Chybíš mi, tati! - 10. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

05.09.2011 [21:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 8×, zobrazeno 2839×

„Co bys chtěl vidět?“ Pošoupla jsem se k němu zase o něco blíž.

„Cokoliv.“

10. kapitola – Přátelé

Zastavil před naším domem a na nic se neptal. Ani na to, jestli jsem schopná sama chodit. Prostě obešel svou rychlostí auto a vzal mě do náruče. Nestěžovala jsem si ani v nejmenším. Víc jsem se k němu přitiskla a nechala se pohltit jeho přítomností.

„Esme?“ volal ode dveří, když i se mnou vešel dovnitř. Jenže zpětná vazba se neozvala.

„Musí být doma, ne? Vždyť tu pracuje,“ díval se po domě trochu vykolejeně. Tohle nečekal a jeho pohled to dost jasně prozrazoval.

„Možná jela nakoupit anebo jí někdo zavolal s nějako zakázkou. To pak není doma, unudila by se tu,“ zvedla jsem trochu obličej a setkala se s jeho pohledem.

„Tak to vypadá, že to musíme zvládnout spolu,“ usmál se a trochu si mě nadhodil, protože jsem mu klouzala dolů. Moje srdce ale poskočilo, když si uvědomilo, že budeme sami. Teď jsem nevěděla, jestli mám být ráda, nebo se bát.

Vykročil se mnou rovnou ke schodišti. Mlčela jsem a čekala, kdy se zeptá na cestu, jenže to jsem ho opět podcenila, on se ptát nemusel, aby ho našel. Na chvíli se na chodbě zastavil a chvíli se díval po chodbě a všech dveří, co tu byly, a pak se vydal jistým krokem k těm od mého pokoje.

Zastavil se u nich a dlouze se na mě podíval, když jsem nic neříkala, bral to asi jako souhlas. Otevřel a vešel i semnou. Nevím, co čekal, můj pokoj byl obyčejný. Postel, stůl, knihovna, police, televize, sedačka a dvoje dveře. Zkoumal tu místnost pohledem a já se po delší době nevozně zavrtěla. Tím jsem upoutala pozornost zase na sebe.

„Pěkný pokoj,“ blýskl na mě zuby.

„Dík,“ pípla jsem a snad ještě víc se zavrtala do jeho paží. Chtěla jsem se schovat, co to šlo, hlavně když moje tváře začaly hořet.

Cítila jsem jeho pohled, ale mě v tuhle chvíli víc zajímala moje podlaha, nikdy jsem si nevšimla, jak krásně má vykreslená léta. Můj pohled se změnil, když se se mnou rozešel k mojí posteli. Tváře mi začaly víc hořet. Doufám, že má někde po ruce hasící přístroj, z toho, jak hořím, by mohl chytit.

Opatrně mě na ni posadil a pak si ke mně klekl. Dívala jsem se mu zpříma do očí, znervózňovalo mě to a hlavně to, jak byl blízko. A v mém pokoji, ještě když nikdo není doma. Kruci, moje fantazie se umí ozvat v pravou chvíli.

„Chceš přinést čaj nebo něco tvrdšího na uklidnění?“ promluvil v klidu a vytrhl mě z mých představ. Za to jsem byla opravdu ráda.

„Asi ten čaj. Alkohol u nás nenajdeš,“ šeptala jsem k němu. Neměla jsem potřebu mluvit víc nahlas. Zaprvé je to upír, slyšel by mě takhle, i kdyby byl dole, a za druhé, byl moc blízko. Pohladil mě po tváři a odešle z pokoje. Ztěžka jsem vydechla a plácla sebou do peřin. Přikryla jsem si obličej rukama a pokoušela se klidně dýchat a zklidnit tak i srdce.

Za chvilku byl zpátky i s hrnkem kouřícího se čaje. Sednul si vedle mě a opatrně mi ho podal. Chvíli jsme vedle sebe seděli mlčky, ale potom se na mě zkoumavě podíval.
„Co je?" zeptala jsem se a nervózně jsem se ošila.
„Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo umí ukazovat myšlenky," zamyslel se. „Jak to funguje?" Polkla jsem a podívala se na něj.

