26.09.2011 [20:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 6×, zobrazeno 2887×

„Měly bychom si promluvit,“ ozvalo se nečekaně od dveří a já se polekaně posadila. Koukala jsem se na mámu, která stála ve dveřích a váhala.

„To měly,“ připustila jsem. Posadila se ke mně na postel. Obě jsme mlčely. Objala jsem ji.

16. kapitola – Chvilka pravdy

Seděla jsem ve sprše a nechala se zmáčet teplou vodou, studená stejně nepomáhala, to jsem měla už ozkoušené. Byly to teprve dva dny a já na to nemohla přestat myslet. I ve spánku si mě to našlo a mně se zdálo jen o tom, co se dělo v bazénu a o jiných věcech, co by se mohly dít. Šílela jsem sama ze sebe. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Proč na něj pořád musím myslet a hlavně na ten polibek? Určitě je to jen proto, že to byla chyba.

Koukala jsem před sebe a zase nad tím přemýšlela. Ani jsem si neuvědomovala, že si ukazováčkem přejíždím po rtech. Tohle jsem rozhodně nedělala poprvé. Vypustila jsem naštvaný zvuk a rychle se šla obléct.

Přesně jak říkala Alice, svítilo slunce, máma mě po minulém incidentu nechala doma. Všichni odešli na lov až na ni. Byly jsme tedy spolu samy doma. Nepromluvily jsme spolu od té hádky, nevěděla jsem, jak začít, a ona zřejmě taky ne.

Lehla jsem si na postel a zírala do stropu, pokoušela jsem se nemyslet na to, ale ono se mi to stále vracelo. Naštvaně jsem si dala polštář na obličej.

„Měly bychom si promluvit,“ ozvalo se nečekaně od dveří a já se polekaně posadila. Koukala jsem se na mámu, která stála ve dveřích a váhala.

„To měly,“ připustila jsem. Posadila se ke mně na postel. Obě jsme mlčely. Objala jsem ji.

„Omlouvám se, nechtěla jsem být k tobě tak hnusná. Nevím, co se to se mnou děje, jenom…“ zasekla jsem se protože, jsem nevěděla, jak pokračovat.

„Nemáš ráda tajemství. Chápu to, Nessie. Některé věci bolí, myslela jsem si, že když budu dělat slepou a hluchou, bude to tak lepší,“ hladila mě po vlasech.

„Je mi jasné, že o tom nechceš mluvit, ale mohla bys jednou. Říct mi vše a já se už o to zajímat nebudu, prosím,“ šeptala jsem k ní.

„Máš pravdu, měla bys něco vědět.“ Překvapeně jsem se odtáhla a podívala na ni. Lehce se umívala a pohladila mě po tváři. „Jsi mu tak podobná,“ povzdechla si.

Lehla jsem si a přikryla se dekou, máma si ke mně lehla, jako když jsem byla malá a vyprávěla mi pohádky, ale nikdy jsem se na ty pohádky netěšila tolik jako na tu dnešní.

„Všechno začalo, když mi bylo sedmnáct. Odstěhovala jsem se k Charliemu do Forks a hned první den jsem jeho i ostatní viděla ve škole. Bylo to při obědě, všichni u stolu si byli tak podobní a přesto byli jiní. Tím mě zaujali. A taky tím, že na mě jako na nově příchozí nezírali. Další hodinu jsem měla biologii s jedním z nich. Od kamarádky jsem věděla jen to, že se jmenuje Edward.“ Pozorně jsem jí naslouchala a nemohlo mi uniknout, jak vyslovila to jméno. „Byl nepřátelský, pokoušel se mě nějak odpudit, ale to se mu nedařilo. Byla jsem moc zvědavá a jeho upíří odlišnost mě lákala. Zachránil mi život a ne jednou. Později jsem si dala pár věcí dohromady a taky legendy, které jsem slyšela, a zjistila jsem, co je zač. Od té doby se mi nevyhýbal a trávili jsme čas spolu. A začali spolu chodit, nebo jak by se to dalo nazvat,“ lehce se umívala. „Vše špatné co se nám dělo bylo jen díky slučování lidského světa a toho upířího. Ale zvládali jsme to.“

„Jak to bylo s tou Volterrou?“

„Odkud tohle víš?“ vykulila na mě překvapeně oči.

„Demetri se zmínil,“ pokrčila jsem rameny. Zamračila se na mě. Ale nakonec začala mluvit. O tom, jak ji chtěl táta ochránit, tak odešel. O tom, co se dělo, než ho jela zachránit do Itálie. Dokonce mi povídala i o vlkodlakovi Jacobovi, kterého po svatbě už neviděla, ale doufá, že je šťastný. O tom, jak mámu lovila Victorie. Řekla mi úplně vše o svém životě s tátou.

