07.06.2010 [12:00], Kiana, ze série Canto de mi destino, komentováno 3×, zobrazeno 3004×

Moje první povídka na těchto stránkách. Wow... ještě jednou bych moc chtěla poděkovat týmu těchto stránek, za to, že mi dali možnost, tady vydávat své povídky. Patří Vám můj velký dík!

 

---

Tato povídka je na bázi Stmívání,  ale úplně jinak...

Bella je dívka, kterou osud týrá a nemazlí se s ní. Má velké sny a ambice. Podaří se jí ale dosáhnout všech svých vytoužených cílů? Stane se z ní jednou dívka, která bude všem příkladem?

Čtěte a uvidíte... Prosím o komentáře!

S láskou Kiana*.*

---

Shrnutí

Canto de mi desto

Prolog

Život je krutý, zažila jsem to na vlastní kůži. Nejdříve mi sebral rodinu a já zůstala sama. Potom jsem ale dostala ten nejkrásnější dárek k sedmnáctým narozeninám – novou rodinu. Lásku mého života a přátele. Dostala jsem to po čem jsem tolik, tolik toužila a co mi život odepřel. Splnil se mi i můj velký sen. Teď ale stojím na hraně a nevím, jak se rozhodnout. Pokládám si dvě otázky a ani na jednu si neumím odpovědět. Mám si vybrat to, co mě tolik baví, ale být bez  lásky mého života? Nebo mám radši svolit k tomu, abych žila i nežila a zůstat se svou láskou?

1. kapitola - Anděl

Sedím za svým psacím stolem v dětském domově ve Forks. Sedím za ním a píšu si do svého sešitku, který jsem nazvala Song of my heart. Jo, song, píši do toho sešitku písničky. Miluji to, miluji hudbu, miluji zpěv. Maminka mi jako malé říkala, že mám výjimečný hlas, že ho mám po ní. Moje maminka byla operní pěvkyně a tatínek byl producent opery, kde maminka zpívala.

Jmenuji se Isabella Marie Swan. Je mi sedmnáct let a chodím do druhého ročníku na střední škole ve Forks. Mojí rodiče mi umřeli před osmi lety. Tehdy jsme jeli k babičce na vánoce a tatínek naboural do stromu. Rodiče byli na místě mrtví a já měla jen zlomený malíček. Velká ironie, vždy při tom pomyšlení začnu brečet a smát se, nevím čím to tak je. Do jedenácti let jsem potom bydlela u babičky v Seattlu. Ta ovšem umřela, tak mě poslali zpět do Forks, do dětského domova.

Zpět do reality. Nesmím brečet! Zakázala jsem si to! Zpět k písni.

(Píseň jsem psala sama, pouze s pomocnou předlohou písně I hate this part od PCD. Hudba bude přiložena později. Kdyby v překladu byly chyby, předem se omlouvám.)

Jedu dlouho a pomalu

A jediné, co slyším je rádio.

Tenhle song mi tě připomíná,

ale to vlastně všechno okolo mě.

Už ne další slova

ze lží.

Když moje srdce

právě teď bije rychleji.

Já vím,

tohle je to místo,

kde konec začal

Chci se –

„Isabello! Už zase? Co jsem ti řekla o tom tvém skřehotání? Do školy hned!“ rozkřikla se na mě ředitelka DD ve Forks

„Ovšem, paní Carthemová. Promiňte, už se to nestane,“ odpověděla jsem jí.

„To bych taky řekla. Teď už jdi,“ řekla a odešla. Vzala jsem si věci a šla jsem. Scházela jsem schody a do dveří právě vcházel nádherný blonďák. Jestli to nebyl anděl, tak přímo bůh. Ten by stál za hřích. Když jsem tak hezky o něm přemýšlela, zakopla jsem a skutálela jsem se ze schodů.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě ten anděl, ten bůh.

„Jo, děkuji,“ řekla jsem a cítila, jak se začínám červenat. Chytila jsem se jeho ruky, kterou mi nabízel. Byla ledová, až jsem se zatřásla. Potom jsem se na něj jen usmála a odešla jsem do školy.

Cesta mi trvala dlouho, hodně dlouho, ale za půl hodiny jsem byla ve škole a to jsem ani neběžela. Šla jsem ke své skříňce. Ach ne, zase ta pitomá Lauren. Ta zbohatlá kráva. Popsala mi skříňku, už zase nápisem „Loser“. Otevřela jsem skříňku a vzala si učebnice, zavřela jsem jí a v tu chvíli jsem ho poprvé spatřila…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jalle (14.09.2012 21:14)

milujem tento štýl

1)  Michangela (07.06.2010 12:57)

Vypadá to zajímavě!

1