„Myslím, že to už jsi na chodbě zažil,“ mrkla jsem na něj a rukama dál objímala hrnek.

„To sice ano, ale i tak. To když se tě dotknu, uvidím všechno, co ty?“ díval se na moje ruce.

„Ne. Já…. Můžu to ovládnout. Když nechci, nikdo nic nevidí, a když jo, uvidí jen to, co sama chci. Jako mimino jsem to používala ke komunikaci. Měla jsem hlad, dotkla jsem se někoho a ukázala mu krev, a tak podobně.“

„Proč jsem tedy dnes viděl tvoje vzpomínky?“

„Nesoustředila jsem se, byla jsem vyplašená a moje moc se spustila. Nikdy jsem jí nějak extra netrénovala.“ Oči mi přejížděly po posteli, jak jsem hledala něco, čím se zabavit, odreagovat.

„Ukazuješ jen vzpomínky nebo to, co si přeješ?“ zajímal se hned a mně bylo jasné proč. Kvůli tomu, co jsem mu ukázala jako první. Potichu jsem se zasmála.

„Můžu ukázat i to, co mě zrovna napadne, co si vymyslím, představím. Třeba na odpoutání pozornosti,“ mrkla jsem na něj a upila si zase trochu čaje. Položila jsem si hrnek do klína a koukala se na tu barevnou tekutinu vevnitř. Trochu jsem s hrnkem hýbala, aby se pohybovala i tekutina.

„Tu schopnost máš po otci, že?“ Střelila jsem po něm pohledem a překvapeně vydechla.

„Jak to víš?“ Odložila jsem hrnek s čajem a víc se k němu předklonila. Dívala jsem se mu do očí a čekala.

„Kdo by neznal Edwarda a jeho dar čtení myšlenek?“ zasmál se potichu. „Aro ho vždy chtěl mít v gardě, ale on to nikdy nepřijal. Nakonec, neuchvátil Ara jen proto, že měl stejný dar, jen o něco lepší než on sám. Hlavní bylo to, jak mohl být s tvou mámou. Byla člověk, voněla mu víc než kdokoliv jiný a on dokázal být po jejím boku, dotýkat se jí, líbat a teď vidím, že i něco víc,“ koukal se celou dobu do mých očí.

„Jak to Aro věděl?“ vydechla jsem překvapeně.

„Oni ti nic neřekli?“ Zakroutila jsem záporně hlavou. „Oba byli na hradě, když byla Bella člověk. Nevím, co se přesně stalo. Jen Edward žádal o smrt a pak se tam objevila i ona. Aro je propustil pod podmínkou, že z ní bude upírka. Víc nevím, byl jsem u toho jen jako tiše přihlížející.“ Byla jsem v šoku z toho zjištění. Máma byla ve Volteře a táta žádal o smrt? Kruci, co se dělo, když jsem ještě nebyla na světě?

„Nikdo mi nic takového nikdy neřekl,“ koukala jsem se překvapeně. Když jsem se ptala na vládce, nikdo neřekl, že je zná i máma osobně. „Co když není Edward můj otec?“ chtěla jsem ho zkusit nachytat.

„Ale je. A čtyři věci to dokazují spolehlivě,“ usmíval se.

„Jaké?“ zeptala jsem se horlivě.

„Tvoje podoba v obličeji, vlasy, to, jak se chováš, a teď i tvoje moc. Neumím si představit jiného upíra, který by mohl mít intimní vztah s tvou mámou, nepřežila by to. A navíc, na stolku máš jeho fotku s tebou,“ poukázal na rámeček u postele. Podívala jsem se na tu fotku a usmála se.

„Ukážeš mi ještě jednou, jak tvoje moc funguje?“ zeptal se a koukal se na mě prosícím obličejem.

„Co bys chtěl vidět?“ pošoupla jsem se k němu zase o něco blíž.

„Cokoliv.“

„Řekni něco, co chceš vidět mýma očima.“ Nehodlala jsem mu jen tak ukazovat moje soukromí. Díval se na mě a já mu na očích viděla, že by toho bylo hodně.

„Když jsi mě poprvé viděla v lese,“ rozhodl se nakonec.

