04.12.2011 [16:00], Rosalie7, ze série Čtvrtý trůn, komentováno 16×, zobrazeno 2288×

V této kapitolce vcelku nic převratného, na konci ale poznáme další volterrskou kočku:)

4. kapitola

Den druhý

Do hradu dorazil těsně před východem slunce. Stále cítil její hebké a horké rty na svých. Ani lahodná chuť krve tu vzpomínku nesmazala.

Dlouho se toulal městem. Hledal ty dva. Byl odhodlaný pomstít čin, ke kterému nikdy nedošlo. Vrátil se tam, kde to všechno začalo, a sledoval jejich pachovou stopu. Končila daleko za městem, ztrácela se hluboko v lesích. Když našel jejich mrtvoly, nemohl uvěřit svým očím. Všude na těle nesly známky mučení. Dotyčný si s nimi pořádně pohrál, než jim za jeho asistence dotloukla srdce plná nahromaděného adrenalinu.

Pocit zadostiučinění se v něm pral se vztekem. On sám chtěl být vykonavatelem trestu. Přál si, aby zemřeli jeho zásluhou, a zároveň byl nesmírně rád, že tomu tak nebylo. Za prvé by se mu to nepovedlo provést tak... drasticky.

A navíc, jak by se jí potom mohl podívat do očí? Zabil by, a tím by se nestal hoden takové nevinnosti. Byl by stejný jako oni, nebo kterýkoli jiný upír.

Potlačit myšlenky oslavující jejich vraha však nedokázal. Byl rád, že nezemřeli pod koly aut nebo přirozenou smrtí. Jejich vrah si dal záležet, aby nenechal jedinou kost v těle nezlomenou. Musel vědět, že co nevidět podlehnou masivnímu krvácení do pánve, když jim v ní sillou drtil kosti. Nechal je trpět až do konce.

A nezanechal žádné stopy. Jen pach vypovídal o přítomnosti někoho dalšího. Rozhodně upíří. Možná někdo z Volterry bere zákon do vlastních rukou.

Nechal jejich těla napospas místní zvěři a vydal se na rychlý lov. Čím víc se blížil k hradu, tím snadněji nahrazovaly myšlenky na ty dva, hnijící hluboko v lesích, jiné, daleko příjemnější.

Ve všech byla ona, světlo jeho dosud temné a bezcílné existence.

Když ale vstoupil do sídla Volterských vládců, uvědomil si, že zas tak bezcílná není. Musí se přece oženit. Zachránit svou rodinu. Nemůže dát Arovi záminku k jejich zničení, na kterou očividně čeká.

Tak do čeho se to jen žene?!

Najednou pocítil k princezně ještě větší odpor. To ona mu bránila ve štěstí.

Malý hlásek uvnitř hlavy mu to rozmlouval. Nikdo nemohl tušit, že se zamiluje týden před svatbou. Navíc, kdyby nebylo sňatku, nejel by do Itálie. Děsilo ho, že ji mohl minout, proplout životem, aniž by o ní věděl. Přesto se svou racionální část rozhodl ignorovat. Princezně nechtěl být za nic dlužen, už vůbec ne za to že po několika desetiletích osamělé existence konečně našel lásku.

Problém byl v tom, že netušil, co má dělat.

Věděl, že by bylo rozumné zapomenout na ni a předstírat, že se to nikdy nestalo. Jenže vedle ní se moc rozumný necítil. Jakoby nemohl zabránit ničemu co dělá, co říká, co cítí. A už teď věděl, že se jí jen tak nevzdá.

Mají přece ještě pár dní do svatby, a ty chtěl strávit s ní. Pak uvidí, co bude dál. Možná princezně nebude vadit, když se budou nadále vídat.

Jenže to by zase nemohl udělat Isabelle. Na to si ji za tu chvíli moc oblíbil, snad se do ní dokonce i zamiloval. Proto jí nechtěl brát možnost žít normální lidský život.

Ale těch šesti dní, co jim zbývá, se nehodlal vzdát, ať už to dopadne jakkoli.

