23.08.2011 [17:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 4×, zobrazeno 2984×

„Máš omezenou lhůtu?“

8. kapitola – A kruci

„Renesmee Carlie Cullenová!“ ozval se křik v chodbě. V tu chvíli jsem ztuhla a nevěděla, co dělat. I Demetri se zasekl, to teda byla pomoc. Bála jsem se otočit za tím hlasem, ale jinou možnost jsem neměla.

Otočila jsem hlavu a viděla rozzuřenou mámu, jak si to k nám pádí. Odtáhla jsem se od Demetriho a schovala ruce za záda. Cítila jsem horko ve tvářích a neustále si připomínala, že jsem nic špatného nedělala, jen se s ním objala. Ale nezabíralo to.

Došla až k nám, sjela nás oba pohledem. Z jejích očí byly jen malé škvírky. Poté svou celou pozornost převedla na mě.

„Jdi na oběd!“ Její hlas byl nekompromisní. Jen jsem kývla, s omluvným výrazem jsem se podívala na Demetriho ale on vypadal v pořádku a v klidu. To nevěděl, co ho čeká, rychle jsem se vydala do jídelny.

„Budeš se od mé dcery držet daleko…“ To jsem stačila zaslechnout, než jsem se vyřítila z budovy a pádila si to rovnou do jídelny. Srdce mi divoce tančilo v hrudi a z rychlého přesunu to nebylo.

Ztěžka jsem dosedla na volnou židli u stolu, kde byl zbytek rodiny. Srdce se stále divoce ozývalo, zhluboka jsem dýchala a moje tělo se chvělo. Cítila jsem krev ve tvářích. Dívala jsem se na podnos, který ke mně někdo přistrčil, ale hlad bylo to poslední, na co jsem teď dokázala myslet.

Pořád se ve mně ozývala ta obrovská potřeba být u něj, aby mě objímal. Trochu jsem zvedla hlavu a zadívala se na ostatní. Alice a Jasper se lehce usmívali, ale Rose a Emmett vypadali zmateně.

Já sama byla zmatená. Popadla jsem láhev coly a hltavě se napila. Když se vedle mě nečekaně usadila máma, málem jsem tu colu vyplivla na Demetriho, který si sedal vedle. Ztěžka jsem polkla a pak začala kašlat. Dívala jsem se na ty dva, ale vypadali v klidu. Byla jsem nervózní a tak jsem se pořád ošívala a u toho oždibovala jídlo. Odmítala jsem se přímo podívat na Demetriho, nemuselo by to dobře dopadnout.

„Jdu na hodinu,“ špitla jsem k mámě a rychle se odebrala z jídelny. Bože, měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Když jsem vyšla ven, zhluboka jsem se nadechla, ale tak moc, jak bych potřebovala, to nepomohlo.

Úlevně jsem vydechla, teprve když jsem seděla na židli v učebně. Položila jsem ruce na lavici a nalehla na ně, zavřela jsem oči a zhluboka dýchala.

„Co je ti, Nessie?“ ozval se vedle mě starostlivý hlas. Nečekala jsem ho, a tak jsem úlekem nadskočila do sedu. Otočila jsem se a vedle mě neseděl nikdo jiný než Demetri a starostlivě se na mě díval.

Položila jsem si ruku na srdce a pokusila se ho tak marně uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a propalovala ho pohledem. Zkoumavě se na mě díval. Znervózňoval mě a tak jsem si skousla spodní ret. Až po chvíli mi došlo, že se mě na něco ptal.

„Nic mi není, jen… dnes toho na mě bylo nějak moc a pokouším se to všechno srovnat v hlavě,“ zašeptala jsem a zase se začala třást, ale netušila jsem, čím to je.

Zvláštně se na mě zadíval a než jsem stačila opět zopakovat, že je mi dobře, popadl mě a posadil na svoje nohy. Pevně mě objal a já se nechala. Opřela jsem si čelo o jeho rameno a zhluboka dýchala.

