24.11.2011 [00:00], Rosalie7, ze série Čtvrtý trůn, komentováno 29×, zobrazeno 4453×

Aro je ochotný zajít velmi daleko, jen aby si pojistil vegetariány. Ani on však nedokáže dosadit všechny neznámé do rovnice. Bude jeho snaha stačit, když jednou z nich bude i láska?

Vcelku oddechová povídka, nečekejte žádné drama ani vysokou úroveň:)

Prolog

Sledoval kouř stoupající k mrakům, který se pomalu rozplýval na bleděmodrém pozadí nekončící oblohy. Slunce se před chvílí probudilo, aby přihlíželo škodám, které skryl měsíc.

Skoro celá vesnice lehla popelem. Některé domy už dohořívaly, ostatní jeho lidé právě zapalovali. Pach spáleného masa se šířil a vsakoval do jejich oblečení. Ale takhle vonělo vítězství.

Poslední kmen měničů v celé Itálii. Nadobro se té zvířecí chásky zbavil. Jejich těla se najdou ve vyhořelých domech, uškvařená na uhel. Nebo se možná rozpadnou dřív, než jejich vesnici v horách někdo najde.

Tihle byli obzvláště těžký oříšek. Podařilo se jim odhalit jeho sídlo. Chtěli ho svrhnout i s jeho bratry, a s nimi pozabíjet všechny upíry. Ne, že by se jim cokoli z toho povedlo.

Jako vládce upíří říše si nemohl dovolit nechat jejich pokus nepotrestaný. A tak postupně vyhladil všechny kmeny, na které jeho garda narazila.

Že konečně našel ten pravý poznal snadno. Jako jediní se měnili se ve lvy. Jak příhodné. Král zvířat poražen králem daleko nebezpečnější rasy predátorů.

Praskání dřeva sžíraného plameny přehlušil křik. Srdceryvný, zoufalý, dětský. Aro se rozhlédl po zdevastované vesnici. Jeho muži jako by si nic neslyšeli.

„Odkud vychází ten křik,“ zeptal se jednoho ze svých bratrů.

„Řekl bych, že z toho domu,“ poukázal Caius na stavbu na kraji vsi. Její střechu pomalu olizovaly plameny.

„Proč nikdo nic nedělá?“ zeptal se nechápavě.

„Nechávat dítě uhořet je nehumánní,“ souhlasil jeho bratr. Poté pokynul na jednoho z mužů. „Aleku, ukonči jeho trápení a zabij to dítě,“ přikázal bez známek emocí.

„Ne,“ ohradil se Aro. Jeho bratři na něj zvědavě pohlédli. „Může být pro nás užitečné.“ Jeho sběratelská vášeň se opět projevila.

„Je to měnič,“ namítl líně Marcus.

„I kočka si může zvyknout na psa. Stačí, když jí k němu dáš jako kotě,“ řekl Aro. Když z hořícího domu vynesli malé miminko, netušil ještě vládce, že mu změní osud.

1. kapitola

Den první

Letadlo pomalu usedalo na rozpálenou runway. Slunce už před chvílí zapadlo za obzor, ale jeho stopy byly všude. Rozkvetlé, pomalu usínající louky a stromy se zrajícími plody. Dusno, jen občas vyrušené lehkým závanem větru přinášejícího cvrlikání cikád.

Vystoupil z letadla na soukromém letišti. Byl rozhodnutý pevněji, než kdy předtím. Nabídku královské rodiny prostě nemohl odmítnout. Teď už rozhodně ne. Před sedmi lety mu ji nabízeli. Z jejich tónu ukapával med, jejich slova však znamenala jasnou výhrůžku, lstivě zabalenou do zdánlivě nevinných vět. Nechtěl riskovat bezpečí jeho rodiny, tak svolil. A teď už to nemohl vzít zpátky. Jen by jim dal záminku, na kterou trpělivě čekali.

Bylo mu jasné, proč si vybrali právě jeho. Jediný svobodný muž z rozrůstající se vegetariánské rodiny. Navíc měl neobvyklý dar, který se jim velmi hodil do sbírky.