Jen jednou věcí si byl naprosto jistý. Nikdo se nesmí o Isabelle dozvědět. Ani jeho rodina. A to bude s jejich schopnostmi nadlidský úkol.

Jane chtěla zaklepat na dveře Cullenovic apartmánu, když ucítila vůni přicházejícího Edwarda. S úsměvem, který nikdy nevěstil nic dobrého, vyčkávala Čtenářův příchod.

Přitom přemýšlela nad tím, jak se zachová, až jejich princeznu skutečně pozná. Nemusela mít schopnost toho jeho blonďatého bratříčka, aby věděla, že k ní nechová zrovna vřelé city, stejně jako ke zbytku Volterry. Jenže jeho nenávist k princezně byla téměř hmatatelná.

Dříve by ho chápala. Neměla lidi zrovna v lásce. Dokonce ani zvířata, jakkoli malá a chlupatá, si její srdce nezískala. Milovala pouze svého bratra a svého vládce, kterému byla ve své službě naprosto oddaná.

A nesnášela každého, kým byl on nadšen. Žárlila, když ho někdo zaujal svou schopností. A nedej bože, když si někoho upřímně zamiloval. Nejdřív to byla ta měnička, a teď princezna.

Měla by je obě nenávidět. Jenže to nešlo. Princezna jí nedala na výběr. Omotala si ji kolem prstu a donutila ji, aby ji měla ráda. Povedlo se jí to i s Felixem a tím parchantem Demetrim. Jako by tím nakazila celý hrad. Střelka na kompase loyality všech gardistů od jejího narození pomalu, ale jistě měnila směr. A princezna si v pozici neoficiálního vládce hradu vedla znamenitě, protože k nim byla vždy upřímná - což po otci jistě nezdědila.

A tenhle vegetarián si přijde a chce ji soudit. Podle čeho? Jen proto, že ji Aro nutí vzít si ho?

V tomhle s Arem Jane nesouhlasila. Princezna má na víc, než na nějakého pojídače zvířátek. Měla by si sama vybrat, koho si vezme, a neřídit se podle otcových rozkazů. Každý to tady věděl, jen Aro nosil růžové brýle a myslel si, že je všechno v pořádku, když prodává svoji dceru.

Už tak to má chudák princezna těžké, a když se k tomu ještě přidá tenhle napomádovanej frajírek...

Ne, rozhodně si princeznu nezaslouží, přesto ji bere jako trest. A Jane s tím nemůže nic udělat, neboť jí princezna výslovně zakázala jakkoli mu ubližovat či vyhrožovat - o používání jejího mučícího daru nemluvě.

Jakmile Čtenář vyšel zpoza rohu a spatřil ji, zarazil se a chvíli si ji měřil podezřívavým pohledem, načež zvedl obočí v němé otázce.

„Také tě ráda vidím, Edwarde. Aro mě za vámi posílá. Vzkaž to své rodině, doprovodím vás do sálu.“ Nebyla to žádost. Její tón kolísal mezi oznámením a rozkazem.

Edward jí neopětoval pozdrav, přestože v Janině případě byl takový risk na pováženou. Jenže Jane na něj svou moc použít nemohla, a proto kašlal na slušné vychování. Zmizel za dveřmi salónku.

Přestože neměl náladu na ni, ani na svého budoucího tchána, všechny členy své rodiny svolal.

Jakmile vešel Jasper, zarazil se a nevěřícně se na něj podíval. Edward si jen povzdechl a naznačil mu, ať to nechá plavat.

Alice stále nic neviděla.

Ona z toho šílela, ale jemu to hrálo do karet. Možná by teď princezně i poděkoval, kdyby k ní stále necítil nenávist - už jen proto, že se narodila jako Volturiová. Byl si totiž jistý, že ta malá hračka, co blokuje schopnosti skoro všech na hradě, patří do její výbavy.

„Jsem zvědavá, jak vypadá,“ trylkovala Alice, když procházeli tmavými chodbami.

„A to si myslíš, že nám ji ukážou?“ dobíral si ji Emmet. Jane měla chuť něco poznamenat, ale opanovala se a dál mlčky doprovázela Cullenovy do sálu. Emmetta však nezastavil ani Carlisleův buď-ticho-je-tu-Jane! pohled.

