16.01.2011 [12:30], Ree, ze série Chyťte Víru, komentováno 16×, zobrazeno 3558×

Některé věci prostě z hlavy nedostanete...

„Bello, pojď jednou nakupovat,“ snažila se mě přesvědčit Alice, ale nedala jsem se.

„Nikam nejdu,“ vytrhla jsem se smíchem svojí ruku z té její. „Krom toho, že se mi nechce, dneska máma možná dodělá ateliér, takže se tam hned pojedu podívat.“

„Za to ti kopím fůru oblečení a budeš si je muset všechny vyzkoušet,“ hrozila mi. Všechno lepší, než s ní celý den běhat po obchodech. „Ach jo, seš nemožná,“ povzdechla si a po cestě do auta popadla Malou a dala jí pusu na rozloučenou.

Zůstala jsem doma sama s Edwardem a Malou a náležitě jsme si to užili. Edward běhal s Malou ve zbytcích sněhu, které se ještě na začátku dubna držely u země, a já je se smíchem pozorovala.

„Potřebovala by nějaké prolízačky,“ zauvažovala jsem.

„Já vím, už jsme to s Emmettem a Jasperem probírali. Jenom spadne sníh, dáme se do toho,“ slíbil a proběhl s ní kolem mě jako letadlo.

„Aby měla do té doby pořád všechny končetiny,“ zaryla jsem si.

„Mami, pojď taky,“ natahovala ke mně ručičky. Rychle jsem k ní přiskočila a cvrnkla ji do nosu. Edward mě chytil kolem pasu a zatočil se s námi.

Byla jsem v sedmém nebi. Když jsem si jako malá představovala,  jak bude vypadat můj život, takhle jsem si ho rozhodně představit nedokázala. Jen jsem pořád měla pocit, že bychom ještě jedno dítě zvládli.

„Nebruč,“ zašeptal mi do ucha a usmál se na mě. Chytla jsem mu tváře, přitáhla k sobě a dala mu rychlou pusu. Malá mě napodobila, takže jsme se chvilku přetahovaly. Nakonec jsme udělaly kompromis a každá ho políbila na jednu tvář.

„Tak to si nechám líbit,“ zasnil se.

Společné chvilky nám překazil až telefon.

„Řekni, že už to je, řekni, že už to je,“ skandovala jsem nadšeně do telefonu.

„Právě jsme dodělali poslední úpravy. Přijedeš?“ zeptala se se smíchem máma.

„To víš, že jo! Okamžitě hned!“ Telefon jsem zaklapla bez rozloučení. „Jedete se mnou?“ Aniž by Malá věděla kam, přikývla.

Zatímco jsem se oblíkala, Edward pomáhal Malé, takže jsme za deset minut odjížděli od domu.

„Proboha, to je úžasné,“ šílela jsem a poskakovala kolem, až se mě Malá snažila napodobit.

„Severní stranu jsem ti nechala bílou. Říkala jsem si, že si na ni možná budeš chtít něco namalovat.“

„Seš úžasná. Úplně, ale úplně nejlepší,“ křičela jsem a objala ji kolem krku. Bylo vidět, jak je ráda, že se mi tady líbí.

„Nechala jsem ti nakoupit plátna a různé pastely a barvy, takže prakticky můžeš začít kdykoliv.“

„Třeba hned?“ vykulila jsem na ni oči.

„Třeba hned,“ zasmála se.

Neváhala jsem a vrhla se do kreslení. Chtěla jsem namalovat Malou, ale ta byla natolik čilá, že běhala kolem. Takže jsem se nakonec dala do malování zdi. Chvíli jsem zvažovala, co na ni, ale potom kolem mě proběhl prcek a její malé lokýnky vlály vzduchem. Rozhodla jsem se.

Práci jsem dodělala až večer. Máma vzala Malou domů a nechala mi tady jenom Edwarda jako společnost. Pomáhal mi. V mé hlavě viděl, jak si to představuju, takže přesně věděl, kudy vést tahy.