Báli se jich. Jeho rodiny, skrývající tolik potenciálu. Přestože by to nikdy nepřiznali, jejich myšlenky hovořily jasně. Chtěli mít pojistku. Někoho od nich.

On byl jediná volba.

Jeho rodina - to nejcennější, co kdy měl - ho tiše následovala. Soucítila s ním. Chápala ho. Miloval je a chtěl jim zachránit životy, ale vzdával se tím poslední šance najít lásku.

„No tak, Edwarde, jdeme přece na svatbu, ne na pohřeb,“ vtipkoval tmavovlasý hromotluk. V pase objímal překrásnou blonďatou polobohyni a snažil se zvednout náladu, která už značnou chvíli klesala hluboko pod bod mrazu. Nejradši by všechny ty parchanty zmlátil do kuličky, jen aby mu nevzali bratra.

„Máš pravdu,“ pousmál se bronzovlasý mladík kysele. Jeho matka ho konejšivě objala kolem pasu. Přestože se do jejich početné skupiny postupně přidávali další členové, on byl, je a navždy bude jejím prvním synem. A teď ho musela opustit. Zakázal jí i ostatním z rodiny zůstávat s ním v Itálii, aby alespoň oni mohli vést trochu normální život - jestli se to tak dá vůbec nazvat.

„Možná si jí nechce nikdo vzít, protože je ošklivá,“ polemizoval hromotluk.

„Nemyslím si, že zrovna v tom by byl problém. Zasnoubili jí hned po jejím narození,“ promluvil jejich otec.

„To je pravda. Mohla by být aspoň trochu hezká, když je na půl upírka. Ale větší sranda by byla, kdyby vypadala jako nějaká příšera,“ ozval se znovu největší a nejsilnější člen skupiny.

„Sklapni, Emmette!“ okřikla ho malá černovláska. „I kdyby byla krásná sebevíc, nezaslouží si tě!“ mluvila teď ke svému druhému bratrovi. „Jen mě štve, že nic nevidím. Jestli za to může ta princeznička, tak se neznám.“ Její manžel, blonďatý upír poznamenaný mnoha boji, ji objal. Poslední dobou to na ně všechno dolehlo. “Rozsudek“ znali už sedm dlouhých a zároveň tolik nepodstatných let v nekonečné upíří věčnosti. Celou tu dobu se trápili a snažili se najít jiné řešení.

Marně.

A poslední měsíc před odletem se jich konečně zmocnila realita, která je velmi bolestně zasáhla a srazila by je k zemi, nebýt jejich vzájemné podpory. V tom se jejich smečka lišila od ostatních. Jejich vztahy nebyly povrchní. Nesoupeřili mezi sebou. Pojila je láska, která z nich udělala opravdovou rodinu. A jako správná rodina trpěli s ním. Ale jasnovidčin manžel musel kvůli svému daru všechnu tu bolest snášet s nimi. Jako by nestačila jeho vlastní...

„Klid, miláčku! Edward to zvládne,“ pohlédl na svého bratra. Musel se spokojit jen s jeho uklidňujícím hlasem. K použití své schopnosti v poslední době neměl Jasper sílu.

Na konci parkoviště zastavila černá limuzína s kouřovými skly. Jak typické. Všichni zpozorněli, když se její dveře otevřely. Vystoupila drobná dívka. Blonďaté vlasy lemovaly dětský obličejík, její oči ale byly očima zabijáka.

Rozešli se k ní a nasadili spokojené, někteří dokonce nadšené výrazy.

Herci byli výborní a nehodlali ukázat ani sebemenší záblesk strachu, pochyb či nejistoty. Ne před jednou z nejchladnějších upírek.

„Jane,“ pozdravil zvesela nejstarší z upírů jakožto hlava rodiny a její zástupce v jedné osobě.

