09.09.2011 [19:15], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 4×, zobrazeno 2898×

„Proboha, nechtěla jsem, ať se tady svlíkáš,“ zašeptala jsem a bylo mi jasné, že jsem pěkně rudá.

11. kapitola

„Chceš jít do školy?“ zeptala se mě máma ráno, když jsem se probudila a jen se převalovala na posteli.

„Jo, bude to v pohodě,“ usmála jsem se na ni. Bude tam Demetri, takže se nic nestane. Otočila se, že odejde. „Mami počkej,“ zastavila jsem ji a posadila se na posteli.

„Já, omlouvám se, měla jsem vám to říct. Ale já to nedokázala. Ani Demetrimu jsem to neřekla, zjistil to díky mému daru. Chci, abyste věděli, že jsem v pořádku. Nic se neděje, jen jsem byla chvíli vyplašená.“

„Dobře, ale příště nám to řekni.“ Lehce se usmála a odešla.

Rychle jsem se vypravila a šla na snídani. Tiše jsem pozdravila všechny, jen se na mě dívali zvláštním pohledem. Dobře, ten pohled sám o sobě mě štval víc, než kdyby se mluvilo. Zasedla jsem v jídelně ke stolu a začala snídat. Dnes na mě všichni čekali, i když jsem s nimi nejela v autě.

Teď se budu cítit jako vězen, jak jsem se tak koukala. Budou mě hlídat víc než jindy. Za co mě, Bože, trestáš? Na parkovišti jsem měla chuť zaparkovat do nich co nejdál. Renesmeé, sama jsi dnes nesnesitelná, okřikla jsem se v duchu.

Moje cesta byla jasná, moje skřínka. Dnes bez nějakých divných pocitů nebo se strachem jsem se tam vydala. Otevřela jsem ji a vyndala svou tašku, kterou mi tam Demetri včera hodil. Začala jsem do ní skládat poslední tři učebnice.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě a moje srdce radostí zaplesalo. Otočila jsem se k němu s úsměvem, který měl na tváři i on. Jako většinou se ležérně o tu skřínku opíral ramenem.

„Ahoj,“ koukala jsem se do jeho zlatých očí.

„Jak se dnes máš? Počkej,“ zvedl ke mně ruku v gestu, abych mlčela. „Podle toho, jak se usmíváš a tvoje očí září, se máš určitě dobře a může za to moje maličkost,“ pyšně se bouchnul do hrudi. Trefil se ve všech bodech. Hraně jsem se na něj zamračila a bouchla ho loktem do břicha.

„Tvoje ego je vyšší jak ty sám, páni. Vidíš ho?“ koukla jsem se do stropu. Kouknul se taky a já se začala smát. Zamračil se na mě, popadl mi tašku, hodil si ji přes rameno a mě si stáhl k sobě. Netušila jsem, co chce udělat, když mi rozcuchal vlasy.

„Ne, jsi zlej. Moje vlasy ušetři,“ smála jsem se. Zabouchl mou skřínku, když jsem se snažila si ty vlasy aspoň trochu urovnat. Mračila jsem se na něj, ale on se pořád usmíval.

Otočila jsem se a vydala se do učebny. Hned byl u mě. Vesele se culil a ruce měl bezstarostně v kapsách.

Hodiny probíhaly zábavně, Demetri měl pořád k něčemu vtipné připomínky, o které se se mnou dělil šeptem. Bylo to úplně jiné než naše tiché příměří, protože bylo poznat, že si byl jistější, a tak se i choval. Celý den byl zábavný.

Zacka jsem potkala, jen když jsme měli stejné hodiny. Protože byl u mě Demetri, byla jsem v pořádku, zato on ne. Na nose měl náplast a okolo očí monokly. Zasloužil si to. Demetri se na něj celou dobu mračil, asi mu chtěl ukázat, že je ještě víc nebezpečný, než mu předvedl.

Při obědě, kde byla i naše rodinka, jsme se zklidnili s Demetrim a dělali, jako že se nic neděje.

„Chceš zase odvést?“ zeptala jsem se ho při zvedání z lavice na konci poslední hodiny.

„Když ti to nebude vadit,“ pokrčil rameny.

„Nebo si to chceš sprintnout pěšky?“ zasmála jsem se a vydala se chodbou rovnou k mé skřínce.

„A přijít o tvou společnost? Ne, raději se nechám svézt,“ lehce se na mě usmál a já nevěřícně zakroutila hlavou.

Nasedli jsme tedy do auta. Dnes jsme stihli i mou rodinku. Všimla jsem si mámina nehezkého pohledu, když si do auta sednul Demetri. Ona ho prostě ráda neměla a dávala to dost najevo, možná až moc. Asi jsem chtěla provokovat, protože jsem se na ni usmála, a potom jsem vyjela ze svého parkovacího místa.

„Nessie, nechci ti do toho moc kecat, ale zpomal,“ promluvil zvláštním hlasem.

„Copak, bojíš se?“ zasmála jsem se a ještě víc přidala.

