31.07.2011 [19:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 6×, zobrazeno 3032×

Jak dopadne setkání s Demetrim. A kdo se ho nečekaně zastane?

„Po škole přijeď k nám domů, to myslím vážně, nebo si pro tebe přijde Emmett s Jasperem. Carlisle si s tebou chce promluvit,“ řekla jsem mu na konci vyučování. Bylo to taky to jediné, co jsem mu řekla od tělocviku. Nečekala jsem na to, co mu zase vypadne z pusy, a rychle se odebrala ke skřínce, tam si uložila učebnice a pak hurá domů.

„Viděla jsem to,“ ozvala se Alice od volantu a já se na ni zmateně podívala. Máma teď s námi už nejela.

„Vždy toho hodně vidíš, ale co jsi viděla tentokrát?“

„Tebe a Demetriho,“ mrkla na mě do zpětného zrcátka, trochu mě zaskočila. Úplně jsem zapomněla na její dar, kruci.

„A co má být? Máme spolu hodiny. Je jasné, že se objevíme někde spolu,“ pokoušela jsem dělat, že se nic nedělo.

„To sice ano. Ale ne v každé vizi jsi opřená o strom a líbáš se s ním,“ zasmála se a otočila se ke mně čelem. Vytřeštila jsem na ni oči, do prdele.

„Alice, prosím, nikomu to neříkej, hlavně ne mámě, jinak mě zabije,“ začala jsem hned prosit.

„Neboj, nic se nedozví. Já osobně jsem zvědavá, jak to bude dál.“

„Co jako? Bože, Alice, ty to bereš jako telenovelu na pokračování, jsi normální?! Nic dalšího už nebude, nedovolím mu se ke mně přiblížit na metr.“
„Když myslíš,“ pokrčila rameny a já na ni koukala jen jako na zjevení. Ne, tohle není normální. Když jsme přijeli domů, já se vydala rovnou do pokoje, pustila jsem si muziku a vytáhla knihu z mojí knihovničky. Slyšela jsem dole ostatní, jak se připravují na Demetriho.

Asi po hodině přišel. Odmítala jsem vylézt z pokoje, nechtěla jsem ho dnes vůbec vidět. Pokoušela jsem se soustředit na knihu, ale to nešlo, když jsem je slyšela dost dobře.

„Vážně tu chci jen chvíli být, není za tím nic jiného,“ obhajoval se takhle už asi hodinu. Povzdechla jsem si a hlasitě zaklapla knihu, celkem pomalým krokem jsem se vydala dolů, podívat se na vlastní oči. Všichni byli v obýváku. Uprostřed Demetri, ostatní okolo něj. Nikdo si mě nevšímal, jen Demetri se na mě podíval, a když na něj zase promluvili, odvrátil pohled.

Posadila jsem se na opěradlo křesla a chvíli je tiše pozorovala. Po chvíli jsem ho začala pomalu i litovat.

„Tak ho tu nechce na zkoušku,“ promluvila jsem a všichni ostatní se na mě překvapeně podívali. „Hlídejte ho, jestli chcete. Ale já si myslím, že kdyby od nás Italové něco chtěli, přijelo by jich víc jak jeden. Koukněte se na něj, toho strčím do kapsy i já sama, když budu chtít, a co teprve takovej Emmett? Je tu sám, co by nám sám udělal?“ dívala jsem se na ně a založila si ruce na prsou.

„Jsme jen opatrní.“ Promluvila Rose.

„Mluvíte tu s ním už hodinu a nikdo z vás ho neposlouchá, protože mluví blbosti všichni!“ vyjela jsem na ně všechny.

„Nemáme jistotu,“ osočila se na mě ostře.

„Jakou jistotu, krucinál, chceš?“ vyjela jsme po ni, až jsem se postavila.

„Edwarda, aby mu přečetl myšlenky,“ štěkla. Zarazila jsem se a koukala na ni překvapeně, tohle jsem nevěděla. Všichni ztuhli a Rose se chytla za pusu. „Promiň,“ špitla přes ruce.

„Jenže ten tu není už deset let, jestli sis nevšimla, sakra! Spoléhejte se taky na něco jiného. Tak abys měla svou jistotu, ať si ho Alice hlídá ve vizích. Děláte, jako by vám odešel s mým tátou i mozek!“ křičela jsem na všechny a pak se vrátila do svého pokoje.

Posadila jsem se na postel a zhluboka dýchala, potřebovala jsem se uklidnit. Pustila jsem si muziku a lehla si. Koukala jsem se do stropu a přemýšlela. Už jsem chápala, po kom mám svůj dar, ukazovat pomocí doteku svoje myšlenky. Jestli táta četl myšlenky, bylo to jasný. Dnes mi sice Alice nic neříkala, za ní to obstarala Rose.

Po zbytek dne jsem už nevylezla z pokoje. Pustila jsem si muziku a dál si četla, pokoušela jsem se dělat, že se nic nestalo. A celkem se mi to dařilo. Podle zvuků Demetri odešel asi za další hodinu, kdy si určovali podmínky, a taky to že o víkendu půjdou všichni na velký lov dál od města. Demetri souhlasil, což se mně osobně nelíbilo, nemohla jen běhat po lese, když jsem věděla, že bude poblíž. Už jen kvůli tomu, co se dělo při tělocviku.

