15.08.2011 [21:15], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 3×, zobrazeno 2849×

Nessie dostane auto a ne jen to.

7. kapitola – Další nové věci

Nespala jsem moc dlouho. Celkem brzo jsem se probudila a jen se převalovala z jednoho boku na druhý. Nakonec jsem si asi po hodině převalování povzdechla a vylezla z postele. Umyla jsem se a oblekla do domácího, tepláky a triko. Vydala jsem se dolů, kde byla Alice a dělala mi snídaní. Ty její vize.

„Ahoj, ještě se nevrátili?“

„Ne, ale asi za dvě hodiny tu budou,“ usmála se na mě a dala mi snídani. „Co budeme dělat?“ zeptala se mě a nervózně poťukávala prsty o stůl. Musela jsme se smát vypadala jako člověk. Zapřemýšlela jsem se, až jsem si na něco vzpomněla.

„Co jsi myslela tehdy v autě tím, ať zkusím někdy prohledat garáž?“ Vzala mi prázdný talíř a umyla ho.

„Abys ji někdy prošmejdila, divila by ses, co se v naší garáži dá schovat,“ smála se.

„Jako třeba?“

„Pojď,“ pobídla mě a vydala se rovnou do garáže. Prošla ji až dozadu, kde byly plachty, podívala se na mě a pak je obě naráz sundala. Vytřeštila jsem oči a zírala.

„Proč tu máme Aston Martin, když ho nepoužíváme? A Volvo?“ Při posledním slově mi vyletěl hlas o oktávu výš. Zasmála se.

„Jsou památeční, jezdí se s nimi jen při stěhování. Je to taková sentimentální věc. Jsou to Edwardova auta, obě. Volvo bylo na denní ježdění a ten Aston taková srdeční záležitost. Vždy si ho bral všude, kam jsme se stěhovali, s sebou. A tak v tom pokračujeme.“

„Páni, už vím po kom mám ten vkus,“ zasmála jsem se.

„Jasně že po něm. Bellu auta neberou, vím, jak ji přesvědčoval, když byla člověk. Chtěl jí koupit nové auto, ale odmítala. Auta ji vůbec nebrala.“

„Proč mi to ukazuješ?“ musela jsem se zeptat.

„Chtěla jsi něco vědět, tady to máš. Navíc mě napadlo, že bys chtěla svoje auto. A to Volvo tu je tak samo. Jsem si jistá, že by nebyl proti, abys měla jeho Volvo. A mě napadlo, že by se ti líbilo mít něco po něm.“

„Děkuju, Alice,“ vykřikla jsem a pěvně ji objala kolem krku.

„Není zač. Vím, jaké to je, nevědět něco z minulosti a o rodičích,“ usmála se na mě. „Ale prosím tě, buď na to auto velice opatrná. Opravdu ho zbožňoval.“ Přikyvovala jsem jí a sledovala stříbrnou kapotu tátova, v tuhle chvíli mého, auta.

„Ještě pro tebe něco mám. Vím, že nerada hraješ na klavír, když je někdo poblíž. A že nevíš, co hrát. Tady máš noty. Jsou to skladby, co napsal Edward. Hned ta první je Esmeina oblíbená. Je tam ještě pár dalších, určitě se ti nějaké zalíbí,“ usmála se na mě a dala mi do ruky noty. Svitla mi naděje, že tam třeba je i ta z mojí vzpomínky.

Odešla jsem tedy ke klavíru a začala hrát tu první. Zalíbila se mi a tak jsem ji hrála několikrát za sebou.

„To je krása,“ uslyšela jsem za sebou Esme a překvapeně se podívala. Stáli tam všichni. „Kde jsi ji vzala?“

„Alice mi dala noty,“ usmála jsem se a na ni a zase se vrátila ke hraní.

„Nikdy předtím nehrála tak zapáleně,“ smála se Rose. Jen máma se na mě tiše dívala, Neusmívala se, ani nemračila, měla neutrální výraz, i když v klidu určitě nebyla. Alice jim převyprávěla, jak probíhaly nákupy, ale o tom, co se dělo pak, pomlčela. Emmett vyprávěl, jak lovil grizzlyho a byl spokojený.

Taky vyprávěl, jak ho Demetri dostal během lovu a ulovil jeho kořist. Tomu jsem se usmála, nestávalo se moc často, že by někdo dostal Emmetta a ulovil mu jeho medvídka.

Potichu jsem si brnkala a obnovovala schopnost hraní, dlouho jsem nehrála. Nikdy jsem nenašla skladbu, který by mě bavila. Je pravda, že když jsem se naučila hrát, tak jsem pak hrála pořád celý měsíc. V domech, ve kterých jsem byla, byl vždy klavír. V obýváku na malém podiu, černé lesklé křídlo. Jako malá jsem se na něj vždy koukala.

Když už byl večer, Demetri se odporoučel domů. Všichni se s ním rozloučili, ale já se na něj ani nepodívala. Tím jsem sklidila od ostatních nechápavé pohledy, neznali mě takhle nepřátelskou a hlavně když jsem Demetriho ještě sama bránila. Jo, kdyby jen věděli, zabili by ho sami. A kdyby tu byl táta, zabil by ho určitě už teď. Povzdechla jsem si a odporoučela se do pokoje. Vysprchovala jsem se, připravila si věci do školy a zalezla do měkké postele.