„Jo, o tebe, jsi napůl člověk. Sakra, zpomal, nemáš tak dokonalé reakce,“ křikl po mně nakonec. Odfrkla jsem si a pustila nohu z plynu.

„S tebou není žádná zábava,“ nezapomněla jsem si postěžovat.

„Nechci tě někde na krajnici sbírat ze země jako mastný flek.“ Naštvaně jsem k němu otočila obličej.

„Tak můžeš jít pěšky. Nekecej mi do řízení. Mám to v krvi,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Otoč obličej a zrak na silnici,“ znovu mě peskoval. Prudce jsem dupla na brzdu. Když auto stálo, natočila jsem se k němu.

„Tak hele, moje auto, moje řízení. Jestli nechceš jít pěšky, tak mlč! Nenávidím, když mě někdo peskuje, a k tomu u řízení. Připouštím, nejsem upír, ale stále mám rychlejší reflexy než lidi a taky se líp uzdravuju. Tak mlč, nebo si vystup!“ vrčela jsem na něj a natáhla se přes něj, abych mu otevřela dveře.

„To tě namíchlo jen to, jak mluvím?“

„Tys nemluvil, ale vyšiloval, Demetri! A už vůbec mi nikdo nekecá do řízení, ani Emmett,“ naštvaně jsem si založila ruce na prsou.

„Dobře, už mlčím, ale dávej si bacha,“ zabouchl dveře, které jsem otevřela. Znovu jsem se pohodlně usadila, připoutala se a dojela zbývající kus k němu domů. A konečně už bylo příjemné ticho.

„Přežili jsme to ve zdraví,“ zasmála jsem se, když auto zastavilo na jeho příjezdové cestě.

„Díky bohu,“ zamumlal si.

„Hele, vážně nenávidím, když má někdo něco proti mému řízení,“ upozornila jsem ho, tohle by si měl zapamatovat a to rychle, jinak ať si běhá pěšky.

„Dobře, vzdávám se. Už budu mlčet.“ Zvednul ruce a usmíval se jako neviňátko. Odpoutala jsem se a víc zaplula do kožené sedačky. Zavřela jsem oči a jen odpočívala.

„Nechce se ti domů?“ ptal se se značným zájmem, otevřela jsem oči a natočila k němu hlavu.

„Ani ne,“ připustila jsem.

„Můžeme si povídat,“ spokojeně jsem se na něj usmála. Nechtělo se mi ani z auta. Byl to tam malý uzavřený svět v tom velkém, menší ochrana před tím, co bylo venku. Byli jsme tu sami.

„Pověz mi něco o sobě. Vůbec nevím, kdo jsi. A ty o mně toho víš celkem dost.“

„Chceš znát můj příběh?“ zadíval se mi do očí a já odhodlaně přikývla. Chtěla jsem ho znát jinak, než jak jsem o něm slyšela.

Zhluboka se nadechl a vydechl.

„Víš něco o britské královně Victorii?“ Přikývla jsem. „Byl jsem její stráž. Doprovázel jsem ji na každé její cestě, dokonce i při procházení hradem. Mým úkolem bylo zajistit její bezpečí. Neměl jsem rodinu, ta služba pro mě byla vším. Když jednou se svým manželem jeli na návštěvu známých, pokusili se na ni spáchat atentát. Útočník dvakrát vystřelil a dvakrát minul. Královnu. Jedna z kulek mě zasáhla přímo do břicha. Královna si svých strážců vážila a nechala ke mně zavolat svého osobního lékaře. Několik dní mě udržoval na hranici života a smrti, ale potom se do rány zanesla infekce.

Doktor tehdy odešel k dalšímu případu a zůstal tam jen jeho pomocník. Moc dobře věděl, že to nezvládnu, a přeměnil mě. Nevím, jak tehdy vysvětlil doktorovi, že mé tělo zmizelo, ale probudil jsem se ve starém domě v lesích, daleko od Londýna. Vysvětlil mi, co se stalo a proč mě musel přeměnit. Žil jsem s ním rok, než jsem na jihu Anglie narazil na Volterrskou gardu. Jeden z nich vycítil můj silný dar stopování a nabídl mi místo v gardě.“

„Eleazar,“ špitla jsem. Přikývl.

„V Anglii už mě nic nedrželo. Chtěl jsem zkusit něco nového. Arovi jsem se zalíbil. Někoho jako já potřeboval. Vážil si mě, alespoň prvních pár měsíců. Celé dny jsem byl jenom v tělocvičně a zdokonaloval svůj boj. Tam jsem potkal Felixe. To on mě naučil většinu toho, co v boji umím. A brzo jsem se stal stejně vysoce postaveným gardistou jako on sám.“

„Páni, tohle by mě nikdy nenapadlo. Tvoje poslání je asi hlídat vladaře, jak koukám,“ usmála jsem se na něj a na jazyku mě pálily další otázky. „Proč jsi odešel? Byl jsi u nich celkem dlouho, nebyli pro tebe něco jako rodina?“

Zadíval se ven z okna a bylo vidět, že přemýšlí.