Jakmile jsem na to pomyslela, moje srdce se rozbušilo rychleji a tělo se zachvělo. Projel mi jím divný pocit, nebyl příjemný ani nepříjemný, prostě jen zvláštní. Rychle jsem zakroutila hlavou a pokoušela se přijít na to, jak se vyvlíknout z lovu.

Nemohla jsem jen tak říct, že se mi nechce, bylo by to divný a nikdo by mi nevěřil. Musela bych jim dát nějaký pořádný důvod, a ten jsem neměla. Na takovéhle věci byla Alice, asi si s ní budu muset promluvit.

Chtěla jsem jít v klidu večer spát, ale to mi nebylo dopřáno. Nenáviděla jsem svoji mysl a paměť. Jen co jsem zavřela oči, jako bych se vrátila na hodinu tělocviku a zase byla přilepená na tom stromě. Moje tělo se chvělo. Takhle jsem se pokoušela usnout asi hodinu a pak si zalezla pod studenou sprchu. Díky bohu mi pomohla a já pak konečně usnula.

„Jaspere, mohla bych dnes jet s Alice sama? Chtěla bych si s ní soukromě promluvit,“ prosila jsem ho a udělala na něj psí oči. Chvíli se na mě koukal, pak políbil svou ženu a odešel do jiného auta.

„Co kdybychom zůstaly o víkendu doma spolu? Vymluvily bychom se na nákupy, kterým se nevyhneš,“ řekla Alice hned, jak jsme vyjely. Určitě viděla, na co jsem se chtěla zeptat. Povzdechla jsem si, v tuhle chvíli jsem nevěděla, co je horší. Jestli utíkat po lese před Demetrim anebo absolvovat nákupní maraton s Alice. Obojí bylo vysilující a nebezpečné.

„Dobře, ale budeme nakupovat jen v sobotu, protože v neděli budu po tom lítání z obchodu do obchodu hodně unavená,“ přijala jsem její návrh a doufala, přála si, abych nelitovala. Spokojeně si jako malé dítě zatleskala, tomuhle jsem se musela smát, nejen že vypadá jako dítě, ale dokonce se tak i chová.

Přijeli jsme ke škole a já se hned vydala jako obvykle ke skřínce. Byla jsem ráda, že mi Alice pomůže, asi viděla, jak by to dopadlo, kdybych s nimi na ten lov jela. Povzdechla jsem si a narvala poslední učebnici do tašky.

„Doufám, že jsi z toho včera pak doma neměla problémy. Nechtěl jsem vás nějak rozhádat nebo tak,“ ozvalo se za mnou. Cítila jsem jeho blízkost u svých zad. Cítila jsem chvění, které mi procházelo přes páteř. I když byl blízko, držel si menší odstup, nebyl tak natisknutý.

„Nic se nestalo. V poslední době se s rodinou hádám často,“ špitla jsem potichu, tolik jsem si přála se otočit, ale nedokázala jsem to, bylo by to pak mnohem horší.

„Moc ti děkuju, zastala ses mě, i když jsi nemusela. Popravdě jsem to od tebe ani nečekal po tom, co jsem udělal v lese.“ Teď se o kousek zase přiblížil se rty k mému uchu.

„Přiznávám, neměla jsem na programu dne tě bránit, a už vůbec ne po tom, co jsi mě naštval. Ale jsem citlivá duše a tak se zastávám, když se někomu křivdí. Navíc rodinka byla vážně jak nahluchlá,“ promluvila jsem klidným vyrovnaným hlasem, až mě to samotnou překvapilo.

„Chci se ti ještě omluvit za to, co se stalo včera. Já… trochu jsem to sám neustál, nevím, co to do mě vjelo. Nechci, aby sis o mně myslela něco špatného. Rád bych to napravil.“ Pohladil mě rukou po mojí, kterou jsem měla opřenou o skřínku. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se dostatečně uklidnila. Otočila jsem se k němu čelem a víc se natlačila na skřínku.

„Drž si odstup a nech mě být,“ vylítlo mi to z pusy dřív, než jsem nad tím mohla pořádně zauvažovat. Rychle jsem se vydala do třídy.

Učitel si už něco připravoval a tak jsem rychle zaplula do lavice. Demetri následoval mého příkladu. Hodina proběhla mlčky, protože jsme dostali samostatnou práci a já dala jasně najevo, že nebudu komunikovat. Takhle nekomunikativní jsem byla celou dobu. Pořád se držel poblíž mě, ale nechával mi prostor.

V tělocviku jsme byli obě hodiny uvnitř, protože pršelo. Cvičili jsme opět po skupinkách jako minule. Měla jsem z toho celkem strach, když jsem přišla k nástroji, kde asistoval Demetri, ale o nic se nepokusil. Vůbec se mě nedotkl a tak jsem mohla v klidu docvičit. Překvapilo mě to, třeba opravdu vzal na vědomí to, co jsem mu řekla. V tu chvíli, kdy jsem na to pomyslela, mě divně bodlo v hrudi. Zatřepala jsem rychle hlavou a pospíchala nakrmit svůj žaludek.