„Je to celá ona,“ usmál se, když jsme si konečně ze správné vzdálenosti prohlíželi ten výtvor.

„Alespoň nezapomenu, jak byla kouzelná, až vyroste,“ špitla jsem a do očí mi vrhkly slzy. Nechala jsem se přitisknout k jeho hrudi a mačkala mu v sevření tričko.

„Nemysli na to, je to ještě daleko,“ chlácholil mě. Jenže já věděla, že to uteče jako voda.

Domů jsme se dostali až za půl hodiny. Měla jsem ještě lehce napuchlé oči, ale už mi to bylo jedno. Zvlášť když mi Malá vletěla přímo do náručí.

Ale v domě jsem měla chuť brečet znova.

„Tašky máš v pokoji, Bello, chci tě ve všem vidět,“ zahlásila hned Alice.

„Tak na to zapomeň,“ prskla jsem po ní.

„No tak. Prosím, prosím, prosím. Chci tě v tom vidět,“ přešla na jinou notu.

„Jsi fakt otravná,“ povzdechla jsem si, ale už s ní a Rose v patách jsem se vydala do pokoje.

„Proboha, snad na to nechceš matlat tak špinavýma rukama,“ hlesla nevěřícně. Dobře, umyju se. To mě nezabije.

Nejdříve jsem vyzkoušela všechny trička a košile a šaty apod., potom byla řada na kalhotách. Do prvních dvou jsem se narvala tak tak. Další dvoje jsem už nezapla.

„Je mi to malé,“ konstatovala jsem.

„Jak malé? To nemyslíš vážně. Vždyť je to tvoje číslo.“

„No, Alice, asi ses špatně dívala. Prostě je mi to malé.“ Nevěřícně se na mě podívala a potom naštvaně vyjekla:

„Ty jsi ztloustla!“ Naštvaně jsem se na ni podívala a rázně zavrtěla hlavou.

„No to teda neztloustla,“ bránila jsem se.

„Vždyť to byla stejná velikost, jakou beru vždycky. Musela jsi ztloustnout.“

„Tak měly asi jiný střih.“ A když se nadechovala, aby zase něco řekla, vyjela jsem na ni. „A neříkej, že jsem ztloustla. Vždycky jsem mohla jíst cokoliv a v jakémkoliv množství a nikdy jsem nepřibrala. A nepřibrala jsem ani teď. Prostě jsi je koupila malé. Konec diskuze!“ Odhodila jsem kalhoty na postel a naštvaně oddupala dolů.

Prostě jsem neztloustla.

Sotva jsem se objevila v obýváku, všechny pohledy se na mě zaměřily a většina mi zkoumala břicho.

„Neztloustla jsem!“ zavyla jsem naštvaně, hodila po chichotajícím se Emmettovi hnusný pohled a oddupala do kuchyně.

Neztloustla!

Jediný, kdo se za mnou odvážil jít, byla Malá. Posadila jsem si ji na klín.

„Zloutla jsi?“ zažvatlala a podívala se na mě.

Tak malá a už tak zákeřná!

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně. Uslyšela jsem Emmettův smích a došlo mi, odkud to vzala. „Jdi za strejdou Emmettem a řekni mu, že mu maminka něco ukroutí, ano?“ usmála jsem se na ni.

„A co?“ zeptala se zvědavě. Aha, sakra!

„Něco, s čím si rád hraje.“

„Medvídky?“ zasvítily jí očka. Raději jsem přikývla. Seskočila na zem a běžela za Emmettem.

„Stlejdo, máma ti ukloutí medvídky,“ vyřizovala.

„A moc dobře víš, co si pod tím představit,“ prskla jsem z kuchyně a raději udělala večeři.

Nemohla jsem usnout. Pořád jsem se převalovala a škrábalo mě v krku.

„Musím se jít napít,“ zachraptěla jsem a rozpojila Edwardovy ruce kolem mého pasu.