„Ne, rodina ne, spíš společníci věčností. Možná Felix, s tím jsem měl blízký vztah, ale jinak s nikým jiným. Dostal jsem možnost odejít a konečně zjistit, jaké to je jinde. Nebránil jsem se a využil ji.“

„Už jsem se na to ptala, ale stejně, jak to, že tě pustili?“

„Zachránil jsem Arovi život a mohl si říct, cokoliv chci. A já chtěl svobodu. Jedinou jeho podmínkou bylo, že když bude potřeba, přijdu pomoct.“

„Kolik ti bylo, když tě přeměnili?“

„Narodil jsem se 1815 a bylo mi dvacet pět,“ zašeptal.

„Proč jsi přišel sem?“ Byla jsem k němu natočená celým tělem a zkoumala jeho tvář pečlivým pohledem.

„Popravdě? Hledal jsem vás, chtěl jsem zkusit zvířecí krev a jaký bude život s ní.“ Hluboko uvnitř jsem cítila, že mi lže, ale já ten kousek zapudila a odmítala se tím zajímat. Říkala jsem otázky, jak mě napadaly, takže jsem přeskakovala z jedné strany na druhou.

„Mluvil jsi o daru stopování? Co jsi tím myslel?“

„Je to velmi jednoduché. Stačí mi, abych znal pach dotyčného, a najdu ho kdekoliv,“ usmál se na mě.

„Takže… kdybych utekla, dokázal bys mě najít? I na druhém konci světa nebo někde na Antarktidě?“ zajímala jsem se. Na chvíli mě napadla bláznivá myšlenka, že by mi mohl vystopovat tátu. Ale pak jsem si uvědomila tu bolestivou skutečnost, že je mrtvý, toho těžko najde.

Trochu se ke mně naklonil a zhluboka se nadechl mojí vůně.

„Kdekoliv,“ souhlasil.

„Mám chuť to vyzkoušet,“ zasmála jsem se.

„To nedělej, Nessie. Jak myslíš, že jsem vás našel? Znám dobře Carlisleho pach.“

„A po té kulce… zůstala ti ta jizva i po přeměně?" zeptala jsem se nenápadně. Nadzvedl obočí, ale odpověděl.

„Jo. Proč?"

„Jenom tak," řekla jsem rychle a raději se podívala z okýnka ven. Chvíli bylo ticho, než se autem roznesl jeho zvonivý smích.

„Chceš ji vidět?" Hraně vyděšeně jsem se na něho podívala a zavrtěla hlavou.

„Tak jsem to nemyslela." Naklonil hlavu, aby mi viděl do očí.

„Nessie?"

„Fajn. Jsem prostě zvědavá," přitakala jsem.

Znovu se rozesmál, ale potom si začal rozepínat knoflík na kalhotách. Znechuceně jsem odvrátila hlavu z okna.

„Proboha, nechtěla jsem, ať se tady svlíkáš,“ zašeptala jsem a bylo mi jasné, že jsem pěkně rudá.

„Chtěla jsi ji vidět, tak teď nedělej citlivku,“ uchechtl se. Pomalu jsem se k němu začala otáčet, a když jsem zjistila, že to není tak hrozné, začala jsem věnovat pozornost té jizvě. Měl povolený jen knoflíček kalhot a pár knoflíčků košile. A musela jsem uznat, že na to nádherně vypracované břicho se dívalo lépe než na tu jizvu. Celkem velkou jizvu. Stočila jsem pohled před sebe a zavřela jsem oči.

„Jestli se tohle máma dozví, je po nás,“ hlesla jsem a dneska už po několikáté jsem ho rozesmála.

„Já bych tě nedal.“ Musela jsem se na něho usmát. „Asi bys měla jet,“ řekl potichu.

„Jo, to je dobrý nápad,“ přikývla jsem.

Vystoupil a ještě než zavřel dveře, sklonil se, aby na mě viděl.

„Uvidíme se ve škole,“ mrknul a zavřel.

Musela jsem zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout, abych při cestě domů nezpůsobila nehodu jenom proto, že jsem před sebou viděla jeho tělo.

To úžasné tělo.

Do hajzlu, Nessie!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Mili (10.09.2011 15:49)

2)  ODCULTI (10.09.2011 05:05)

nadhera a ta chyba mi nevadila to se stava ja se znam ja tak bych napsala2000-2011

1)  sfinga (09.09.2011 19:45)

Anamorko, já vím, ještě jsem tvou povídku nekometovala, ale já o ni zakopla náhodně včera a přečetla si všechny kapitoly naráz. moc se mi líbí dvojice Renesmé - Demetri
Ale dneska, právě v prvním komentáři tě musím trochu opravit. Píšeš, že Demetri byl Viktoriina osobní stráž, moc dobře jsi popsala pokusu o atentát, který se skutečně udál( a nejeden), ale máš tam historickou chybu. Demetri se nemohl narodit v roce 1915, protože Viktoria panovala v letech 1837 - 1901! Nechtěla jsi napsat 1815? To by odpovídalo, protože ten atentá se odehrál v roce 1840.
Já vím, jsem šťoural, ale historie je můj koníček, víš

Jinak se moc těším na další díl.

1