisy volaly nejpřesvědčivěji svojí čistotou. Zlatavou, blyštivou a chladnou.

Trochu jsem se třásla nervozitou, jako by mi Dany mohl říci, jo toho si drž, ten je opravdu jediný, dokonalý, přesně pro tebe.

V kapse jsem měla připravenou svíčku a zapalovač. Rutinně jsem ji dala do lucerny. Svou ruku jsem vložila zpět do té horké a vyčkávající, jako jiní spínají ruce k modlitbě.

Zatímco oni se tiše modlí, já bezhlesně stojím u hrobu a chci odpovědi na své otázky.

Vlastně jsi tu nikdy nebyl. Smutně jsem se usmála svým představám. Tolik živý, zhmotnělý za tmy ze zoufalcovy mysli.

Mýlíš se, budu tu pro tebe napořád, zadul vítr v korunách vysokých stromů tak známým hlasem.

Poslední cigareta, přinesla jsem ti ji. Abys mi mohl nadávat, kdybych se pro ni někdy vrátila.

Máš mé slovo, že ti vynadám. Vítr dál vyluzoval tolik známé tóny.

Vzala jsem tu krabičku, co jsem měla v pravé kapse a schovala ji do prohlubně pod kamenem.

To bylo naše poslední setkání, ale dalších již nebylo potřeba. Našla jsem lék na svoji nemoc a jako Růženka jsem se probudila ze sna, noční můry. Princ mě držel v náručí a já byla šťastná.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Yasmini (19.10.2012 22:21)

Děkuji za pochvalu, tohle tady je moje psychoterapie. Celkem to pomáhá a když se to někomu líbí, jsem opravdu ráda. Děkuji

10)  Jalle (19.10.2012 17:38)

krásne Umelecké dielo toto je iný stupeň poviedok, slzotvorne píšeš, len tak ďalej

9)  Yasmini (12.04.2012 00:56)

Bye díky, že jsi to nevzdala. Bylo to opravdu až na kost, v plánu je něco jiného lehčího. Tak to snad bude v hodné i k snídani.
Díky moc.
y.

8)  Bye (09.04.2012 22:27)

Uch, Jasmínko, tak jsem si říkala, že mi ten hepáč nejspíš nedáš zadarmo. A nedalas. Loučení s Danym bylo tíživé a teskné. Teda, obě ta loučení byla...
"Svařené víno z jeho rtů se mi vlévalo do žil,"
Krásné. Neuchopitelně krásné...

7)  Yasmini (09.04.2012 09:10)

Ahoj děvčata. Děkuji za komentáře a krásná slova, děkuji za smajlíky (jelikož žádný neměl v ruce kladivo). Povídka nebyla veselá, ale to on život nebývá.
Ambři, děkuji za všechno. "Tvá neschopnost vyjadřování" jak jsi to nazvala spíš není než je. Jelikož komentáře jsou téměř delší než povídka sama
Takže prostě děkuji.
Y.

6)  ireen (08.04.2012 23:29)

DĚKUJU!

5)  Marcelle (07.04.2012 18:05)

4)  Empress (07.04.2012 15:34)

Bolo to opäť krásne, dojímavé...

3)  ambra (07.04.2012 14:39)

Tak jsem se na to připravovala, tak jsem si nakazovala, že nebudu bulet. No jo, zase jsi mě "přeprala".
Obě víme, že tohle není žádná ff. Je to jen tvůj, naprosto skvělý a naprosto geniální příběh napsaný ještě geniálnějším způsobem. V každé druhé větě dokážeš servírovat taková moudra o životě (a smrti), že kdyby to napsal někdo jiný, bude z toho filosofický traktát. Jenže v Tvém podání je to křehký příběh, který se mě dotýká až... No tam, kde se mě dotýkají slova jen těch nejlepších .
K Tvým povídkám mám jen jednu výhradu: ta neschopnost vyjádřit, jak moc jsou dobré, mě pravidelně totálně zdeptá .
Děkuju, Yasmini, mám pocit, jako bych přišla ze skvělého divadelního představní.

1)  Fanny (07.04.2012 09:56)

Nemám slov... i těhle pár písmenek jsou na můj mozek teď příliš, ale bylo to nádherné

1