„Ráda tě vidím, Carlisle. I ostatní,“ pokynula hlavou ke zbytku rodiny, její pohled však soustavně propaloval Edwarda. Ten si po chvíli s hrůzou uvědomil, že jí nemůže přečíst myšlenky. S vítězným úsměvem pozorovala, jak jeho výraz přechází z nevěřícnosti do zamračenosti. Rodina jen nechápavě přihlížela a došla k závěru, že mu Jane něco sděluje v myšlenkách. Ta jen pokynula rukou k otevřeným dveřím a nechala je nasupovat.

„Dámy první,“ usmál se Edward a chytil Carlislea za rukáv, aby mu zabránil nastoupit. „Nemůžu jí číst myšlenky,“ řekl mu spěšně šeptem, než nastoupil.

Auto vyrazilo na cestu setmělou krajinou romantické Itálie. Carlisle těkal zkoumavým pohledem z Jane na Edwarda, když si uvědomil přítomnost řidiče a spolujezdce. Jeho syn přesně na tohle čekal. Odpověděl na nevyslovenou otázku mírným pootočením hlavy. Také nedokázal přečíst jejich myšlenky.

Jediný Jasper měl funkční schopnosti. Byl si plně vědom jejich nervozity a zmateně kmital očima z jednoho člena rodiny na druhého. Jeho žena na tom také nebyla zrovna nejlépe. Už neviděla ani jejich vlastní budoucnost a stěžovala si v myšlenkách svému bratrovi. Se svojí mocí na tom byla vlastně nejhůř. On četl alespoň myšlenky svých nejbližších.

Jane si užívala jejich nevědomosti. S úsměvem vyhlížela brány města rýsujícího se v kopcích. Rychle se k nim blížili. Edward jen smířeně přivítal město, které se mělo stát jeho domovem. Někteří upíři by za tuhle šanci vraždili. On uvnitř umíral, přestože před pár lety nevěřil, že je to u upíra možné.

Jeho minimální touha po moci se, bohužel pro něj, stala další výhodou, kterou v něm upíří vládce spatřoval. A tak se jediná věc, kterou toužil mít ve své moci, stala Arovým majetkem. Už neměl svobodnou vůli. Ztratil moc sám nad sebou. Stal se otrokem Volterského hradu.

Když procházel jeho nekonečně dlouhým bludištěm chodeb, uvědomil si, že je něco jinak. Jindy tak ponurý hrad na něj působil... příjemně? Ve vzduchu bylo cítit něco zvláštního. Hrad jako by se po mnoha staletích znovu nadechl a jeho tvář pod přívalem odpíraného kyslíku uvolnila své stažené rysy.

Zlidštěl.

Najednou se nenacházeli na nepříjemném místě plném oživlých mrtvol. Všechno jakoby dýchalo spolu s hradem. Co chvíli se kolem nich prohnal nějaký upír, a většina z nich se na ně dokonce usmála a zdvořile pokynula hlavou, než zmizeli za rohem či v nějakých dveřích.

Jane je zavedla přes recepci rovnou do přijímacího sálu před čtyři ozdobné trůny. Tři z nich byly obsazené, poslední čekal na nového vládce. Edward se jen ušklíbl. Byl zvědavý, kdo z nich na něm vlastně bude sedět.

Bylo mu jasné, že ona.

„Vítám vás, mí drazí Cullenovi,“ ozvalo se z předního trůnu. Seděl na něm tmavovlasý upír, neoficiální vůdce vládcovského tria. Pouze kývli, nikdo z nich se nepoklonil, jak bylo zvykem. On si toho však nevšímal. „Edwarde, smím,“ natáhl k němu ruku, i když všem bylo jasné, o co žádá. Tázaný chvíli váhal. „Ale no tak,“ pousmál se vládce, „vždyť jsem skoro tvůj tchán!“

Emmett jen těžko potlačoval uchechtnutí, Edward zas sarkastickou poznámku a úšklebek. S poraženeckým výrazem k němu natáhl ruku.