Chytla jsem ho tedy za ruku a vzpomněla si na to, jak mě zachránil v lese před tou pumou.

„Je to úžasný,“ usmíval se.

„Ukážeš mi, co se včera stalo? Myslím, že to bude lepší, než kdybys mi to měla říkat,“ zadíval se mi do očí a já rychle sklopila pohled. Jo, měl pravdu, bude to lepší. Stále jsem ho držela za jeho ruce a tak jsem se rozpomenula na to, co se stalo po tělocviku. Slyšela jsem, jak začal vrčet a vrčel víc a víc. Utíkala jsem tou chodbou a nasedla do auta.

Rychle jsem pustila jeho ruce ve chvíli, kdy jsem viděla na konci ulice jeho dům. Prudce jsem otevřela oči a odtáhla se kousek do něj. Překvapeně na mě mrkal. Stulila jsem se do klubíčka a doufala, že se nebude na nic ptát.

„Tys jela ke mně,“ vydechl překvapeně. Zhluboka jsem se nadechla a otevřenou pusou vydechla.

„Já… nevím, co mě to popadlo. Prostě… jela jsem pryč a najednou jsem byla v té ulici,“ vykoktala jsem ze sebe s námahou.

„Ale nepřišla jsi.“

„Nevěděla jsem, jestli jsi doma. Nemohla jsem ti tam jen tak vtrhnout, co bych jako řekla?“ pokrčila jsem rameny a koukala se ven z okna. Já neměla v plánu nic říkat v tu chvíli, chtěla jsem tam vtrhnout, jen aby mě objal.

Popadl můj obličej, otočil ho ke svému a přitáhl o něco blíž. Dech se mi zadrhl v hrdle.

„Ty můžeš přijít kdykoliv budeš chtít, Nessie. Příště klidně přijeď,“ díval se mi do očí a tak dával svým slovům ještě větší váhu. Byla jsem v pasti jeho očí a nebyla schopná nic udělat ani říct. To napětí mezi námi bylo k nesnesení, připadalo mi, jako bych měla každou chvíli vybuchnout.

Plíce nedokázaly přijmout množství potřebného kyslíku, i když se o to snažili. V duchu jsem křičela o pomoc, aby mě někdo zachránil, než se něco stane. Naštěstí mě někdo vyslyšel.

Na příjezdové cestě zakvílely troje brzdy. Prudce jsem se odtáhla.

„Ještě pořád nejsme přátele?“ zeptal se najednou a já byla ráda, že změnil téma a řekl něco, čím uvolnil to napětí, co tu bylo. Úlevně jsem se usmála.

„Myslím, že po dnešku bychom už mohli být přátelé, ale má podmínka stále trvá,“ napřáhla jsem k němu ruku.

„Budu hodný,“ slíbil se šibalským úsměvem, pak se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář. Odtáhl se na svoje místo akorát ve chvíli, kdy do pokoje bez zaklepání vešla máma. Koukala se na nás a asi se jí líbil ten dostatečný prostor mezi námi.

„Demetri, můžeš…?“ zaměřila se na něj pohledem. Bez problému vstal a odešel z pokoje. Povzdechla jsem si a přitáhla si k hrudi polštář. Posadila se na kraj postele a dívala se na mě.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala se po dlouhé chvíli ticha.

„Neměla jsem co říct. Nic se nestalo,“ pokrčila jsem rameny. Chytla mě za bradu a natočila obličej k jejímu.

„Tohle rozhodně nebylo nic, Renesmeé. Jsi napůl člověk, jsi zranitelnější ve všech ohledech. Musíš nám vše říkat. Jak tě máme ochraňovat, když nám nic nepovíš?“

Spolkla jsem to, co jsem chtěla říct, asi by mi za to vyšila, kdybych začala o tátovi. Vytrhla jsem se její ruce a otočila se zády a lehla si.

„Všichni tě milujeme a chceme, abys byla v bezpečí,“ pohladila mě po vlasech a s povzdechem opustila můj pokoj.

Věc, kterou jsem měla po ní, byla nikoho nezatěžovat mými problémy. A taková menší uzavřenost před všemi.