„To je v pořádku, Ness, nic se neděje,“ šeptal mi a tiskl k sobě. Až teď jsem se mohla volně, zhluboka nadechnout té jeho vůně.

„Děkuju,“ zašeptala jsem po delší době ticha, kdy jsem se k němu tiskla a pokoušela se zahnat všechno. Trochu jsem se od něj odtáhla, ale jen abych se na něj mohla podívat. V rukou jsem stále svírala jeho triko. Lehce se na mě usmíval a pohladil mě po tváři. Tohle bylo vysoce příjemné. Odolávala jsem touze zavřít oči a začít vrnět.

„Už je dobře?“ Dívala jsem se do jeho očí a měla chuť říct ne. Chtěla jsem, aby mě dál objímal. Bože, já se úplně zcvokla. Čekal na mou dopověď a tak jsem jen kývla na souhlas. Myslela jsem si, že mě posadí zpět na mou židli, ale ne, stále mě držel u sebe a hladil po tváři.

„Moc děkuju za to, jak jsi mi pomohl na chodbě,“ znovu jsem promluvila a začala vnímat lidi, co začali chodit do učebny. Všichni se na nás překvapeně podívali a pak se posadili.

„Není zač. Jsem ti kdykoliv nápomocen,“ pohladil mě znovu po tváři. „Už jsi o mně změnila názor?“ usmíval se a přejížděli mi bříškem prstu po čele.

„Asi ano, jen mi chvíli potrvá, než to můj mozek zpracuje.“

„Já si klidně počkám,“ mrknul na mě a já se v tu chvíli rozesmála a všechno ze mě úplně spadlo.  Zazvonilo a tak jsem se začala zvedat.

Demetri se ode mě už nehnul ani na krok. Byl konec školy a tak jsem zase stála u svoji skřínky, opíral se vedle a dával na mě pozor. Až teď mi došlo, že o něm opravdu nic nevím. Jen to, odkud přišel. Ani takovou základní věc, jako kde bydlí.

Skřínka cvakla, jak jsem ji zavřela, napodobila jsem ho a ramenem se o ni opřela, ruce založila na prsou a koukala se na něj. Vesele se culil nad mým počínáním.

„Tak mě tak napadá, když už jsme dnes tak hezky začali. Nechceš odvést domů?“ Moje nejistota byla slyšet i v hlase. Měřil si mě pohledem.

„Co je? Řídit umím, auto mám. A dům ti těžko vykradu,“ vylítlo ze mě, když jsem si všimla jeho pohledu. Začal se smát.

Naštvaně jsem našpulila pusu, otočila se a vydala se ven na parkoviště, kde bylo ještě dost lidí, jen moje rodinka si to už odfrčela domů. Razila jsem si to rovnou ke svému autu a až u něj jsem se zastavila.

„Tak jedem?“ ozvalo se mi u ucha a já nadskočila, ohnala jsem se rukou, ale tu mi chytil zubící se Demetri.

„Já tě vážně praštím,“ prskla jsem na něj.

„Promiň, netušil jsem, že si mě vůbec nevšimneš.“

Nasedli jsme do auta a já vyrazila z parkoviště. Naváděl mě, kam mám jet. Jelo se podobnou cestou jako k nám, jen jsem neodbočila úplně z města a jela dál, až na samý kraj do posledního domu v ulici. Dům nevypadal zrovna v nejlepší stavu, asi v něm už dlouho nikdo nebydlel. Ale byl trochu odstrčený, to mu jako upírovi muselo vyhovovat dokonale.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a vypnula motor. Stále jsem si prohlížela ten dům. Kdyby se trochu opravil, vypadal by pěkně útulně.

„Vím, není to nic moc, ale mně to stačí, moc času tu netrávím,“ začal obhajovat stav domu.

„Je to pěkný domek, jen trochu zanedbaný. Když se bude Esme nudit navrhnu jí, aby si s ním pohrála, co ty na to? Nic velkého, jen by mu dala trochu života. Mně by se takový malý domek líbil jen pro sebe,“ usmála jsem se na něj.