„Když po tom tolik toužíš, Aro,“ povzdechl si. Aro uchopil jeho ruku do svých dlaní a zavřel oči. Chvíli se soustředil, ale Edward nemoh číst, ve které fázi jeho života se právě nachází. Doufal, že ještě nedošel k té části, kdy neustále omílá, jak nenávidí svoji snoubenku. Kolik života mu zbývalo, než se Aro dozví o zášti, kterou chová k jeho dceři? Aro si však po chvíli jen nespokojeně mlasknul a pustil jeho ruku.

„Jane,“ zvolal. Edwardova matka prudce nabrala vzduch do plic a její ruka automaticky vzlétla ke Carlisleově paži. Přitislk ji k sobě a ona mu schovala tvář do košile.

„Klid, Esmé,“ šeptal Carlisle konejšivě. Oba čekali nejhorší. Jane se jen zlomyslně pousmála, ale to bylo vše.

„Zase to dělá?“ zeptala se Ara. Jen kývnul. „Zkontroluji jí. Řeknu, že dorazila návštěva, ale pochybuji, že přijde,“ řekla narovinu svému vládci. Poraženecky si povzdechl, ale zřejmě dospěl ke stejnému závěru, jako ona. Pokynul jí, že může jít, a znovu ustaraně usedl na svůj trůn.

Cullenovi jen zmateně přihlíželi. Nerozuměli ničemu, co se tu dělo, a popravdě už se přestávali snažit o porozumění.

„A kde je vůbec nevěsta?“ zajímal se Emmett. Byl na ní zvědavý. Fascinovalo ho, stejně jako zbytek upíří říše - Ara a jeho bratry nevyjímaje -, že vůbec může upír zplodit dítě. To, že je již odmalička zaslíbená jeho bratrovi a je napůl člověkem, bylo jediné, co o ní věděl.

„Trucuje?“ hádal, když na jeho otázku nikdo nereagoval.

„Včera se zavřela v pokoji a odmítá vylézt,“ smál se blonďatý upír z královské trojice. Caius ji vždy moc miloval. To ostatně všichni, které si tak umně omotala kolem svého baculatého prstčku už pár hodin po narození. Od té doby se celá Volterra točila kolem jednoho zářivého živoucího bodu. Jen někdo s ní ale dokázal soucítit. Nechápali, v čem mladá slečna vidí problém.

Od kolébky vdaná.

Většina z nich vyrůstala v dobách, kdy světu vládla sňatková politika. Tyto doby však už dávno pominuly, a Caius patřil k těm vyjímkám, které to chápaly. Rozuměl jejím pocitům a nikdy mu neunikl ani sebemenší záblesk smutku, který se vždy při zmínce o svatbě objevil v jindy tak veselých očích. A navíc, proti svému bratrovi byl už jen z principu. Marcus, poslední z tria, jako vždy i v tomto případě jen mlčky přihlížel.

„Přestaň, Caie!“ napomenul ho Aro. Caiovi ale všechno tohle šílenství působilo škodolibou radost, až měl Jasper nutkání se uchechtnout.

„Nech toho, bratře. Moc dobře víš, že má právo být trochu naštvaná,“ bránil svoji neteř. Byl moc rád, že si našla způsob, jak se svému otci pomstít. Ten obraz měl moc rád. A tu porcelánovou sadu malovaných váz z Číny, přepychový sběratelský kousek nesmírné historické hodnoty. A co teprve ta barokní socha...

„Ale nemusela mi zpřeházet celou knihovnu,“ pronesl Aro pochmurně, jako by mu četl myšlenky. Emmett se rozřehtal na celé kolo, čímž vládcům připomněl jejich přítomnost. Aro najednou dostal strach, aby z toho Edward nechtěl vycouvat, když jsou na tom oba v podstatě stejně.

Jenže ten si ho vůbec nevšímal. Pouze protočil očima nad svým bratrem, ale stejně se neubránil malému ušklíbnutí.

Jeho snoubenka mohla být klidně rozmazlená a hysterická princeznička, kterou již sedm let z hlouby srdce nenáviděl. Jedno ale měli společné. Ani jednomu se do chomoutu nechtělo.

