17.05.2011 [15:15], anamor, ze série Dětská láska je nejsilnější, komentováno 6×, zobrazeno 3771×

Domov a vzpomínky

Ráno jsem se probudila celkem brzo. Vzala jsem si jeansy, modré triko a conversky.

V domě byli všichni, úplně. A Tanya zase obletovala Edwarda. Tolik mě to štvalo. Usmívala se na mě a já se na ni mračila.

„Bell,“ řekl zničeně Jasper.

„Promiň,“ povzdechla jsem si a šla do kuchyně, kde byla Esme a připravovala mi snídani.  „Ahoj, jak je?“ pozdravila s úsměvem.

„Ahoj. Dobře, ale mohlo by to být lepší.“ Jen udělala chápavý obličej a odešla. V klidu jsem se nasnídala a poté se vrátila do obýváku. Každý dělal něco, čím se zabavil, ale všichni byli v obýváku. Opět jsem si sedla za klavír a začala hrát.

Dnes jsem hrála a zpívala Keep holding on od Avril Lavigne a poté I will be, také od ní.

Když  jsem hrála tuhle píseň, Edward si stoupl nedaleko, takže jsem na něj viděla. Tahle písnička byla pro něj. Celou dobu jsem se mu dívala do očí, ale periferním viděním jsem viděla Tanyu, jak se mračí a to mi dělalo dobře, stejně jako ten oční kontakt.

Rozhodla jsem se riskovat - jak se říká, risk je zisk - a jako další jsem si vybrala  Far Away od Nickelback.

V té písni jsou vyznány city a to vše jsem já chtěla říct jemu.

Tenhle čas, tohle místo
Zneužívání, chyby
Moc dlouho, moc pozdě
Kdo jsem byl, že jsem tě nechal čekat
Jen jedna šance
Jen jeden dech
Jen jeden důvod, proč tu zůstal jen jeden z nás dvou
Protože ty víš,
Ty víš, ty víš

Refrén:
Že tě miluju
Celou dobu jsem tě miloval
A chybíš mi
Byl jsem daleko strašně dlouho
Pořád sním o tom, že budeš se mnou
A že nikdy neodejdeš
Přestanu dýchat jestli
Tě už nikdy neuvidím

Při téhle sloce jsem se mu dívala hluboko do očí a doufala, že to pochopí. Pochopí, že mu pomocí tohohle říkám co cítím, jelikož jsem moc velký zbabělec, abych mu to řekla normálně.

Jsem na kolenou, žádám tě
O poslední šanci na poslední tanec
Protože s tebou, bych snesl
To peklo, abych tě mohl držet za ruku
Dal bych tomu všechno
Dal bych to pro nás
Dám cokoliv ale nevzdám se
Protože ty víš,
Ty víš, ty víš

Refrén…

Tak daleko
Byl jsem daleko strašně dlouho
Tak daleko
Byl jsem daleko strašně dlouho
Ale ty víš, ale ty víš, ty víš

Chtěl jsem
Chtěl jsem abys zůstala
Protože jsem potřeboval
Potřebuju tě slyšet říkat
Že mě miluješ
Já sem tě miloval celou dobu
A odpouštím ti
Žes byla pryč tak strašně dlouho
Tak dál dýchej
Protože já neodcházím
Drž se mě a nikdy mě nenech odejít

Když jsem skončila, odvrátil ode mě pohled. Tohle zabolelo, hodně. A proto jsem začala hrát Něco končí, stejně jako včera. Tohle od něj bylo jako odmítnutí a já se to rozhodla ukončit touhle písničkou. Přála jsem si, aby se ta píseň splnila a začalo něco nového a hezkého.

Dohrála jsem, zvedla se a odešla do pokoje. Práskla jsem dveřmi a začala brečet. Pokoušela jsem se co nejtišeji. Přála jsem si, aby už mě Carlisle přeměnil a já mohla odejít.

V tom mě něco napadlo. Něco, co potřebuju. Zvedla jsem telefon a zavolala na letiště. Objednala jsem si letenku domů. Tam, kde to vše začalo.

Do batohu jsem si zabalila pár věcí a hlavně Edu. Vyšla jsem ven a všichni na mě zírali, proč mám baťoh a jsem teple oblečená.