„Vsadím se, že i na svatbě bude mít na hlavě nějakej závěs, abysme neviděli tu její ,luxusní´,“ naznačil prsty ve vzduchu uvozovky, „tvářičku.“ Edward zakroutil očima, Carlisle, Rose a Esmé ho hned napomínali a Jane dalo hodně práce potlačit zavrčení. Jen Alice se v očích mihlo zděšení.

„Proboha, Emmette, zapřísahám tě, odvolej to, prosím!“ žadonila. Najednou se zarazila, jako by měla vizi.

„Co vidíš, miláčku,“ ptal se hned Jasper. Všichni se zastavili a upírali na ni zvědavé pohledy. Alice se chytila za hlavu a zhroutila se svému manželovi do náručí v předstíraných mdlobách.

„Vídím... Pane Bože, já to vidím!“ ječela, zatícmco Edward upadal do šoku. „Jestli chtějí silnou látku, aby nebyla princezna vidět, musela by být jemná a lemovaná krajkou a chycená v perlové čelence...“ začala básnit. „Ale před očima bychom jí udělali průsvitnou krajku, jako je to u burky. Ona uvidí nás, my jí ne. To je geniální, Emmette,“ básnila dál. Všichni na ní upírali nevěřícné pohledy a ozvalo se i pár zoufalých povzdechů. Jane znovu vykročila svižným lidským tempem a ostatní ji s radostí následovali. Jen Alice by tam zůstala, zahleděná do svých představ, kdyby ji její manžel doslova neodvlekl.

Aro už přecházel po sále jako lev v kleci. Potřeboval mluvit s Cullenovými. Nessie ho taktně upozornila, že je potřeba zajistit jim vhodný program. Tvrdila, že přece nemohou strávit celý týden v pokojích. V tu chvíli byl rád za staletí tréninku přetvářky, neboť by se nejradši rozesmál a vysvětlil jí, že klidně - a jak rádi. Fakt, že je to jeho nevinná, sotva sedmiletá dcera v neskutečně krásném, sedmnáctiletém obalu, ho donutil tuto poznámku spolknout.

Netušil, že je na podobné a horší narážky zvyklá od Felixe a Demetriho.

Když pak zmizela ve dveřích, zůstal pouze ve společnosti svých myšlenek.

Najednou pochyboval o svém rozhodnutí.

Proč nepočkal ještě pár let? Možná si měl Cullenovi pojistit jinak. Na druhou stranu byl neskutečně rád, že jí zaslíbil zrovna Čtenářovi. Představa Hromotluka po jejím boku ho neuvěřitelně děsila. Bohužel si plně uvědomoval, že nemůže vzít své slovo zpět. Všechno by tím ohrozil.

A Edward je přece dobrá partie. Má dobrou schopnost a prý běhá stejně rychle, jako novorození. Vždycky ho chtěl mít ve své gardě, spolu s jeho jasnovidnou sestrou. Jen nepočítal s tím, že bude muset podstoupit trůn, aby ho získal do svých řad. Bál se reakcí ostatních upírů, až se dozví o zlatookém králi. Vždyť i on sám se s tím ještě zcela nesmířil.

O nic se ale nepokoušel, věděl, že se Edward nevzdá svého způsobu výživy. V tom byl příliš podobný Carslileovi. Plně si uvědomoval, že tento atypický životní styl zanechal čitelné otisky v jejich chování.

Ve skrytu duše je obdivoval, neboť právě jejich lidská část, kterou v sobě mnohaletým odříkáním znovu probouzeli k životu, jim umožňovala vyzdvihnout čestné vlastnosti. Edward se zdál být vždy objektivní a spravedlivý ve svých soudech.

Což se mu jako manipulativnímu vládci vůbec nehodilo. Na druhou stranu, jeho nedostatek zájmu o podíl na vládnutí upíří říši se mu více než zamlouval.

Zvuk otevíraných dveří ho vyrušil z úvah.