„Nikdy mě nenapadlo, že díky své umanutostí, ohledně lidských zážitků, dostanu ten největší dar,“ dala mi pusu na čelo. „Když jsem se přeměnila, vše vypadalo perfektně. Dokázala jsem odolat tvojí krvi a my byli šťastná rodinka. Edward byl úplně jiný, zdálo se mi, že byl konečně spokojený, protože mi dal vše, co jsem mohla od života chtít, a přitom jsem byla s ním. A pak… najednou se to vše zvrtlo. Odešel jen na lov, ale už se nevrátil. Nechal dopis, že odchází a aby ho nikdo nehledal.“ Skončila vyprávění a já přemýšlela nad tím, co řekla.

„Děkuju,“ zašeptala jsem v polospánku. Jenže jsem byla moc unavená na to, abych mohla mít otázky. Usnula jsem ještě dřív, než jsem ji zformulovala v hlavě.

Probudila jsem se sama v pokoji. Vydala jsem se rovnou dolů do kuchyně. Měla jsem hlad, včera jsem ani nevečeřela. Máma už stála u plotny a dělala mi jídlo.

„Jak ses prospala?“

„Zajímavě, i ve spánku mě dohánějí moje myšlenky.“ Poprvé od doby, co dojel Demetri, se mi nezdálo o něm, ale o mých otázkách. Teď jsem si nebyla jistá, co bylo horší.

„A co se ti zdálo?“ zajímala se.

„Mami, proč jsi mi řekla, že je táta mrtvý, když jen odešel?“ Ve chvíli, kdy jsem položila otázku, vypadl jí z ruky talíř a roztříštil se o zem. Byla jsem si jistá, že nešikovností to není, spíš mou otázku nečekala.

„Kdyby nebyl, vrátil by se pro tebe. Miloval tě,“ promluvila potichu a rychle uklidnila to, co rozbila.

„Víš to jistě?“ musela jsem se zeptat.

„Nessie, ničím si nejsem jistější. Stačilo jen vidět, jak se o tebe staral a díval se na tebe.“ Smutně se na mě podívala.

„Dobře, nebudeme už o tom mluvit,“ kývla jsem a pustila se do plného talíře palačinek.

„Myslela, jsem, že o něm chceš něco vědět?“

„Řekla jsi to, co jsem chtěla, znám minulost toho, proč jsem tady. Slíbila jsem ti, že se k tomu už nebudeme vracet,“ připomněla jsem jí včerejší přemlouvání.

„Nechci, abys v sobě dusila něco, co tě bude trápit,“ zadívala se mi do očí.

„Dobře, poslední otázka. Jak jsi to myslela, že jsem mu podobná?“ Tohle jsem slýchávala pořád. Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.

„Jsi mi podobná nejen těma očima, ale i tak máš v sobě mnohem víc Edwarda. I tvůj dar je po něm. To, jak se chováš a jak děláš věci, ve všem je vidět kus z něj. O tom, jak hraješ na klavír, ani nemluvně. Nejde to přesně popsat, ale jsi prostě po něm,“ usmála se na mě.

„Tak, já ti řekla o mužích v mém životě. Co ty a Demetri?“

Začala jsem se dusit soustem, které jsem chtěla původně sníst.

„Co já a Demetri?“ zajímala jsem se mezi kašlem.

„Nessie, víš, že nerada vidím, jak jste spolu. Chvi vědět, co mezi vámi je,“ řekla na rovinu a upřeně se na mě dívala.

„Nic mezi námi není. Jen spolu občas trávíme čas. Je to změna být s někým jiným, rád si dělá legraci a já si s ním můžu povídat.“ Pokrčila jsem rameny a byla ráda, že umím lhát, to mám taky po tátovi.

„O čem s ním mluvíš?“

„O všem možném. Co mě v ten den naštve, co mě napadne. Prostě jen tak,“ pokrčila jsem rameny a začala normálně jíst.

„A on? Říká ti něco?“ zajímala se dál.

„Jo, mluvili jsme i o jeho životě. Celkem zajímavá historie.“

„Kde je teď? Alice říkala, že není tady.“

„No, musel do Volterry,“ zamumlala jsem a hned, jak začala vyděšeně koukat, začala jsem znova. „Aby ho Aro pustil, měl podmínku. Musí mu pomoct, když bude potřeba, do čtyř dnů je zpět.“

Máma si šla taky na lov a tak mě nechala na chvíli samotnou, abych vstřebávala vše, co se stalo. Ležela jsem na posteli, pod hlavou zmuchlaný polštář a koukala se po pokoji. Můj zrak až nebezpečně padal na můj mobil, co byl vedle mě.

Ne, přeci mu nebudu volat. Co bych z toho měla? Znovu se mi před očima objevil ten polibek. Ne, nic k němu necítím. Je to jen moje první zkušenost s klukem. To je celé, moje tělo a i já sama zkoušíme nové věci.

Tok mých myšlenek přerušil můj mobil, který se hlasitě dožadoval pozornosti. Vrhla jsem se k němu jako o život a hned ho zvedla.

„Ahoj, sluníčko,“ ozval se jeho hlas a moje srdce poskočilo.

„Ahoj,“ špitla jsem a lehla si znovu na matraci.