„Jedu si něco zařídit,“ oznámila jsem nevzrušeně. Vešla jsem do garáže a vzala si Edwardovo Volvo. On teď stejně jenom běhá.

Dojela jsem na letiště v Seatllu, vyzvedla si letenky a dostala SMSku od Alice.

„Neblbni a nikam nejezdi.“ Jen jsem se usmála, vypla telefon a vydala se do letadla.

Let byl krátký a já se těšila. Sice mi tam zemřeli rodiče, ale tehdy mi začal nový život. A já ho teď nechtěně pohřbila.

Z letiště jsem si vzala taxi a to mě dovezlo až k našemu starému domu.

Byl takový, jaký jsme ho nechali. Nic se nezměnilo, jen na všem byly bílé hadry a prach.

Celý dům jsem prošla a nakonec si sedla k Edwardovi do pokoje, vytáhla si z batohu Edu a rozhlížela se okolo. Tady se začala psát nová kapitola mého života a já jsem za to ráda. Neumím si představit svůj život bez mé rodiny. Nikdo by je nemohl nahradit. Možná ani mí skuteční rodiče. Hlavně nikdo nemůže nahradit Edwarda. Ne, je nemožné ho nahradit, on ovládá můj život. On i celá rodina jsou to nejlepší, co mě potkalo.

Zavřela jsem oči a vzpomínala. Když jsem se Edwardovi schovávala, nebo před ním utíkala. Když mě poprvé uspával a já mu dala první pusu, sice dětskou, ale byla první. Když mi koupil Edu. Vzpomněla jsem si na hodně věcí. A hlavně na něj, když jsem ho poprvé uviděla. Okamžitě jsem mu věřila. Neuvěřitelně mi chybí. I když ho vidím, vlastně ho nevidím. Je v mé blízkosti, ale ve skutečnosti je na míle daleko.

Začaly mi téct slzy a já si přála, aby tu byl. Přála jsem si být zase v jeho náruči a už ho nepustit, protože jen tam se cítím nejbezpečněji.

Teď jsem nemusela hlídat své emoce, nemusela jsem si dávat pozor, aby nebylo slyšet, že brečím. Naplno jsem se poddala mým pocitům beznaděje a nakonec usnula na jeho pohovce.

Probudila jsem se až ráno. Neřešila jsem to a zamířila přes les do domu rodičů.

Byl opuštěný a vše bylo stejné, jako když jsem tady byla naposledy. Bylo mi tu smutno. Nevím, co jsem od toho čekala, ale já to tu potřebovala vidět. Strávila jsem tady celý den a

večer jsem letěla zpátky. Za celou dobu jsem si nezapla telefon, takže to bude doma zábavné.

Volvo bylo pořád na parkovišti, tak jsem do něj nasedla a jela domů. Už bylo hodně pozdě a k tomu druhý den poté, co jsem odjela. To mě sprdnou.

Zaparkovala jsem v garáži a normálně šla do obýváku. V ruce jsem svírala celou dobu Edu. Byli tam všichni a mlčeli. Dívali se na mě a Tanya měla v očích jiskřičky. Už se těší, až mě seřvou.

„Isabello, kde jsi byla?“ zeptal se v klidu Carlisle. Edward se opíral o zeď a měl ruce v pěst.

„Venku, musela jsem si něco promyslet. Trochu jsem se zdržela. Promiň, tati,“ řekla jsem v pohodě. Všichni věděli, že jim lžu. Alice jim to řekla, protože se na mě omluvně dívala. Carlisle chtěl pokračovat v klidu, ale Edward to nevydržel.

„Isabello, co si myslíš? My nejsme blbí. Kde jsi byla?“ křičel. Tanya se potutelně usmála a všichni ostatní zaraženě koukali. A teď jsem pochopila, že jim neřekla vše.

„Doma,“ křikla jsme na něj. Všichni vykulili oči, nechápali to.

„Kde?“ zeptali se sborově.

„Doma. Tam, kde začal můj život. Tam, kde jsem se na lidi, které potřebuju, mohla spolehnou a neutíkali pořád do lesa.“ Tu druhou větu jsem křičela směrem k Edwardovi. Bylo to tady zase. Zase se hádáme.

„Taky místo, kde jsi byla ještě normální,“ křikl na mě zpátky.