„Mám ti tam zajít?“

„To je dobrý, alespoň se trochu protáhnu.“ Obmotala jsem kolem sebe župan a trochu ospale sešla  schody. Všude bylo ticho. Věděla jsem, že Alice s Jasperem odešli na večerní lov. Táta byl v práci a jelikož se u mámy v ložnici svítilo, nejspíš si četla. Rose byla určitě u Malé. Vynahrazovala si, že nemůže mít děti. Jenom Emmett se zdejchnul někam pryč.

Přes únavu jsem skoro neviděla na cestu, ale byla jsem si schopná najít skleničku a natočit vodu. Dokonale mi pohladila krk.

Otočila jsem se, že se vrátím do pokoje a sklenička mi vypadla z ruky. Naštěstí ji Rose zachytila.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat,“ omlouvala se hned.

„V pohodě. Jenom chodíš jako duch,“ usmála jsem se na ni. „Co Malá?“

„Spokojeně spí. Ale chtěla jsem mluvit s tebou,“ ztišila se.

„O čem?“

„Ale slib, že mě nebudeš přerušovat.“ Přikývla jsem. „Dobře. Takže… Byla jsem s Alice nakupovat. Byla jsem u toho, jak ti vybírala oblečení. Bello, všechny ty kalhoty měly tvou velikost. Jenom ty první dvoje byly elastické, proto jsi je zapnula,“ zašeptala. Chtěla jsem použít svou oblíbenou větu, že nejsem tlustá!!!, ale nenechala se přerušit. „Ticho!“ sykla a sedla si na židli. Sedla jsem si vedle ní. „Víš, pozoruju tě už pár dnů. Nejdříve jsem se jenom smála, jenže když toho pořád přibývalo, začalo mi to být divné. Všimla sis, jak jsi poslední dobou náladová? A přecitlivělá?“

„To teda ne­js-“

„To teda jsi. Včera ti tekly slzy u toho romantického filmu.

„Byl smutný,“ bránila jsem se.

„Bello, nikdy jsi u filmů nebrečela. A taky se hrozně cpeš.“

„Dejte mi s tím jídlem už pokoj!“

„Nedám,“ zasmála se. „Bello, víš, jak hrozně jsem toužila po dítěti, že? Jak hrozně po něm toužím i teď.“ A to sem tahá zase proč?

„Jo.“

„Jsi v tom, Bello. A to mi nikdo nevymluví. Po těch letech jsem na to získala jakýsi šestý smysl. Prostě si těch příznaků všímám víc než ostatní.“ Šťastně se usmívala a tiskla mi ruce ve svých.

„Rose, to už tady jednou bylo. Táta říkal, že jako poloupírka nemůžu mít děti. A asi má pravdu.“

„Krev piješ málokdy, co když u tebe převládá ta lidská složka?“

„Neříkám, že bych si to nepřála, ale nebudu si dělat zbytečné naděje.“ Nespokojeně se zamračila a vyhrnula mi kousek trička na spaní. Dotkla se mého břicha a podívala se na mě.

„Bello, buď jsi těhotná, nebo jsi ztloustla.“

Chtěla jsem jí vynadat, že tlustá nejsem, ale to bych přiznala těhotenství.

„Nech to být,“ řekla jsem nakonec a odešla do pokoje.

Tu noc jsem zase spala neklidně.

Ráno jsem zalezla do sprchy a přemýšlela o tom nočním rozhovoru s Rose. Musela jsem přiznat, že mi břicho trochu porostlo. Sakra, Rose!

Když jsme pak s mámou dopoledne sledovaly televizi, nedalo mi to. Odběhla jsem si do pokoje, abych se převlékla a vzala si klíče.

„Můžeš se na chvíli postarat o Malou, brzo budu zpátky,“ poprosila jsem ji.

„Stalo se něco?“

„Nene, všechno je v pohodě. Jenom si potřebuju něco zařídit.“ Slíbila, že se o ni postará.

Nasedla jsem do svého autíčka a vyjela z garáže. Vytáhla jsem mobil z kapsy a zpaměti naťukala číslo.

„Ano?“

„Uvolni se ze školy, jedeš se mnou k tátovi,“ řekla jsem nespokojeně. Rose se jenom zasmála a přislíbila, že mě bude čekat.