Chtěla jsem se v klidu vyspat a nechat si zdát nějaký pěkný sen, ale to prostě nešlo, když se mi zdálo to, co se stalo. A nejen to, moje fantazie si opravdu hodně hrála, Alice mě musela něčím nadopovat. Jinak by se mi nikdy nezdálo, jak s Demetrim pokračujeme tam, kde jsem ho v tom lese přerušila fackou.

Probudila jsem se celá udýchaná a zmatená. Posadila jsem se na posteli a prohrábla si vlasy. Tohle nebylo normální, proč mi narušuje i moje sny? Chci mít od něj pokoj. To v lese přehnal a tím si u mě udělal dost špatnou vizitku už navždy! Provedla jsem svoje ranní rituály, koupelna, oblečení, ale u toho jsem se zasekla. Alice mě totiž navlékla do sukně do půli stehen, hodně upnutého trika a přesto pěkné mikiny. Sice venku bylo teplo a já budu celý den vevnitř, ale stejně jsem se v tom necítila. Podpatky jsem odmítla a nazula si obyčejné conversky a utíkala na snídani.

„Jsi stejná jako tvoje máma,“ zaslechla jsem za sebou a jen se zasmála. Ono na tom něco bude, když jsme jedna krev.

Vydala jsem se do garáže jako všichni ostatní a počkala, až nasednou a odjedou, jako první zmizel Jeep s mámou a pak Porsche. Já v klidu nasedla do svého nového autíčka. Kožené sedačky. Chtěla jsem si zapnout rádio, ale pak jsem se zarazila, vyzkoušela jsem štěstí a pustila si CD. Autem se rozlehl klavír. Na to auto vážně nikdo nesáhl. Za to jsem byla ráda, konečně jsem vyjela do školy.

Když jsem vjela na parkoviště, všichni se překvapeně dívali po tom novém autě. Jen máma vytřeštila oči a hned začala hudrovat na Alice. Zaparkovala jsem vedle nich a rychle vystoupila.

„Co jsi to udělala, Alice? Jak si to dovoluješ? Jasně jsem ti něco řekla. Toho auta se nikdo neměl ani dotknout!“ křičela po ní a já se jen překvapeně dívala.

„Mami, je to moje chyba. Ne, vlastně není, já se rozhodla a našla ty auta, Alice mi jen vše řekla,“ koukala jsem se na mámu a byla připravená na výbuch vzteku. Ale ona si jen ztěžka povzdechla a nic neříkala. Překvapeně jsem se podívala na Alice, ale ta jen naznačila Později. Vydala jsem se tedy na svou pravidelnou zastávku pro učebnice ve skřínce.

„Ahoj, pěkný auto,“ ozvalo se vedle mě a moje srdce na to hned reagovalo, jako bych to měla nastavené, na jaký hlas se má rozbušit. Podívala jsem se na něj, ležérně se opíral o skřínky vedle a usmíval se na mě.

„Dík, potřebuješ něco, Demetri?“ otočila jsem se zpět k mým věcem ve skřínce.

„Ne, jen jsem tě přišel pozdravit.“

„Tak můžeš zase jít a mohl si počkat do třídy,“ zabouchla jsem prudce skřínku a otočila se k němu. Usmíval se na mě a prohlížel si to, co jsem měla na sobě.

„Sluší ti to.“

„Fajn, tak ahoj,“ otočila jsem se k odchodu, ale předběhl mě a zastoupil mi cestu.

„A jak ses měla o víkendu s Alice?“ optal se mě a nedovolil mi projít. Vážně mi už lezl na nervy.

„Demetri, nemusíš se tak moc snažit. Protože je to zbytečné, u tebe rozhodně. Takže mě nech být, chci jít do třídy,“ dívala jsem se mu do očí a měla naštvaný hlas.

„Proč jsi na mě taková? Předtím jsi byla milejší,“ podotkl.

„Předtím jsem nevěděla, o co ti jde,“ zavrčela jsem na něj. Lidé chodili okolo a dívali se na nás, protože jsme stáli celkem blízko u sebe.

„Neznáš mě.“ Hypnotizoval mě pohledem, stále měl kontaktní čočky, ty mě odrazovaly snad víc jak ty jeho rudé oči.

„Ani o to nestojím, uhni mi z cesty,“ zavrčela jsem a strčila do něj. Nechal mě už konečně jít.

Nevšímala jsem si ho jako předtím a do budoucna jsem neměla v plánu si ho všimnout. Štvalo mě to, jak za mnou chodil. Teď si bude hrát na hodného a pozorného a až s ním zase začnu mluvit, udělá to, co předtím, na to mu kašlu.

Přežila jsem hodiny s ním i tělocvik, bez vzteku a ohrožení jeho přítomností. Připadala jsem si divně. Dnes si držel opravdu velký odstup. Ne jako předtím, kdy jsem ho měla stále za sebou. Vykopala jsem se ze šatny a mířila si to ke skřínce, abych si tam uložila věci, co už nebudu dnes potřebovat, přeci se s tím nebudu tahat.