„Krásný den, mí drazí,“ zvolal Aro teatrálně k příchozím. Nečekal na jejich odpovědi a pokračoval v nadšeném monologu. „Přátelé, do svatby zbývá pouze šest dní a já se jakožto hostitel pokusím zařídit, abyste se za tu dobu nepotýkali s nudou. Budete-li mít jakékoli přání, obraťte se na nás - vždyť jsme skoro rodina,“ pronesl obřadně a při poslední větě upřeně sledoval Edwarda. Od něj se však dočkal jen pohrdavého úšklebku. „Naše tělocvična i knihovna jsou vám plně k dispozici. Stačí říct a kdokoli z gardy vás doprovodí,“ kývl hlavou ke svým lidem.

„Děkuji, Aro. Je to od tebe velmi milé gesto,“ odvětil Carlisle zdvořile. Celá záležitost s doprovodem mu byla jasná, a představa dne stráveného pod dohledem stráží mu nebyla dvakrát příjemná. Přesto se neodvážil nijak protestovat.

„To však není jediný důvod, proč jsem vás svolal,“ usmál se Aro.

„Ukážete nám princeznu? Když už jsme skoro rodina,“ přerušil ho Emmett. „Nebo je tak ošklivá, že ji musíte skrývat?“ vyhrkl s potměšilým úsměvem. Dřív, než ho stihl Carlisle napomenout, ozvalo se za jeho zády výhružné zavrčení.

Otočil se. Ode dveří k němu přicházela veliká lvice. To z její hrudi vycházelo zlověstné vrčení, jak se k němu líným krokem přibližovala.

„Ho, ho, ho!“ Emmett zvedl ruce do obrané pozice a o krok ucouvl. „Klid holka...“

„Jen ti naznačuje, že máš chovat trochu víc úcty ke královské rodině,“ usmál se Aro. Pak pokynul lvici: „V pořádku, Tess.“

„Už sis na svoji stranu získal i měniče? Obdivuhodné!“ podotkl Edward ironicky. „Cos´ jí nabídl, aby zradila vlastní rasu?“ otázal se. Lvice se na něj s hlasitým zavrčením otočila. V momentě, kdy na něj pohlédla, zmlkla, a s ní i zbytek sálu.

Marcus se narovnal a se zájmem upíral svůj pohled ke lvici. Ta navzdory jeho očekávání jen trhla hlavou a zamířila k Arovu trůnu. Poslušně si vedle něj sedla a se vší kočičí elegancí si omotala ocas kolem předních tlap.

„Neměl by sis zahrávat s mým pokladem, Edwarde,“ doporučil Aro. Poté nasadil hraný úsměv a otočil se k Emmettovi. „Kde jsme to skončili? Ano, princezna. Nemyslím si, že je ten správný čas. Přesto bych ji rád představil jednomu z vás.“

Všichni Cullenovi pohlédli na Edwarda. Povzbudivě se na ně usmál. Nechtěl ji vidět ani za mák, ale zárověň si nepřál, aby se trápili kvůli jejich prvnímu setkání. Vždyť ji bude vídat na věky - při troše štěstí jen dokud je smrt nerozdělí...

Aro měl však jiné plány.

„Alice, slyšel jsem, že se zajímáš o módu,“ zaostřil na drobnou jasnovidku. Zmateně přikývla. „Ocenil bych, kdybys nám pomohla s úpravami na šatech.“

„Svatebních?“ zeptala se s úžasem Alice. Vládce jen přikývl, spokojen jejím nadšením. „Bude mi ctí, Aro,“ souhlasila upírka. Její rodina to nevnímala jako zradu. Když jde o oblečení, Alice nezná bratra. Edward spíš přemýšlel, jak moc je jeho sestřička průhledná. Nešlo jí ani tak o šaty, jako o princeznu. Chtěla ji vidět a říct mu, jaká ve skutečnosti je.

„Jane, buď tak hodná a doprovoď Alici,“ pokynul blonďaté upírce. Poslušně kývla a obě zmizely za dveřmi. Carlisle s Esmé se vydali zpět do pokoje. Rose jim nechtěla překážet, a proto zamířila s Emmettem, Jazzem, Demetrim a Felixem do tělocvičny. Aspoň si udělá manikůru.