To ovšem neznamená, že by jí měl byť jen o trochu radši.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)  Jalle (03.10.2012 17:07)

vyzerá to naozaj zaujímavo

28)  Rosalie7 (30.12.2011 19:15)

Neboj, Janebko. Začátky já jen matu nepřítele
Moc ráda tě tu vidím

27)  Janeba (30.12.2011 18:32)

No páni, Rosalinko , nejprve jsem ti chtěla vmést tvá slova ....Vcelku oddechová povídka, nečekejte žádné drama ani vysokou úroveň..... do tváře , protože mi ten začátek jako procházka růžovou zahradou rozhodně nepřipadal! Pak jsem ti začala důvěřovat a moc jsem si to užila!
Vážně jsem se na začátku bála, co že to hodláš těm hodným vegetariánům udělat, ale když mi došlo, že si majitelka čtvrtého trůnu hraje s jejich schopnostmi, usadil se mi na tváři lehce retardovaný výraz!!! Paráda, skvělé!!!!! Takže pokud si mě nebudeš chtít v dalších kapitolkách vychutnat, omlouvám se za svoji nedůvěru!!! Doufám, že né předčasně!!!
Děkuji!!!

26)  Bye (27.12.2011 11:27)

Takže Arova dcera, poloupírka, a Edward...? A co ten prolog? Ještě se tam připlete nějaká měnička? Nebo snad...?
No, vypadá to rozhodně zajímavě. A čtivě!

25)  Michangela (28.11.2011 22:25)

24)  HMR (28.11.2011 20:50)

Ha, to je něco

23)  Lenka326 (27.11.2011 23:54)

Zajímavý námět a chytlavě napsaný dílek. I když to vypadá jako tragédie - Edwardova vynucená svatba s Volterskou princeznou a jeho "uvěznění" v královské rodině, tak je to napsané s takovým vtipem, že se skvěle bavím.

22)  kytka (27.11.2011 21:29)

Začetla jsem se. Námět je více než zajímavý, tak se budu moc těšit dál. Díky za milé čtení.

21)  Rosalie7 (27.11.2011 21:16)

neboj, Sfini, on se nedá

20)  sfinga (27.11.2011 21:08)

Wrauuu, to je ale zábava, jak jsou volterští vládci napružení z jednoho mláděte
Ale Edwarda je mi líto, v téhle povídce není lvem, ale jehnětem, které vedou na porážku

19)  Rosalie7 (27.11.2011 19:18)

Elfíku, ty potvoro, dyť tam skoro nic nebylo

18)  Elfik (27.11.2011 18:41)

juch
byla celkem sranda to číst, ale větší byla to opravovat, vážně
halvu z toho mám asi takhle:

17)  ODCULTI (26.11.2011 04:45)

„Ale nemusela mi zpřeházet celou knihovnu,“ njestli budes davat takovhle vtipy tak se asi zachvili proslavis jinak hodne dora povidka tesim se na novou

16)  Fanny (24.11.2011 21:54)

No, rozhodně jsem víc než zvědavá na pokračování.

14)  Marvi (24.11.2011 16:15)

Vypadá to dobře, jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet

13)  Rosalie7 (24.11.2011 15:33)

Děkuju, holky, snad se vám budou líbit i pokračování. Jsem zvědavá, komu budete fandit...

12)  dorianna (24.11.2011 14:28)

Tak tohle vypadá velmi dobře...Byl moc rád, že si našla způsob, jak se svému otci pomstít. Ten obraz měl moc rád. A tu porcelánovou sadu malovaných váz z Číny, přepychový sběratelský kousek nesmírné historické hodnoty. A co teprve ta barokní socha... jááj

11)  Evelyn (24.11.2011 13:25)

Už asi tři měsíce si říkám,že nebudu načínat další nedokončenou povídku... a tak nějak se mi to dařilo. Než přišla Mlha a o den později ty Chjo, asi přestanu spát, abych stíhala
Těším se na pokračování, tohle si nenechám ujít

10)  SarkaS (24.11.2011 12:23)

Hleďme další nechtěná svatba... Hmm, tak uvidíme jak ji pojmeš ty Zatím to vypadá víc než slibně

1 2   »