„Měla bys nosit sukně častěji. Jsou pak krásně vidět tvoje sexy nohy,“ ozvalo se mnou.

„Demetri, už jsem…“ Prudce jsem se při tom otočila a zarazila se v řeči. Tohle nebyl Demetri.

„Copak? Čekala jsi na někoho jiného?“ přiblížil se těsně ke mně. Ucouvla jsem a narazila do skřínky za mnou.

„Nečekala jsem nikoho, Zacu! Co chceš?“ Ruce jsem natáhla dopředu a tím mu zabránila, aby se přiblížil ještě víc.

„Přišel jsem si pro tvou blízkost, když jsi začala být povolná.“ I přes moje ruce se ke mně víc přiblížil.

„Myslím, že můj bratr ti to jasně vysvětlil.“ Pokoušela jsem se působit tvrdě, ale nějak to nešlo. Asi proto, že jsem nemohla ukázat svůj upíří potenciál, abych nás neprozradila.

„Máš to ráda, viď?“ usmíval se na mě.

„Co?“ Můj hlas překvapením vypískl, a to hodně nahlas.

„Když tě kluci dobývají a ty si hraješ na nepřístupnou. Tak co kdybys na chvíli hrála přístupnou?“ přimáčkl mě svým tělem na skřínky.

„Zacku, přestaň. Chováš se jako nějaký úchylák,“ pokoušela jsem se ho odstrčit, ale nešlo mi to, což bylo divný. „Nech mě být,“ pokoušela jsem se ho znovu odstrčit, ale nepodařilo se mi to tak moc, jak bych chtěla. Neodtáhl se ani na délku mých paží. Když se vedle nás někdo objevil a opřel o skřínku. Nepodívala jsem se na něj, protože jsem musela hlídat očima Zacka.

„Nějaký problém, Ness?“ ozvalo se mi u ucha. Moje srdce poskočilo úlevou. Jak jsem byla šťastná za jeho hlas a přítomnost tady.

„Odprejskni, o tohle se starat nemusíš,“ otočil se k němu Zack. Demetri ho naprosto ignoroval a díval se jen na mě.

„Já se ptal Nessie, ne tebe. Potřebuješ pomoct?“ Otočila jsem k němu hlavu a zadívala se mu do očí. I přesto, že byl Zack tak blízko, já se cítila v bezpečí, protože tu byl i on.

Zack se rozhodl využít toho, že se dívám jinam. Asi si myslel, že potom nebudu žádat o pomoc, ale přepočítal se. Sotva se jeho ruce dotkly mých stehen, nestačila jsem nic říct, protože po něm Demetri vystartoval.

Zhluboka jsem dýchala a překvapeně se dívala před sebe na druhou stranu chodby, kde byl Zack opřený zády o skřínky a Demetri ho držel pod krkem.

„Ještě jednou se o něco takového pokusíš, tak to nebudou její bratři, ale já, kdo tě zabije. Pokud máš rád svůj život, budeš se od ní držet dál.“ Díval se mu do očí a jeho tvář byla zuřivá. Když Zack němě a vyděšeně přikývl, pustil ho a on ihned vyklidil pole.

Překvapeně jsem se dívala na jeho mizející záda, když mě upoutal dech na mém krku. Trhla jsem sebou a otočila obličej k němu. Moje srdce se divoce rozbušilo. Dívala jsem se do jeho očí a nevěděla co dělat.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal ke mně potichu a na jeho hlase bylo poznat, jak se pokouší uklidnit. Jen jsem kývla na souhlas a dál se mu dívala do očí. Nebyla jsem schopná promluvit, ani jsem nechtěla. V tichosti jsme se na sebe dívali. Jeho ruce byly okolo mé hlavy. Měla jsem ji opřenou o skřínky a lehce zakloněnou, abych mu viděla do obličeje.

Celé tělo se mi chvělo, srdce se nechtělo uklidnit. V tuhle chvíli, i když to tolik připomínalo tu scénu u stromu, jsem si nepřipadla ohrožená z jeho strany. Ani trochu. Byl u mě tak blízko, ale mně to přišlo, že byl moc daleko. Chtěla jsem, aby byl blíž. Chtěla jsem ho pěvně obejmout a uklidnit, protože jeho oči stále prozrazovaly neklid.

Tělo jednalo samo za sebe. Obtočila jsem svoje ruce kolem jeho hrudi a přitiskla se k němu. Zabořila jsem svůj obličej do jeho hrudi a zhluboka jsem se nadechla jeho vůně a cítila jsem, jako by se mi točila hlava. Jeho ruce se okolo mě taky omotaly. Jako by ani jeden z nás neměl sílu stát. Pevně mě svíral jako já jeho a opřel mě o skřínky.

„Renesmee Carlie Cullenová,“ ozval se křik v chodbě. V tu chvíli jsem ztuhla a nevěděla co dělat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  ODCULTI (26.08.2011 15:27)

ou ou bella

1)  KalamityJane (16.08.2011 08:52)

moc pěkné

1