23.09.2011 [18:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 7×, zobrazeno 2809×

„Chtěl bych se rozloučit,“ zamumlal.

„Rozloučit? Ty někam jedeš? Proč?“ začala jsem hysterčit. Co tu budu dělat?

15. kapitola – Loučení?

Zmateně jsme se koukala okolo sebe, protože místo, kde jsem se probudila, rozhodně nebyl můj pokoj, ani v nejmenším. Stěny byly čistě bílé a postel byla malá. Byla jsem zamotaná v dece a naproti sobě viděla otevřenou skříň, jediný nábytek krom postele tady. Prohrábla jsme si vlasy a poté se podívala na sebe, byla jsem v cizí košili.

Chvíli mi trvalo, než se mi dostaly do mozku veškeré informace a ta příjemná vůně, co tu všude byla. Protáhla jsem se a vydala se z pokoje dolů.

Našlapovala jsem opatrně po schodech a koukala se okolo. Dům nebyl nijak zařízen, vůbec tu nebyly známky života, jen ta vůně. Šla jsem rovnou za nosem přes obývák až do kuchyně, kde stál zády ke mně.

„Dobré ráno, doufám, že ses dobře prospala,“ otočil se na mě a usmíval se. Všimla jsem si, jak připravoval jídlo. U toho jsem se zarazila.

„Dobré… tys byl nakupovat?“ vydechla jsem překvapeně.

„Musím tě něčím nakrmit,“ usmíval se a pokynul na židli, posadila jsem se tedy a pustila se do toho, co mi koupil.

„Děkuju.“

„Co plánuješ dnes dělat?“ prohodil během toho, co mě pozoroval, jak jím.

„Ještě nevím, ale jestli ti tu překážím, odejdu,“ pokoušela jsem se ho uklidnit, určitě má jiné plány.

„To ne, nevadíš mi tu. Já jen, jestli mám připravit nějaký program,“ usmíval se na mě a posadil se taky.

„Klidně, nejsem proti,“ zasmála jsem se. „Nenudí tě už být se mnou?“ usmívala jsem se na něj potutelně.

„Chtěl bych se rozloučit,“ zamumlal.

„Rozloučit? Ty někam jedeš? Proč?“ začala jsem hysterčit. Co tu budu dělat?

„Klid, Nessie, musím jen splnit dohodu,“ začal hned vysvětlovat. Zmateně jsem se na něj podívala, jelikož jsme netušila, o co jde. „Aro mi v noci volal, abych přijel.“

„Kdy?“ zajímala jsem se hned.

„Co nejdřív,“ pošeptal.

„Vrátíš se?“ Tohle byla nejdůležitější otázka.

„Určitě,“ usmál se na mě mile, ulevilo se mi. Hodně. Oba jsme byli chvíli mlčky a já se dál šťourala v jídle.

„Šla by sis se mnou večer zaplavat?“ zeptal se mě váhavě po delší době.

„Kam? Večer je všude zavřeno.“

„To nech na mně. Půjdeš tedy? Ber to jako omluvu za ten tělocvik a tu pumu,“ mrknul na mě.

„Klidně,“ pokrčila jsem rameny, i když se mi opravdu chtělo jít.

„V tom případě si sežeň plavky, v pět vyrazíme,“ usmíval se na mě.

„Co budeme dělat do té doby?“

„Já bych šel na lov, protože bych v noci vyrazil na cestu. Nevím co ty, ale jestli se ti nechce domů, klidně buď tady. Jen… slíbil jsem Belle, že zavoláš,“ připomněl mi.

„Já jí teda brknu, až půjdeš na lov,“ odkývala jsem a pak se podívala na hodiny, byl už čas oběda.

„To jsem spala tak dlouho?“ koukala jsem na hodiny a byla vedle.

„No, měla jsi toho včera dost a usnula jsi až pozdě, spíš brzy k ránu. Zasloužila sis odpočinek.“ Asi mi nechtěl připomínat to, co se vše dělo.

„Já tedy jdu a ty si zařiď věci na večer,“ připomněl mi a šel ke dveřím.

„Dobře,“ odkývala jsem mu to a on zmizel. Povzdechla jsem si a šla jsem nahoru pro můj telefon.