Nabrala jsem ji před školou a vydala se k nemocnici.

„Zabiju tě, nemohla jsem v noci spát,“ vyčítala jsem jí.

„Jo, jenže nebýt mě, tak si to nikdo z vás neuvědomí dřív, než bys začala rodit.“

„Vtipná,“ odsekla jsem jí a zaklepala na dveře tátovy pracovny. „Ahoj,“ strčila jsem hlavu dovnitř a už mě vážně nepřekvapilo, že se zase sklání nad nějakou knihou.

„Co kdo zase provedl?“ zeptal se skepticky.

„No dovol, vždyť my jsme vzorní,“ nasoukala se do dveří Rose a zavřela za námi.

„Tak co je?“ Nervózně jsem se na něho podívala.

„Potřebuju prohlídnout,“ přiznala jsem.

„Jak prohlídnout?“ zeptal se a bylo mi jasné, že ví, co ze mě vypadne.

„Rose má podezření, že jsem těhotná, tak jí to chci vyvrátit,“ vyhrkla jsem rychle.

„No to určitě,“ sykla ke mně potichu.

„Bello, už zase?“ povzdechl si. „Vždyť jsem ti říkal, že-“

„Já vím, tak to prostě dokaž Rose, ano?“

Netvářil se moc nadšeně, když nás vedl do jedné z vyšetřoven. A já taky ne, protože mi zase došlo, že mě bude vyšetřovat táta.

Jestli to bude planý poplach, Rose, zabiju tě!

Bylo to docela rychlé. Tentokrát jsem měla i ultrazvuk. Táta to chtěl jen tak z recese zkusit a překvapilo ho, když fungoval.

Zrovna jsem si utírala břicho od toho slizu, když konečně promluvil.

„Rose měla pravdu,“ hlesl a já na něj vykulila oči.

„To jako že jsem…“

„To jako že jsi těhotná,“ přitakal a Rose se jen usmívala.

No ty vole!

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Alda (16.03.2011 21:15)

Pane Bože ono bude mimčo !? Jsi skvělá Ree ! Děkuju moc !!!

15)  Janeba (21.01.2011 16:46)

Tak teď sis to vylepšila! Jupí, Bella čeká miminko!! Ree, už Ti někdo dneska řekl, že jsi skvělá?
Děkuji!!

13)  Fanny (16.01.2011 22:06)

Radostně jsem se usmála, jenže pak mi pohled padl na číslo kapitoly a úsměv rázem pohasl. Já chci další, je to skvělé usmívám se jak blbec od začátku až do konce každého dílu.

9)  Nosska (16.01.2011 19:24)

To je doobře, že budemít malá sourozence

7)  kytka (16.01.2011 18:04)

Opravdu originální zjištění těhotenství. Tak bude poloupírek, těším se na další.

6)  Evelyn (16.01.2011 17:45)

Dvakrát vyšetřena vlastním otcem... Br!
Mimi, mimi, mimi

(infantilní komentář, já vím )

5)  Lucie (16.01.2011 17:23)

Ježíš to jsou truhlíci!! Ale stejně mě strašně pobavilo to jejich dobírání...

4)  Lenka326 (16.01.2011 15:37)

Těhotná!!! , to je krásná zpráva, jenom se mi zdá, že je to nějak brzy. S Edwardem jsou spolu teprve krátce, ale hlavně, když to dobře dopadne, jak pro maminu tak pro mimčo, poloupírka a upír, to nebude žádná sranda. Těším se na další dílek, hlavně reakci "taťky" a malé Faith a vlatně všech Cullenů

2)  eMuska (16.01.2011 13:05)

Ja som to vedela! Ja som to vedela! Ja som to vedela! A štastná, šťastná, som! Bábo, bábo, here, a bábo, bábo, there, here, bábo, there, bábo, everywhere, bábo, bábo!
Som zvedavá, čo na to povie Edward! Je to prekrásne! Som úplne nadšená!

1