Edward ocenil, že odešli a on nemusí dál poslouchat jejich myšlenky. „Hádám, že já půjdu do knihovny,“ podotkl, když se na něj jako na posledního Cullena v místnosti upřely zraky všech přihlížejících.

„Dobrá,“ přikývl horlivě Marcus. „Tess tě tam jistě ráda doprovodí,“ pokynul lvici, která na protest zavrčela. Arovu přísnému pohledu však vzdorovat nedokázala. Zvedla se a zamířila ke dveřím. Edward jí neochotně následoval. Prošli kolem recepce a oba kývnutím odpověděli na Gianin pozdrav. Edwad se tomu gestu ušklíbl, načež lvice reagovala zavrčením.

Před výtahem si poslušně sedla a počkala, až upír po menším zaváhání přivolá výtah.

Když se za nimi s cinknutím zavřely dveře, přemýšlel, čeho všeho se tady ještě dočká.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Jalle (03.10.2012 20:25)

Jane je nejaká veľmi empatická
Emmetov vtip krásne oživuje poviedku
Alice nezná bratra keď ide o módu

15)  monikola (05.01.2012 10:54)

Princezna má na víc, než na nějakého pojídače zvířátek tak toto bolo fakt vtipné, nemôžem si pomocť...vždy mi pripadalo to ich vegetariánstvo ako krásna vec ale z pohľadu Jane...

tak som zvedava i ja čoho sa chudák Edík ešte dočká

14)  Janeba (30.12.2011 23:39)

Ou, Rosalinko, zamotalas to pořádně, o to víc se těším na další dílečky!!! Páni, ani ve snu mě nenapadlo, že tvá oddychovka bude pořádně napínavá detektivka!!! Skvělé!!!!
Děkuji!!!

13)  Bye (27.12.2011 12:42)

Jo, tak tohle byla taky povedená kapitolka.
Nejvíc mě dostala ta Alicina vize Hérečka jedna.
Hmm, takže Tess, jo? A proč mám pocit, že Edwarda nevidí poprvé v životě?
Odkrýváš ty karty velmi pomalu!

10)  ambra (05.12.2011 10:13)

Božínku, to se nám to nádherně komplikuje . No, pojídač zvířátek si ještě užije .
Skvělé, Rose!!!
(4.p. Cullenovy )

9)  Elfik (05.12.2011 06:36)

koni, Edward si povzdechl, ne povdechl!!!
měla jsi počkat, až ti to opravim

8)  Lenka326 (04.12.2011 22:18)

No teda, tak teď jsem vedle. Moje úvaha z minula teda asi nebyla správná, když se tu objevila Tess. Třetí ženská??? Hlavou mi šrotuje, kdo může být kdo, ale prostě si musím počkat, co sis to na nás vymyslela. A jak zamotají život našeho Edíka???

7)  sakraprace (04.12.2011 20:22)

A jsem celá zmatená. A taky napnutá a moc natěšená na další díl. Lvice?? Kdo je Tess??? Matka Ness??

6)  Bosorka (04.12.2011 20:19)

Tess? Copak s ní máš v plánu? Moc by mě zajímalo, zdali ví, že ji Aro připravil o rodinu?

4)  sfinga (04.12.2011 19:26)

A jsem v čudu. Moje hlava si přehrává všemožné scénáře. Matka Nessie? Tess je přezdívka a její jméno je Isabella? Nebo někdo třetí? Hej, jsem pořádně napnutá, to mi věř.

3)  Marvi (04.12.2011 19:17)

Lvice??? Že by to byla matka Nessie??? No spíš se mýlím, ale je to samé překvapení prozatím, takže jsem velmi zvědavá jak se to bude dále vyvíjet!!! Těším se na další kapitolky!!! Jo a Aro a jeho úlisná povaha, to je něco neskutečného

1)  Fanny (04.12.2011 17:14)

Samá překvapení! Lvice? Tess? Jo ,jsem strašně zvědavá, co je plánováno dál, protože je toho tolik, čemu nerozumíme... A tenhle Aro je skvělej, sice hodne, ale ze vnějšku pořád takovej trochu hajzl

1