„Je mi to jedno. Stejně tady moc nejsem,“ pokrčil rameny.

„Neříkej, že pořád běháš po lese.“ Byla jsem zvědavá, hodně.

„To ne, ale chodím po městě. Do různých barů a obhlížím, jaké to je. Tedy poslední dobou jsem pořád v herně a hraju kulečník.“

„Každý tu věčnost musí strávit po svým,“ špitla jsem.

„Jen někdo to má jednodušší.“

„Jo třeba já, spím v noci jak špalek,“ zasmála jsem se.

„Ty… žiješ taky věčně, nebo máš omezenou lhůtu?“ Překvapeně jsem se na něj podívala se zvednutým obočím.

„Nepochop to špatně, já jen, jsi napůl člověk. Tak jen jestli nemáš omezení i v čase,“ dostal ze sebe rychle a já se začala smát.

„Ne, nemám omezení v čase.“

„To je dobře,“ zaslechla jsem, ale velmi potichu.

„Říkáš kulečník? Ten jsem ještě nikdy nehrála. A jde ti to aspoň?“ nahodila jsem jiné téma. Ani jsem nevěděla, proč mu prostě neřeknu jen ahoj a nejedu domů.

„Už jsi někdy potkala upíra, kterému by něco nešlo? Všechny tam porážím na plné čáře,“ zasmál se.

„Co já vím, třeba jsi nějaká anomálie,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Žiješ v domě s Emmettem a Jasperem, ti rádi hrají vše, co se dá, a tys nehrála kulečník?“

„Ty bývají v baru a tam mě neberou. Domů si ho nepořídili, takže jsem neměla příležitost.“

„To bys to měla co nejdřív změnit.“

Otevírala jsem pusu, že mu na to něco povím, ale přerušil mě můj mobil, který začal zvonit. Povzdechla jsem se a podívala se na displej – Máma. To jsem si mohla myslet.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se jí v klidu, jen co jsem to zvedla.

„Jasně, že se děje, Renesmeé, nejsi doma! Kde jsi?“ vyjela na mě.

„Jsem venku, jela jsem projet to auto, abych se s ním sžila,“ lhala jsem. Nemyslím si, že by byl dobrý nápad říct jí, že jsem s Demetrim u něj doma. Asi by ji kleplo, i přesto, že je upír.

„Dobře, jsi sama?“ zeptala se nenápadně. Bouchla jsem hlavou do opěradla.

„Jo, jsem sama. Za chvíli budu doma, ahoj,“ položila jsem to rychle, aby se už dál ptát nemohla.

„Lhala jsi jí, proč?“ vydechl překvapeně Demetri.

„Víš, nemyslím si, že je dobré ji po tom na chodbě ještě víc dráždit. Umí se hodně rozčílit a pak ji nic nezastaví. Co ti vlastně řekla, když mě poslala pryč?“ Tohle mě hodně zajímalo. Slyšela jsem jen začátek a byli tam celkem dlouho.

„Celkem nic nového. Jen to, že si nepřeje, abych se k tobě přibližoval, vlastně to jsi mi řekla i ty,“ pokrčil rameny.

„Řekla, ale beru to zpět. Tedy pokud se nezačneš chovat jako na tělocviku,“ podívala jsem se na něj přísně.

„Slibuju,“ usmál se a podal mi ruku, přijala jsem ji. „Přátelé?“

„Ne, přátelé ještě ne. Budeš si muset chvíli počkat, než začnu plně věřit.“ Kývl na souhlas. „Ještě jednou moc díky, jak jsi mi pomohl.“

„Jak jsem řekl, žádný problém,“ mrknul na mě a chtěl vystoupit. Natáhla jsem se k němu a dala mu pusu na tvář.

„I tak dík,“ špitla jsem a znovu se stáhla do sedadla. Zářivě se na mě usmál a já zčervenala a co nejrychleji jela domů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  ODCULTI (25.08.2011 11:57)

2)  MaiQa (23.08.2011 19:40)

1