„Za všechno můžeš ty. Ty se mi vyhýbáš. Proč myslíš, že dělám ty blbosti? Aby jsi se mnou mluvil,“ křikla jsem mu zpátky.

„Přestaň se mi vyhýbat. Vím, že jsem udělala věci, kvůli kterým to děláš. Ale to, že se mi vyhýbáš nezmění nic na tom, že chci být upír. A že jím budu, jelikož mě táta přemění.“ Zůstal na mě zírat a poté zíral na Carlisleho.

„To nemůžeš,“ křikl na něho.

„Může. Je to moje rozhodnutí, takže se s tím smiř. A tím končím snahy, aby náš vztah byl jako dřív. Když ty to nechceš, tak si trhni,“ křičela jsem. Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila, ale úsměv Tanyi mi moc nepomáhal.

„A ty se přestaň smát, jinak ti ten úsměv rozbiju. A to, že nejsem upír, mi v tom nijak nezabrání. To mi věř,“ křikla jsem na ni a ona jen zůstala zírat.

„Co si o sobě myslíš, že všem rozkazuješ? Jsi jenom člověk. Konečně to došlo i Edwardovi,“ křičela na mě. „Tak se koukej smířit s tím, že už nejsi jeho oblíbenkyně a nech místo jinejm.“

„Já se s tím smířím, ale ty to místo mít nikdy nebudeš. Ty nikdy nebudeš pro Edwarda ani zlomkem toho, co jsem pro něj byla já. Otevři oči. Jsi jenom nána, kterou on nepotřebuje. Možná jsi upír a krásná, ale to ti nestačí u něj. On nechce barbie, ale normální myslící holku a to ty nejsi,“ křičela jsem na ni zpátky a všichni jen zírali, hlavně Edward.

„Ale copak, Belinka nám žárlí?“ řekla tónem, jako na mimino.

„Na tebe? Nikdy. Je mi jedno s kým co bude mít, nebo má, ale ty ho přestaň otravovat, jelikož ty to nikdy nebudeš. Nech mojí rodinu na pokoji,“ řekla jsem sebejistě a dívala se jí do očí. Došly jí slova.

„Bell, proč nechceš žít svůj normální život?“ zeptal se najedou Edward. Nahrnuly se mi slzy do očí a pomalu začaly stékat po tvářích.

„Nejde to, Edwarde. Nedokážu jen tak zahodit lidi, které miluju, za hlavu. Já už si nedokážu představit život bez tebe, táty, mámy, Alice, Rose, Jaspera anebo Emmetta. Ne, vy všichni jste pro mě důležitější, než nějaký lidský život. Ano, dal jsi mi šanci ho žít, ale já ho bez vás nechci,“ řekla jsem a dívala se na svou rodinu.

„Proč chceš zahodit šanci mít milujícího manžela a děti?“  Věděla jsem několik důvodů, ale já se rozhodla říct jen jeden, který je pro něj asi dostačující.

„Ani kdybych chtěla, tak nemůžu. Edwarde, všechny tvoje snahy byly zbytečné,“ podívala jsem se mu do očí. „Já umírám. Mám rakovinu krve.“  Slyšela jsem jak ostatní zalapali po dechu a Edward se na mě vyděšeně díval.

„Proto jsem jela s Angelou k doktorovi. Všimla si změn. Proto jsem byla divná a nechtěla ti to říct. Proto jsem chtěla mluvit o samotě s tátou. Aby mi slíbil, že mě přemění. Omlouvám se, měla jsem vám to říct, ale já nevěděla jak a bála se,“ řekla jsem a slzy mi brázdily obličej. Nečekala jsem na jejich další reakci a rozeběhla se do pokoje.

Hlasitě jsem práskla dveřmi a začala brečet. Už mi bylo fuk, že mě uslyší. Lehla jsem si na postel, stočila se do klubíčka a dál brečela. Bylo toho na mě moc. Cítila jsem, že mám v hrudi díru a že se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků. Strašně to bolelo.

„Bello, prosím,“ křičel zoufale a bolestivě Jasper.

„Promiň,“ opakovala jsem dokola.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  eMuska (17.05.2011 17:26)

Ach jo, konečne im to povedala... Ja už len čakám, kedy sa to všetko dá doporiadku...

3)  Hanik (17.05.2011 16:32)

no konečně se to provalilo....aspon se ročistli vzdych ....at se daj do hromady rychle další

1