Nechtělo se mi vůbec volat, ale nakonec jsem vytočila číslo na Alice. Nikdo neřekl, že to musí být povinně mámě. Neměla jsem ještě sílu s ní mluvit.

„Jak se daří?“ zeptala se mě normálním tónem, žádná radost, ani nic takového.

„Celkem to jde. Měla jsem zavolat a tak říkám, že jsem v pořádku,“ šeptala jsem potichu.

„Já vím, vidím to. I to, co se bude dnes večer dít,“ smála se už. „Chceš přivézt věci?“ zajímala se.

„To bys byla hodná, nechce se mi plavat ve spodním prádle.“

„Za chvíli tam budu i s věcmi,“ uklidnila mě a típla to.

Porozhlédla jsem se po tomhle opuštěném domě. Byl celkem velký a pěkný. Jen ne zabydlený. Prostě tu bydlel jeden upír, který nic životně nepotřebuje. Kdyby se to tu upravilo, byl by z toho nádherný dům.

Alice přijela za necelou půl hodinu i s mými věcmi. Nějak jsme nemluvili o tom, co se dělo doma. Pochopila, že dnes nechci nic řešit. Poradila mi, abych si vzala plavky na sebe rovnou a tak jsem ji poslechla. Přinesla mi i další oblečení a plavky. Vybrala zrovna ty modré dvoudílné.

Demetri se vrátil v pět hodin přesně a tak jsme se vydali do auta.

„Tak můžeme jet,“ usmíval se na mě ze sedadla spolujezdce.

„A kam?“ zajímala jsem se, protože mi to ještě neřekl.

„Ke škole.“

„Co tam?“ nechápala jsem.

„Uvidíš,“ usmíval se a já ho tedy poslechla a jela ke škole. Vážně mě zajímalo co má ten pošuk za lubem.

Zaparkovala jsem u školy a otočila se k němu čelem. „Co tu chceš dělat?“

„Uvidíš,“ usmíval se a vystoupil. Tohle mi dnes řekl už několikrát a já měla chuť mu něco udělat. Následovala jsem jeho příkladu a ještě si vzala tašku, co byla na zadním sedadle od Alice.

„Počkej, ty se chceš vloupat do školy?“ vyhrkla jsem ve chvíli, kdy mi vše zapadlo do sebe.

„Nic tam krást nebudu,“ pokrčil rameny jako by ho to omlouvalo.

„To nejde,“ pokoušela jsem se mu to vymluvit.

„Neboj, nic se nestane. Jdeme,“ popadl mě za ruku a táhl k zadnímu vchodu do školy. Bylo tam blíž k bazénu.

Dveře otevřel bez násilí a táhl mě dovnitř. Všude byla tma a ticho. Tedy mě to bylo jedno, protože jsem, stejně jako upíři, viděla perfektně i potmě.

„Páni,“ vydechla jsem, když jsme se ocitli vevnitř bazénu, který byl osvětlen. Modrá voda se odrážela od stěn a dělala tak kouzelný dojem. Byla slyšet jen voda, jak šplouchá. Byla to krása. Nikdy jsem ještě takhle u bazénu nebyla.

„Tak jdeme okusit vodu,“ otočila jsem se k němu. Stál už v trenýrkách a usmíval se na mě. Pustila jsem tašku na zem a sundala si triko a kalhoty. Všimla jsem si, jak se koukal překvapeně, když jsem se začala svlíkat.

Vydala jsem se k vodě a nohou jsem zkusila její teplotu. Nebyla nějak moc ledová, ale ani vařící a tak jsem se vydala rovnou ke schůdkům a pomalu scházela hlouběji.

Měla jsem namočený sotva zadek, když se to pako rozeběhlo a skočilo do vody něco mezi plackou a kufrem a na mně přistála pomalu půlka vody z bazénu.

„Dostaneš ty někdo rozum?“ křikla jsem po něm naštvaně, když se vynořil, a stále jsem se držela schůdků.

„Jen si chci užít zábavu,“ usmíval se na mě.

„Tak to dík,“ zavrčela jsem popuzeně a na protest chtěla vylézt.

„Nikam,“ zašeptal mi najednou u ucha a jeho ruce byly okolo mě. Odpáčil mě do schůdků a táhl dál do vody. Nepouštěl mě a tiskl k sobě.