„Stýská se ti?“ Úplně jsem viděla jeho úsměv, když to říkal, a byla ráda, že tu není.

„Ne,“ bránila jsem se ihned.

„Určitě? Já bych řekl, že jo.“

„Ne, nestýská. Klidně si tam zůstaň, jak dlouho chceš.“

„Vážně?“ zeptal se překvapeně.

„Jdi do hajzlu, Demetri. Nestýská se mi!“ odpověděla jsem se smíchem.

„Škoda, mně jo.“

„To máš blbý. Kdy se uvidíme?“ zeptala jsem se a hned, jak mi ta otázka vyjela z pusy, chytla jsem se za ni a potichu zaklela. Rozesmál se.
„Takže stýská.“

„Ne, jenom nemám komu nadávat,“ odporovala jsem mu, ale věděla jsem, že je to marné.

„Nebo koho líbat," zasmál se. Do hajzlu, ten prevít. „Nessie, jsi tam?“ Pořád se smál a užíval si toho, že mě dostal do úzkých. Ještěže mě neviděl, jak červeně svítím.

„Dostaneš, až se vrátíš.“

„Polibek?“ zajímal se. V pozadí byly divné zvuky, jako když někdo kácí les, asi se ostatní pokoušeli zabavit.

„Ne, pěstí,“ zavrčela jsem na něj.

„Přeci by ses se mnou neprala.“

„Ale prala a moc ráda,“ opáčila jsem odhodlaně.

„V tom případě to můžeme vyzkoušet, až se vrátím, ale předtím, co kdybychom zašli na kulečník?“

„Kulečník?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jo. Vrátím se v neděli, takže bychom se mohli sejít v jednom baru a zahrát si ten kulečník, jak jsem ti slíbil. A v pondělí po škole zamluvím tělocvičnu a můžeme se poprat. Myslím, že to budu mít ale vyhraný,“ zasmál se.

„A to jako proč?“

„Budeš dobrovolně ležet na žíněnkách.“ Zvuky v pozadí byly ještě silnější a dokonce se ozvalo i vrčení. Překvapeně jsem vykulila oči, kdyby tady byl, smál by se mi.

„Brzdi hochu, zapomínáš, kdo jsou mí strejdové a hlavně máma. A s tím kulečníkem si to musím ještě rozmyslet.“

„Přece bys mě nenechala samotného.“ Hrál na city.

„No já nevím. A kam že bych měla jít?“

„Je to jeden bar poblíž. Je to tam velké. Chtěla jsi přeci hrát, ne?“

„To chtěla. Že bych se tam stavila,“ přemýšlela jsem.

„Pošlu ti adresu později smskou. Budu tam na tebe čekat.“

„Tak bacha, aby ses nenačekal,“ upozornila jsem ho.

„Musím jít, sluníčko, tak v neděli večer,“ loučil se.

„Ahoj,“ odpověděla jsem neurčitě. Telefon ohluchnul a já ho odhodila. „Do prdele,“ zasténala jsem a bouchala se do čela. Tak tohle mi teda chybělo. Na takový rozhovor jsem čekala.

Jestli se mi chtěl připomenout, abych na něj zase myslela, povedlo se mu to.  Pořád jsem myslela na ten rozhovor a na vše, co se dělo před jeho odjezdem. Každé ráno jsem zmučeně ležela, protože mé sny byly stejné a točily se kolem jediné osoby, jeho osoby.

Další dny se už šlo normálně do školy, kde jsem se bez Demetriho nudila. Nemohla jsem se dočkat toho, až přijde. Pořád jsem si ale musel připomínat, že je to jen kamarád, a chybí mi mluvit s někým, koho neznám tak perfektně jako rodinu, proto ho tady chci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kamci (26.09.2011 22:25)

moc hezká povídka, neotřelá
skvěle se čte. Od začátku až sem jsem to přečetla za dva večery a teď už se těším na další pokračování.
Moc mě zajímá, co mohlo donutit Edwarda odejít , to nebide samo sebou. Líbí se mi dvojice Nessie s Demetrim, nevěřila bych, že se k sobě můžou hodit, ale ve tvé povídce to jde

3)  sfinga (26.09.2011 20:24)

Odešel a jen tak... jasně a já jsem Panna Orleánská V tom je Volterra, natuty
telefonát Demetriho a Ness byl tak sladkej, tak roztomilej. Renesmé, holčičko, braň se jak chceš, ale do Demetriho jsi udělaná až po uši, teď jen, kdy si to uvědomíš

2)  LadySadness (26.09.2011 20:14)

niečo nesedí, už nejakú dobu mám ten pocit, že tu niečo falíruje, len neviem čo presne, s tou Edwardovou smrťou som nikdy nebola spokojná a možno to vrčanie v telefóne - no tak dobre, ja by som si priala, aby to - bol Edward, nech už ho akokoľvek dostala Volttera, len sa bojím, aby nešli aj po Nessie a Demetri im pomáha som z toho nervózna

1)  KalamityJane (26.09.2011 20:07)

takže Edward fakt není mrtvý... hurá...

1