Posadila jsem se ke stolu mojí rodiny, kde už ostatní byli. Emmett přede mě hned přišoupl svůj tác a já se hladově pustila do jídla.

Když si k našemu stolu přisedl další upír a já se na něj překvapeně podívala a čekala nějakou reakci od ostatních, ale nic se nedělo.

„Demetri, pojedeme hned ráno, takže k nám přijdeš a pojede se na cestu,“ řekla máma a já se na ni podívala. Odkdy byla mluvčí rodiny?

„A vejdeme se všichni do aut?“

„V pohodě, Nessie a Alice budou doma,“ uklidnil ho Emmett. Hned co to řekl, si mě Demetri přeměřil zkoumavým pohledem a já rychle zabodla pohled do jídla.

„Proč nejedou?“

„Nějak moc zvědavej,“ vylítlo ze mě samo a já se překvapeně podívala.

„Myslel jsem, že pojede celá rodina, tak mi to bylo řečeno.“

„Naše rodina nikdy nebude celá,“ vyhrkla jsem na něj. Pak jsem se zarazila, tohle jsem říkat neměla. Ano, byla to pravda, ale říkat jsem to nemusela, a rozhodně ne jemu. Promnula jsem si kořen nosu a pak se odporoučela na hodinu. Pomalu jsem si to kráčela po školním pozemku, venku už jen mrholilo, bylo to příjemné. Povzdechla jsem si a nastavila tvář k obloze.

Nechtěla jsem, aby se máma trápila víc, než se trápí. Nechtěla jsem nic takového říct, ani se s Demetrim pouštět do konverzace, tohle vyplynulo úplně samo. Prudce jsem otevřela oči a rychle se ohledla. Jenže nikdo nikde nebyl. Přitom jsem měla potit, že mě někdo sleduje. Chvíli dokonce, jako by byl těsně u mě. Raději jsem odešla do učebny, stejně se studenti začali rozcházet na další hodiny.

Otevřela jsem učebnici a svůj sešit. Bezcílně jsem se do toho dívala a pokoušela se vypadat zaujatě. Tak, aby mě nikdo a to opravdu nikdo nerušil.

Do třídy s písklavým zvukem vjel vozík, na kterém byly mikroskopy, a za ním náš profesor. Postavil se doprostřed učebny a podíval se po celé třídě.

„Dnes budete pracovat ve dvojicích. Dostanete papír se zadáním, vypracujete to společně a odevzdáte. A kdyby se někomu nechtělo, bude se to známkovat, je to ve vašem zajmu, abyste na tom pracovali celou hodinu.“ Domluvil a začal rozdávat mikroskopy se vzorky a papírem. Povzdechla jsem si a víc se přisunula doprostřed lavice. Potichu jsme začali oba pracovat a já za to byla ráda.

„Proč nejdeš na ten lov? Je to kvůli mně, jak jsem se choval?“ zeptal se po půl hodině, když už byla naše práce hotová.

„Ne, nepotřebuju tak často na lov a tyhle dlouhé pro mě nejsou, moc rychle se unavím.“ Nelhala jsem mu, jen jsem neřekla vše. Opravdu jsem nerada jezdila tady na ty dlouhé do divočiny. Neměla jsem si kde odpočinout, v klidu mi stačila srna ze zdejších lesů.

„Nessie, nemusíš se bát, že bych se o něco pokusil. Přísahám, vážně. To včera bylo nedorozumění, nemusíš se kvůli mně omezovat a zůstávat sama doma.“ Prudce jsem se k němu otočila čelem, taky byl ke mně natočen.

„Kvůli tobě bych se rozhodně nikdy neomezovala. Prostě se mi nechce na lov a budu raději doma s Alice a pojedu si koupit něco pěkného na sebe. Budu v posteli a číst si, než se honit celý den za kořistí. To se podle všeho líbí tobě, ale já nejsem upír,“ mluvila jsem na něj podrážděně. Vážně mě to vytočilo, hlavně ta jistota, že nejedu kvůli němu.

Popadla jsem svou tašku a papír na stole a odevzdala učiteli, vyšla jsem ze třídy přesně ve chvíli, kdy zazvonilo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Jalle (06.12.2012 20:04)

Bella a Nessie sú si veľmi vzdialené, nepovedala by som, že by sa to niekedy mohlo stať...

5)  ODCULTI (25.08.2011 11:10)

tenhle dil je hezky necapu jaktoze ze se tak chova?

4)  MaiQa (01.08.2011 14:41)

3)  Fanny (31.07.2011 21:42)

Krásná povídka a okamžitě mě zaujala, ale hrozně mě zajímá co se tehdy stalo, co Edward a jestli tu vlvi nejsou vůbec nebo jak... No a ten Demetri mi taky pořádně vrtá hlavou

1