„Ne,“ křičela jsem a pokoušela se mu vyškubnout. Cákala jsem okolo sebe vodou. Najednou mě pustil, nečekala jsem to a potopila se pod hladinu. Jakmile jsem se dostala nahoru, hned jsem ho začala hledat. Byl kousek ode mě a usmíval se.

Doplavala jsem pomalu k němu a pak ho popadla za rameno a vlasy a silou potopila pod vodu, i když jsem věděla, že je mu to jedno, když upíra nejde utopit.

Pustila jsem ho a nechala ho vyplavat nahoru.

„To byl pokus o co?“ zajímal se.

„O to si ulevit,“ zasmála jsem se.

Celou dobu jsme dělali blbosti. Plavali, potápěli se, pokoušeli se toho druhého dostat. Demetri byl hodně pod vodou a pokoušel se mě děsit. Chytal mě za nohy a stahoval pod vodu. Překvapilo ho zjištění, že vydržím pod vodou mnohem déle, než trénovaní lidé.

Když jsem se mu pokoušela znovu uplavat, popadl mě, položil mě na hladinu vody a usmíval se na mě. Nechala jsem ho, protože jsem mu věřila. Držel mě okolo pasu a plaval tak se mnou. Ležela jsem na hladině a dívala se na něj a taky na jeho neposedný pohled, který často bloudil po mém těle, které teď bylo zcela vystaveno.

Koukala jsem se do jeho očí, které byly něco mezi zlatem a černotou. Usmívali jsme se na sebe a já se cítila krásně. A mohlo za to, že tu byl on se mnou.

„Jak dlouho budeš pryč?“ v mém hlase byl slyšet stesk i když jsem se ho pokoušela zamaskovat.

„Moc dlouho ne tak týden,“ pohladil mě po tváři.  Potopila jsem do vody svoje zadní končetiny a byla zase čelem k němu. Dívala jsem se mu do očí a pokoušela se přemýšlet, ale můj mozek nefungoval. Ale moje tělo jednalo za mě a udělal to, po čem toužilo.

Popadla jsem ho za mokré vlasy a přitáhla si jeho obličej k sobě. Tak nečekaně a prudce, že se naše rty spojily. Podle všeho byl překvapený, protože se vůbec nebránil ani nic nedělal.

Hrála jsem si s jeho spodním rtem a svoje tělo přitiskla na jeho. I v té vodě byl studenější a já jasně cítila, kde se naše těla dotýkala, objala jsem ho stehny kolem pasu.

Ucítila jsem, jak se jeho rty roztáhly do úsměvu a pak mi začaly odpovídat. Silně mě objal kolem pasu, svírala jsem jeho vlasy v pěstích a zuřivěji ho začala líbat.

Moje záda narazily do okraje bazénu. Mě ovšem nezajímalo nic jiného než jeho rty a ruce na mém těle.

Prudce jsem nabírala kyslík do plic, kterým byl odepřen delší dobu, než je povoleno. Můj hrudník se prudce zvedal, jak jsem dýchala, a narážel do jeho těla. Jemu to ani v nejmenším nevadilo.

Zaklonila jsem hlavu a tichounce zasténala ve chvíli, kdy mi oždiboval krční tepnu. Dobře jsem si uvědomovala fakt, že není vegetariánem dlouho, ale ani to mi nezabránilo, tu krásnou chvilku zkazit. Už jen pro to, jak jsem mu věřila. Celé tělo bylo jako v ohni, i přestože mě obklopovala studená voda a v náručí držel on.

Jeho ruce lehce přejížděly po mé odhalené pokožce a rty si hrály s klíční kostí. Pevně jsem svírala jeho vlasy, ve svých pěstích a tiskla se k němu jako o život.

Tady šlo o život, měla jsem pocit, že ve chvíli, kdy mě pustí, se rozplynu na miliony malých kousíčků.

Cítila jsem ty chladné rty na mém dekoltu, ale já to už nemohla dál vydržet. Moje rty bolestně pálily a potřebovaly ty jeho. Přitáhla jsem si jeho obličej a vrhla se na něj.

„Nessie,“ vyšlo mu z úst. Působilo to jako zaříkávadlo a já začala naplno pracovat. Úplně jsem si uvědomovala, kde jsem, s kým a co dělám, a také to, že bych to dělat neměla. Prudce jsem se od něj odtáhla s lapáním po dechu a pustila ho. Ovšem jeho paže mě dál tiskly k němu.

„Asi… bychom už měli jít,“ mluvila jsem mezi nádechy. Oči jsem měla zavřené, ale cítila jsem, jak jeho ruce povolily. Rychle jsem se odtáhla a rukama se vytáhla přes okraj bazénu ven. „Jdu se převléct,“ špitla jsem a pádila si to i s taškou do šaten. Jako první jsem navštívila sprchu a pak se usušila a oblekla.

Vrátila jsem se k bazénu, kde už byl oblečený Demetri. Mlčel, jen si mě prohlížel zkoumavým pohledem. Propalovala jsem očima zem a vydala se ven rovnou ke svému autu.

Byla jsem z toho nesvá a moje tělo se lehce chvělo. Netušila jsem, čím to vše bylo. Jela jsem pomalu k jeho domu, nějak jsem nepospíchala, ale ani se záměrně neloudala. Chtěla jsem už být doma ve své posteli. V klidu. Moci na vše, co se dělo za poslední dva dny, zapomenout.

Vypnula jsem motor a nevěděla co dělat.

„Uvidíme se, až se vrátím. Kdybys něco potřebovala, máš v telefonu moje číslo, neboj se zavolat,“ šeptal ke mně. A když jsem se na něj podívala, lehce se pousmál a pohladil mě po tváři. Chtěla jsem mu něco říct, ale slova mi uvízla v hrdle. Vystoupil z auta a pomalým krokem šel k domu. Koukala jsem se na něj a něco ve mně se sevřelo tak silně.

Bez rozmyslu jsem vystoupila z auta a běžela k němu. Překvapeně se na mě otočil a já se zasekla kousek do něj.

„Chci ti poděkovat. Za včerejšek a nejen za ten. Vážně jsi mi hodně pomohl, i když jsi nemusel. Děkuju,“ mluvila jsem k němu a dívala se mu do očí, přitom jsem si rukou objímala nervózně zátylek.  „Doufám, že se ve Volterře budeš bavit a brzy se vrátíš,“ už jsem spíš jen šeptala.

Najednou překonal ten kousíček, co nás dělil. Svíral v dlaních můj obličej a díval se mi zpříma do tváře. Když se lehce přiblížil, instinktivně jsem zavřela oči a čekala, co se bude dít.

Lehce se otřel svými rty o mé, celou délkou, a pak mě jen jemně políbil.

Nic se dál nedělo a tak jsem otevřela oči a díval se do jeho, spokojeně tam jiskřilo.

„Vrátím se,“ zašeptal s příslibem. Pak se s úsměvem otočil a odešel do domu.

Zakroutila jsem hlavou a vrátila se do auta. Jela jsem rovnou domů. Tam jsem s nikým nemluvila a jako duch došla do svého pokoje. Pořád jsem byla zmatená z toho všeho okolo.

sfingo: Děkuju za úžasné komentáře, moc potěší. A neboj se na veškeré tvé otázky bude brzy odpověď.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  ODCULTI (24.09.2011 10:43)

boooombaaaaaaaaaaa

4)  sfinga (24.09.2011 09:06)

Anamorko, to já ti musím poděkovat za tu krásnou povídku. Stáhla jsem si do Kindlu Učitel i lásky a znovu absolvovala celý příběh Belly zohavené Jacobem a krásného učitele Edwarda. Víš co je zvláštní? Že mě, stoprocentní vlčici a milovnici Jacoba v tvých povídkách naprosto nevadí, že v nich Jacob je za syčáka, případně úplně chybí

Ale teď už se vrátím k Demetrimu a Nessie. Loučení, ach loučení Bylo dokonale sladké Jen čichám, čichám, že ten Demetriho výlet do Volterry nebude jen tak. Něco se semele, že? No já si počkám, ty mi to jistě povíš. Teď jen... čeká nás usmíření Belly s Ness? Máma se přece nedokáže dlouho zlobit na svý dítě

Děkuju za kapitolku, bylo to krásné a těším se, jak to bude dál

1